Amsary a no-go zóny – CSPI blog

Autor prohlášení - CSPI více na http://cspi-cz.blogspot.com/ Plynulý nárůst muslimské populace v Evropě vyvolal diskuzi o povaze jejího usídlování v evropských městech. Oficiálně je existence „no-go zón“ nebo „oblastí podřízených právu šaría“ popírána, a přesto občané mluví o těchto oblastech v nejlepším případě jako o špatných čtvrtích a radí, abychom tam nechodili, protože jsou nebezpečné, zejména po setmění pro samotné, nedostatečně oblečené ženy. Jak ukazuje zkušenost Daniela Pipese (Pipes 2015), představitelé policejních a bezpečnostních složek mají na vstup do těchto oblastí úplně jiný názor než obyčejní občané. Pipes na základě své zkušenosti došel k závěru, že do těchto zón mohou nemuslimští civilisté volně vstupovat. Obyvatelé se zaměřují pouze na představitele státu, a tak čtvrtě nazval částečnými no-go zónami. Nicméně je třeba zmínit, že Danielu Pipesovi, západně oblečenému muži – který nepřekračoval nařízení práva šaría – asi obyvatelé během dne věnovali jinou pozornost, než kdyby se jednalo o samotnou západně oblečenou ženu, což by bylo porušení práva šaría.
 
Existence a fungování dnešních no-go zón má paralelu v historii. V raných letech islámského dobývání křesťanského Blízkého východu a severní Afriky se města a oblasti dostávaly pod muslimskou nadvládu buď na základě vojenského vítězství (anwatan), nebo tak, že se káfiři „pokojně“ vzdali (solhan). Rozdíl spočíval v tom, že kdykoli se nějaké město vzdalo, byla podepsána dohoda solh(mírová smlouva) a její ustanovení museli pozdější vládci respektovat. Vůči podrobenému obyvatelstvu se tedy používaly tři různé přístupy: a) na místech, která byla dobyta násilím (anwatan), to bylo bez smlouvy, b) amsar al-muslimeen, posádková města, která založili Arabové a c) nejsložitější případy, kdy města uzavřela dohodu solh, ale postupem času rostoucí muslimská populace jejich charakter změnila. Hadísy Ibn Abbáse ukládají muslimům, aby původní smlouvy solh dodržovali, ale v 8. až 9. století se situace změnila a vyvstaly nové otázky. Měli by mít dhimmí povoleno pokračovat ve svém životním stylu, když v komunitě roste počet muslimů? Mohou si ponechat své kostely, zvonit zvony, prodávat prasata a víno? (Levy-Rubin 2011, 63–64). Původní dobyvatelé se o životní styl podrobených káfirů moc nestarali. Chyběly jim na to lidské zdroje a soustředili se na probíhající džiháda rozšiřování vlivu. Zakládali tábory misr (množné číslo amsar), odděleně od méněcenných káfirů, aby si uchovali morálku, ochránili se před neznámým okolím a cizí kulturou a mohli se připravovat na nájezdy a další dobývání. Dokud mezi okupovanými a okupanty neprobíhala rozsáhlá interakce, k žádnému napětí mezi kulturami nedocházelo.
 
Netrvalo však dlouho a začaly se objevovat neshody. Muslimové se začali usazovat v městech dhimmí a kolem amsarů se naopak sestehovávali nemuslimští obchodníci. Začala diskuse o interpretaci hadísů ohledně toho, co by mělo být považováno za misr. Podle vítězné interpretace bylo každé město s výraznou muslimskou populací prohlášeno za misr, a proto měl být v takových městech život dhimmí omezen. Al-Šajbání a Al-Tabarí tento názor sdíleli a tvrdili, že by dhimmí měli být z amsarů vyhnáni, stejně jako byli vyhnáni z Medíny a později Alí Ibn Abú Talebem z Kúfy. Jediný ústupek, kterého se jim od Al-Šajbáního dostalo, bylo to, že si mohli zakládat nová obydlí na okraji města. Podle učence Al-Sarakšího ze školy Hanáfí neexistují žádná zaručená práva nebo privilegia a dohody solh platí jen v době, kdy muslimové ve městě nemají převahu. (Levy-Rubin 2011, 65–67)
 
Bezprostředně po dobytí území muslimové ani zdaleka nebyli ve většině, dokonce ani v populaci neměli výrazné zastoupení. Nicméně v 8. století už byla situace jiná. Muslimové se usazovali ve městech, která dříve obývali pouze káfiři, a podmínky uvedené v dohodách solh považovali za urážlivé a nepatřičné. Bylo třeba zavést nová nařízení, která vycházela vstříc požadavkům rostoucí muslimské populace. Tyto měnící se okolnosti vedly ke standardizaci právního rámce týkajícího se dhimmí. (Levy-Rubin 2011, 68) Není třeba říkat, že ze třech dříve zmiňovaných přístupů převládl ten nejvíce omezující, a že od té doby bylo všechno pod muslimskou nadvládou považováno za amsary.
 
Islámská doktrína povoluje násilí vůči nevěřícím, a to konkrétně vůči Ahl al-Kitaab, „lidem Knihy“ (tj. křesťanům a židům). kterým byla svatá písma již dříve předána, ale kteří se vzdálili od „původního“ ducha. Měli by být ponižováni a konfrontováni, dokud se buď nepodvolí a nezaplatí daň džizja, nepřestoupí na islám nebo nezemřou.
 
Korán 8:39 „Bojujte tedy proti nim, aby už nebylo pokušení k odpadlictví a aby všechno náboženství bylo jen Alláhovo. Jestliže však přestanou, pak Alláh jasně vidí vše, co dělají.“
 
Korán 9:5 „A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Alláh je věru odpouštějící, slitovný.“
 
Korán 9:29 „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Alláha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Alláh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma, dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.“
 
Je třeba poznamenat, že islám definuje všechna další náboženství, takže nezáleží na tom, jestli se člověk sám považuje za žida nebo křesťana. Pokud nemají být křesťané považováni za rouhače nebo polyteisty, musí opustit některé ústřední principy své víry:
 
Korán 5:17 „Věru jsou nevěřící ti, kdož říkají: ‚Zajisté je Bohem Mesiáš, syn Mariin!‘“
 
Korán 5:73 „A jsou věru nevěřící ti, kdo prohlašují: ‚Bůh je třetí z trojice‘ – zatímco není božstva kromě Alláha. A nepřestanou-li s tím, co říkají, věru se dotkne těch, kdož z nich jsou nevěřící, trest bolestný!“
 
Korán 4:171,172,173 „Vlastníci Písma! Nepřehánějte v náboženství svém a mluvte o Alláhu jedině pravdu! Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Alláha a slovem Jeho, které vložil do Marie, a duchem z Něho vycházejícím. A věřte v Alláha a posly Jeho a neříkejte: ‚Trojice!‘ Přestaňte, a bude to tak pro vás lepší. Alláh vskutku je jediným Bohem, On povznesen je nad to, aby měl dítě, vždyť náleží Mu vše, co na nebesích je i na zemi; a Alláh dostatečným je ochráncem. Ani Mesiáš, ani andělé přiblížení neopovrhují tím, aby byli služebníky Božími. Ty, kdož opovrhují službou Alláhu a kteří jsou pyšní, ty Alláh shromáždí u Sebe všechny. Těm, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, těm Alláh dá plnou odměnu jejich a rozmnoží jim z dobrodiní Svého; a ty, kdož byli pyšní a opovrhovali službou Jemu, ty potrestá trestem bolestným. A nenaleznou vedle Alláha ochránce ani pomocníka žádného.“
 
Svatý spis také vybízí muslimy k tomu, aby pro Alláha migrovali:
 
Korán 16:41 „Těm, kdož se vystěhovali kvůli Alláhovi poté, co ukřivděno jim bylo, těm věru poskytneme přístřeší překrásné na tomto světě a odměnu ještě větší v životě budoucím – kéž by to jen vědět mohli.“
 
Uvedené pasáže z islámské doktríny se ukazují k jedinému: migrovat do země nevěřících, obracet je na víru a podrobovat si je. Původní hidžra (migrace) byla navržena v zájmu posílení muslimské komunity v Jatríbu (Medína), aby měl Mohamed dostatek vojenských sil a mohl se pomstít obyvatelům Mekky. Když bylo tohoto cíle dosaženo, migrace se už tolik nevyzdvihovala, a to až do velkého džiháduspojeného s dobytím Blízkého východu a severní Afriky a vyhlazení předchozí křesťanské, zoroastriánské, židovské a několika dalších kultur. Poté hidžraopět začala, tentokrát do jednoho z amsarů, posádkových měst. Hadísy,které vznikly v tomto období, jasně ukazují na souvislost mezi migrací a vojenskými potřebami probíhajícího džihádu. V té době byla migrace do amsarůmasová, na území káfirů se najednou začaly usídlovat celé kmeny. Migranti (muhádžirové) byli navíc nuceni přerušit vazby se zeměmi svých předků soustředit se pouze na dobývání. (Athamina 1987, 9–10)
 
Pokud si čtenář všimne určitých podobností mezi událostmi v 7. až 8. století během islámského dobývání křesťanského Blízkého východu a severní Afriky a tím, co se odehrává dnes, pak nejde o shodu náhod. Džihád a hidžra byly propojené a probíhaly nepřetržitě od doby, kdy byl Mohamed nucen opustit Mekku. Zastavily je až v 17. století evropské národy díky své vědecké a technologické převaze. Dokud bylo možné džihád praktikovat pomocí oštěpů, luků a sekyrek, byla to oblíbená metoda vyhlazování káfirů. Pokud máte při boji zblízka malou šanci na úspěch, je třeba najít jiné způsoby, jak dosáhnout téhož.
 
V dnešní době, kdy Evropa úplně ztratila svou identitu a není schopná identifikovat a) sama sebe, b) své nepřátele a c) hranice mezi nimi, je nástrojem džihádu opět hidžra. Vakuum identity vytváří ohromnou sílu, která do této prázdnoty a dezorientace zve islám. Za takových okolností je migrace nejúčinnějším způsobem, jak pro Alláha dobývat nová území. Stejně jako v raném středověku se nadbytečné a neukázněné kmeny a masy svobodných mužů přesunou a usadí se v amsarech. Cílem této hidžry jsou novodobé amsary, muslimská ghetta, která jsou vždy umístěna v lokalitě, jež je v daném období k praktikování džihádunejvýhodnější. V 7. století se nacházela na širokých rovných pláních, kde mohla arabská lehká kavalérie nejlépe čelit armádám káfirů. Dnes jsou tam, kde může být co nejúčinněji prováděn moderní džihád, tedy mezi měkkými cíli našich velkých měst. Tyto no-go zóny dnes mají podobnou funkci: bránit promísení s „podřadnými“ káfiry, posilovat šaríu a připravovat se na budoucí nájezdy a dobývání, stejně jako dříve útočníci z Molenbeeku plánovali své aktivity proti sousedním oblastem v naprostém bezpečí. Místní obyvatelé je chrání a obdivují. Pro obyvatele amsarů jsou to bojovníci džihádu, kteří bojují za islámský světový řád, založený na Alláhově ovládnutí celého světa. Historie nás také učí, že relativně pokojný a tolerantní přístup ke káfirskévětšině rychle zmizí, jakmile se podíl muslimů a káfirů časem promění. Tato demografická změna nastane za několik desetiletí. Nemáme žádný důvod se domnívat, že se přístup vůči káfirůmv amsarech odpovídajícím způsobem nepromění stejně jako dříve v historii.
 
Bibliografie
Athamina, Khalil. 1987. “A'rāb and Muhājirūn in the Environment of Amṣār.” JSTOR. Accessed 04 30, 2016. http://www.jstor.org/stable/1595909?seq=1#page_scan_tab_contents.
Levy-Rubin, Milka. 2011. Non-Muslims in the Early Islamic Empire: From Surrender to Coexistence. New York: Cambridge University Press.
Pipes, Daniel.  2015. danielpipes.org. 12 02. Accessed 04 27, 2016. http://www.danielpipes.org/16322/muslim-no-go-zones-in-europe.
 
Centrum pro studium politického islámu