Dopis z Paříže

V dubnu a v květnu jsem zase pobýval ve Francii, kde žije největší část mé rodiny. Je dobře známé, že jestliže všechny evropské země jsou ohrožené přílivem muslimských přistěhovalců, tak na prvním místě to platí o Francii.Paříž, kdysi kulturní metropole Evropy, se stává africko-arabským městem. Často tam okolo nás obličeje bělochů už jsou v menšině.

Francouzský deník Le Figaro uveřejnil 5. května 2014 článek, ve kterém se píše, že podle italského ministra vnitra v libyjských přístavech Misurata a Benghazi 350 000 až 600 000 občanů Erytreje, Sudánu, Mali, Nigeru a dalších afrických zemí očekává možnost se nalodit a odplout na druhou stranu Středozemního moře. Italské tajné služby vědí o mnoha ozbrojených skupinách, které tuto nezákonnou přepravu organizují, aniž by jim v tom libyjské úřady bránily. Itálii to prý stojí deset miliónů euro měsíčně tyto ilegální přistěhovalce přijímat. Italský ministr vnitra Angelino Alfano nyní žádá Evropskou unii, aby pomohla Itálii tyto náklady snášet. Žádá též změnu Dublinské dohody, podle které každý členský stát Evropské unie si musí sám hradit výdaje spojené s příchodem ilegálních přistěhovalců.

Je třeba trochu uvažovat o tom, jak jsme se dostali do této situace. Tradičně, obyvatelé každé země se pokládají za ty, kterým ta země patří. Pokud se někdo chce k nim přistěhovat, tak to může udělat jenom s jejich předchozím svolením. Pokud tam přijede bez něj, tak bude samozřejmě ze země vypuzen. Proč už by to nemělo platit dnes?

V podstatě ze dvou důvodů. Jedním jsou zájmy podnikatelů a obchodníků, kterým se hodí mít k dispozici rezervu levné a poslušné pracovní síly. Díky ní mohou tlačit dolů i mzdy domácích pracujících. A pak, přistěhovalci posílají domů rodinám peníze a ty si za ně kupují, mimo jiné, výrobky vyrobené v podnicích těchto podnikatelů. Bylo by asi marné se snažit je přesvědčovat, že by měli mít více ohledů na své krajany. Každá akciová společnost vede tvrdý konkurenční boj se všemi ostatními. Její vedoucí a její hlavní akcionáři dobře vědí, že pokud nedosáhnou těch největších zisků, tak budou konkurencí rychle odstraněni a propadnou se úplně na dno. Jedinou možnou obranou proti nepříznivým následkům této situace jsou regulační opatření politické moci, která by se měla snažit udržet si určitou nezávislost na hospodářské moci podnikatelů a skutečně hájit zájmy svých voličů.

Druhým důvodem nebránění se přistěhovalecké invazi jsou komplexy viny bývalých vládnoucích národů. V Paříži nyní připomínají Světovou výstavu z roku 1900. Mimo jiné tam ukazují obraz „Francie v Africe“. Je doprovázen komentářem: „Malíř Rochegrosse používá klasický jazyk alegorie, aby vyjádřil civilizační poslání Francie, přicházející pacifikovat a vychovávat černochy.“ Zaslechl jsem nějakého průvodce říkat návštěvníkům: “To je obraz z doby kolonialismu. Může se vám to zdát nepřijatelné, ale tenkrát se tak uvažovalo….“ Měl jsem chuť mu říci, že mně se zdá nepřijatelné, že ti bývalí kolonizovaní dnes přicházejí kolonizovat své bývalé kolonizátory.

Je třeba být realisty. Zmíněná výstava se konala poblíž Place de la Concorde, Náměstí Svornosti. Vítězslav Nezval o něm kdysi napsal: „Lásko, sejdeme se spolu, až se světu poštěstí sedět u jednoho stolu na jediném náměstí.“ To se mu ještě nepodařilo a asi tak rychle ještě nepodaří. U nás se říká: „Každý chvilku tahá pilku.“ Je pravda, že kdysi Francouzi přijeli do Afriky na křižnících. Ale Afričané, kteří dnes přijíždějí do Francie jako ilegální přistěhovalci a postupně zemi zalidňují, jí jenom dobývají jinou formou. Nelze jenom počítat, kolik jejich příjezd stojí a kolik jejich přítomnost vynáší. Lidé potřebují spolu nejenom pracovat a obchodovat. Musí spolu také žít.

Pokud smím říci pár slov o své skromné osobě, tak jsem vyrůstal v padesátých letech v Kralupech nad Vltavou, v atmosféře prosáknuté třídní nenávistí. V šedesátých letech jsem se dostal do Francie a tam jsem pociťoval nenávist Arabů a Afričanů vůči Evropanům. Pro mě to byla jenom jiná forma třídní nenávisti, kterou jsem už dobře znal.

Je asi v lidské přirozenosti, že ti úspěšnější pohrdají těmi méně úspěšnými -a ti zase závidí těm úspěšnějším a nenávidí je. Ale tam, kde jedni i druzí jsou stejného původu a kultury, mohou se přece jenom alespoň trochu ztotožňovat jedni s druhými. Současná multikulturní západní společnost vytváří obzvlášť citelná napětí. A vše ukazuje, že národní, rasové a náboženské rozpory se budou ještě více vyhrocovat v atmosféře hospodářské krize.

Ve Francii jsem nyní viděl film Dvacet čtyři dnů. Pojednává o skutečné události, ke které došlo v pařížské oblasti před několika lety. Mladý židovský muž Ilan Halimy byl unesen skupinou muslimských zločinců, vedenou občanem Pobřeží slonoviny. Ten pak vyžadoval vysoké výkupné, které rodina nemohla poskytnout. Film ukazuje, jak nenávistný černoch na ní telefonem naléhá, že jako Židé přece musí být schopni ty peníze sehnat. A když je dlouho nedostává, tak nakonec ztratí trpělivost a svou oběť umučí k smrti.

Policii se pak podaří celý gang objevit. Film ukazuje, jak zatýká jeho členy v panelovém sídlišti, obývaném přistěhovalci. Vůdce gangu uprchl zpátky do Afriky, ale nakonec byl nalezen a zatčen tam a poslán do Francie. Pak film ukazuje, jak mluvčí ministerstva vnitra vysvětluje novinářům, že šlo o běžný zločin z čistě hmotných důvodů. Ale ve Francii přece jenom ještě existuje nezávislost soudů. A soud rozhodl, že jedním z motivací usmrcení oběti byla rasová a náboženská nenávist. Uznal to jako přitěžující okolnost, díky které byl vrah odsouzen na doživotí.

Současná liberální globalizovaná společnost se v nás snaží vyvolat představu, že peníze jsou tou jedinou hodnotou, že všechno je na prodej. Není ! Úplně prvním požadavkem každého jednotlivce je jeho osobní bezpečí. Pak je to určitá důstojnost. Máme potřebu žít mezi lidmi, kteří nás oceňují, se kterými máme něco společného, z jejichž strany cítíme určité sympatie. Není nutné studovat psychologii, abychom věděli, že to jsou věci důležitější pro naši psychickou rovnováhu, nežli to, že jezdíme ve velkém autě, nebo v ještě větším.

Je třeba brát na vědomí i další důsledky liberálního globalizovaného hospodářského systému. Letošní zima i jaro byly poznamenány zvláštními výkyvy počasí. Nevíme, do jaké míry byly způsobeny poškozením vrstvy ozónu. Musí nám to ale připomenout, že lidstvo jako celek nemůže konzumovat tak, jak konzumují Američané, aniž by byly rychle vyčerpány přírodní zdroje, aniž by došlo k ekologické katastrofě.

A lidstvo jako celek se nemůže rozmnožovat tak, jak se rozmnožují Afričané a ostatní muslimové. Jestliže se nemohou uživit ve svých zemích, tak ať se spokojují menšími rodinami! A ať se snaží si u nich doma vybudovat společnost, ve které se dá žít, spíše než se chodit přiživovat u těch, kteří toho schopni byli – a kterým pak ani neprojeví sebemenší vděčnost! Ten Afričan, který umučil Ilana Halimyho a který nyní sedí ve Francii ve vězení by se třeba byl nikdy nenarodil, nebo by umřel už v dětství, kdyby Francouzi nepřinesli do Afriky moderní lékařskou péči.

Civilizace patří lidstvu jako celku. Je ale třeba nezapomínat, že ne všechny lidské skupiny k ní přispěly stejnou měrou. Stačí se podívat ne seznamy nositelů Nobelovy ceny vědy, medicíny, ap. Ti, kteří přispěli více, mají také právo na větší podíl výsledků. A mají právo a povinnost zůstat sami sebou, aby jejich prostřednictvím lidstvo jako celek šlo dál dopředu.

Dr. Martin JANEČEK