George Kastrioti alias Skandenberg (1405-1468) ISLAMOFOB dne

Silestrovský ISLÁMOFOB DNE – a naprosto jasný xenofob, raista i nácek v jedné osobě – nás zavede do středověké Albánie, divoké a krásné země, o které se toho obecně ví strašně málo (…pro mě, MK admina, to je spolu s Bosnou jediná balkánská země, kterou jsem nepročundroval…). Je to jedna ze tří převážně muslimských zemí Evropy, země jež z celého Balkánu zůstávala nejdéle součástí Osmanské říše (do r. 1912), kde byl islám, ale i jiná náboženství, neuvěřitelně tvrdě potlačován za komunistického režimu – jen aby se po pádu komunismu znovu objevil, byť v poněkud specifické, primárně nacionalistické podobě. A tak možná překvapí, že i tato země byla líhní ISLÁMOFOBŮ – a ne ledajakých.

1459300_10152990375027938_1218766875621713521_n

Abychom pochopili příběh albánského národního hrdiny Gjergje Kastriotiho, jehož přezdívka Skanderberg znamená „pán Alexandr“ (s referencí na Alexandra Makedonského), musíme si nastínit poměry v jeho zemi v době osmanské expanze ve 14. století. Oblast dnešní Albánie (a řeckého Epiru) samozřejmě patřila do sféry vlivu slábnoucí pravoslavné Byzantské říše. Jenže z Konstantinopole to bylo daleko, přes mnohé hory; mnohem blíž to bylo ke katolickým námořně-obchodním republikám, tj. Benátkám, Raguse ( = Dubrovníku) a Zetě. Se slábnutím Byzance, která měla spoustu práce s machometány, křižáky a kdo ví, kým dalším, se ve vnitrozemí Balkánu konstituovaly nezávislé státy Srbů, Bulharů a podobně. Ty spolu všelijak střídavě válčily i spolupracovaly, zatímco na albánském pobřeží se uplatňoval katolický „italský“ vliv. Všechna ta anarchie a mocenské boje naučily albánské velmože spoléhat se sami na sebe. V hornaté zemi vládly silné a nezávislé vladařské rody, přidávající se na tu či onu stranu a opírající se o soukromé ozbrojené družiny. Byla to situace ne nepodobná středověkému Švýcarsku nebo dnešnímu Kavkazu.

Po bitvě na Kosově poli (1389), kdy expandující Osmani, tedy machometáni, porazili koalici balkánských pravoslavných království, začala postupná okupace Albánie. Byl to vleklý proces, závislý na kooperaci s místními (nezávislými) velmoži, jímž Osmani nabízeli, že si mohou ponechat půdu a majetky, často dokonce(!) i náboženství, pokud pošlou své děti na vychování do osmanské říše. Pro lokální vladaře, kteří byli po staletí zvyklí udržovat si moc vyvažováním různých vnějších vlivů, to nebylo zpočátku nic nového ani podezřelého – ostatně centrum osmanské moci zůstávalo stejně daleko, jako centrum moci byzantské, a oficiální spolupráce s machometány jim nijak nebránila pokračovat ve výhodných kšeftech s Benátkami či Dubrovníkem.

Jedním z velmožů, který se pokoušel o tuto politiku, byl Gjon Kastrioti, tatínek našeho hrdiny. Vládl poměrně velké oblasti, která mu umožňovala vyzbrojit 2000 jezdců. Tento dnes by se řeklo „warlord“ stihl být pravoslavným, římským katolíkem, muslimem a zase pravoslavným, podle toho, na čí stranu pokládal za rozumné se přidat, aby si udržel rodové majetky. Přisuzuje se mu heslo, „Kde je meč, tam je víra“, které se stalo albánským národním pořekadlem – může nám to znít nemravně, ale byla a je to adaptace malého národa na život v sousedství náboženských šílenců.

Jeho syn Gjergje byl v 18 letech poslán na vychování k sultánovu dvoru. Všimněme si hned jedné věci: jako syn warlorda nebyl unesen a jako dítě, ale „hostěn“ jako hotový muž – machometi vždy ctili sílu a pohrdali slabostí. Měl tedy velmi podobný osud jako mladý Vlad Tepes z velmožské rodiny valašské (http://martinkonvicka.blog.idnes.cz/c/426436/Islamofob-dne-Vlad-III-Draculea.html). Výchova u machometů, to mohlo z člověka udělat buď muslimského fanatika – jako z bratra Vlada Tepese – nebo jeho pravý opak. A něco takového se stalo Skanderbergovi. Léta byl k sultánovi loajální, jako dobrý muslim se pod osmanskou vlajkou zúčastnil řady válek, zjevně čekal na svou příležitost – nějaký obrat ve „velké“ politice, který by byl příhodný jeho záměrům.

Příležitost přišla 1443. V tu dobu se v obraně proti machometům přechodně dařilo Uhrám, kde jako regent vládl odhodlaný turkobijec Jánoš Hunyadi. Skanderberg se svým oddílem zradil sultána v bitvě u Niše (pro křesťany vítězné), odtáhl se svými lidmi k albánské pevnosti Krujë, lstí ji ovládl, vztyčil slavný praporec dvouhlavého orla (budoucí albánskou vlajku), veřejně odmítl islám, vyhlásil nezávislost země na Osmanech a pronesl slavný výrok: „Nepřinesl jsem vám svobodu, tu jste vždy nosili v sobě“. Začali se k němu přidávat další albánští velmožové, takže zakrátko velel armádě o 10-15 000 mužích. Machometánské posádky ve své zemi oslaboval „guerillovou“ taktikou náhlých přepadů, následovaných staženími, pro níž se skvěle hodil hornatý reliéf jeho země, zdobené pevnostmi, které postupně padaly do povstaleckých rukou. Konečně v létě 1444 přijal bitvu v otevřeném poli – na planině Torvioll se 15 000 jeho lidí střetlo s 25 000 machometány, a ISLÁMOFOBNĚ je rozsekali na hadry. Následovala vítězství u Otonetë (1445) a Ohridu (1446), po nichž získal pověst neporazitelného.

Jenže zatím se zhoršila zahraniční situace. Křížová výprava vedená Jánošem Hunyiadym a Vladislavem III., jež měla ulevit obležené Konstantinopoli a byla skvěle zahájená vítězstvími u Niše a Sofie (1143), skončila katastrofou u Varny (1444). Machometi tak získali nejen volnou ruku dorazit Konstantinopol (padl 1453), ale i konsolidovat moc v okrajových částech Balkánu. Co hůř, zhoršily se vztahy s Benátkami, tehdejším hegemonem v Jaderském a Jónském moři. Benátským kupcům jako by na albánském pobřeží víc vyhovoval chaos slabé osmanské vlády, než konsolidovaný křesťanský stát. Dokonce se dohodli s Osmany na společných operacích. Následující 2 roky (1447-1448) musel Skanderberg válčit na dvou frontách. Sice Benátčany nakonec přinutil k mírové dohodě (za což jim přepustil několik pobřežních pevností), ale ztratil důležitou pevnost Svetigrad a hlavně nemohl přispěchat na pomoc Hunyiadymu, který se otřepal z porážky u Varny, znovu zaútočil na machomety středem Balkánu – a byl od nich poražen na Kosovu poli (1448, byla to druhá křesťany prohraná bitva na tomtéž osudovém místě). Aby toho nebylo málo, machometi roku 1450 oblehli Skanderbergovu hlavní pevnost, Krujë, a to s armádou 100 000 mužů, vedených samotným sultánem. Albánský zbojník předvedl jeden ze svých nejlepších kousků – zanechal v pevnosti jen 1500 obránců, svých nejlepších mužů, a se zbytkem své armády se stáhl do hor, odkud ohrožoval zásobovací linie nepřítele. Pevnost odolala třem generálním útokům, obránci odmítli velkorysé nabídky kapitulace včetně toho, že dostanou od nepřítele zaplaceno – a albánské napadání ze zálohy, jakož i taktika spálené země, způsobily mezi machomety takový rozklad a zkázu, že po půl roce od pevnosti odtáhli. Jenže i Skanderbergovi povstalci byli na pokraji sil…

A přece se zvedli. Nahrála tomu smrt sultána Murada II. Jeho nástupce, Mehmed II. „Dobyvatel“, vytáhl proti Konstantinopoli a zbytkovým byzantským državám v Řecku. Skanderberg se mezitím sblížil s Alfonsem V. aragonským, který vládl i v jižní Itálii, uvědomoval si strategický význam Albánie pro obranu jeho italských držav a hlavně střádal plány na novou křížovou výpravu. Aragonské peníze pomohly Skanderbergovi znovu získat ty albánské šlechtice, které nekonečný odboj proti Osmanům pomalu přestával bavit. Po několika letech sbírání sil na obou stranách vytáhl proto Albáncům nový sultán – a následovalo další kolo nekonečné války. Skanderberg byl poražen u Beratu (1455), ale následně (1457) porazil na hlavu 70 000 machometů v bitvě u Ujebardhy. Ta je zajímavá tím, že osmanské síly vedl Skanderbergův synovec Hamza Kastrioti, poturčenec a zrádce skvěle znající terén i taktiku povstalců, ale ani to alláhovcům nepomohlo (30 000 jich tam složilo své kosti). Po tomto drtivém vítězství přiznal papež Skanderbergovi titul „Athleta Christi“, miláček Kristův, a sultán požádal o několikaleté příměří…

Pro Skanderberga to ovšem neznamenalo odpočinek. Nyní již nesporný pán Albánie se nemohl vyhnout komplikované italské politice, kde si dokonce zaválčil (na straně neapolsko-aragonského království). Současně se snažil přesvědčit papeže a Benátčany, aby podpořili další mezinárodní koalici proti Osmanům – dobře věděl, že příměří s machomety není, než krátký oddych. Vše mělo začít roku 1463, kdy se v jižní Itálii měla shromáždit dvacetitisícová invazní armáda, zatímco Skanderberg měl otevřít frontu na Balkáně. Tak i učinil – jenže evropští spojenci se nedohodli, žádná pomocná armáda se nekonala, a Albánci se v boji s machomety ocitli sami. A historie se zase opakovala – vítězství se střídaly s porážkami, přepady s ústupy, až nakonec machometi znovu oblehli Skanderberga v jeho hlavní pevnosti, Krujë. Tentokrát ji bránilo 4500 obránců – a zmasakrovali třicetitisícovou machometánskou armádu (1467). A totéž se opakovalo rok poté. Pevnost byla zničena, albánští povstalci vyčerpáni, ale Osmani stále nemohli Albánii pokládat za zpacifikovanou.

Jak se už neporazitelným hrdinům stává, Skanederberg zemřel v posteli – roku 1468, během jednání s domácími a italskými spojenci, jej skolila malárie. Válka však pokračovala. Neapolský král osobně nabídl útočiště Skanderbergově rodině, zatímco Benátčané, nyní už zase spojenci, pokračovali v obraně Krujë a dalších albánských pevností. Poslední z nich, pobřežní Shkodër, padla až roku 1479 – ale Skanderberova rodina si ani pak i ISLÁMOFOBIÍ nedala pokoj a jak jeho syn Gjoh, tak jeho vnuk Gjerg, zorganizovali, už z Itálie, dvě další neúspěšná povstání (1481–1484) a 1501.

A Albánie? Jedny z nejurputnějších válek proti machometům zemi samozřejmě vyčerpaly, jakož i zbarbarizovaly. Přesto byla islamizace země pomalá. Jako první, říká se, podlehla šlechta (skrz ten rafinovaný systém rukojmích), až postupně prostý lid. Říká se, že většina katolíků, kteří obývali hlavně pobřežní města, se islámizovala až během 17. století; pravoslavní horalé ještě později, během století 18. Ani islamizovaní Albánci v sobě nezapřeli válečnický národ a mnozí z nich patřili k nejvýznamnějším válečníkům Osmanské říše. Proslulá „albánská mafie“ pak je jen dědictvím doby, když život byl krátký a krutý a hrdí horalé neváhali sáhnout po meči, jinak by jejich národ nepřežil.

Diskutovat k příspěvku možno zde:

Komentáře

comments