Hulegu chán (1217-1265), vnuk Čingischána, pokořitel Bagdádu, ISLAMOFOB dne

Když už jsme se včera osobou Kateřiny Veliké posunuli na východ a do historie, posuňme se ještě kousek východněji a dávněji, do krajů a mongolských nájezdníků z nitra asijských stepí. I mezi nimi se totiž urodilo pár skvělých ISLÁMOFOBŮ DNE (a samozřejmě xenofobů, rasistů a nácků – jak jinak. Hulegu chán, vnuk obávaného Čingischána – Temudžina a bratr Kublaj chána, známého z Marco Polova cestopisu Milion, měl dokonce nakročeno k tomu, že v rámci ISLÁMOFOBIE zlikviduje islám naprosto a úplně. A nechybělo mnoho: posuďte sami.
Jde o kapitolu Historie, která je poněkud zapomenutá, protože máme tendenci dějiny vnímat rozparcelovaně (dějiny Česka, Francie, Turecka…), jenže ony se děly jako kontinuum a události v jedné zemi ovlivňovaly země ostatní. Takto si představujeme – nepřesně – že islám od své první expanze v 8. století, kdy se ho podařilo zastavit v Pyrenejích a na hřebenech Tauru (syrsko-turecká hranice) prakticky non-stop ohrožoval evropskou civilizaci. Jedinou úlevou v tomto útoku měly být křižácké výpravy (konec 11. – konec 13. století, více: http://martinkonvicka.blog.idnes.cz/…/Islamofob-dne-papez-U…). Ty však, když se podíváte na mapu, zasahovaly jen nejzazší okraje islámského světa; z Persie nebo Arábie je mohli vnímat jako takové komáří píchnutí. Asi by tomu tak bylo a křižáci by se ve „Svaté zemi“ neudrželi tak dlouho, nebýt toho, že islám se zhruba ve stejné době dostal pod mnohem mohutnější tlak.

hulegu_chan
Příběh Hulegu – chána je třeba začít u jeho dědečka, slavného Čingise (1162?-1227). Chlap, který se zprvu musel těžko protloukat, pak sjednotil rozhádané pastevecké kmeny v oblasti dnešního Mongolska a s nimi postupně pokořil tři „čínské“ říše, s nimiž Mongolové sousedili (Ťin/Jin v severní Číně, západní Sia/Tangutskou říši, západní Liao). Tím se stal neodiskutovatelným vládcem východní části Hedvábné stezky, hlavní pozemní obchodní tepny tehdejšího světa – a ve Střední Asii, přibližně v oblasti Aralského jezera, sousedem islámského Chorézmu, říše zahrnující úrodnější části Střední Asie (Samarkand, Bucharu…), severní Afgánistán a prakticky celý Irán, až k Arabskému moři. Čingischán údajně s Chorezmem válčit nechtěl – nikdo neví – ale potřeboval se domluvit na pravidlech pohybu po Hedvábné stezce. Když subalterní chorézmský emír vyplundroval jeho karavanu, vyslal poselstvo přímo k chorézmskému šáhovi. Ten polovině diplomatů sťal hlavy a poslal je po zbylých členech poselstva Čingischánovi. Byla to hrubá urážka a porušení diplomatické imunity (kterou respektovali i divocí Mongolové, jen musla ne) a tak Čingischán vypravil své dosud největší tažení – 100 000 mužů, své nejlepší generály, armádu, která kombinovala bojovnost stepních nájezdníků a vyspělé čínské technologie – s poměrně prostým úkolem: „Vybít ty zmetky“. Útok na Chorézm byl skutečně nejvíc zničující ze všech Čingischánových tažení. Ve městech, která se nevzdala, byla vybita veškerá muslimská populace. V těch, která se vzdala (např. Samarkand) pak jen ti, kdo hledali útočiště v mešitách. Zničením severní části Chorezmu Čingischán ovládl říši, sahající od Žlutého moře ke Kaspickému moři. Není bez zajímavosti, že jeden v podstatě průzkumný oddíl (20 000 mužů) obešel Kaspické moře ze západu, vyplenil křesťanské Zakavkazsko, na řece Kalce porazil mnohem početnější vojska Kyjevské Rusi (1223) a připojil k Mongolské říši oblast dnešního Povolží.
Jinak však Mongolové proti křesťanům nic zásadního neměli. V oblasti dnešního Iránu žila ještě v jejich dobách početná komunita tzv. nestoriánských křesťanů, kteří je vítali jako osvoboditele a které Mongolové šetřili a pověřovali správními úkoly. Po Čingischánově smrti pokračoval v jeho výbojích jeho nejoblíbenější syn, chán Ögedei (zemř. 1241), který na machometánech dobyl Afghánistán a prakticky celou Persii a po něm byla vládní moc rozdělena mezi 4 syny jeho bratra Toluj – chána, který byl ženat se vzdělanou a vlivnou nestoriánskou křesťankou Sorghaghtani Beki.
Hulegu, jeden ze 4 synů Toluje a Beki, dostal roku 1255 od rodinné rady další prostý úkol – definitivně s islámem skoncovat. To znamenalo vytáhnout z Iránu dále na západ, k Bagdádu, který byl tehdy sídlem Abbásovských chalífů, formálně (už dávno ne fakticky) „nadvládců“ celého islámského světa. (Pro pořádek: je to doba mezi 7.a 8. křížovou výpravou, které vedl francouzský král Ludvík IX. svatý; Jeruzalém už byl ztracen, ale křižáci se drželi na levantském pobřeží a útočili na Egypt a Tunis). Hulegu vyrazil na jihozápad s dosud nejpočetnějším vojskem, jaké dali Mongolové dohromady: údajně šlo o 2/10 bojeschopných mužů celé říše. Předvedl s ní nefalšovaný ISLÁMOFOBNÍ blitzkrieg: Vyvrátil pevností šiítské sekty assasínů v Iránu, v listopadu 1257 připochodoval před Bagdád, v lednu 1258 jej s pomocí čínských inženýrů oblehl a v 13. února jej dobyl. Následovala poměrně drsná opatření, kterými Mongolové (avšak i muslimové!) trestali města, jež se jim rovnou nevzdala. Všichni muslimští obyvatelé (odhady lítají mezi 90 000 a milionem) byli pobiti, všechny muslimské domy, paláce, mešity a knihovny zbořeny. Ušetřeny, ovšem, byly domy křesťanů a Židů. Zajatý chalífa byl ušlapán koni zabalený v koberci, protože Mongolové odmítali prolít královskou krev.
Znamenalo to konec Abbásovského chalifátu, který stál v čele mohamedánstva od roku 750. Neznamenalo to však konec islámu. Chalifát byl v těch dobách dávno jen formální institucí (a křižácké úspěchy z předchozího století mu na prestiži nepřidaly), většina muslimů dávno žila ve státech a státečcích, ovládaných místními despoty. Hulegu to samozřejmě věděl, takže další na ráně byla Sýrie. Byla ODMUSLIMOVÁNA za vzácně ukázkové spolupráce buddhistických Mongolů a dvou křesťanských „křižáckých států“, pravoslavných Arménů z maloasijské Kilikie a katolických Franků z Království Antiochijského. Vládce Damašku se vzdal, tím město uchránil od osudu Bagdádu, v damašské Velké mešitě byla sloužena společná křesťanská mše (březen 1260). Byla to chvíle, kdy se málem vyplnil sen francouzského antropologa Lévi-Strausse o přímém spojení buddhistického a křesťanského světa, bez nesnášenlivého islámského klínu (http://martinkonvicka.blog.idnes.cz/…/Islamofob-dne-Claude-…).
Další na řadě byl Egypt, kde tehdy existoval tvz. Mamlůcký sultanát, dávno nezávislý na Abbásovských chalífech a ovládající i Mekku s Medinou na Arabském poloostrově. Hulegu poslal do Káhiry poselstvo žádající kapitulaci a chystal se vyrazit na jih. Jenže právě v tu chvíli k němu dorazila zpráva, že daleko v Asii zemřel jeho bratr Möngke, a bylo třeba se vrátit kvůli volbě nového Velkého chána. I zanechal na Blízkém východě jen 20 000 mužů, vedených nestoriánským křesťanem jménem Naiman Kitbuqa Noyan. Ten si uvědomoval vážnost situace a snažil se o vojenskou spolupráci s křižáky z pobřežních pevností. A zde došlo k zásadní chybě, která rozhodla o přežití islámu na další staletí – papež Alexandr IV alianci zakázal, pokud Mongolové nepřijmou křesťanskou víru. Křižáky ovšem oslovili i egyptští Mamlůci. Vládce křižácké Acry (v dnešním Libanonu) se nakonec rozhodl pro neutralitu, ale protože viděl v Mongolech horší pohany, než v muslimech, umožnil muslimům nerušeně obejít jeho državu, a dokonce pomohl se zásobováním…
Oslabení Mongolové se střetli s Mamlůky v září 1260 u Ain Džálút (dnes v SV Izraeli). Mamlůcká přesila zde mongolské vojsko vlákala do pasti a přes dílčí mongolské úspěchy je porazila – bylo to vůbec první vítězství mohamedánů nad Mongoly, byť oslabenými, a současně konec mongolské ofenzívy na Blízkém východně. Když se roku 1262 Hulegu do oblasti vrátil, našel zde naprosto jinou situaci. Jeden z jeho generálů, Berke, konvertoval k islámu a zahájil proti němu povstání, krátce nato musel vytáhnout na Kavkaz, kde operoval další k islámu konvertovaný Mongol, Nogai chán. Během výpravy na Kavkaz ho zastihla smrt.
Území, která Hulegu dobyl – a kde nadále vládla jím založená dynastie – zahrnovalo dnešní Irán, kus Afgánistánu, sever Iráku a Sýrie, východ Anatolie a celé Zakavkazsko. Vžil se pro ně název „Ilchanát“ (tj. podřízen velkému chánovi), ale vazby s Mongolskem a Čínou se velmi rychle rozvolňovaly. Bylo to dáno hlavně tím, že úzká válečnická vrstva „mongolů“ nacházela stále větší zalíbení v islámu, víře většiny obyvatelstva. Postupně byla uvolněná ISLÁMOFOBNÍ šikana, s níž začali Čingiz a Hulegu; muslimové se zase dostávali na klíčová místa v armádě a státní správě; dočasná preference křesťanů a buddhistů se změnila nejdříve na „pouhou“ rovnoprávnost, a pak znovu na podřízené postavení. Už tři desítky let po Hulegově smrti chán Gazan (vládl 1295-1304) přestoupil na islám, přijal islámsky originální jméno Mahmúd a začal s perzekucí a vyháněním křesťanů a buddhistů. Obrovská šance byla ztracena.
Celá ta historie nám vypráví o mnohém: O ztracené šanci pyšného západu, který v klíčové době ovládal pár pobřežních pevností, přesto mohl přispět k porážce egyptských Mamlůků – a tím celého islámu – ale neučinil tak, veden marnivou pýchou. O síle „lidového islámu“, který nelze porazit pouhou vojenskou porážkou, ani když ji provází genocidní projevy jako v Bagdádu, pokud nenásleduje tvrdá ideologická masáž – jíž však naivní Mongolové nebyli schopni. O přitažlivosti islámu pro ambiciozní dobrodruhy, kterých bylo mezi mongolskými generály, logicky, spousta. A konečně o nutnosti spolupráce Východu a Západu, bez které se islám, vklíněný mezi ně jako krvavá dýka, jen tak nezhroutí…

Diskutovat k postu můžete zde:

Komentáře

comments