Islamofob dne – Alexis de Tockqueville

islamofob_dne_tockqueville

Dlouho jsme mezi ISLÁMOFOBY DNE (a tudíž jasnými rasisty, xenofoby, šovinisty, beztoho i nácky) neměli pořádného Intelektuála – hrdinu seminářů na humanitních fakultách, jakým byl třeba před časem postovaný ISLÁMOFOB Claude Lévi-Strauss, francouzsko-židovský otec moderní antropologie. Dnešní zlosyn pochází rovněž z Francie a rovněž jde o humanitního vědce každým coulem – ne nadarmo mu říkají „otecmoderní politologie“.

Potomek aristokratické rodiny, která za Revoluce sotva unikla gilotině, „monarchistický liberál“, který udělal ve Francii 20. let 19. století rychlou kariéru státního úředníka, ve 30. letech upadl v nemilost tehdejší levice i pravice, po pádu monarchie roku 1848 byl konzervativním republikánským poslancem (prosazoval mj. přímou volbu prezidenta, protože věřil, že početnější venkovský lid má víc rozumu, než socialistické agitaci přístupná města) a chvíli dokonce ministrem zahraničí – načež se, po nástupu Napolena III., stáhl do ústraní a věnoval literární práci.

Jeho asi nejznámějším dílem je „Demokracie v Americe“ – výsledek studijní cesty, kterou podnikl ve 30. letech pod záminkou studia amerického vězeňského systému. Bystrý pozorovatel a analytik přemýšlí o přednostech a problémech mladé demokracie, kterou srovnává se starými evropskými aristokraciemi. S demokracií sympatizuje, ale vidí i její problémy, jak ty specificky americké (zejména otrokářství!), tak ty obecné – bojí se vlády průměrnosti, demagogie médií, odcizení individualistického občana od věcí veřejných a jeho potenciální bezbrannosti vůči mocnému státu. Hodně se věnuje odluce víry od státu – pokládá ji za zásadní pro demokratické uspořádání a současně zdůrazňuje nutnost otevřené diskuse o náboženství. Kniha se stala doslova zakladateslkým dílem politologie, kdysi snad ctihodného oboru, který se snažil objektivně zkoumat vznik a fungování politických systémů.

Že politický myslitel narazil na islám bylo nevyhnutelné už proto, že jako francouzský politik (a ministr zahraničí!) nemohl pominout tehdejší angažmá své země v severní Africe, konkrétně v Alžírsku. Tam se Francie zapletla do vleklé války, která snad začala jako bohulibý pokus pacifikovat piráty, operující na pobřeží, ale postupně přerostla v klasické imperialistické dobrodružství. Tocqueville Alžírsko dokonce navštívil, jeho kolonizace se zastával, ale varoval před snahou násilně civilizovat „Kabylské kmeny“ (Berbery?), obývající vnitrozemí. Na druhé straně byl imperialistickým pragmatikem – nečinilo mu potíže zastávat se i velmi drsných metod (ničení úrody apod.), když šlo o „pacifikaci“ nějaké oblasti. Jenže to v těch dobách bylo normální. Už méně standardní bylo, že jako se skutečně zajímal, co je ZA tou viditelnou necivilizovaností či barbarstvím „Arabů“ – no a prostudoval si Korán, jako si, jak alespoň plyne z citátu, prostudoval i v jeho době nový marxismus…

No a všimněme si – islám si prostudoval, a odsoudil coby svinstvo a blbárnu. Proč to nedokáží na současných humanitních a společenskovědních katedrách, kde Tocquevilla, aspoň doufáme, studují?

PS: S tím Marxem v citátu je to stejně zvláštní. Je to jeden ze dvou slavně „islámofobních“ Toquevillových citátů. Musí pocházet z doby po roce 1848 (kdy vyšel Marxův „Komunistický Manifest“), ale nepodařilo se mi dohledat, při jaké příležitosti jej Tocqueville pronesl.
Kdybyste někdo věděli, ozvěte se … Díky.

 

autor: Martin Konvička

Komentáře

comments