Islamofob dne – Dante Allighieri

islamofob_dne_alligieri

ISLÁMOFOB DNE měl nějaký čas prodlevu, a tak jsme v rámci pokračování vybrali skutečného velikána evropské pozdně středověké kultury, a tudíž – bezesporu – xenofoba, rasistu a zakukleného nácka: Otce spisovné italštiny, předchůdce evropské renesance, básníka, politického myslitele a filosofa Danta Alighieriho.

Pocházel z Florencie, studoval (jako nezapsaný, nepravidelný student) na universitě vBologni, pak v rodném městě působil v cechu lékařů a lékárníků a jako člen cechu se účastnil politického života – sporů mezi ghibelliny a guelfy, což byly dvě „strany“ v italských (a jihoněmeckých) městech, svářící se o to, zda by reálnou moc ve střední Itálii měl vykonávat císař, nebo papež. Zastával protipapežské stanovisko, po porážce jeho strany ve Florencii musel odejít z města a většinu dalšího života strávil ve vyhnanství ať už na jiných místech Itálie, nebo ve Francii.

Do literárních dějin se zapsal studiem antické literatury, studiem a kodifikací lidového italského jazyka, politickými spisy, ale zejména rozsáhlým eposem La divina commedia, Božská komedie, na kterém pracoval posledních 20 let svého života. Epos je sepsán lidovým jazykem, tedy italsky, a nikoli latinsky – proto se mu též říká „komedie“, neb v dobovém úzu se směly v jazycích lidu psát jen komediální díla, vznešené latině byly vyhrazeny tragédie. Nic komického ovšem na eposu není – je to naopak vážný básnický pokus vyrovnat se s otázkami víry, smyslu lidské existence, viny a trestu, Boha, smrti. Vypravěč, kterým je sám Dante, prochází postupně Peklem, Očistcem a Rájem, na prvních dvou místech ho provází antický básník Vergilius (který, jako pohan, do Ráje nesmí), na posledním pak Beatrice, Dantova předčasně zemřelá celoživotní platonická láska. Dante se na své cestě setkává z osobnostmi lidské historie, dávné i nedávné, stejně jako s postavami, které potkával během svých politických snažení za svého života. Obrazy básněné v Pekle jsou často naturalisticky hororové, naopak Ráj je pokusem básnicky zpracovat krásu a dokonalost církve, filosofie a teologie. O rozsáhlosti díla svědčí, že celkem obsahuje 14 233 veršů.

Dantovo Peklo vypadá jako kuželovitá propast, rozdělená na celkem devět kruhů – čím hlouběji a dále od Boha, tím vyšší číslo. Mohameda potkává autor v osmém, tedy předposledním, kruhu, což je pláň, sklánějící se ke studni ve svém středu a rozdělená skalisky na deset žlabů. Za své hříchy zde trpí podvodníci, svůdci žen, pochlebovači, kuplíři, svatokupci, ale také astrologové, pokrytci a zloději. Střeží je ďáblové a hadi. Když had někoho uštkne, shoří na popel, ale vzápětí opět vstane v dřívější podobě.

Že je Mohamed umístěn tak blízko poslednímu, nejstrašnějšímu kruhu (kde trpí zrádci svých dobrodinců: Kain, Jidáš a také Brutus, zrádce Caesarův) je pochopitelné, křesťanská středověká Itálie byla s islámem v permanentní nevyhlášené válce, nebylo to tak dávno od doby křížových výprav a každý soudný křesťan věděl, co je mohamedánství zač. Na Mohamedovi (a výlupcích, kteří jsou v 8. kruhu Pekla s ním) je zajímavé, že je rozpolcen vedví, s obnaženými vnitřnostmi. Takto jsou potrestáni ti, kdo způsobili rozkol – přiměli za svého života bratry a bližní, aby si navzájem šli po krku. Někdy se to interpretuje jako symbol pro rozkol mezi sunnity a šiíty v rámci islámu (nedaleko Mohameda trpí i jeho synovec a první šiítský chalífa Alí), spíš však jde o rozkol mezi křesťanstvím a islámem, poštvání části tehdy známého lidstva proti jeho křesťanskému jádru (viděno z Dantovy perspektivy). Jiná věc je, že rozpolcenost může symbolizovat i rozpolcenost islámu jako takového – jeho „zbožnou a bratrskou“ tvář, kterou nastavuje, když je sláb, a krutost, v níž se vyžívá, když se cítí být silný. Ještě jiným vysvětlením by mohlo být, že Dante naráží na „dva Mohamedy“, podivínského neškodného kazatele z mekkánského období a úchylného vrahouna z medínského období.

Odpověď na tyto otázky neznám, protože nevím, nakolik Dante byl – a mohl být – vzdělán v islámské nauce. Básnickou jasnozřivostí však Mohameda vystihl, a potrestal, naprosto správně.

 

autor: Martin Konvička

Komentáře

comments