Islamofob dne – Michal Chrabrý

islamofob_dne_michal_chrabry

Nedávno jsme měli dva ISLÁMOFOBY DNE (a tudíž jasné rasisty, xenofoby, možná nácky) z řad české pozdně renesanční šlechty; oba působili za vlády Rudolfa II. a oba se různým způsobem zapletli do událostí jedné z Habsbursko-Osmanských válek, zvané „Třináctileté“ či „Dlouhé“. Šlo v ní primárně o osud Uher, jakož i přilehlého Balkánu. Nebojovali v ní ale zdaleka jen „císařští“ – naopak, zapojily se do ní různé balkánské národy, nejvýrazněji snad ten, kterému dnes říkáme Rumuni. Zásadní roli v ní sehrál jejich tehdejší kníže, rumunsky zvaný Mihai Viteazul či Mihai Bravul. Dodnes jej berou za národního hrdinu, prvního sjednotitele národa. Jeho úspěchy sice neměly dlouhého trvání, ale pro nás je podstatné, že přesně 100 let po vládě Vlada Tepese – Drákuly dalo Rumunsko světu ISLÁMOFOBA prvotřídních kvalit.

Připomeňme si politickou situaci v době jeho mládí. Většina Balkánu, až na Dalmácii na severozápadě, byla pod krutovládou Osmanů, kteří ovládali i většinu „dolních“ či nížinných Uher. Pod kontrolou Habsburků zbylo z Uher v podstatě jen dnešní Slovensko, a pak Transylvánie, dnešní severní část Rumunska (po hřeben Karpat) – národnostně i jazykově smíšené území, kde si ovšem stavy vládly dost samostatně, z Vídně to sem bylo daleko, a tak Transylvánie sloužila jako rezervoár všelijakých intrik, povstání a podrazů. Na jih a východ od Karpat pak byla dvě převážně pravoslavně křesťanská knížectví, Valašsko a Moldávie. Ty už spadaly do Osmanské sféry vlivu, ale mohamedáni zde nechávali vládnout domácí kolaborantská knížata, o jejichž nastolení na trůn či sesazení z trůnu rozhodoval sultán. Vybírali zde tribut (včetně kontingentů mladých otroků), řídili zahraniční politiku, ale jinak byli spokojeni, že těm divokým, nepoddajným horám nemusí vládnout přímo a mají mezi sebou a Habsburky nárazníkový pás.

Kníže Mihail nastoupil na valašský trůn roku 1593, samozřejmě z vůle sultána. Jak se mu to podařilo se vlastně pořádně neví – ono se vůbec mnoho neví o jeho mládí. Jeho matkou byla princezna vzdáleně spřízněna s (dávno nevládnoucím) byzantským císařským rodem, zato otec není znám. Sám Mihai se nejdřív angažoval v drobné domácí politice, udělal si ale spoustu nepřátel, trávil nějaký čas v exilu v sousední Transylvánii a nějaký v Konstantinopoli – zde si získal protekci patriarchy Jeremiáše II., ale zejména finanční podporu zahraničních obchodníků a diplomatů. Pomocí jejich peněz přesvědčil sultána Murada III. (onoho „umírněného muslima“, kterého víc zajímala křesťanská vína, než džihád proti nevěřícím), že bude tím správným kolaborantem pro hlídání vzdáleného Valašska … od začátku však měl jiné plány a jakmile se vrátil do své země, připojil se k protiosmanské koalici, tvořené císařem Rudolfem II., Zikmundem Bátorym transylvánským, a Aronem Tiranem moldavským. Těžko ovšem mohl válčit s Turky, když měl v zemi jejich posádky a výběrčí daní, a tak je přikázal – pobít, a to tak, že všechny. Hned nato, bez nějakých extra příprav, s narychlo sebraným vojskem a doslova „z voleje“, ovšem s levým křídlem krytým moldavskými spojenci, překročil Dunaj (podzim 1594).

Následoval jeden z největších ISLÁMOFOBNÍCH kousků 16. století. Valaši rychle dobyli turecké pevnosti podél Dunaje (dnes města Giurgiu, Brăila, Hârşova, and Silistra), zatímco Moldavané dobyli strategicky významné Jasy. Mihai pokračoval skutečným blitzkriegem přes dnešní Bulharsko, dobýval jednu pevnost za druhou a zastavil se poblíž Adrianopole ( = Edirne), pouhých 24 kilometrů od bran osmanského hlavního města. Věděl ovšem, že na jeho dobytí ovšem nemá dost sil – jeho plán počítal s „generálním útokem“ císařských přes dnešní Maďarsko a Srbsko, nebo s příchodem křesťanských posil po moři. Obojí by mohlo Osmany, totálně demoralizované a s rozvraceným zázemím (nemohli mj. přesouvat po Dunaji posily na sever, protože strategické pevnosti drželi Rumuni), definitivně zlomit. Jenže „císařští“ teprve shromažďovali armádu (a finance), zatímco transylvánský Zikmund Bátory zorganizoval puč proti svému moldavskému sousedovi. Valašský kníže, vysunutý příliš daleko na jih, musel ustoupit zpátky za Dunaj, zatímco mohamedáni sbírali síly k odvetě.

Jako by se před námi znovu přehrávala 100 let stará historie Vlada Tepese, tentokrát ovšem bez napichování protivníků na kůly. Mohamedáni v počtu 100 000 překročili Dunaj u dnešního Ruse a mířili k Bukurešti. Proti nim měli Valaši 15 000 mužů – z toho 5 000 zkušených žoldnéřů a zbytek domobranců. Počkali si na nepřítele v bažinatém terénu u Călugăreni (srpen 1595) – a vyhráli, s tradičním „izraelským“ poměrem ztrát 1:10. Jak také jinak, když se střetnou hrdinové bránící svou zemi s tupými alláhujícími hovady…

Válka však pokračovala – a nevyvíjela se dobře. Operace císařských v Uhrách uvízly na mrtvém bodě. Mihai sám chtěl především válčit s Turky – byl v jejich očích ostatně zrádce, takže pro něj něco jako návrat k předválečným poměrům nepřipadal v úvahu. A tak zatímco Rudolf II. „neměl na ofenzívní operace peníze“ a moldavská a transylvánská šlechta, obávající se schopného souseda, proti němu intrikovala tu s císařskými, tu s Poláky a tu dokonce s Turky, on podnikl několik dalších výpadů do Bulharska (kde mj. podnítil protiturecké povstání), následovaných ovšem ústupy. Aby si zajistil křídla, nechal se – pomocí pravoslavných bojarů a proti odporu protestantských měst a šlechty – nastolit na transylvánský trůn, obsadil Moldavsko zmítané dynastickými zmatky. Celou tu dobu se snažil přesvědčovat císaře, že jeho vláda nebude Habsburky ohrožovat, že jeho cílem skutečně je porazit Turčína a že klidně uzná habsburskou nebo habsbursko-polskou suverenitu …

Domluvili se až roku 1601 – Mihail byl říši najednou dobrý, protože Zikmund Bátory, vyděšený z „rumunské“ vlády v Transylvánii, přešel s částí uherské šlechty na stranu mohamedánů. Jádro císařské armády, vedené kondotiérem italského půvdou Giorgio Bastou, se spojilo s Mihailovými Valachy, a společně porazili zrádné Bátoryho kolaboranty v bitvě u Guruslău/Goroszló. Bitva definitivně rozhodla o setrvání Transylvánie v křesťanské sféře vlivu – a současně opět prokázala Mihailovy vojenské schopnosti. To ovšem bylo proti srsti spíše neschopnému Bastovi, a on, alespoň se to říká, nechal valašského knížete úkladně zavraždit …

Pokud z celého příběhu plyne nějaké poučení, shrnuje ho Mihailovo motto. On sice neříkal „mohamedány“, říkal „Turky“, ale tak jim tehdy říkali všichni. Valašský kníže byl přesvědčen, že Turčín je v podstatě slabý, že jeho moc stojí na nejednotnosti a strachu v křesťanském táboře … což ostatně dokázal celý jeho život, i smrt.

V 70. letech natočili Rumuni o svém národním hrdinovi velkofilm „Poslední křížová výprava“, který mohu jen doporučit všem milovníkům žánru.
http://www.csfd.cz/film/100338-posledni-krizova-vyprava-1-cast/

autor: Martin Konvička

Komentáře

comments