Jak jsem přestal být sluníčkářem a proč už jím nikdy nebudu aneb jednotka intenzivní péče zblízka

Přinášíme reportáž o blízkého kontaktu s anticivilizací typu islám, reportáž ač delší je doslovnou výpovědí napadeného Čecha.

Psal se rok 2012, před pár lety jsem skončil školu a protože na vysokou jsem se nedostal, pracoval jsem coby IT technik na volné noze. Nebylo to nic moc, ale peníze se nějak generovat dařilo a tak jsme s mojí partou dost často vyjížděli na koncerty do zahraničí. Prostě, žil jsem život sluníčkového flákače. Až jeden z těchto výletů navždy a radikálně změnil můj život. Nyní se vraťme v čase zpět, je 12. července 2012, jsme v Berlíně. V aréně Max Shmelling Halle, dohrává kapela Black Veil Brides a na podium se chystá Slash s Millesem Kenedym a The Conspirators, popíjíme pivko a těšíme se na hlavní hvězdu večera, Motley Crue. Zdá se, že perfektní večer nemůže nic pokazit, což se vyvrátí za několik hodin. Po koncertě se já a americký kamarád rozhodneme, že pojedeme zpět do české republiky až zítra, nebo pozítří, protože další koncert, na který chceme jít se v Praze koná až patnáctého. A tak jsme vyrazili do víru německé metropole za další zábavou. Bylo něco kolem třetí ráno, stáli jsme kousek od mešity v Kreutzbergu, což jsme samozřejmě nevěděli, a i kdybychom to věděli, bylo by nám to zřejmě asi jedno, jednoduše proto, protože ani jeden z nás neviděl v tomto faktu problém. Tak jsme opřeni o zídku pili pivo. V té době jsem byl ještě příležitostný kuřák, takže jsem pokuřoval cigaretku. Kamaráda zapřisáhlého nekuřáka tato skutečnost rozlaďovala, a tak mi to vytýkal. Naši hlasitou debatu najednou přerušil hlubší mužský hlas, německy bez jakéhokoli výrazného přízvuku se zeptal na cigaretu, dal jsem mu ji a dotyčný si zapálil. Chvíli tak u nás stál a kouřil, což se nám úplně nelíbilo, zvlášť když po chvíli došel ještě jeho kamarád. My dva jsme se na základě toho poměrně rychle shodli, že raději půjdeme jinam. V této situaci jsem se k těm dvěma raději neotáčel zády, což mému kamarádovi zřejmě zachránilo život. Protože ve chvíli, kdy se on otočil zády k nim, jeden z těch dvou po něm skočil a během krátké potyčky ho stačil pořezat nožem v oblasti břicha, v tuhle chvíli jsme ještě byli oba dva přesvědčeni, že jde o běžné přepadení a začali se bránit (ano, vím, že je lepší jim tu peněženku dát, atd, ale byli jsme v cizí zemi a vydat jim naše peníze a doklady by dost zkomplikovalo situaci). Tento dojem velice rychle rozptýlil výkřik „alahu akkbar“ z úst třetího agresora, jež vyskočil z nedalekého křoví a rozbil mi o hlavu skleněnou lahev. A od téhle chvíle začal horor. Po úderu lahví jsem se probral až na zemi, kde mě jeden z útočníků kopal do hlavy za neustálého zvolávání, že bůh je velký, asi abych to já kafír (nevěřící), nezapomněl. Po několika minutách (nevím přesně, čas v takovýchto chvílích vnímáte jinak) se ozvalo skřípání brzd a výstřel. Zastavil taxikář a výstřelem do vzduchu útočníky odehnal. Já i kamarád jsme s poměrně vážnými poraněními obličeje a hlavy (já) a břicha (kamarád) skončili v Berlínské fakultní nemocnici Charite, čímž ale celé martyrium teprve začalo. Sérií vyšetření mi prokázali krvácení do čelního laloku mozku, v důsledku čehož jsem několikrát upadal do krátkého bezvědomí, když jsem se probral, byla moje postel obestoupena neznámými muži v civilním oblečení, představili se jako kriminální policie a začali se vyptávat… co se stalo, jestli si vybavím tvář útočníků, co jsem dělal v Berlíne (?!), jestli nabízím sexuální služby (!!) a další miliony otázek. Výslech jsem ukončil já tím, že jsem začal předstírat další výpadek vědomí, neboť mi výslech bandou chlápků, stojících kolem mé postele, co mi neukázali ani žádný doklad vedený v anglickém jazyce ve chvíli, kdy mě příšerně bolela hlava a neviděl jsem na jedno oko, nebyl zrovna příjemný, a na moje námitky nereagovali. Odnesli si alespoň veškeré moje oblečení a většinu věcí z batohu (bunda se mi posléze vrátila s rozřezanými kapsami) a odebrán vzorek DNA, samozřejmě bez toho aby o zabavených věcech, výslechu, či odběru DNA, vznikl jakýkoli protokol. Druhý den se dostavili jiní pánové v civilu, opět se představili jako kriminální policie, tentokrát už s sebou měli paní z českého konzulátu, coby překladatelku. Ta mi před samotným výslechem upozornila, abych si dával obrovský pozor na to, co říkám, protože se můj případ týká místní „sharia policie“ a policisté mají za úkol prokázat, že útok na nás byl námi vyprovokován, nebo lépe, že se celá situace odehrála ve prospěch útočníků. Opět z celého výslechu nebyl pořízen protokol, jen mi půjčili knížečku plnou fotografií mladistvých modrookých blonďáčků, abych zde poznal pachatele. Pět dní na berlínské JIPce bylo utrpením. Neustálé výslechy od oněch chlapíků v civilu, ve dne v noci puštěná televize a v ní fotbal mému rozpoložení také nepřidávalo, takže si asi umíte představit tu radost, když se otevřeli dveře a do místnosti vstoupila žena v české záchranářské uniformě s tím, že tu mám odvoz. První protokol za celou dobu se mnou sepsala policie české republiky po sedmi dnech od útoku, jeden z útočníků byl nakonec dopaden díky vzorku DNA, jež zůstal na oné cigaretě, kterou jsem mu před útokem dal, ostatní pachatelé zůstávají nepotrestáni. Věci zabavené německou policií se mi vrátily v příšerném stavu (na botách byl vidět pokus sundat podrážku, kožené bunda měla rozpáranou podšívku a krabička cigaret a peněženka se sto eury a občankou byla pryč. Díky tomuto jsem přestal být tím, co dnes titulujeme jako sluníčkář a přidal se na stranu rozumu. Už vím, že muslimové jsou zákeřní a klidně vás zabijí jen tak. Byla to drsná životní lekce a já jen doufám, že to, co zde popisuji, zachrání někoho dalšího, před něčím podobným. PS: vyléčilo to i mého amerického kamaráda, dříve voliče Obamy, letos volil Trumpa.

J.V.

-JK-

Komentáře

comments