Komentář: Vykolejené politické prostředí v Německu – Marian Kechlibar

Púvodní analýza vyšla jako 3. dílná „Německo den poté“. Sdílíme jako celek v kuse, bez zásahů:

Německá politika je po trojích volbách do zemských sněmů vykolejena z tradičních vzorců.

Čas spojování

Ve třech spolkových zemích německé federace se v neděli 13. března konaly zemské volby. Jednalo se o dosti nesourodý trojlístek – zámožné a konzervativní Bádensko-Württembersko, o něco chudší a levicovější (ale stále ještě bohaté) Porýní-Falc a konečně o Sasko-Anhaltsko, zemi bývalé NDR, postiženou vysokou nezaměstnaností a úbytkem obyvatel. Za normálních okolností by tyto regionální volby nevyvolaly v Evropě žádnou pozornost. Teď se však o nich píše od Británie až po Rusko. Proč?

Protože šlo o první velké volby v Německu od chvíle, kdy kancléřka Angela Merkel pozvala (4. září 2015) syrské běžence hromadně do Německa. A hlavní otázka zněla: potrestají němečtí voliči CDU a SPD, tedy vládní strany, za toto rozhodnutí?

Než začneme s odpovědí, bylo by namístě se blíže podívat na nedávnou historii německé politické scény. Za posledních 15 let totiž prodělala vývoj, který stojí u kořene dnešních volebních výsledků, jakož i u kořenů krizí, se kterými se potýká dnešní Evropská unie. Bude to dlouhé čtení, které budeme muset rozdělit do více dílů.

Poválečné uspořádání demokratického Německa stálo na souboji dvou velkých lidových stran (Volksparteien), což byla konzervativní CDU/CSU a levicová SPD. Po dlouhá desetiletí proti sobě tyto dvě strany stály jako tvrdí konkurenti. Spektrum doplňovalo několik drobných straniček, jako je FDP, které byly nicméně jednoznačně orientovány na levicově/pravicové ose. Volby vyhrála buď levice, nebo pravice, a podle toho se vyvíjely další čtyři roky směřování země. Tento systém byl dlouhodobě stabilní a jediným jeho narušením byl vznik strany Zelených začátkem 80. let 20. století. Tato strana vznikla na základě toho, že velké strany dlouhodobě ignorovaly téma ochrany životního prostředí. Poté, co velké strany téma přebraly, se vyprofilovala do levicové části politického spektra a stala se vyhraněnějším doplňkem „velkého bratříčka“ SPD. Podobnou roli hraje FDP na pravém křídle – obě strany mají poměrně nízké preference (vesměs pod 10 %), jsou ideologicky „čistější“, daleko více intelektuální a vyprofilovanější než velké lidové strany. Asi bychom si mohli dovolit bonmot, že Zelení a FDP jsou v Německu stranami městských hipsterů. Toto čisté pravolevé rozdělení se však neudrželo.

Angela Merkel nastoupila do kancléřského úřadu v roce 2005 a společně s jejím nástupem se politická mapa začala měnit. Nová kancléřka postupně zaváděla svoji stranu doleva a přebírala témata SPD, ale i Zelených (minimální mzda, odstavení jaderných elektráren). Už předtím nepočetní euroskeptici v CDU pozvolna umlkali, až zmlkli docela. Na univerzitách se množily katedry gender studies (nyní jich mají Němci přes 200, což je opravdu přemrštěné číslo), zato na pracovních místech u policie a Bundeswehru se škrtalo. Vynakládaly se velké peníze na záchranu Řecka. Zkrátka: praktická politika Angely Merkel měla ke konzervativní pravici daleko.

Situace byla ztížena tím, že už v letech 2005-2009 a následně opět od roku 2013 vládne v Německu velká koalice (GroKo), tedy CDU/CSU + SPD, protože volební výsledky jinou většinovou vládu neumožnily. Velké koalice jsou pro politické prostředí každé země škodlivé. Násilně svazují ideové oponenty k sobě a nutí je dělat kompromisy, které jdou proti jejich základním politickým myšlenkám. Podobně jako manželé, kteří žijí léta v jednom bytě, i strany velkých koalic se postupem času začínají podobat sobě navzájem. A tento proces byl ještě urychlen vědomou snahou Angely Merkel přesunout CDU z konzervativní části spektra do politického středu, ne-li do levého středu.

Čas štěpení

Jestliže se dvě hlavní strany na politické scéně sblíží tak, že mezi nimi přestává být rozdíl, má to zákonitě nějaký účinek na okrajích. Zásadovější voliči se začínají cítit poněkud opuštěni a tradiční stranickou loajalitu nahlodává červík v podobě myšlenky „co já tady vlastně ještě dělám?“ Trvá-li situace dlouho, vznikají odštěpenecká hnutí, která hledají příznivce v uprázdněné části politického spektra. A přesně to se stalo v Německu.

První skupinou, která se odtrhla od konglomerátu velkých stran, byli programoví levičáci. SPD s její podporou velkokapitálu, neoliberalismu či transatlantických obchodních vazeb (např. obchodní smlouva TTIP) byla pro svoje marxistické křídlo stranou nevhodnou k životu. V roce 2007 tak fúzí bývalých východoněmeckých komunistů (SED) a západních levicově orientovaných ex-sociálních demokratů vznikla „Levice“ (Die Linke), partaj, která sbírá hlasy bývalých zklamaných voličů sociální demokracie. Jedním z významných dezertérů se stal sárský socialista Oskar Lafontaine, který přeběhl k Die Linke i s nezanedbatelnou částí levé frakce své rodné SPD. Strana sbírá hlasy hlavně v bývalé NDR, kde za sebou znovusjednocení zanechalo značné množství strukturálních problémů a tím i lidí nostalgických po bývalém režimu, kdy všechno bylo jaksi jednodušší a nezaměstnanost činila oficiálně nula procent.

Na pravicovém křídle došlo k rozštěpení scény až koncem roku 2012, kdy se v Berlíně začalo vážně hovořit o tom, že pro zachránění eurozóny bude nutno do Řecka nalít větší množství německých úspor. To bylo na konzervativce a ekonomické liberály v rámci CDU trochu „silné kafe“. V únoru 2013 tak vznikla Alternative für Deutschland, která začala sbírat příznivce mezi zklamanými voliči CDU. Měla docela úspěch. Ač byla založena jen pár měsíců před federálními volbami, získala hned 4,7 % hlasů, takže se jen velmi těsně nedostala do spolkového sněmu. Je možné, že kdyby tehdy získala o jeden procentní bod více, dnes bychom stáli před zcela jinou situací.

AfD zabodovala ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014, kdy úspěšně poslala do EP několik europoslanců. Další rok nicméně strávila váháním o tom, čím vlastně chce být. Její zakladatel, profesor ekonomie Bernd Lucke, se snažil tvrdě držet kurz sociálně i ekonomicky liberální strany. Jenže libertariánské pojetí politiky nebývá pro voliče moc přitažlivé. Preference strany se tak pohybovaly kolem 4 %. Pak přišla na jaře 2015 migrační krize.

V německém politickém spektru schází dlouhodobě mainstreamový národovecko-patriotický proud. Německé obyvatelstvo bylo po válce tak důkladně ujařmeno pocitem viny za válku (Kriegsschuld), že cokoliv, co zavání národní hrdostí a němectvím, je považováno za nacistické a fašistické. Napravo od CDU/CSU neexistovala dlouho žádná větší strana, panovalo tam fakticky vakuum. Jenom na ultrapravém okraji živořila NPD, skutečná neonacistická strana, která sloužila jako pohodlná celospolečenská sběrna radikálů a kolem níž se občas prováděly obřadné tanečky s pokusem o její úřední zákaz. Tento stav ale byl čím dál hůře udržitelný, tím spíše, že v Německu přibývalo přistěhovaleckých čtvrtí a kulturních konfliktů kolem nich.

Členové AfD poznali loni v létě v migrační krizi příležitost, jak se na německé politické scéně vyprofilovat. Zakladatel strany Bernd Lucke byl sesazen z funkce předsedy, jeho místo zaujala východoněmecká vědkyně Frauke Petry a AfD se začala věnovat hlasité kritice imigrační a azylové politiky německé vlády. Protože byla v tomto ohledu prakticky jediná, její preference začaly růst.

Nová protiimigrační rétorika AfD vyvolala na politické a mediální scéně skandál. Ještě daleko více než dříve se projevilo podivné sjednocení ostatních stran politického spektra. Místo toho, aby se předvolební boj vedl mezi jednotlivými stranami, začal čím dál více nabývat charakteru „všichni proti AfD“. Předsedové zavedených stran odmítali vystupovat v debatních pořadech, kam byl pozván někdo z AfD. V celostátních i regionálních novinách vycházelo několik útočných článků denně a konfrontace se neomezila jen na slova. Radikálové z Antify napadali schůze AfD, zapalovali auta členů AfD, rozbíjeli okna domů, po jednom vylepovači plakátů AfD se dokonce střílelo. V této hysterické atmosféře proběhly první velké volby od začátku migrační krize – zemské volby v Bádensku-Württembersku, Porýní-Falci a v Sasku-Anhaltsku.

Čas nestability

Podíváme-li se na výsledky zemských voleb ze 13. 3. 2016, uvidíme několik výrazných změn proti dřívějším německým poměrům.volebni-preference-13.3.2016-nemecko

První jev, který se projevil, bylo značné podcenění voličského potenciálu AfD ve všech třech zemích. Průzkumy veřejného mínění ukazovaly pro AfD výsledky nižší až o čtvrtinu, než jak to nakonec dopadlo. Jaká je příčina tohoto jevu, těžko říci. Mnoho lidí se domnívá, že průzkumy jsou zmanipulované, což je jistě možné – nebylo by to poprvé v historii politiky, kdy by se o takových věcech lhalo. Důvodem ale může být i to, že někteří voliči se nechtějí ke své volbě jednoduše přiznat, zvláště ne cizím lidem a po telefonu. Nedůvěra vůči státu je dnes v Německu větší než dříve a málokdo se také chce stát terčem výtržníků z Antify. Nakonec tedy získala AfD ve východním Sasku-Anhaltsku čtvrtinu všech hlasů a v obou západních zemích 15 %, resp 12,5 %. Není to vyslovené zemětřesení, ale v jiné zemi (a s jinou předsedkyní vlády, než je Angela Merkel) by to stačilo k výrazné změně politického kurzu.

Druhý jev, který byl k vidění, byla výrazná role vůdčích osobností v kampani. Týká se to zejména bádensko-württemberského zeleného politika Winfrida Kretschmanna a sociálně demokratické političky Malu Dreyer, která bojovala o vítězství v Porýní-Falci.

„Landesvater“ Kretschmann je v Bádensku-Württembersku velmi oblíben a je dokonce historicky nejoblíbenějším politikem v dějinách SRN vůbec (podle posledních průzkumů mu důvěřuje 84 % občanů jeho spolkové země). V praktické politice je to středový pragmatik, který drží snílky z idealistického křídla Zelených tvrdě na uzdě a provádí každodenní politiku, která je fakticky pravicovější než současná politika Angely Merkel. Dovedl tak svoji zemskou pobočku Zelených k triumfálnímu úspěchu.

V dalších dvou zemích, kde Zelené nevede žádný Kretschmann, ale ideoví dogmatici podobní českému Matěji Stropnickému, utrpěli Zelení ztráty a zastavili se těsně nad hranicí vstupu do zemského sněmu. Krutá byla porážka zejména v Porýní-Falci, kde podíl hlasů pro Zelené klesl během pěti let na třetinu: z 16 % v roce 2011 na 5 % letos. To už není ani porážka, to je úplné zmrzačení. Zelení v Sasku-Anhaltsku nedopadli o nic lépe (rovněž 5 %), ale mohou se utěšovat tím, že jejich pozice v této východoněmecké zemi nikdy zrovna silná nebyla.

K podobnému vítězství jako Kretschmann dovedla v Porýní SPD tamní ministerská předsedkyně Malu Dreyer. Ve špičkách SPD jsou dnes jen dva skutečně oblíbení politici, přesněji političky, a to jsou Malu Dreyer a Hannelore Kraft. Ostatní vedoucí politici SPD patří dnes k nejméně oblíbeným a uznávaným lidem celé politické scény. Výsledky mluví za vše: Malu Dreyer dokázala v Porýní-Falci zvítězit se ziskem 36 %, kdežto v dalších dvou zemích se podpora SPD smrskla na desetiprocentní úroveň. Jak v Bádensku-Württembersku, tak v Sasku-Anhaltsku ztratili sociální demokraté polovinu voličů a fakticky se stali malou stranou, pro kterou se už dávno nehodí označení „všelidová“ (Volkspartei).

Sociální demokracie se tak v Německu ubírá po stejné cestě jako v Rakousku a v několika dalších zemích EU. Domorodá pracující třída jí dávno přestala důvěřovat, protože příklon k multikulturalismu přivedl socialisty k tomu, aby na Němcích šetřili ve prospěch přistěhovalců. Městští levicoví intelektuálové, kterých je beztak početně málo, dávají přednost radikálnějším stranám. A voličů-imigrantů není zatím dost na to, aby tento vývoj zvrátili, navíc řada z nich nechodí k volbám. (Není bez zajímavosti, že např. radikální salafisté aktivně odrazují muslimy od účasti u voleb, protože zákony má určovat pouze Alláh a volby do parlamentu, který vytváří zákony, jsou tím pádem rouhání proti Alláhovi!) Čeští sociální demokrati by v tomto směru měli zbystřit a přestat slepě přejímat postupy svých kolegů z Německa.

Dříve konzervativní CDU utrpěla takzvané nevítězství. Ztráta Bádenska-Württemberska je pro ni stejně bolestivá, jako když v roce 2010 v České republice ODS ztratila Prahu (tehdy ve prospěch TOP 09) – velmi citelné varování, že dny strany mohou být v příštích volbách definitivně sečteny. V Bádensku-Württembersku vládla totiž CDU nepřetržitě od prvních poválečných voleb v roce 1952, tedy 64 let v kuse, a běžně vyhrávala volby se 40 a více procenty hlasů! Nyní jí hrozí, že vítěz voleb Kretschmann ji ve vládě chtít nebude a že sestaví radši vládu společně se SPD a FDP. Třetina voličů CDU v Bádensku utekla k jiným stranám – otřesné skóre.

Rovněž v Porýní-Falci si CDU odnesla nedobrý výsledek. Porýní-Falc bylo vždy levicovou oblastí, takže to, že tam CDU skončila na druhém místě, není tak dramaticky špatné jako v případě bohatého Bádenska, které bylo dříve její pevností. Jenže ještě před půl rokem to vypadalo podstatně jinak. Porýnská šéfka CDU Julia Klöckner, druhá dáma CDU (hned po Angele Merkel), vedla v průzkumech až o 8 % a vypadalo to, že volby vyhraje a vystřídá Malu Dreyer v křesle ministerské předsedkyně. Pak ale přišla migrační krize a pozice CDU se začala zhoršovat.

Faktickým vítězem voleb je AfD, i když ostatní strany už hlasitě oznámily, že s ní nehodlají uzavírat koalice. Ještě nikdy v dějinách Spolkové republiky se nestalo, že by takto malá a mladá strana (připomeňme si, že AfD vznikla před třemi lety, v únoru 2013) se dokázala krátce po svém vzniku katapultovat do všech parlamentů, do nichž kandidovala, a to navíc s tak výraznými výsledky. Hlas pro AfD je dnes zejména protestním hlasem proti politice „jednotné všeněmecké merkelovské fronty velkých multikulturních stran“, ale dokud se slepenec CDU, SPD a Zelených bude držet u moci, není pravděpodobné, že by si dokázal již ztracené voliče získat zpět.

Z průzkumů vyplývá, že AfD dokázala přetáhnout voliče jiným stranám napříč spektrem, ale jejím nejsilnějším rezervoárem se ukázali chroničtí nevoliči. Německo bylo v posledních 20 letech postiženo výrazným poklesem volební účasti, která se postupně snižovala z cca 70 % na zhruba 50 %. To bývá varovným příznakem toho, že se volič necítí být žádným politikem dobře reprezentován. Avšak v letošních březnových volbách účast po dvaceti letech poklesu prudce stoupla, zpět na hodnoty z „aktivních“ devadesátých let, a většina těch bývalých nevoličů dala hlasy právě AfD. Protestní strana zabodovala rovněž mezi mladými do třiceti let. Například v Sasku-Anhaltsku ji volilo přes 30 % mladých a v této věkové kategorii byla nejsilnější stranou.

V německých sdělovacích prostředcích vládne nyní povolební kocovina způsobená zjištěním, že ani intenzivní mediální smršť nedokázala AfD zahnat zpátky do politického nebytí, ba že možná měla právě opačný efekt a voliče jí přilákala. Objevují se střízlivější hlasy ve smyslu „musíme s nimi žít a země se kvůli tomu točit nepřestane“.

Nováčci zůstanou nepochybně mimo struktury moci, protože dokud trvá éra Angely Merkel, žádný zemský politik nenabídne AfD podíl na vládě; ale z hlediska strany samotné to může být i výhodné. Neušpiní si ruce od nečisté komunální politiky, má zajištěný přísun státního financování skrze svoje mandáty a rovněž přístup do sdělovacích prostředků. Může ostatní kritizovat nahlas a prezentovat se jako jediná pravá opozice, která bere názor lidí vážně. Jediné nebezpečí, které by nyní AfD hrozilo, by byl rozklad zevnitř, pokud se její dost nesourodé vedení pohádá. Její současné postavení však napomáhá spíše soudržnosti. V opozici nemohou mezi členy vznikat rvačky o lukrativní křesla a skutečnost, že AfD je stále ještě terčem vytrvalých útoků ze strany všech „pokrokových myslitelů“, vyvolává v jejím členstvu spíše vzájemnou „válečnou solidaritu“.

Pokud jde o CDU, Angela Merkel hned den po volbách prohlásila, že německá vláda nebude žádným způsobem měnit svoji migrační politiku a že ji naopak bude co nejrozhodnějším způsobem prosazovat dále. Svým způsobem jde o očekávanou reakci – Angela Merkel zásadně nikdy neuznává svoje chyby, natož aby byla veřejností přinucena změnit kurz. Kde nepomáhá nátlak, pomáhá v jejích představách ještě tvrdší nátlak, atd.

Kancléřka si v Německu tímto způsobem dlouho pojišťovala svoji moc, zatímco likvidovala svoje vnitrostranické oponenty jednoho po druhém. Podařilo se jí to a v CDU dnes nemá žádného schopného oponenta. Ale když se před rokem, tehdy ještě v rámci řecké dluhové krize, pokusila uplatnit svůj tvrdý postup i na celoevropské úrovni, začala se jí situace povážlivě vymykat z rukou. Problémy byly dlouho omezeny na zahraničí, ale nyní už vlny nespokojenosti dorazily i do její země a její velkokoaliční loďka se dosti rozkolísala. Zatím to není uragán. Ale časy klidné plavby pro Německo pominuly – nadlouho, pokud ne natrvalo.

 

Převzato z:
http://neviditelnypes.lidovky.cz/nemecko-den-pote-1-0eb-/p_zahranici.aspx?c=A160315_212448_p_zahranici_wag

http://neviditelnypes.lidovky.cz/nemecko-den-pote-2-0e7-/p_zahranici.aspx?c=A160315_212728_p_zahranici_wag

http://neviditelnypes.lidovky.cz/nemecko-den-pote-3-0ev-/p_zahranici.aspx?c=A160315_212942_p_zahranici_wag