„Muži Severu stáli jak nerozbitná zeď, jak srostlé kusy ledu, jež neroztávaly a sekali do Arabů svými meči“ – Karel Martel, „Kladivo“ řečený, ISLAMOFOB dne

Dnešní ISLÁMOFOB DNE (a tudíž jasný xenofob, rasista, nácek… ) bývá někdy označován za „otce středověké Evropy“. Jeho zásluhy v boji proti islámu vyzdvihovaly osobnosti tak rozličné jako anglický historik Gibbon a německý hnusák Hitler (první pozitivně, druhý samozřejmě negativně). „Obránce víry“, kterého Dante Alighieri umístil do básnického ráje, „šampion kříže před půlměsícem“ podle amerického romanopisce A. J. Guerarda. A také dědeček Karla Velikého, organizátor první západní armády hodné toho jména po pádu Západořímské říše, muž, jehož organizačnímu talentu vděčíme za feudální uspořádání středověkých států…. 

1380442_10152920544462938_2424003644035742949_n


Na svět přišel jako nemanželský syn Pipina II. Prostředního (zvaného též Pipina z Herstalu), což byl majordomus v království Franků, jednoho z nástupnických germánských států vzniklých po rozpadu Západořímské říše v Galii (dnešní Francie). Majordomové byli původně cosi jako ministři u dvorů Merovejské dynastie. Postupně, skrze neschopnost merovejských králů, se jejich titul stal dědičným, a protože to byli oni, a nikoli králové, kdo držel v rukou páky výkonné moci, Merovejce naprosto vytlačili. Jenže ani tito dědiční úředníci nezachránili merovejské království před postupným rozpadem. Názory, proč se tak dělo, se různí: existuje dost autoritativní historický názor, že to souviselo s islámskou ve Středomoří expanzí, která rozbila obchod a donutila jednotlivé regiony v západní Evropě zařídit se pro sebe, čímž nahrála štěpení raně středověkých zemí (http://martinkonvicka.blog.idnes.cz/c/426442/Islamofob-dne-Henri-Pirenne.html).

Ať byly důvody jakékoli, mladý Karel musel po smrti svého otce jednak svést zápas o titul majordoma s jinými otcovými potomky, jednak postavit do latě jednotlivé odbojné části franckého království – všelijaké ty Austrasie, Akvitánie a Neustrie, jež zprvu odmítaly uznat jeho autoritu. Po konsolidaci moci doma následovaly (přibližně v letech 718-730) výboje v rámci Evropy – připojil k francké říši Bavorsko, Frísko (kam rozšířil křesťanství) a Alemánii (část dnešního Švýcarska). Při tom nastoloval a svrhával krále, kterým měl jakože sloužit…

Pohodu narušila aktivita islámu na Pyrenejském poloostrově. Machometánští džihádisté se přeplavili přes Gibraltar roku 711 a během několika málo let rozvrátili a dobyli tamní Vizigótské království. Po pouhých 10 letech se cítili dost silní pokračovat za Pyreneje, kde je však roku 721 v bitvě u Toulouse porazil Odo, vévoda akvitánský (území na jihu dnešní Francie, Martelovi jen formálně podřízené). Franský majordomus pochopil, že islámský problém jen tak nezmizí – a prakticky celou následující dekádu se připravoval na velkou válku. Kdo ví, co se mu honilo hlavou a zda chápal, že Francké království je vedle prakticky obležené Byzance poslední výspou post-antického křesťanského světa. Vybudoval stálou armádu, jejímž základem byla pěchota. Jádro „profesionálních“ pěšáků mělo v případě války cvičit další brance. Byla to obrovská novinka, stálou armádu viděl západ Evropy naposled za dob římských. Armády germánských králů se scházely jen po žních, když muži nebyli tolik potřební doma. Aby své profesionální vojsko uživil, potřeboval Karel peníze, a ty získal konfiskací církevních statků – církev, tehdy jako dnes dávající přednost majetkům před obranou svých lidí, se tomu snažila bránit, naštěstí marně. Ruku v ruce s ním usilovně organizoval svůj stát: Nahradil v podstatě barbarský chaos svářících se lokálních vládců systémem baronů, hrabat a vévodů, vázaných přísahami věrnosti a ochrany vůči nadřízeným šlechticům a v poslední instanci vůči králi. Takto se stal otcem feudálního státu.

Roku 730 se mohamedáni ze Španělska konečně rozhodli udeřit. Ivazní armáda pod vedením emíra Abd ar-Rahmána obešla Pyreneje od východu a pak postupovala k severu. Postupně padla města Bordeaux a Tours, bylo obleženo Poitiers (cca 150 km JZ od Paříže). Karel jim s spěchal v ústrety, jeho pěchota zaujala vhodné postavení na vyvýšeném místě a chystala se k bitvě.

Vlastně se neví, jak velké armády se v BITVĚ U TOURS (říjen r. 732) střetly. Odhady lítají mezi 15 – 80 000 muži na obou stranách podle toho, zda je dělají islámofilové (podle nichž šlo o „nevýznamnou šarvátku s průzkumným oddílem“), nebo evropští patrioti (podle nichž šlo o „jednu z nejvýznamnějších bitev dějin“). Už lépe jsou známy ztráty. Arabské zdroje přiznávají 12 000 mrtvých, včetně emíra, na své straně, a pouhých 1000 na straně Franků – tedy poctivý „izraelský“ poměr. Známá je i taktika obou soupeřících stran. Frankové s těžkou pěchotou, ale prakticky žádnou jízdou, vytvořili na vyvýšeném místě sevřenou falangu – navzájem se kryli štíty, nepřátelské jízdě se bránili „ježkem“ z dlouhých kopí, spoza štítů vrhali proti nepříteli pověstné vrhací sekery zvané francisca. Mohamedáni měli naopak prakticky jen jízdu, bojující oštěpy a meči. Základem franského úspěchu bylo udržet formaci, nepustit k sobě jezdce na vzdálenost, na kterou by je mohli ohrozit, a naopak proti jezdcům metat bojové sekery … a tak se i stalo. Mohamedáni na franskou pěchotu opakovaně útočili, ale jejich koně se odmítali vrhat na sevřené hradby kopí, zatímco jezdci padali pod údery seker. Bitva trvala celý den, na jeho sklonku měli džihádisté takové ztráty, že se dali na ústup….

Vítězství u Tours bylo pro Karla Martela jen začátkem dlouhé války. Trvalo ještě dvě dekády, než se machomety podařilo zahnat za Pyreneje (náš hrdina se toho nedožil). Důležitou kampaní bylo osvobozováni muslimy držené Provence, s vítěznou bitvou u Arles a neúspěšným dobýváním Narbonne, které musel dobýt až jeho nástupce. Během té doby Martel obohatil své vojsko další novinkou – opancéřovanou těžkou jízdou, základem pozdějších rytířských armád, jejíž vznik závisel na zásadní technologické inovaci – třmenu. Muslimští velitelé předpokládali, že osvojení si těžké jízdy zabere Frankům generaci – Karel Martel to zvládl do pěti let. Nejenže s touto novinkou přišel, ale dokázal koordinovat její akce s akcemi pěchoty, čímž se stal prakticky neporazitelným.

Když roku 737 zemřel merovejský král Theuderic IV, Martel na jeho místo dalšího krále nedosadil. Tím se stal faktickým vládcem franských držav, které ve své závěti rozdělil mezi své syny – a tak založil novou vladařskou dynastii. Zemřel roku 741, obklopen rodinou a svými věrnými… Jen Bůh ví, zda si uvědomoval, před jakým svinstvem na 1300 let zachránil Evropu.

Diskuze k článku viz link FB nahoře

Komentáře

comments