O quam misericors est Deus, Pius et Justus – Zikmund Lucemburský, ISLAMOFOB dne

Předvánoční ISLÁMOFOB DNE (a tedy, jak známo, jasný xenofob, rasista i nácek) byl po mnoha stránkách ISLÁMOFOBEM neúspěšným. Neterminoval machomety v poměru 10:1, nedobyl žádné významné machometí město, ba dokonce ani neobrátil nějakého toho mullu na křesťanství. Navíc byl a je, a z dobrých důvodů, značně nepopulární v Čechách. Přesto jsme se ho rozhodli zařadit. Jednak jeho životní příběh ukazuje, že ISLÁMOFOBIE nemusí být vždy legrace, jednak krásně ilustruje provázanost osudů naší země s obranou Civilizace před alláhovským hromstvem.

10847820_10152964913847938_3985220416528105768_n

Mladší syn našeho „otce vlasti“, tedy Karla IV., a jeho 4. manželky Alžběty Pomořanské, byl v 6 letech zasnouben s Marií, později Marií I. Uherskou (nar. 1371), nejstarší a jedinou žijící dcerou Ludvíka I. z Anjou, krále uherského a polského, se záměrem, že skrze ni jednou získá současně uherský a polský trůn. (Všimněme si: Byl to dohodnutý dětský sňatek, ale v dětském věku byli oba manželé, ne jako v případě dědka Mohameda a šestileté Ajše). Mladý Zikmund byl odeslán na uherský dvůr, kde se naučil jazyk a se zemí doslova srostl. Když po smrti Ludvíka z Anjou polská šlechta odmítla pokračovat ve spojení země s Uhrami, zbyly mu „jen“ vyženěné Uhry, o které musel ještě svést politický zápas s odpůrci Luxemburského panování. Roku 1387 byl korunován uherským králem, to ale neznamenalo nic definitivního a následující léta sváděl zápas s opozicí všeho druhu.

Uhry té doby byly mocným katolickým královstvím, východním sousedem Svaté říše římské (do níž patřily i Čechy). Krom dnešního Maďarska k nim patřilo (přibližně) Slovensko, Zakarpatí, rumunská Transylvánie a Banát, jakož i dnešní Slovinsko a Chorvatsko po jaderské pobřeží – dá se tedy říct, že země byla ze severu a východu obkroužena hřebeny Karpat, ze západu se opírala o Alpy a moře, z jihu pak, přes Dunaj, sousedila s již pravoslavnými oblastmi (tj. byzantskou sférou vlivu), konkrétně královstvím Srbským a vévodsvím Valašským. Vypadalo to – až na vnitřní rozmíšky – na pohodové království, jenže roku 1389 nastala v nedalekém zahraničí katastrofa: V bitvě na Kosově poli (nedaleko Prištiny v dnešním Kosovu) porazili machometáni, vedení sultánem Muradem, spojená srbsko-bosenská vojska, což vedlo k demoralizaci v drobných balkánských státech, umožnilo machometům ovládnout většinu Balkánu, redukovat Byzantskou říši v podstatě jen na obležený Konstantinopol (a pár území v Řecku a na Černomořském pobřeží Malé Asie). Zbytkové Srbsko (pod Stefanem Lazarevičem) se stalo osmanským vazalským státem, totéž postihlo roku 1393 i carství bulharské. Zikmundovy Uhry se tak během pár let staly sousedem Osmanské říše (přesněji jejich vazalů). Osmani de facto zablokovali podunajskou plavbu, hrozilo, že pokud padne Konstantinopol, zablokují i Úžiny (jak se později stalo). Vzhledem ke známé mírumílovnosti islámu to znamenalo brzkou válku.

Roku 1394 vyhlásil papež Bonifác IX., částečně na Zikmundovo naléhání, křížovou výpravu. Ta tam však byla doba, kdy papežovo zvolání znamenalo mobilizaci evropského rytířstva. Především, papežové byli dva (šlo o dobu schizmatu!), navíc Francie byla zakousnutá ve „stoleté válce“ s Anglií, v křesťanstvu bouřily spodní proudy, jež brzy vyústí do Husitských válek. Přes to vše se shromáždila ohromná síla, kromě válečníků z Uher dodala kontigenty zejména Francie, dále řád Maltézských rytířů, bojovníci z Valašského knížectví a nemalé množství dobrovolníků z Porýní, Bavorska, Saska, Polska a Čech. Benátky dodaly námořní podporu.

Od začátku se však objevily problémy. Křižácká armáda se shromažďovala v Budě (tj. Budapešti). Osmani mezitím vyhlásili Uhrám válku. Jenže benátská flotila proplula bez potíží Dardanelami i Bosporem, aniž by narazila na machometánskou loď, a křižáčtí vyzvědači nepotkali nikde na Balkáně větší osmanské vojsko. Z toho Francouzi (kteří mezi křižáky převažovali) usoudili, že sultán Bayezid je zbabělec a chce se boji vyhnout, a horovali pro rychlou ofenzívu na jih. Prosadili svůj plán navzdory Zikmundovi, který si uvědomoval, jak jsou křesťanské síly vyčerpány (rytíři měli za sebou cesty přes půl Evropy) a naopak navrhoval počkat na Turčíny v Uhrách, donutit je vyčerpat se dlouhými pochody a vyčerpané je dorazit. Křižáci tedy překročili Dunaj, dobyli pevnosti Vidin a Orachova („hájené“ převážně Bulhary, teprve pár let vazaly Turků, kteří to s obranou příliš nepřeháněli) a dorazili k pevnosti Nikopolis, skvěle umístěné na útesu nad Dunajem a střežící přístupy do dolního Podunají. Až tam si uvědomili, že jim chybí dobývací stroje … pevnost oblehli a rozhodli se ji vyhladovět.

Mezitím se vydal na pochod i Turčín, provázený kolaborantskými Srby, překročil pohoří Balkán a rychlými pochody mířil k obležené Nikopoli. 25. září 1396 došlo k bitvě. A opět se objevil problém s Francouzi. Zikmund a valašský vévoda Mircea Starší, kteří znali „balkánský“ způsob válčení, navrhovali, aby v předních řadách postupovali Rumuni s Maďary, servali se s tureckým předním vojem (který u machometů tvořili špatně trénovaní dobrovolníci a odvedenci), a po nich aby francouzští rytíři udeřili na hlavní sílu elitních janičárů. Francouzi (zvyklí na „rytířské“ válčení s Angličany) to pochopili tak, že Zikmund chce celou slávu bitvy strhnout na sebe, uherského krále přehlasovali a trvali na tom, že povedou útok. Tak se i stalo – jenže rytíři v boji proti tureckému předvoji utrpěli těžké ztráty, načež se na ně vrhli janičáři, zatímco na zadní Zikmundův se vrhlo osmanské jezdectvo, přičemž rozhodujícím okamžikem byl příchod s Osmany kolaborujících Lazarevičových Srbů. Vypukl obecný zmatek, spousta křižáků padla do zajetí, sám Zikmund se v poslední chvíli zachránil na jedné z benátských lodí, které hlídkovaly na Dunaji … křižácká výprava byla poražena na hlavu.

Nikdo vlastně neví, kolik válečníků se té vřavy na obou stranách zúčastnilo, odhady lítají od 12 000 (na obou stranách) až po více než 100 000 (záleží, kdo odhad dělal), nejčastěji se ale říká, že každá strana měla asi 15 000 mužů. Křižácké ztráty byly nicméně obrovské, zachránila se jich jen hrstka, Turci po bitvě pobili 3000 zajatců. V jejich prospěch je třeba přiznat, že křižáci den před bitvou pobili 1000 zajatých machometánů, aby se nemuseli obtěžovat jejich hlídáním … doba byla krutá. Ovšem ani turecké ztráty v bitvě nebyly malé: Stačily k tomu, aby Osmani nepostupovali dále na sever ale zaměřili se na konsolidaci již získané moci na Balkáně. Francie obnovila válku s Anglií a jediný, kdo se proti Turkům vytrvale držel, bylo malé Valašsko.

Zikmund se na uherském trůně nakonec udržel 50 let. Neměl to snadné – jeho porážka posílila protilucemburskou stranu, musel bojovat s odpadlickými dalmatskými a chorvatskými šlechtici. Mezitím se zkomplikovala situace v Čechách a říši. Na místě dvou papežů byli najednou dokonce tři, jeho starší bratr Václav IV. zjevně nezvládal situaci, aby si vymohl korunovaci říškoněmeckým císařem, obrátil se na Zikmundovu pomoc a nabídl mu správu Čech, jejich bratrská láska však vyústila do vzájemného podezření, Zikmund dokonce Václava uvěznil ve Vídni … roku 1414 svolal Zikmund (z pozice německého krále, kteroužto funkci mu bratr Václav „přepustil“) do německé Kostnice církevní koncil, který měl skoncovat s šílenými zmatky v církvi, které se přenášely i do světské politiky. Koncil byl z hlediska evropské politiky úspěšný (odvolal všechny 3 „papeže“ a nahradil je papežem jediným), z českých dějin však víme, že součástí jednání byl i soud s populárním českým kazatelem a reformátorem Janem Husem. Jeho upálení vnímali v Čechách jako zradu, v jejímž důsledku se Zikmundovi vzbouřila jedna z nejstabilnějších a ekonomicky nejvyspělejších částí lucemburských držav, tedy Čechy. Husitské války (1419-1436) sice v Čechách (správně?) vnímáme jako dobu heroického vzepětí, ale pro Zikmunda, který sídlil převážně v Budíně a měl nekončící starosti s machomety při jižní hranici, znamenaly především ohrožení týlu a riziko zhroucení celé křesťanské Evropy.

A tak dokonce v době, kdy „problémy v Čechách“ vrcholily, intenzívně jednal s byzantským císařem Janem VIII. – nejprve v Uhrách, pak na koncilu v Basileji, tedy tom samém koncilu, který mu přinesl smíření s českými umírněnými kališníky a konečně korunovaci českým králem (1436). To už ovšem, spolu s papežem Eugeniem, připravoval novou proti-machometánskou alianci, která měla přispěchat na pomoc Albáncům, kteří roku 1432 povstali proti Turkům. Když však byli Albánci roku 1436 poraženi, plány na křížovou výpravu ztroskotaly. Zikmund zemřel o rok později ve Znojmě, pohřben byl v uherském Nagyváradu, dnešní rumunské Oradei.

Někdy ho označují za „posledního středověkého panovníka“ – muže, který se skutečně snažil o osobní vládu nad obrovským soustátím, vyjednával se šlechtici, dbal na prospěch církve, bránil křesťanství proti „pohanům“ (tj. machometánům) i „heretikům“ (tj. husitům), sám sebe viděl v roli ideálního kněze-krále. Svým způsobem byl i prvním panovníkem „novověkým“, pokud za „novověk“ pokládáme dobu, kdy jeho milované Uhry tvořily hranici Evropy, pomalu se probouzející do věku rozumu, a zbídáčeného Orientu, živořícího ve stínu půlměsíce…

Do diskuze se můžete zapojit zde:

Komentáře

comments