Papež Urban II. (1042 – 1099), inspirátor křížových výprav, ISLAMOFOB dne

Poněkud opožděný ISLÁMOFOB DNE (a jasný xenofob, rasista, možná nácek) je zvlášť aktuální ve dnech, kdy panující římský vikář, papež František, lže sám sobě i světu o dialogu s takzvaným „Islámským státem“, zatímco křesťanská krev je prolévána ve starodávných městech východu – ve 21. století stejně jako ve století 11., a viník je pořád stejný, a je to islám, hnus převlečený za víru. 

papez_urban_II_pic

Inspirátor křížových výprav, „papež, díky kterému křesťanstvo narovnalo hřbet“, seděl na papežském stolci v letech 1088 – 1099. Jeho světské jméno znělo Otho de Lagery. Jeho předchůdce, přísný Řehoř VII. jej jmenoval biskupem Ostijským; Otho byl velkým zastáncem tzv. gregoriánských reforem (proti laické investituře, sňatkům kněží, kupčení s církevními úřady…), takže jej Řehoř vybral za svého nástupce; papežem se ovšem stal až po krátké vládě Viktora III. a sesazení vzdoropapeže Klementa III. Jako hlava katolické církve pokračoval v Řehořově politice vnitřního posilování církve, papežský úřad zorganizoval tak, aby fungoval po vzoru královských dvorů jeho doby. Měl zásadní podíl na rechristianizaci Sicílie, teprve nedávno (1091) vyrvané z mohamedánských spárů. Jeho hlavní zásluhou, která mu získala nehynoucí místo mezi ISLÁMOFOBY, však je řeč, kterou pronesl pod širým nebem před velkým shromážděním církevních i světských předáků během koncilu v Clermontu, 27. listopadu 1095. Byla to řeč, jež odstartovala Křížové výpravy – první, byť nakonec neúspěšnou, protiofenzívu křesťanského Západu proti islámské rozpínavosti.

Uvědomme si tehdejší politickou situaci. Křesťanství, které se na sklonku doby římské etablovalo v celém Středomoří a západní Evropě, stejně jako na Blízkém východě, na Kavkaze a v povodí Nilu až po Etiopii, utrpělo v 7. a 8. století od islámců sérii porážek, po nichž z křesťanského světa zbyly žalostné zbytky. Ztratilo Blízký východ, sever Afriky a Španělsko, kdysi necivilizovanější oblasti Středomoří s kvetoucími městy, středisky vzdělanosti, včetně Jeruzaléma, pro křesťany svatého. Kdysi mocná Východořímská říše se udržela jen v Malé Asii a na Balkáně; vedla permanentní obrannou válku jednak s islámem, jednak s nájezdníky z východoevropských stepí. Západ, zbavený spojení s Východem, upadl do barbarských poměrů. Krom permanentní války ve Středomoří musel odrážet nájezdy pohanských Normanů a Maďarů. Teprve když je zažehnal a posílil christianizací Skandinávie, Polska, Uher a středoevropských Slovanů, mohl se znovu obrátit k Východu, odkud nepřestávalo hrozit smrtelné nebezpečí. Předzvěstí tohoto posílení byly úspěchy na severu Španělska, kde se začalo dařit dobývat dávno ztracená města a území.

Za to, že v 9. a 10. století poněkud polevil džihád proti křesťanům (což umožnilo stabilizaci front přibližně na dnešní turecko-syrské a španělsko-francouzské hranici), nevděčíme islámské mírumílovnosti, ale naopak neschopnosti. Vítězná musla se pustila do sebe, dar-al-islam se rozpadl na státy a státečky ovládané místními hrdlořezy. Chalífům z dynastie Abbásovců zbyla jen formální moc. V době Urbana II. bylo „chalífů“ dokonce několik, jeden chalífát si v Egyptě založili šiíté, a právě oni ovládali i Jeruzalém. Všeobecný rozklad však nebránil občasnému výboji proti nevěřícím. V 11. století se v tomto ohledu dařilo seldžuckým Turkům, kteří prolomili byzantskou obranu na východě Turecka a roku 1071 v bitvě u Manzikertu porazili byzantské síly na hlavu. Vlajka prorokova zavlála na dohled od Konstantinopole, což přimělo tehdejšího císaře, Alexia I. Komena, požádat papeže a západní vladaře o pomoc.

Reakcí na tuto žádost byla ona řeč v Clermontu. Papež barvitě vylíčil strádání východních bratří v Kristu a žádal křesťanské vladaře i rytíře, aby zanechali vzájemných svárů, opásali se mečem, složili slib čistoty a vydali se válčit s mohamedánskými psy, osvobodit z jejich jha Svatou zemi. Účinek byl elektrizující. Jistě, papež též slíbil odpuštění hříchů, mnozí křižáci si od války slibovali i dobrodružství, poznání nových krajů, slávu a jistě i kořist. Hlavní motivací však byla solidarita s trpícími bratry ve víře, jakož i odplata za ponížení, které Evropa od machometů po několik staletí snášela.

Bylo by možné dlouze psát o zmatcích, které první křesťanskou ofenzívu provázely; o takzvané „chudinské výpravě“, vedené fanatickými kazateli, která se dala na pochod dříve, než rytíři a princové shromáždili své síly, cestou masakrovala německé Židy, plenila byzantský Balkán, vyděsila konstantinopolskou nobilitu a po příchodu do Malé Asie byla v létě 1096 hravě poražena seldžuckými jednotkami; o naivitě, s níž se do války vydávali křesťanští princové (nedokázali si určit vrchního velitele a nikdo nemyslel na logistiku, což vlastně dokazuje, že tehdejší Evropan si nedovedl představit obtíže s válčením daleko od rodného hradu). Navzdory všem zmatkům se během zimy 1096/7 u hradeb Konstantinopole sešly 4 proudy „šlechtické“ výpravy, vedené Hugem z Vermandois, Godfreyem z Bouillone, Raymondem IV. z Toulouse a Bohemundem z Taranta. Společně veleli asi 35 000 mužů, z toho 5000 jezdců – někdy se však uvádí až 100 000 mužů, nejasnosti jsou asi dány tím, že jednotlivé křižácké vlny přicházely ke Konstantinopoli postupně. V každém případě to byla největší síla, jakou Evropa postavila od pádu Západořímské říše, a tato síla se vrhla na islámské území.

Postup z Konstantinopole k Jeruzalému zabral křižákům celkem 2 roky. Nejprve prošli Malou Asií, přičemž prvním velkým střetem s mohamedánskými „Turky“ bylo obléhání a dobytí Nikáje (Nicea), tehdy významné pevnosti. Obleženou pevnost se pokusil vyprostit turecký kontingent vedený Kilič Arslanem – a byl na hlavu poražen. Ukázalo se, že proti motivovaným křesťanským rytířům nemá machometán šanci. Nikája se nakonec vzdala Byzantincům, což křižáci pokládali za podraz, ale jejich odhodlání to nezastavilo. Sužovaly je vedro a zima a nemoci, zato křesťanské obyvatelstvo Anatolie, třeba Arméni v Edesse, je vítalo jako osvoboditele a demoralizovaný nepřítel se zmohl na minimum protiakcí. Po projití středním a východním Tureckem a obtížném překonání pohoří Antitaurus je čekalo osmiměsíční obléhání Antiochie (dnes turecká Antakya), během něhož museli odrazit několik mohamedánských vyprošťovacích útoků. Tehdy málem došlo k nesmiřitelnému rozkolu mezi křižáckými veliteli. Odtud postupovali podél levantského pobřeží, přičemž se jim města a hrady, držené arabskými emíry, vzdávaly jedno po druhém – typické chování hrdinných machometánů, kdykoli na ně někdo pořádně dupne. V horkém červnu 1099 konečně stanuli před hradbami Jeruzaléma. Protože jim docházely zásoby a neměli náladu na obléhací válku v horkém jižním létě, rozhodli se zaútočit bez zbytečných odkladů, frontálním útokem – a 15. července 1099 byl Jeruzalém jejich. Následoval masakr muslimských obyvatel, který je různými islámofily uváděn jako důkaz nemravnosti křižáckých výprav. Svatoušci ti chlapi, po 2 letech válčení, asi nebyli – na druhé straně je jisté, že v pobřežních levantských městech, pokud se vzdala, byli muslimové ušetřeni a směli si ponechat svou víru.

Zpráva o osvobození Jeruzaléma se těžko stačila donést k papeži Urbanovi, který týden na to v dalekém Římě zemřel. Byl by určitě rád. Mohamedánská moc na Blízkém východě, která se po staletí jevila jako nezlomitelná, se během dvou let sesypala jako domek z karet. Egyptští Fátimovci, vyděšení ztrátou Jeruzaléma, se ho zkusili znovu získat vypravením vojska o 50 000 mužích – 10 000 křižáků je sfouklo jako svíci v bitvě u Askalonu. Křižáci zřídili na osvobozených územích 4 nové státy (knížectví Antiochijské, hrabství Edesské, království Jeruzalémské, hrabství Tripolis), které Byzanc vnímala jako vítané nárazníky mezi sebou a mohamedány. Pradávné patricijské stolce v Antiochii a Jeruzalémě byly znovu obsazeny. Blízký východ, kolébka křesťanství a ještě předtím kolébka civilizace, se zdál být opět „náš“ a vypadalo to, že tomu tak bude navždy.

Co se dělo dál, proč křižácké úsilí nakonec zkrachovalo, o tom někdy příště. Čtenář to stejně tuší: Zkrachovalo na nesvornosti v křesťanském táboře, lakotě a chtivosti křesťanských vládců, sporech Říma s Konstantinopolí a v neposlední řadě na drobné chybě, že křižáci poraženým mohamedánům dovolovali ponechat si islámskou víru a dokonce slibovali, že tu víru budou „respektovat“ – a tento nemoudrý slib, na rozdíl od mnoha moudrých slibů, i dodržovali.

Diskuze k článku viz link FB nahoře

Komentáře

comments