POVÍDKA: Chceš mír? Připravuj se na válku…

„Měli jsme reálnou šanci to zvládnout. Tak jako Maďaři.“

„Tak proč…“

(Povzdech) „Úplně obyčejná korupce. Etablované strany ovládali většinou mafiáni, kteří čerpali dotace z Bruselu. Premiér, předseda Sněmovny, to všechno byly jen loutky. A nám chyběly osobnosti. A peníze. A zkušenosti.“

„A co podplukovník Kratochvíl?“

„Když ten se jako velký zachránce vlasti kdesi vyrojil, bylo už pozdě.“

„Tak kdy se to podle Vás zlomilo?“

„Vy novináři rádi říkáte, že válka začala tu noc, kdy IS provedl útok na studentské koleje u Sorbony. Že ty davy muslimů, co otevřeně slavily smrt tisíců mladých lidí, vyhnaly do ulic půlku Evropy, že následné střety už nemohly francouzské bezpečnostní složky zvládnout a tak. Jenže to je jen mýtus.“

„Mýtus?“

„Ano, strašlivě nafouknutý mýtus. Takhle to podle mě nebylo, situace se zhoršovala postupně. Otevřená válka mohla propuknout o dva měsíce dřív, nebo o půl roku později.“

„Každopádně francouzská vláda požádala Evropskou unii o pomoc…“

„Ano, ano.“

„…a naše vláda poslala do Paříže dvě stovky policistů.“

„Ano. A Němci postupně víc než tři tisíce. Portugalci čtyři stovky. A tak dál. A pak přišel incident v Remeši. Italové si prý chybně vyložili rozkazy, však víte, jak dlouho se to pak vyšetřovalo. Stříleli do pokojného davu, do Evropanů. Do našich lidí. A ve Francii začala revoluce.“

„Ještě za války se kolem toho vyrojily různé složité konstrukce, teorie spiknutí…“

„Ne, to je pitomost. Tenhle incident, to prostě někomu povolily nervy.“

„Myslíte?“

„Podívejte, na jedné straně jste měli muslimy, kteří neměli absolutně žádný zájem na tom, aby se z nich stali Evropané. Proč taky, vždyť se jim pořád jen ustupovalo! Pak jste tu měl na Brusel napojené korporace. Dál jste tu měl různé mediální, akademické elity, opět koupené Bruselem. K nim přičtěte pseudohumanistickou pakáž, študentíky a absolventy různých humanitních oborů, kteří tvrdili, jak jí leží na srdci práva menšin.“

„Ti všichni primárně sledovali své vlastní zájmy.“

„Já bych dokonce řekl, že sledovali výhradně své zájmy. Tedy nechat se živit státem a zároveň tomu státu, ať už z do nebe volající hlouposti, nebo ze zlé vůle, aktivně škodit. Ale udělali jednu strašlivou chybu. Otevřeně se vysmívali těm, kteří to celé platili. Ten výsměch, ty urážky, to třeba mně osobně vadilo asi ze všeho nejvíc.“

„Chápu.“

„Takže to byla první skupina. No a pak jste tu měl všechny ostatní, nějakých osmdesát, nebo devadesát procent populace. Nebyla to demokracie, už ne. Volby už v této situaci nemohly nic podstatného změnit. Třeba jste dal hlas politikovi, který se na oko stavěl proti muslimské imigraci, byl pro zrušení dotací všem těm neziskovkám a tak a pak jste se nestačil divit, jak hlasuje. A těch pár poctivců, co se nenechalo koupit, čelilo permanentní diskreditační kampani. Takže plno lidí vidělo jedinou možnou cestu ven. Násilí. Bohužel.“

„Rozumím. Přesto… Že se střílelo ve Francii, to bych pochopil. Ale že i u nás?“

„Šlo o Německo.“

„Vím, že jste v Německu málem přišel o syna…“

(Dlouhá pauza) „Vlastně jsem tam o něj přišel. Úplně na začátku, hned když v Německu propukly nepokoje, když ho ve Frankfurtu napadli, on byl jediný, kdo z těch kluků přežil. Asi jste viděl záběry z bezpečnostních kamer… Můj syn… Můj syn Petr a ještě jeden mladík, Bernad, jen ti dva se bránili.“

„Můžeme si dát přestávku.“

„Petr byl přes dva týdny v kómatu. Když se probral, mentálně zůstal na úrovni tříletého dítěte. Už se z toho nikdy nevzpamatoval. A za necelý rok na to zemřel.“
„Útok na Vašeho syna u nás vyvolal bouřlivou reakci.“

„Ne tak bouřlivou, jako komentář ministra pro lidská práva.“

„To tedy ano. Mému otci tenkrát bylo dvaadvacet. Říkal mi, že Dvořákův projev mu přišel od různých známých snad desetkrát. Počty sdílení na sociálních sítích atd. prý trhaly všechny rekordy. Asi i proto, že Váš syn byl poměrně známý sprinter.“

„Mluvili o tom všichni. Pan ministr rezignoval, takovou drzost nemohl ustát dokonce ani u nás. Společnost se ještě víc polarizovala. Vláda v rychlosti pracovala na zpřísnění cenzury, ale marně. Do Francie se sjížděla ta nejhorší mohamedánská sběř z celého světa. A na druhé straně i ti, kteří po těch hajzlech chtěli střílet.“

„Turecko…“

(Prudce) „Turecko provokovalo, Balkán byl jako sud s prachem. Situace v Německu se rychle zhoršovala a naši lidé to i díky případu mého syna začali vnímat velmi, velmi intenzivně. Petr byl krásný kluk, byl společenský, nekonfliktní, často ho zvali do televize.“

„Co jste cítil, myslím kromě bolesti?“

„Samozřejmě v první chvíli hlavně nenávist k těm, kteří to udělali. Ale hned začátkem dalšího týdne, ještě když fotky mého syna plnily přední stránky novin, jsem za pravého viníka označil neomarxistickou ideologii a byl jsem i mnohem ostřejší.“

„Vy sám jste, vzhledem k tomu co se později stalo, prosazoval mnohem mírnější postup vůči muslimům a mnohem tvrdší opatření proti BPK.“

„Přesněji řečeno, mockrát jsem řekl, že by všichni ti, kterým se později začalo říkat nová pátá kolona, nebo bruselská pátá kolona… že by měli do jednoho viset. Ano.“

„Asi po měsíci jste skončil ve vyšetřovací vazbě.“

„Ano. Měl jsem to snazší, než řekněme průměrný občan. Bylo mi osmapadesát. Moje žena zemřela už před lety, dcera pracovala v Americe, o mého syna bylo postaráno, byl jsem finančně zajištěný. Režim byl spíš impotentní, než ostře represivní, neměl mě čím vyděsit. Žádné mučení mi nehrozilo, ti co tohle tenkrát tvrdili, jednoduše lhali. Každopádně když se tehdy konaly celkem masové demonstrace na moji podporu, nebo chcete-li na podporu svobodného vyjadřování, tak mě to pochopitelně potěšilo.“

„I podplukovník Kratochvíl tehdy intenzivně loboval za Vaše propuštění, že?“

(Úšklebek) „Nikdy dřív ani později jsem z úst policajta neslyšel tolik dojemných litanií o svobodě slova, jako tehdy od pana Kratochvíla.“

„Kdy jste se setkali poprvé?“

„Oslovil mě hned po mém druhém, třetím veřejném vystoupení. Popravdě musím říct, že na mě tehdy udělal velmi silný dojem. Díval se mi přímo do očí, měl pevný stisk ruky, sršela z něj energie. Řekl mi všechno, co jsem chtěl slyšet. Že byl ve Francii, kde je mnohem větší anarchie a bordel, než si asi myslím. Že je naše současná garnitura politiků zbabělá, že nemají žádnou strategii a budou jen bezradně čekat, až to celé přijde sem. Že je taky otec, že to prostě takhle nemůže nechat být. Že má v plánu sundat uniformu a jít do voleb. A mně nabídl první místo na kandidátce pro Plzeňský kraj.“

„Anarchie a bordel, to jsme pak od něj slýchávali často, ano. Tady byl tehdy ještě relativně klid, že?“

„Pár německých a holandských uprchlíků, jinak vlastně nic, i ty jsme ale tehdy vnímali spíš, jako turisty. Napětí každopádně viselo ve vzduchu. Vláda skokově navýšila rozpočet represivním složkám, snažila se dostat pod větší kontrolu mešity, ale jinak byla bezradná.“

„Pustili Vás po třech měsících, že? Promiňte, pro mě už je to součást historie…“

(Úsměv) „Ale samozřejmě, neomlouvejte se. Ano, po třech měsících. Právě včas, abych stihl kampaň a byl zvolen poslancem.“

„Později se váš vztah k podplukovníkovi Kratochvílovi zkomplikoval, že?“

„V tu chvíli už byl v civilu, ale stejně se rád nechával oslovovat ´pane podplukovníku´. Víte, pan Kratochvíl si už tehdy uvnitř policie budoval svou vlastní, soukromou armádu. A vláda, ta zatím převáděla něco mezi komedií a fraškou. Nechala pozavírat pár chlapů v jeho okolí, třeba mě, ale jeho samotného za to angažmá ve Francii vyznamenala. Vlastně pořád úplně nechápu, proč dělali to, co dělali.“

„Možná měl už tehdy dost dlouhé prsty.“

„Možná. Každopádně měl své lidi všude – od policie, přes armádu, aktivní zálohy až po státní zastupitelství. Já a pár dalších naivků jsme se mu hodili jako fíkový list.“
„A když explodovala Spolana…“

„A když mohamedáni odpálili Spolanu, pan Kratochvíl se nechal ze všech úhlů natočit, jak se neohroženě vrhá do hořící budovy, čímž mimochodem dost zkomplikoval situaci hasičům. Ale ve volbách mu to přineslo minimálně pět procent hlasů navíc. Konečně tu byl politik, který pro nás riskuje život, to lidem samozřejmě obrovsky imponovalo.“
„Mluví z vás velká hořkost.“

„Víte, kdyby to byl jen populista. Jenže já pomáhal stvořit monstrum. Francouzům se kupodivu celkem podařilo stabilizovat situaci, čistili svá města, zavírali desítky salafistických mešit denně, největší dárečky už tehdy deportovali do Alžírska a civilní ztráty drželi ve stovkách lidí týdně. Jenže Němci to navzdory všem očekáváním absolutně nezvládli. Celé městské čtvrti bez proudu, ve většině spolkových zemí problémy se zásobováním. Tisíce mrtvých týden co týden a pořád blábolili, že se vlastně nic neděje do toho ještě žvanili cosi o respektu k islámu. Naši lidé to vůbec nechápali. Měli takový strach z budoucnosti, že by podpořili kohokoliv, kdo jim slíbí bezpečnost. A to se taky stalo.“

„Přesto jste skončili v opozici.“

„Ano, v opozici, na chvíli. Pan Kratochvíl se s tím odmítal smířit. Chtěl moc a chtěl ji hned. Sám měl přes sedmdesát poslanců. Malým koaličním stranám slíbil modré z nebe. Povalil vládu a prezident ho jmenoval premiérem.“

„Kdy jste pochopil, že je něco špatně?“

„Brzy. Razili jsme takové heslo, do sta dní bude všechno jinak. To se taky stalo. Aby pan Kratochvíl protlačil programové priority vlády, které se dají shrnout do slova b-e-z-p-e-č-n-o-s-t, provedl čistku ve státních podnicích na úřadech, v dozorčích radách a tak dále a na uvolněná místa nacpal své podporovatele. Jen tohle nás stálo miliardy, už během prvních tří měsíců miliardy. A taky většinu zbylých svobod. Z republiky se stával policejní stát, Ústavní soud se to pokoušel brzdit, ale marně.“

„Ale pro všechny tyhle zákony jste zvedl ruku. Tohle všechno jste podpořil.“

„Ano. Když se kácí les, však to znáte. Pro mě tehdy bylo důležité, že se pozastavilo financování projektů George Sorose, že v neziskovkách probíhaly hloubkové audity a podobně. Nechtěl jsem vidět nic jiného. Jenže přišlo i na vyřizování osobních účtů. Přišla úřední a později i policejní šikana politických oponentů. A lidé, co nám ještě před pár měsíci tleskali, se nás začínali bát. Kdyby byla normální doba, zbytek civilizovaného světa by na nás uvalil sankce. Jenže v polovině Evropy se dělo to samé.“

„Pak přišel ten slavný hovor z Berlína.“

„Haló, tady Merkelová. Máme tak trošku problémy, nic vážného, ale můžete nám přijít na pomoc? Jen na pár týdnů. Wir schaffen das a tak. Německo se hroutilo. Naše policie pak střežila pěkných pár tisíc kilometrů čtverečních Německa, kousek Poláci, Dánové, Nizozemci. Nakonec přišli na řadu američtí vojáci.“

„A jak se k tomu stavěli řadoví Němci?“

„Ti byli neuvěřitelní. Merkelovou nesvrhli, poslouchali ji až do poslední chvíle, než se během návštěvy Drážďan sesunula k zemi a už nevstala. Byla přece Bundeskanzler.“

„V tu dobu jste byl v Německu, na návštěvě našich jednotek, že? Jak vlastně vypadá občanská válka?“

„Úplně jinak, než v hollywoodském filmu. Velkou většinu času se neděje vůbec nic. Navlékli mě sice do neprůstřelné vesty, ale na místě nejprudších bojů jsem samozřejmě nebyl, tam nás nepustili. Hlavně chci ale zdůraznit, že v Německu po Merkelové začali rozdávat karty Američané. Naštěstí.“

 

„Jak jste vnímal všechny ty internační tábory, co pak po Evropě vyrostly?“

„Jako nutné zlo. Ale Kratochvíl, ten byl… V soukromí nemluvil o ničem jiném. Samozřejmě ho to inspirovalo. A nejen jeho. To co jsme alespoň tady mohli zvládnout relativně v klidu, za cenu vyhlášení výjimečného stavu, se proměnilo v lynč oponentů. Ostře jsme se kvůli tomu střetli, rezignoval jsem na poslanecký mandát a rozdal pár interview. Petr byl na tom v tu dobu už dost špatně a o pár dní později zemřel. Kratochvíl mi ještě milostivě dovolil syna pohřbít a pak mi bylo jeho nohsledy naznačeno, že to pro mě bude bezpečnější v zahraničí. Lidé si na mě na ulici ukazovali a já nevěděl, jestli mne litují, nebo nenávidí. Odjel jsem s dcerou do USA. Pak už jsem to celé sledoval jen v televizi.“

„Každopádně… Dnes je islám v Evropě zakázaný a všichni, co ho chtěli i nadále veřejně vyznávat, což bylo přes deset milionů lidí, byli deportováni.“

„To není přesné. Třeba na Balkáně byl islám jen oslaben, totéž v Británii. Tam nějaké mešity stále stojí.“

„Dobře, ale stejně jsme vyhráli víc a za menší cenu, než jste původně předpokládal.“

„Ano, obětí bylo nakonec řádově méně, než jsem před válkou předpokládal. Dva miliony místo dvaceti, když tedy budu počítat i kolaboranty a muslimy. Islám byl poražen rychleji, než jsem čekal a uhájili jsme větší prostor, než jen země V4 a bývalou NDR.“

„Ano. A Německo rozdělené na čtyři státy, po čemž jste volal. Neměl byste být vlastně spokojený?“

„Geopoliticky to určitě bylo velké vítězství. Nakonec představte si, jak by to skončilo, kdyby se k francouzským, britským nebo nedej Bůh k ruským atomovkám dostali mohamedáni. Ale spokojený být nemůžu. Ve Francii byla do dvou let od začátku konfliktu obnovena vláda práva a demokratické instituce. Ale tady až donedávna vládla Kratochvílova klika. Cenzura, zastrašování, podezřelé nehody, vynucené sebevraždy… Skoro dvacet let pinochetovské diktatury, to není malá cena za dvě tři léta klidu. Ale hlavně se nepovedlo to nejdůležitější. Potrestání skutečných viníků. Kratochvíl se soustředil na pronásledování svých oponentů a nad těmi, co tuhle zemi přivedli na pokraj občanské války mávl rukou. Stačilo mu, když začali sloužit novému režimu.“

„Ale soud s Halíkem…“

„Ano, páter Halík, páter Halík! Propagandistická záležitost. Vždyť ho nakonec pustili, že prý ze zdravotních důvodů. I ti nešťastní Němci si pod spojeneckým dohledem znovu prošli peklem procesů s vlastizrádci, my ne.“

„Mám poslední otázku, je dost na tělo, samozřejmě nemusíte odpovídat, my to pak eventuálně vystřihneme.“

„Ptejte se.“

„Odpustíte někdy členům BPK?“

„Ne, těm nikdy. Vím, že katarzi potřebuju, že nedojdu klidu, ale toho prostě schopný nejsem. A stejně tak si neodpustím, že jsem pomohl Kratochvílovi k moci. I když třeba jen malým dílem. Neumím vysvětlit plno věcí. Nechápu, proč se Němci nevzbouřili, nechápu jak to mohli právě Francouzi zvládnout. Nevím, proč Rusové přišli o půlku Petrohradu, ale od Moskvy na jih to šlo v podstatě hladce. Nevím, proč je Turecko ještě pořád oficiálně v NATO, ani proč Saúdové neomezili těžbu ropy, když jsme mohamedány pakovali z Evropy. Ale vím, že nikdy, nikdy neodpustím těm, kteří se mi vysmívali, když mi zavraždili dítě.“