Proč petice proti přiznání zvláštních práv Ústředí muslimských obcí?

V současnosti občanská iniciativa Islám v České republice nechceme (IVČRN) realizuje petiční akci proti přiznání tzv. zvláštních práv dle zákona o církvích Ústředí muslimských obcí (ÚMO).

Veškeré informace, jak se do akce zapojit, naleznete zde

Petiční akce vyvolala nejen souhlasné reakce v nejširší veřejnosti, ale samozřejmě i zlostné reakce mezi islámskou komunitou a jejich islamofilní suitou. Krom obligátního nálepkování IVČRN do islamofobů, rasistů či kýhočerta, nyní se zaměřili i na šíření lží o petici samotné. Petiční akce zároveň vyvolala ohlas v mediích, kde však rovněž často dochází k nepochopení a překroucení některých skutečností.

V tomto článku proto znovu, podrobně, shrneme a objasníme důvody petiční akce a uvedeme na pravou míru některé skutečnosti, kterou jsou buď z neznalosti či záměrně překrucovány.

Co a kdo je ÚMO?

Ústředí muslimských obcí je náboženská organizace muslimů v ČR registrovaná u Ministerstva kultury (MKČR). Sdružuje regionální muslimské obce resp. islámská centra a nadace (mešity), jejichž je buď přímo zřizovatelem či skrze osoby ve svém vedení.

Tyto osoby ve vedení ÚMO opakovaně hlásají nenávist, výslovně se vymezují proti demokratickým principům a základním lidským právům.

Muneeb Hassan Alrawi, předseda ÚMO a zároveň předseda islámské nadace v Brně (provozovatel mešity v Brně), se ve svých kázáních opakovaně inspiruje salafistickými kazateli. Ve svých kázáních výslovně nabádá k nenávisti k nevěřícím či nabádá k bití dětí, co se nechtějí modlit k Alláhu. Veřejně známá je rovněž kauza nenávistných antisemitských kázání v Brněnské mešitě od Lukáše Větrovce či jeho kázání označující demokracii a rovná práva žen za západní blud, který brání v islámské osvětě.
Místopředseda ÚMO, Vladimír Sáňka, mnohokráte veřejně vyjevil svou snahu o zavádění šaríi v ČR a v současnosti čelí trestnímu stíhání za vydání knihy salafistického kazatele a podporovatele islámských teroristů Bilala Philipse.

Na pozvání ÚMO, resp. jeho organizačních složek, v ČR vystupují salafisté ze zahraničí. Například v pražské mešitě kázal opakovaně londýnský imám Haitham al-Haddad, známý svými antisemitskými a dalšími nenávistnými projevy a postoji. Ten zároveň napomáhá v ČR k vytváření šariatských právních struktur. Prvním výsledkem je vznik tzv. islámské komise pro rodinu.
Tyto kauzy nejvyšších představitelů ÚMO nelze označit v žádném případě za selhání jednotlivců. Většina těchto nenávistných projevů byla opakovaně pronesena široké muslimské obci na pravidelných modlitbách a setkáních pod hlavičkou ÚMO či jeho organizačních složek.

O jaká práva ÚMO usiluje?

Po uplynutí 10 let od tzv. první registrace u MKČR, může náboženská organizace, při splnění dalších podmínek, požádat o přiznání tzv. zvláštních práv dle zákona o církvích. V případě ÚMO tato lhůta nastane v září 2014.

Jedná se o tato práva:
– vyučovat islám na státních školách
– zřizovat islámské školy v rámci vzdělávací soustavy ČR
– oddávat, tj. uzavírat sňatky rovnocenné občanskému sňatku
– vykonávat duchovenskou činnost v armádě a věznicích

Co přiznání těchto práv fakticky znamená?

Jak lze vypozorovat zejména u našich západních sousedů, proces islamizace probíhá „salámovou metodou“, kdy průnik do veřejného prostoru i struktur státní moci probíhá postupně a každé přiznané „právo“, každý ústupek, jen vyvolává další a další požadavky a nároky, které se následně překlopí do diskriminace nemuslimů. Vše pod rouškou tolerance, ve skutečnosti appeasementu.
Například ve Velké Británii již islamizace dospěla, nejen v oblasti školství, do obludných rozměrů. Dochází k přebírání kontroly nad školami salafisty. Učitelé, kteří se nepodrobí „islámským ideálům“, jsou ze škol vyštípáni a děti indoktrinovány nenávistí ke všemu neislámskému.
Podobně je v západní Evropě zneužíváno právo islámských organizací působit ve věznicích, kdy tyto věznice se stávají výcvikovým táborem islamistů a stávají se snad nejmasovějším místem konverzí k islámu.

Častý protiargument, že v ČR něco takového nehrozí a zvládneme „multikulturní obohacení“ islámem lépe než v „pokročile“ islamizovaných zemích Evropy, je více než pochybný ne-li arogantní. Výše popsané aktivity a postoje ÚMO, v případě přiznání zvláštních práv, zákonitě povedou k podobným koncům.

Skutečně ÚMO o získání těchto práv usiluje?

Ano. IVČRN na nebezpečí přiznání zvláštních práv ÚMO upozorňuje dlouhodobě, nejen z důvodu blízkého uplynutí zákonné lhůty, po které ÚMO může o přiznání zvláštních práv žádat, ale zejména právě s poznatky o konkrétních aktivitách k získání těchto práv.

V současnosti v muslimské komunitě koluje petice ve smyslu naplnění zákonné podmínky pro přiznání zvláštních práv, tj. získání alespoň 1 promile podpisů obyvatel ČR. Zároveň, jak vyplývá z jejich uniklé interní komunikace, představitelé ÚMO hledají způsoby, jak obejít podmínku každoročního zveřejňování výročních zpráv, kterou v minulosti neplnili. Například zpětným vyhotovením a antedatováním těchto výročních zpráv.

Má ÚMO na získání zvláštních práv nárok?

Nemá. Jak již bylo řečeno, ÚMO neplnilo v minulosti podmínku pro udělení zvláštních práv dle zákona o církvích- nezveřejňovalo každoročně výroční zprávy a účetní uzávěry.

Především však ÚMO svými opakovanými projevy odporuje ustanovením zákona o církvích ve smyslu samotného působení jako registrované náboženské organizace, natož pro přiznání zvláštních práv.

Podle základních ustanovení zákona o církvích, vycházející přímo z ústavní roviny:
„Vznikat a vyvíjet činnost nemůže církev a náboženská společnost, jejíž činnost je v rozporu s právními předpisy a jejíž učení nebo činnost ohrožuje práva, svobody a rovnoprávnost osob… ohrožuje demokratické základy státu… popírá nebo omezuje osobní, politická nebo jiná práva… rozněcuje nenávist a nesnášenlivost.“

Výše uvedené kauzy nenávistných kázání a projevů ze strany představitelů a členů ÚMO, resp. organizačních složek ÚMO, byly i řešeny orgány činnými v trestním řízení. V některých případech se trestněprávnímu postihu tyto osoby vyhnuly jen díky institutu promlčení popř. odložení věci na základě pochybné konstrukce vyšetřovatele a dozorujícího státního zástupce, že nenávistné kázání navádějící k bití dětí, založené na citaci jiného kazatele či náboženského textu, nezakládá trestnost.

Opakující se nenávistné projevy ze strany představitelů ÚMO, stejně jako napojení na zahraniční salafisty, by mělo nepochybně vést při řádně fungující státní správě a dozoru MKČR nad registrovanou náboženskou organizací k ex offo vyvolanému řízení o zrušení registrace této organizace.

Jestliže ÚMO nemá na přiznání zvláštních práv nárok, proč IVČRN organizuje petici?

Petiční akce sleduje několik propojených cílů. Zejména upozornit širokou veřejnost na hrozící nebezpečí přiznání zvláštních práv této pochybné islámské organizaci a dostat pod drobnohled veřejnosti interní postup MKČR při řízení o přiznání zvláštních práv. Popřípadě v souladu s jednacím řádem obou komor Parlamentu ČR vyvolat veřejné slyšení v této věci.

Text petice výslovně uvádí:

„…obracíme se touto peticí na MKČR a žádáme, aby bylo pečlivě přezkoumáno, zda ÚMO splňuje podmínky pro přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv dle zákona o církvích, a aby bylo v souladu s tímto zákonem rozhodnuto. Zároveň žádáme, aby v této věci nebyla udělena ÚMO žádná výjimka, a aby MKČR důsledně lpělo na splnění všech podmínek, nutných k přiznání příslušného oprávnění…“

Není zde protiargumentem, že přiznání zvláštních práv je nárokové při splnění taxativních podmínek dle zákona o církvích a není tedy prostor správního uvážení.

Zaprvé, pro registraci náboženské organizace, tedy i pro přiznání zvláštních práv, jsou krom taxativních podmínek stejně relevantní i základní ustanovení zákona o církvích o souladu působení registrované náboženské organizace s demokratickými principy a lidskými právy.

Zadruhé, v praktické rovině záleží na přístupu úředníků MKČR při přezkumu splnění podmínek pro přiznání zvláštních práv. V tomto směru je i výslovně petice koncipována. Je nepochybné, že například v případě předložení antedatovaných výročních zpráv, záleží právě na přístupu úředníků MKČR, s jakou pečlivostí a potažmo motivací k přezkumu přistoupí.

Pokud ani opakované zjevné porušování základních zákonných ustanovení o působení náboženské organizace nepřimělo MKČR k zahájení řízení o zrušení registrace ÚMO, je zcela oprávněná obava občanů ČR, jakou motivaci MKČR vlastně má a potažmo, jak tedy k posuzování plnění podmínek ze strany ÚMO pro přiznání zvláštních práv přistoupí.

IVČRN pevně věří, že právě drobnohled české veřejnosti, kterému petiční akce napomáhá, zodpovědné osoby na MKČR k pečlivému přezkumu v zájmu občanů ČR motivovat bude.