Reportáž: RefuFest 2017 – vozíme k vám uprchlíky a je to cool!

Tak by se dal shrnout první den interkulturního festivalu RefuFest 2017, který se pod záštitou Ministerstva vnitra ČR, Státního fondu kultury ČR, americké ambasády, UNHCR a dalších institucí koná po celý tento víkend v prostorách nákladového nádraží na Žižkově. Ale popořádku.

http://refufest.com

Když jsem se doslechl, že na festivalu budou přítomni lidé z InBáze, SIMI, META, OPU, Pomáháme lidem na útěku, Amnesty International, MSF, UNHCR a dalších nechvalně známých organizací, nemohl jsem odolat a na akci se vydal. Vzhledem k oficiální záštitě jsem čekal hrdou prezentaci, ale kdybyste o festivalu nevěděli, minete nákladové nádraží bez povšimnutí. Kromě načmárané šipky na chodníku a plachty s logem kde nic, tu nic. Jen na papundeklovou stěnu chátrající budovy překladiště jakýsi dredatý zanedbaný týpek sprejuje srdíčka. Lituji, že jsem si nevzal starší oblečení, ale nakonec vcházím dovnitř. A hle. Stánek InBáze hned u vstupu, tak jsem tu správně. V temné hale se vedle sebe tísní stolky jednotlivých neziskovek, uprostřed je z lavic vytvořené hlediště pro zhruba padesátku lidí, z poloviny obsazené. Před ním na pódiu je již připravená Marie Heřmanová z sorosovské OSF, Ramona Sickert ze Saska, tlumočnice, Zuzana Lenhartová známá z PLNÚ a její kolega.

Show může začít, ale stávkuje projektor. Pro mne jako technika nastává chvilka hrůzy, když sleduji, jak se nešikovná sluníčka snaží přimět přehřáté zařízení k poslušnosti. Samozřejmě že se nezadaří, službu vypovídá už i notebook, a tak nastává změna programu. Místo filmu bude beseda.

Zdá se, že zlaté časy pašování jsou již za námi a tak Lenhartová začíná vzpomínkou na ilegální tábor u řeckého Idomeni. Překvapuje mne určitá, až dětská, naivita, s jakou události popisuje. Neustále zdůrazňuje, jak stát, co měl pomáhat, toto vůbec nedělal, a místo toho se vztyčovaly jakési hranice a překážky a koleje, aby ti lidé nemohli jít, kam by rádi. Existence zákonů a suverénních států je pro ni zřejmě nepodstatným přežitkem na jinak krásném vznikajícím multikulti světě. Ale je to opravdu tak? No, ne tak docela. Mezi řádky bylo zřejmé, že i Lenhartová ví, jaké problémy migrace přináší. Aby také ne, po definitivním vyklizení pole u Idomeni aktuálně působí ve dvou státem zřízených táborech v Srbsku, kde provozují prádelnu a zajišťují noční bezpečnost, protože, jak bezelstně sdělila, skupiny imigrantů jsou velmi nesourodé. Muži a ženy musí být pochopitelně odděleně, ale to není až takový problém, většinu v táboře tvoří právě mladí muži. Lži o ženách a dětech jsou tedy zaplaťpámbu minulostí.

O vztahu Čechů k jejich aktivitám řečníci mluvit moc nechtěli, ale tak zněl dotaz z publika. Ukazuje se, že podpora končí často ještě v rámci rodin, kdy rodiče nemusí úplně zkousnout, v čem se jejich ratolesti angažují. Vzdálenější okolí už je odmítavé vyloženě. Lenhartová tvrdí, že jí to sice nevadí, nicméně po návratu z mise musela navštívit psychologa, stejně jako spousta dalších dobrovolníků. Že jsou mezi uprchlíky lidé s kriminální minulostí, teroristé či mladíci z městských gangů, se už dnes zamlčet nedá, a tak se dozvídám, že to je úkol azylových pohovorů toto zajistit. A na ty chtějí dát právo každému. Jak toto zrealizovat s ohledem na počty několika milionů zájemců o bezpracný život v Evropě, to neříkali, a ani co dělat s těmi, kdo azyl nezískají.

Pak pouští Lenhartové kolegyně Ramona, stěžující si mimochodem na Pegidu v jejím rodném Sasku, film. Nutno uznat, že je sestříhaný celkem bez příkras. Vedle syrských kluků, strkajících autíčka po štěrku, jsou v něm i jurodivé hordy afghánských mladíků, lomcujících hraničními zátarasy a řvoucích jak tlupa paviánů. Někteří diváci z hlediště se překvapivě zvedají. Vidím placky HateFree Culture a říkám si, že tuhle tvář imigrace asi vidět nechtějí. Nakonec se situaci snaží zachránit sama Ramona, a film opatřuje jakýmsi epilogem, kde říká, že to nebylo tak hrozné, a že scény ve filmu měly ilustrovat zoufalost těch mladíků, co chtějí do Evropy, a není jim to umožněno.

Nakonec následovalo pozvání širé veřejnosti, ať se také připojí. Dobrovolníků z ČR se prý na balkánské trase vystřídalo okolo čtyř tisíc, zasláno bylo 60 tun materiální pomoci, a je to vůbec cool zkušenost. A mne napadlo, při pohledu na křenící se a vytrvale nervózně pomrkávající Lenhartovou, že pomáhá možná hlavně sobě. Cítit se konečně užitečná, potřebná, chtěná – a to i navzdory lidem, co jim házeli oblečení a jídlo na hlavu, když nebylo podle jejich představ, jak jim pašeráci naslibovali. Tam ostatně konstatovala jen tolik, že po příchodu do Evropy budou tito migranti asi dost rozčarovaní, ale ani náznakem se nezmínila, co že s nimi tedy budeme dělat dále. Jejich rozčarování totiž může snadno skončit stejně, jako nedávno v Manchesteru. Nebo Londýně. Nebo Stockholmu. Nebo Petrohradě, Nice, Paříži, Bruselu, Berlíně. Nebo?

Radši to nechci domyslet, ale až se něco takového stane, jedno vím jistě – na těchto lidech si nikdo nevezme vůbec nic. Jejich adrenalinová turistika za vlastní sebeúctou je nakonec místo altruismu čirým sobectvím. Jen o generaci odloženým.  P.C.

Mohlo by vás zajímat: 

Pražský magistrát finančně podpořil kontroverzní RefugeeFest 2017

Komentáře

comments