Schodiště ústupků. Hidžáb je jen krok první.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl, že SZŠ v Ruské ulici se nedopustila diskriminace vůči somálské žákyni.
Dlouho očekávaný rozsudek v „šátkové aféře“ dopadl tedy pro ředitelku školy zatím dobře. Otázka toho, zda smí škola zakázat nošení šátku, jím však zůstala nadále nezodpovězena. Škola totiž popírala, že by vůbec k nějakému „vyhazovu kvůli šátku“ došlo. Verze událostí, kterou SZŠ předkládala na svoji obranu, zněla tak, že žalující strana nepředložila v dané lhůtě dokumenty nezbytné k zápisu ke studiu, a tudíž se žákyní nikdy nestala. Pak ovšem nemohla být „vyhozena“. Soud shledal, že škola v této věci mluvila pravdu.

Nežák nemůže žalovat školu podle antidiskriminačního zákona, tím byl tedy spor rozhodnut. Stále jsme se ovšem nedozvěděli, jak by to dopadlo v případě, kdyby Ayan Jamaal Ahmednuur skutečně žákyní byla. Smí škola zakázat nošení šátku ve svém školním řádu? Nevíme. Tuhle otázku totiž dnešní rozsudek vůbec neřešil. Obávám se, že k tomu bude potřeba další soudní spor, až jednoho dne podobná situace nastane znovu.

Nejprve drobná poznámka k roli ombudsmanky Šabatové, která se do případu zapojila podstatným způsobem. Považuji za zásadní chybu, že úřad ombudsmana smí obsadit někdo, kdo nemá adekvátní právní zkušenosti. Takto důležité funkce mají obvykle nějaké požadavky na kvalifikaci kandidátů, ale podle platného zákona se veřejným ochráncem práv může stát kdekdo (§ 2, odst. 2). Neměl by ochránce práv prokazatelně dostatečně rozumět tomu, co má chránit?

Osobně bych jako holé minimum pro ombudsmana viděl cca 10 let soudcovské praxe. Předchozí ombudsmani Motejl a Varvařovský toto kritérium bez problémů splňovali. Jejich funkční období coby ombudsmanů také proběhlo hladce a bez mediálních kontroverzí. Což se o aktuální ombudsmance říci nedá, o té se člověk dočte častěji, než by chtěl.

Přiznám se bez mučení: nejsem v tomto nestranný. Pokrokářství Anny Šabatové je mi protivné, ale ještě daleko více mě štve ten nedůstojný amatérismus jejího veřejného působení. Tahle soudní porážka je jenom dalším šrámem na pověsti úřadu ombudsmana. Když jdu do takového sporu, tak si snad předem zjistím, jestli ta žalující strana má vůbec právo žalovat. Žalovaná ředitelka tvrdí, že na to ombudsmanku při její návštěvě výslovně upozorňovala, ale že ta to „nechtěla slyšet“. Nemůžu si přitom nevzpomenout na legendární kuřimskou kauzu, při které Anna Šabatová naletěla třicetileté paní, vydávající se za třináctiletou dívku.

O Anně Šabatové a jejím úřadu jsem ovšem původně psát nechtěl. Natož pak tučným písmem. Chtěl jsem psát o šátcích.

Dost často se setkám s názorem, že „šátková kauza“ je absurdní, protože jde jen o kus látky a u nás se přeci každý může oblékat, jak chce. (Nemůže – zkuste jít v plavkách do divadla – ale dejme tomu, že tento argument pro účel další debaty přijmeme.) To je třeba názor Petra Honzejka, komentátora Hospodářských novin. Petr Bittner z Deníku Referendum je ještě ostřejší: jde o čistou fobii v zastydlém postkomunistickém pupku střední Evropy, který – na rozdíl od mírumilovné mnohokulturní bubliny západního světa si neumí s osvěžující směsí hidžábů, nikábů, sárí poradit.

Tak co, jde skutečně jen o hysterii z obyčejného kusu látky?

Podle mého názoru ne. Taková redukce hidžábu na látku, která jej tvoří, má jednu zásadní chybu: nebere v úvahu společenský a ideový kontext. Téměř cokoliv lze prohlásit za banalitu, pokud to dostatečně izolujeme od souvislostí a pak se tomu vysmějeme. Jenže to je sofistika, jejíž uživatel podstupuje nebezpečí, že oblbne sám sebe.

Dobrý příklad takového myšlenkového selhání byla migrační krize, při které se hodně lidí vyjadřovalo ve smyslu „co to řešíte, vždyť u nás nejsou“ (viz třeba zkušený komentátor Bohumil Doležal v září 2016: „Uprchlíci jsou jako hejkalové a divoženky.„). Striktně vzato to byla pravda, masový migrační proud se nám z různých důvodů vyhnul. Ale mezi námi a Německem přeci neleží oceán ani Himálaje. Jestliže u sousedů vzdálených pár hodin jízdy autem panuje chaos, je naprosto racionální být tím znepokojen a vnímat situaci jako potenciální ohrožení. (Moc se mi nechce věřit, že toto třeba pan Doležal nechápe, když ve zmíněném rozhovoru sám řekl, že tu zatím nejsou. Nebo tím chtěl říci, že problémy se mají řešit, až nastanou? To by civilizace moc dobře nefungovala.)

Nu, a ve věci šátků je to podobně. To není izolovaná záležitost v moři náhodných soudních sporů. Hlavní důvod, proč česká veřejnost věnuje takový důvod sporu o šátky, je obava z budoucnosti; z toho, že se sporem o šátky se nacházíme na prvním stupni velmi dlouhého schodiště. Schodiště požadavků a ústupků.

Kritický kontext přitom představují západoevropské země, které mají s požadavky ze stran muslimské komunity již mnoho praktických zkušeností. Samozřejmě si můžeme zakázat přihlížet k těmto zkušenostem. Je to pohodlné, protože se člověk nemusí zabývat různými znepokojivými událostmi odjinud. Moudré to ovšem není.

Současná podoba evropské civilizace je do značné míry dána schopností dělat kompromisy. Dobrý příklad jsou vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Před cca pěti generacemi byla situace daleko polarizovanější než dnes. Tehdejší sociální demokracie byla radikální a věřila na třídní boj a svržení kapitalismu. Majitelé továren měli proto z marxistických radikálů adekvátní hrůzu a snažili se je potlačit: např. takový Sozialistengesetz kancléře Bismarcka byl vysloveně represivní. V průběhu 20. století ale postupně došlo k historickému kompromisu. Podnikatelská vrstva akceptovala větší zdanění a vznik sociálních států, sociální demokrati zase opustili myšlenku revoluce a zavázali se pracovat „v rámci systému“. Znamenalo to, že každá strana musela zmírnit svoje původní představy. S výsledným stavem třeba nejsou ani jedni moc spokojeni, ale žít se s ním nějak dá.

Toto není případ aktuálního společenského konfliktu mezi západní společností a jejími rostoucími muslimskými menšinami, v některých lokalitách už většinami. V něm se uplatňuje spíše postup „já chci – ty dej“. Po každém požadavku a ústupku následuje požadavek další. Třeba ho vždycky nevznáší ten samý člověk, ale výsledek je stejný: v té míře, v jaké je Západ ochoten těmto požadavkům ustupovat, ztrácí svůj původní kulturní a myšlenkový charakter a transformuje se v něco jiného.

Pár příkladů. Dobře, tucet příkladů.

  1. Povolení halal porážky? Chceme, povolte. Za normálních okolností je usmrcení neomráčeného zvířete ve sporu se zákonem o týrání zvířat, ale muslimské obce si téměř všude v Evropě vymohly výjimku. Včetně České republiky.
  2. Servírování halal jídla ve školních jídelnách, armádě, věznicích a nemocnicích? Chceme, zajistěte. Dostalo se například do nového zákonu o islámu v Rakousku.
  3. Zákaz servírování jiného než halal masa? Takže ani nemuslimové si nesmějí dát své vepřové? Chceme, zakažte. V neblaze proslulém Rotherhamu se o to zasadila školská rada, a to přesto, že ve zmíněných školách je 80 % nemuslimských žáků.
  4. Modlitební místnosti na vysokých školách? Chceme, zařiďte. Případ z tradičně katolického Marylandu (součástí této sady požadavků byla i autobusová linka do nejbližší mešity – vůbec je to docela orwellovské čtení, např. požadavek nepromítat filmy typu Americký sniper). Mimochodem, technická univerzita v Dortmundu byla před rokem nucena uzavřít svůj „Raum der Stille„, který měl sloužit duchovním potřebám všech studentů, poté, co z něj muslimové vytlačili ostatní studenty a rozdělili místnost policemi na větší „mužskou“ a menší „ženskou“ část.
  5. Výjimky z hygienických pravidel v nemocnicích? Chceme, dejte. V britské NHS si běžný personál musí odhalit ruce až po lokty, aby neohrožoval pacienty přenosem bakterií. Muslimové ovšem požadovali – a dostali – výjimku.
  6. Vybírat si, zda mě ošetří žena nebo muž? Chceme, umožněte. Dearborn, Michigan: ošetřovatel byl vyhozen z práce za to, že ošetřoval konzervativní muslimky. Zažaloval pak svého bývalého zaměstnavatele za diskriminaci.
  7. Plavání pro děvčata ve škole? Nechceme, nepůjdou tam. Dostalo se až k Evropskému soudu pro lidská práva.
  8. Podávat ruku učitelům opačného pohlaví? Nechceme, nebudeme. Opět téma putující skrze soudy.
  9. Přestávky na modlitbu uprostřed práce? Chceme, zastavte třeba celou fabriku. Wisconsin, USA. Peugeot-Citroen, Aulnay, Francie.
  10. Veřejné hromadné modlitby zabírající ulice? Chceme, zvykněte si, že nikam nepojedete. Nejkontroverznější je to ve Francii. Jistá Marine Le Pen musela k soudu, protože takové zabírání ulic srovnala s německou okupací (osvobodili ji).
  11. Zvláštní právní systém pro muslimy? Chceme. Požadavek ve Švédsku (největší asociace muslimů v zemi). Do jisté míry realizováno ve Velké Británii.
  12. Mnohoženství? Chceme, uznejte. Německo. Británie (zajímavý je zejména ten kousek sdělení o tom, že status druhé a další manželky se akceptuje při nároku na sociální podporu). Itálie. Rakousko.

Úmyslně jsem seznam omezil na 12 položek, protože s ním nechci strávit celý den. Iniciativní čtenář může u Googlu sedět dalších pár hodin, najde toho dost. Něco budou samozřejmě hoaxy, ale dost toho také hoaxy nebudou, a to jsem ani nezačínal s jevy typu ženská obřízka nebo nucené sňatky, které jsou sice vesměs zakázány, ale stejně se v muslimských komunitách na Západě ve velmi hojné míře provozují. O tématu „(ne)úcta k zákonům káfirů“ snad pohovoříme někdy jindy.

Západní Evropa vlezla na toto schodiště ústupků cca před 30-40 lety, a to v podstatě omylem. Tehdy ještě neexistoval Internet, který dnes umožňuje snadný přenos informací z jedné země do druhé. Při každém konkrétním požadavku a ústupku si tak zúčastněné osoby mohly myslet, že jde o zanedbatelnou jednotlivost. Teprve s odstupem a nadhledem začalo být patrné, že o jednotlivosti nejde, že je to trend. Momentálně jsou naši západoevropští sousedé zaseklí někde v půlce tohoto schodiště a nevědí, co teď. Kladou si zajímavou otázku, zda poslední schod tohoto schodiště není náhodou šaríjský stát nerozeznatelný od Saúdské Arábie, tudíž dál se jim kráčet nechce. Zpátky se ovšem jen tak snadno vrátit nedá, ne bez hrozby násilí.

Mainstreamové politické struktury si s tímto problémem zatím nevědí rady. Jsou dcerami sekulárního státu, který byl utvářen úplně jinými otázkami. Tento druh v podstatě středověkého konfliktu mezi vírou a světem je zažitému pravolevému spektru moderní evropské politiky natolik vzdálen, že na něj dnešní politici nemají žádnou ideovou odpověď. Proto lavírují ze strany na stranu. Příkladem můžou být oscilace současného Německa. Na jednu stranu „Islám patří k Německu„, na druhou stranu zakážeme salafistům rozdávání koránu v ulicích – jinými slovy, minimálně některé směry islámu k Německu nepatří. Teď ještě určit, kde je ta hranice. (Nečekám, že by se to podařilo.)

Mezitím narůstá ve smíšených společnostech napětí mezi těmi, kdo se chtějí „vrátit po schodišti zpátky“, a těmi, kdo by chtěli pokračovat v sestupu dál. Po loňském útoku v Nice varoval šéf francouzské rozvědky DGSI Patrick Calvar, že napětí mezi ultrapravicí a muslimy může vést až k občanské válce. Podle průzkumu agentury Ifop se 28 % francouzských muslimů hlásí k autoritářskému pojetí islámu a odmítá sekulární hodnoty republiky (anglicky). V průzkumech veřejného mínění před volbami prezidenta však vede Marine Le Pen s dost podobným procentem příznivců.

Ano, věřím Patricku Calvarovi: tahle polarizace je vážná a potenciálně výbušná. Odhodlané menšiny mají daleko větší schopnost postrčit politický vývoj svým směrem, nežli pasivní většina. Má-li nyní Francie hned dvě takové menšiny – jednu, která se obává o ztrátu vlastní země a druhou, která věří v nastolení šaríjského právního řádu – a jsou-li obě už prokazatelně docela početné, jak asi tyto dvě menšiny vyřeší svůj spor? Rozdělí si stát do mozaiky enkláv, zde my, tam oni? (Jak úspěšný je tento model, to můžeme sledovat třeba v Libanonu.) Nebo se do sebe jednoho dne opravdu pustí? Jediné, v co nevěřím, je, že by se domluvily, trend jde právě opačným směrem. Pamatuji si ještě Francii jako uvolněnou a klidnou zemi, kde vojáci se samopaly nebyli na každém rohu. Rok od roku je to tam horší.

Pak se ovšem nemůžeme divit, že Češi řeší šátky. Perspektiva, že od zdánlivě banálních šátků se během třiceti let dojde až k francouzským poměrům, je prostě nepříjemně reálná. Neříkám, že jistá, ale počítat se s ní musí; koneckonců v té Francii se to skutečně stalo. Proto byla soudní síň dneska plná. Mnoho lidí v této kauze vidí stíny budoucnosti, která už se v západních zemích stala přítomností.

Já, po pravdě řečeno, také.

Autor: Marian Kechlibar

Zdroj:https://kechlibar.net/wordpress/