Václav Budovec z Budova (1551-1621) – ISLAMOFOB dne

ISLÁMOFOB DNE měl několikadenní výpadek, za který se omlouváme, a současně přiznáváme, že jsme dosud, pro samé ISLÁMOFOBY (jakož i rasisty, xenofoby a jistě i nácky) africké, asijské, balkánské nebo aspoň židovské, docela zanedbávali osobnosti českého původu – a přitom jich naše dějiny i současnost nabízejí dost a dost.

Václav Budovec z Budova, představitel českého reformačního šlechtice, byl jednou z celé řady košatých a plnokrevných osobností, jaké se v Čechách urodily na sklonku renesance ve 2. polovině 16. století.

10696179_10152812556652938_4745810850248331575_n

Pocházel ze starého vladyckého rodu, který již několik generací patřil k protestantské Jednotě bratrské, náboženské společnosti, jež kladla mimořádný důraz na vzdělání. Jako mladík studoval na protestantské universitě ve Wittenbergu a bouřlivý život studentský se mu zjevně zalíbil – pokračoval totiž „okružní cestou“ po universitách v Německu, Nizozemí, Francii a Anglii, celkem takto studoval dvanáct let. Po návratu nastoupil do státních služeb a od roku 1577 působil jako hofmistr u císařského vyslance v Istanbulu/Konstantinopoli. Zde k mnoha jazykům, jimiž hovořil i psal, přidal turečtinu a arabštinu – a tyto znalosti využil k důkladnému studiu mohamedánských zvyklostí a víry. Po návratu do Čech působil jako rada apelačního soudu, dotáhl to na říšského radu (ministra?) a měl velký vliv na císaře Rudolfa II. i jeho nástupce Matyáše Habsburského. Jako vlivný zástupce protestantské šlechty zásadním způsobem pomohl prosadit Majestát císaře Rudolfa II. „O náboženské svobodě“ z roku 1609. Když však po Matyášovi nastoupil na trůn tvrdý rekatolizátor Ferdinand Habsburský, a vztahy mezi protestanty a katolíky v Čechách se vyhrotily až ke konfrontaci, patřil k vůdčím osobnostem stavovského povstání (zastával funkci zemského direktora). Za podporu vlády Fridricha Falckého byl odsouzen k smrti a při takzvané „staroměstské exekuci“ popraven jako druhý z 27 popravených stavovských vůdců.

Pro nás je podstatný jeho pobyt v Osmanské říši, kde načerpal poznatky k významnému spisu „Antialkorán“, celým názvem „Antialkoran, tj. mocní a nepřemožitelní důvodové toho, že Alkoran turecký z ďábla pochází“. První verze vznikla roku 1593, cenzura ale nedovolila vydání – cenzor v něm, nejspíš neprávem, viděl alegorický útok protestanta na katolíky – druhá a prepracovaná verze vyšla roku 1614.

Dílko je zásadní z několika důvodů. Především se v něm Budovec skutečně snaží přiblížit středoevropskému čtenáři obsah psaného koránu, jakož i fungování islámu – a to na základě vlastní znalosti jazyka i pozorování „v terénu“. O celá staletí tak předešel vědecké orientalisty 18. a 19. století. Za druhé, autor velice rychle rozeznal, že islám je především pokrytecký – popisuje to metaforou o „larvě tureckého náboženství“, navenek dobrotivé a zbožné, za níž se skrývá jeho pravá podstata – chamtivost, krutost, pokřivené vztahy mezi pohlavími, strach. Za třetí, prokoukl i zdánlivou „jednotu“ mohamedánů – takovou tu jejich hranou pohodu. Říká, že o svém náboženství (na rozdíl od křesťanů) nediskutují, protože ve skutečnosti v Boha nevěří – řečeno dnešními slovy, mají strach a raději drží lajnu. Dále se poměrně podrobně zabývá fenoménem konvertitů k islámu, tedy odpadlíků od křesťanství. Potkal takových lidí v Konstantinopoli poměrně dost, snažil se s nimi diskutovat a správně prokoukl, že islám přijali ze zbabělosti, zištnosti nebo chlípnosti, nikdy ne z přesvědčení.

Hlavní autorovy námitky proti islámu ovšem nejsou ani tak morální, jako teologické. Třetí část „Antialkoránu“ srovnává islám s křesťanstvím (respektive al-Korán s Biblí) a ztotožňuje Mahometa a jeho islám s Antikristem, mohamedánskou hrozbu pak s biblickou Apokalypsou. Mahomet byl podle něj rouhač, který sám nevěřil svým kázáním; Korán pak je tak vylhaný, že jej Mahomet dokonce zakázal překládat do cizích jazyků, neboť pak by ty lži a nesmysly vyšly najevo.

Závěr Budovcova díla pak apeluje na křesťany, aby zanechali mezikonfesních sporů a sjednotili se v boji proti tureckému nebezpečí. Dílo končí popisem ideálního křesťanského rytíře, který „nesmí hledět na vichřice a metelice světa“ a musí bojovat proti svému tělu, proti ďáblu, a především proti Antikristu, Gogu a Magogu, tedy proti muslimům. Tento boj musí mít dvě stránky, duchovní i materiální, a bez žádné z nich se nelze obejít, má-li být Antikrist poražen.

Je tak trochu ironií, že sám Budovec později ve vnitrokřesťanských sporech sehrál dost zásadní roli. Neb co jiného bylo Stavovské povstání a následná Třicetiletá válka, než naprosto zbytečná „občanská válka“ mezi Evropany, vedená v situaci, kdy Turek okupoval větší část Uher. Tehdy měl západ obrovské štěstí, Osmany zaměstnávaly války proti Polsku a Rusku, jakož i obvyklé sunni-šía spory s Persií. Budeme mít stejné štěstí i dnes, kdy barbaři řádí v ulicích našich měst, zatímco naši vůdcové rozehrávají „občanskou válku“ proti Rusku?

Diskuze zde:

Komentáře

comments