„Žádám vás o odvahu. Statečný duch překoná i katastrofu“ – Kateřina II. Veliká, ISLAMOFOB dne

Princezna z bezvýznamného německého státečku, která se díky výhodnému sňatku stala nejslavnější ruskou carevnou, se svou novou zemí se naprosto ztotožnila a přivedla ji na vrchol moci. Vzhledem k současným řádně pochroumaným západo-ruským vztahům je takový ISLÁMOFOB DNE xenofobem, rasistou a náckem naprosto zaručeně a zejména mediálně-akademické feministky (tzv. džendrtetky) by si před její památkou měly odplivnout. Byla to totiž Žena, která to dotáhla safra daleko bez hysterie a kvót, a to se neodpouští … i kdyby nevládla Rusku.

1463703_10152967026172938_1146208666725504975_n

Rodným jménem Sofie Frederika Augusta pocházela z trpasličího německého knížectví Anhalt-Zerbst. Carevna Alžběta II. Petrovna, sama bezdětná, si ji vybrala jako manželku pro svého synovce Petra (nar. 1728), následníka trůnu. Do Ruska přicestovala roku 1744, jako patnáctiletá. Přestoupila na pravoslavnou víru (kterou ale „nikdy nepochopila“), velice snaživě se naučila jazyk rodné země (šprtala se tak usilovně, že z toho ochořela a málem ji to stálo život). Carevna se ji snažila držet co nejdál od politiky, očekávalo se od ní hlavně, že svému manželovi porodí následníka trůnu. To se mladým novomanželům dlouho nedařilo. Její manžel Petr byl poněkud dětinské povahy, navíc trpěl zúženou předkožkou. Předpokládá se, že jejich syn Pavel, budoucí car Pavel I., nepocházel z manželského lože …

Dvůr se mladou Němku dlouho snažil držet daleko od politiky, což ale skončilo po smrti Alžběty II. (1762). Zuřila Sedmiletá války, v níž Rusko spolu s Rakouskem a Francií bojovalo proti Anglii a Prusku. Petr, nyní již jako car Petr III., byl velkým obdivovatelem Pruska a ihned po svém nástupu na trůn přešel ve válce na jeho stranu. To narazilo na odpor proti-prusky naladěných dvorských kruhů, gardoví důstojníci v čele s bratry Orlovovými (z nichž jeden byl Kateřininým milencem) uspořádali puč, Kateřina vjela do Petrohradu koňmo, v čele gardy, v pánské uniformě, a byla ihned korunována carevnou, vládkyní vší Rusi. Bylo jí 31 let. Internovaný Petr III. byl o několik dní později zavražděn, Kateřinin podíl nikdo neprokázal, ani nevyvrátil…

Byla to vládkyně mimořádně vzdělaná, mimořádně ambiciozní a mimořádně „emancipovaná“, řeklo by se dnes. Vládla na vrcholu „osvíceného věku“ a jako osvícená panovnice se ráda prezentovala. Dopisovala si s nejvýznamnějšími liberálními mysliteli Evropy – Voltairem, Diderotem, d’Alembertem – nechala si radit od ekonomů A. Younga a Neckera, pro ruské univerzity získala matematika Eulera, biologa Pallase a astronoma Lexella. Pohrávala si s myšlenkami na Ústavodárné shromáždění (k čemuž nikdy nedošlo) a zlepšení postavení nevolníků (zůstalo u kosmetických změn). Zato jednoznačně podporovala vzdělání šlechty, založila státem financovaný ústav pro vzdělávání šlechtických dívek, šlechtě ulevila z povinností vůči státu a tím nastartovala stavební a umělecký rozvoj po celé své zemi.

Příslovečný byl její vztah k mužům. Milenců měla řadu. Ti, které si vybírala kvůli inteligenci a schopnostem (Orlov, Poniatowski, Potěmkin), jí mnohdy dohazovali urostlé mladé důstojníky „pro zábavu“ – a zůstali jejími spojenci i poté, co vášeň vyprchala. Nešetřila na nich – ty mladé a krásné odměňovala panstvími a penězi, ty starší a schopné dělala veliteli armád (Potěmkin), z Poniatowského dokonce udělala polského krále (posledního, před definitivní anexí zbytkového Polska).

Tím se dostáváme k zahraniční politice. Ať byla Kateřina sebeosvícenější a sebeliberálnější, byla to především ruská imperialistka par excellence. Především jejím přičiněním ztratilo Polsko na čas svou státnost. Mezi nesmrtelné ISLÁMOFOBY se ale zařadila především nesmiřitelnou politikou vůči Osmanské říši, s níž svedla dvě vítězné války.

Abychom pochopili, proč vypukla první z nich, rusko-turecká válka 1768–1774, musíme si popsat politické poměry v oblasti, které se dnes říká Ukrajina. Rusko sahalo na jih přibližně k Charkovu. Celé severní pobřeží Černého moře, včetně Kubáně a Krymu, bylo součástí Osmanské říše. Konkrétně na Krymu a ukrajinském pobřeží po staletí existoval „nezávislý“ muslimský stát, tzv. Krymský chanát, který byl pozůstatkem dávných tatarských držav a jehož ekonomika stála na lovu bílých slovanských otroků a jejich dodávkách pro machometánské harémy. Na obranu křesťanského světa před každoročními nájezdy vznikla takzvaná „kozácká území“ – vojenské republiky, osídlené lidmi osvobozenými od daní a vykonávající celoživotní strážní a vojenskou službu. Kozáci věnovali svou náklonnost střídavě Polsku nebo Rusku, střežili si své svobody a věděli, že machometánovi to nejlépe sluší na přiostřeném kůle. V době Kateřininy vlády už sice Krymský chanát ztratil mnoho ze své dřívější hrozivosti (kozáci svou práci vedli dobře a v oblastech ohrožených nájezdy prakticky nikdo nežil) – přesto byla jižní Ukrajina pořád hranicí křesťanského světa, krajem, kde nikdo neměl pro ránu daleko…

V souvislosti s událostmi kolem dělení Polska kozáci pronikli na osmanské území a vyplenili machometánskou pevnost. Turecko, které už 20 let nevedlo žádnou válku s Evropou, zareagovalo uvězněním ruských diplomatů. Válce už nemohlo nic zabránit. Machometi si věřili – měli totální námořní převahu v Černém moři (Rusové zde měli jediný opěrný bod, přístav Azov), početnější armádu, kratší zásobovací linie. Jenže 20 let neválčili, navíc se jim hroutily vztahy s Persií a vypukala periodická povstání podmaněných národů. Rusové, zocelení válkami s evropskými státy, udeřili podél Dněstru, svedli sérii rozhodujících bitev v Moldávii a Valašsku (dnešní Rumunsko, tehdy turecký protektorát) a prakticky zničili jádro turecké armády. Ruské loďstvo proniklo do Egejského moře a zdevastovalo turecké loďstvo v bitvě u Chesme. Kateřina plánovala frontální útok na Konstantinopol, snila o obnově Východořímské říše se svým synem jako císařem. Plány zastavily – jak jinak! – západoevropské mocnosti, které se bály přílišné síly Ruska a hrozbou celoevropské války si vynutily mírová jednání.

Mír byl ovšem pro Rusko výhodný. Krymský chanát získal formální nezávislost – ve skutečnosti se stal ruským satelitem – Rusko si připojilo do té doby nezávislá kozácká území, získalo několik černomořských přístavů a právo volně proplouvat Úžinami. Především však získalo formální status „ochránce východních křesťanů“ – tedy všech možných Syřanů, Libanonců, Řeků, Bulharů a dalších křesťanských komunit vězněných v Osmanské říši.

Devět let po skončení války (1783) Kateřina „nezávislý“ krymský chánát připojila k Rusku, aniž by narazila na odpor. Okamžitě zahájila osídlování ruskými osadníky, výstavbu měst a pevností (Oděsa, Sevastopol) a dokonce na Krym pozvala svého vladařského kolegu, „našeho“ Josefa II. Oba „osvícení absolutisté“ celkem veřejně střádali plány na rozdělení dosud tureckého Balkánu a obnovu ortodoxního císařství v Konstantinopoli. Turčíni – tradičně – zareagovali zajetím ruských diplomatů, sázeli na podporu od západoevropských mocností a doufali, že se jim podaří zvrátit výskedky minulé války. Jenže proti rakousko-ruskému spojenectví neměli šanci. Válka, která z toho všeho vypukla (1787-1792), byla TA válka, v níž se na rakouské straně naposled vyznamenal už stařičký generál Laudon (http://martinkonvicka.blog.idnes.cz/c/435077/Islamofob-dne-Ernst-Gideon-von-Laudon.html), na ruské straně pak exceloval generál Suvorov, pokořitel „nedobytného“ Izmailu v ústí Dunaje, jakož i admirál Ušakov, který v sérii učebnicových bitev zcela zdecimoval turecké loďstvo. Definitivnímu „zfouknutí“ Osmanské říše zabránila jen hrozba, že do války vstoupí na machometánské straně Prusko, žárlivé na rakouské úspěchy…

Válkami s Tureckem (a taky Persií – v těch šlo o obranu spojenecké křesťanské Gruzie a skončily anexí kraje, kterému se dnes říká Azerbajdžán) získala Kateřina obrovské množství muslimských poddaných. Co je islám zač, věděla (Dáma, jako ona, musela být ISLÁMOFOBNÍ naprosto instinktivně). Přesto se její pohled přístup postupně měnil. Do roku 1773 ruské muslimy všelijak šikanovala (zákaz vlastnit křesťanské nevolníky, finanční pobídky za konverze ke křesťanství). Později se snažila islám „asimilovat“ tím, dohlížela na výchovu imámů, nechala tajnou policii hlídat obsah kázání, a povolovala nebo zakazovala výstavbu mešit v nových územích. Od ní vlastně začal typicky ruský přístup, „islám nehubit, ale poruštit“, o který se dnes nejspíš snaží i její nástupce Putin. Je ovšem fakt, že měla mnohem snazší situaci – tehdejší machometánstvo nebyla ta strašlivá hrozba, disponující přelidněnou mladou populací a mořem petrodolarů, ale naopak šašci, které si ruské vojsko podávalo, kdykoli dostalo chuť …

Diskutovat k příspěvku můžete zde:

Komentáře

comments