Život Mohameda

Sírat Rasúl Alláh od Ibn Isháka je nejstarší zaznamenanou biografií proroka Mohameda. Byla zapsána více než sto let po jeho smrti, a pozdější biografická díla jsou založena na ní (Ibn Hisham a al-Tabari).

Protože kromě těchto biografických zdrojů, sbírek hadísů, Koránu, koránských komentářů a záznamů o vojenských výpravách v podstatě neexistují žádné nezávislé zdroje o Mohamedově životě, je prakticky nemožné říct, nakolik jsou zde zaznamenané skutečnosti pravdivé. Nicméně z hlediska diskuse o islámu je podstatné především to, že převážná část muslimů považuje tuto historii za pravdivou a činy Mohameda za hodné následování. Protože je Mohamed považován na nejdokonalejšího z lidí, vzor vhodný následování v každém ohledu pro všechny doby, je dobré znát detaily z jeho života, protože tato znalost může být klíčem ke zmatku, který panuje kolem takových záležitostí, jako je postoj muslimů k nemuslimům a podobně.

Zde publikovaná verze je založena na překladu Edwarda Rehatseka z devatenáctého století. Rehatsek vytvořil velmi přesný překlad, který měl ovšem přes tisíc stran textu. Tento text byl následně zkrácen na asi dvěstě stran Michaelem Edwardesem, jehož verzi vám zde představujeme.

Jde o první možnost pro českého čtenáře zajímajícího se o islám dozvědět se o tom, kým byl zakladatel islámu, a to v češtině a ze stejných zdrojů, které používají muslimové.

Obsah:
1. Ranný život Aláhova proroka
2. Chadídža
3. Zjevení
4. Pomocníci
5. Noční výprava
6. Povolení k vedení války
7. Hidžra
8. Medína
9. Kibla
10. Radžam
11. Trojice
12. První karavana
13. Badr
14. Uhud
15. Banu Nadir
16. Aiša a Sufjan
17. Zákopy
18. Banu Kurajza
19. Pouť
20. Chajbar
21. Odvetná pouť
22. Dobytí Mekky
23. Hawazin
24. Byzanc
25. Tabuk
26. Poslední nemoc

1 – Raný život Aláhova proroka

Je zaznamenáno, že když matka Aláhova proroka otěhotněla, měla vizi a promluvil k ní hlas, který řekl: “Jsi těhotná princem tohoto národa. Až se narodí na této zemi, musíš říct: ‘Dávám ho pod ochranu Jediného před špatností každého závistivého člověka.’ A musíš ho pojmenovat Mohamed.”

Zatímco nosila dítě ve svém lůně, viděla za sebe vystupovat světlo, které osvětlilo dokonce i hrady v Busře v Sýrii. A Abduláh bin Abdul-Mutalib, prorokův otec, zemřel ještě dříve, než se dítě narodilo.

Aláhův prorok se narodil v pondělí, třináctého dne měsíce Rabi roku Slona (cca 570 – rok invaze habešanů, jejichž armáda se v Arábii vepsala do paměti tím, že měla ve znaku slona). V čase prorokova narození svolal žid stojící na střeše domu v Medíně židovské lidi a když se kolem něj shromáždili, stěžujíce si “běda tobě, co se děje?”, řekl jim: “Tuto noc vyšla hvězda, pod níž se narodil prorok.”

Když matka proroka porodila, poslala jeho dědovi následující zprávu: “Narodilo se ti dítě; přijď a podívej se na ně.” Přišel, a ona ho zpravila o tom, co viděla a slyšela během těhotenství, a o jménu, které jí bylo nařízeno dítěti dát. Říká se, že jeho děd vzal chlapce do Kaby a modlil se k Aláhovi a děkoval Jemu za Jeho dar; pak ho vzal zpět k jeho matce. Brzy přijala pro chlapce chůvu, jejíž jméno bylo Halima.

Halima byla dcera Abu Dhuajba z kmene Banu Sad. Tradice o ní říká, že přišla se svým manželem a malým synem, kterého kojila, a s dalšími ženami z Banu Sad, které hledaly děti, o které by mohly pečovat. Vyprávěla: “Za roku nouze, když nám nic nezůstalo, jsem odjela na strakaté oslici, a měli jsme sebou velbloudici, která nám nedala ani kapku mléka. Nemohli jsme celou noc spát, protože dítě, které jsme měli, plakalo hlady, a v mých prsou nebylo žádné mléko, které by ho nakrmilo. Nicméně jsme doufali v pomoc a vysvobození; proto jsem pokračovala v cestě, jedouce na oslici, která byla tak slabá, že zůstávala pozadu a lidé si stěžovali.”

“Nakonec jsme dorazili do Mekky, kde jsme hledali kojence, a nebyla mezi námi žena, které by nebyl Aláhův prorok nabídnut. Všechny se o něj odmítly postarat, jakmile se dozvěděly, že je sirotek, protože jsme očekávaly peníze od otce novorozence, ale neměly jsme rády sirotky, protože jsme si myslely, že matka nebo děd nám moc nedají. Nakonec ale nezůstala ani jedna žena, která by neměla kojence, kromě mě. Když jsme se sbírali k odjezdu, řekla jsem svému manželovi: “Nechci se vrátit se svými společnicemi bez kojence. Měla bych jít a vzít si toho sirotka.” Odpověděl: “Udělej tak! Možná nám Aláh dá požehnání”. Tak jsem šla a vzala si ho jenom proto, že jsem nemohla najít žádné jiné dítě”.

“Poté jsem ho vzala do rukou a nabídla mu svůj prs, a on pil dokud nebyl spokojen, a jeho bratr udělal to samé, dokud neměl dost. Poté oba spali, ačkoliv předtím jsme nemohli spát kvůli nářku našeho dítěte. Pak můj manžel přišel k naší velbloudici a hle! Byla plná. Podojili jsme ji, a oba jsme pili, dokud jsme nebyli uspokojeni a plni, takže jsme měli dobrou noc. Ráno můj manžel řekl: “Při Aláhovi, Halimo, přinesla jsi požehnanou duši.” Odpověděla jsem: “To je to, v co doufám”. Poté jsme odjeli. Připevnila jsem novorozeně na oslici, ale zvíře běželo tak rychle, že další osli s ním nebyli schopni držet krok, a mí společníci se zeptali: “Ó dcero Abu Dhuajb, není toto stejná oslice jako ta, na které jsi přijela? Odpověděla jsem: “Ano. Přesně ta samá”, a oni zvolali: “Něco se s ní stalo!” Když jsme dorazili k našemu obydlí v zemi Banu Sad – nejsterilnější zemi, o které na Aláhově zemi vím – večer mě přivítaly naše ovce plné mléka, takže jsme je mohli podojit a pít, zatímco ostatní nemohli podojit ani kapku. A ti z našich lidí, kteří byli přítomni, řekli svým pastýřům: “Hamba vám. Paste tam, kde pase pastýř dcery Abu Dhuajb.” Jejich ovce se ale přesto vrátily ráno hladové, bez jediné kapky mléka, ale mé ovce byly plné”.

“Tímto způsobem jsme po dva roky přijímali Aláhovo dobrodiní; pak jsem chlapce odstavila, a ten byl tak silný jako žádný jiný chlapec. Vrátili jsme ho matce, i když jsme usilovali o to, aby mohl zůstat s námi, protože jsme viděli požehnání, které přinesl. Požádala jsem jeho matku, aby ho nechala u nás aby ztloust, a řekla jí, že se obávám, že klima a nemoci mu v Mekkce mohou ublížit. Nepřestávali jsme na ní naléhat, dokud nám nedovolila si ho vzít zpět.”

“Neuplynul více než měsíc, když jeho soukojenec přiběhl ke mě s svému otci, a řekl: “Dva muži oblečení do bílých šatů chytili mého bratra a hodili ho na zem. Rozřízli mu břicho a drží ho.” S jeho pěstounem jsme rychle spěchali ven a našli ho stát bez zranění, ale jeho výraz se dost změnil. Vyptávali jsme se ho, a on řekl: “Přišli ke mě dva muži oblečení v bílých šatech, kteří mě hodili na zem, otevřeli mi břicho, a něco hledali.” Vrátili jsme se s ním do stanu, a jeho pěstou mi řekl: “Ó Halimo! Bojím se, že se chlapci něco stalo. Odvez ho k jeho rodině, než se zranění stane zřetelným!”

“Tudíž jsme ho vzali zpátky k jeho matce, která se zeptala: “Co vás sem přivedlo, když jste byli tak neúprosní, že chcete, aby zůstal s vámi?” Odpověděla jsem jí: “Díky Aláhovi tvůj syn vyrost a já jsem splnila svojí povinnost, ale bojím se, že se mu může něco stát, a proto jsem ho přivedla zpět, jak sis přála”. Ona řekla: “To není pravda! Řekni mi pravdu”. A nenechala mě, dokud jsem jí neřekla všechno. Pak se zeptala: “Bojíš se, že je posedlý Satanem?” a já jsem odpověděla “Ano”. Ona řekla: “Ne, při Aláhovi! Satan k němu nemá žádný přístup, protože jeho osudem je něco velkého. Mám ti o tom říct? Když jsem byla těhotná, viděla jsem světlo, které ze mě vystupovalo, a, při Aláhovi, nemohla jsem mít těhotenství, které by bylo snadnější a lehčí než toto. Když se narodil, položil ruce na zem, a vzhlédl k nebi. Nedělej si kvůli němu starosti a vrať se domů”.”

Později sám Aláhův prorok popsal, co se stalo: “Zatímco jsme já a můj soukojenec pásli nějaká zvířata za naším domem, přišli k nám dva muži oblečení do bílých šatů a nesoucí zlatý podnos plný sněhu. Chytili mě, otevřeli mi břicho, vyjmuli srdce, otevřeli ho, a vyndali z něj hrudku černé krve, kterou odhodili. Pak omyli mé srdce a břicho ve sněhu, dokud je neočistili. Pak jeden z nich řekl svému společníkovi: “Zvaž ho proti stovce jeho lidí”. Zvážil mě proti nim, ale byl jsem těžší než oni. Pak řekl: “Zvaž ho proti tisíci jeho lidí”. To také udělal, ale stále jsem byl těžší. Pak řekl: “Nech ho; neboť i kdybys ho zvážil proti celému jeho národu, převážil by ho”. Později měl Aláhův prorok zvyk říkat, že nebyl žádný prorok, který nepásl ovce.

Podle svých tradic lidé věří – ale Aláh ví lépe – že když ho jeho chůva vzala zpět do Mekky, ztratila ho na cestě k jeho rodině v davu. Hledala ho, ale nemohla ho najít, a šla k jeho dědovi, Abdulovi Mutalibovi, a řekla: “Přijela jsem tuto noc s Mohamedem, ale když jsem byla v horní části města, zbloudil ode mě, a já nevím, kde je”. Jeho děd se postavil blízko Kaby a modlil se k Aláhovi, aby chlapce vrátil, a věří se, že byl nalezen dvěma muži jeho kmene, kteří ho přivedli k Abdulovi Mutalibovi se slovy: “Zde je tvůj syn. Našli jsme ho v horní Mekkce”. Pak ho jeho děd vzal na záda, a chodil s ním kolem Kaby, doporučoval ho Aláhovi a modlil se za něj. Poté ho poslal k jeho matce Amině.

Aláhův prorok, jeho matka a děd byli pod Aláhovou ochranou a dozorem, a chlapec prospíval z přízně, kterou mu On předurčil. Když prorok dosáhl šesti let, jeho matka Amina zemřela na místě, které se jmenuje Abwa, a leží mezi Mekkou a Medínou, když se s prorokem vracela do Mekky z návštěvy jeho strýců. Aláhův prorok zůstal se svým dědem Abdulem Mutalibem.

Bylo obvyklé dávat lůžko Abdula Mutaliba do stínu Kaby, kolem které seděli jeho synové, než dorazil; nikdo z jeho synů se neodvážil si na lůžko z respektu k němu sednout. Jednou přišel Aláhův prorok a sedl si na něj, a oni ho odstrčili. Když to Abdul Mutalib uviděl, řekl: “Nechte mého syna! Při Aláhovi, on se stane někým velkým.” Pak nechal chlapce sedět na lůžku, a cokoliv dělal Abdula Mutaliba těšilo. Když ale bylo Aláhovu prorokovi osm let, jeho děd zemřel.

Abdul Mutalib byl uznávaným vůdcem kmene Kurajských, strážců svatého města Mekky. Když zemřel, žádný z jeho synů nebyl dost vlivný, aby ho ve vedení nahradil, a vliv začal přecházet na potomky jeho bratrance Umaji, který Abdulovi Mutalibovi již dlouho jeho moc záviděl.

Po smrti svého děda žil Aláhův prorok se svým strýcem Abu Talibem, o němž se věří, že mu ho do péče svěřil Abu Mutalib, protože Abu Talib a otec proroka byli bratři pocházející ze stejného otce a matky.

Jednou přišel do Mekky věštec, aby Kurajským věštil, a oni sebou vzali své syny, aby si vyslechli jeho proroctví. Abu Talib navštívil tohoto muže, který se na Aláhova proroka podíval, ale tenkrát se od něj odvrátil. Když měl veštec zase volno, řekl si o chlapce a chtěl ho vidět; ale když si Abu Taliv všiml mužova neklidu, odvedl svého synovce pryč. Věštec prohlásil: “Hanba tobě! Přiveď zpět toho chlapce, kterého jsem právě viděl; protože, při Aláhovi, bude ve velké vážnosti”. Abu Talib se ale nevrátil.

Při další příležitosti Abu Talib odjel s karavanou na obchodní výpravu do Sýrie. Když se zrovna chystal odjet, Aláhův prorok se k němu přitiskl, a věří se, že Abu Talib tím byl tak dojat, že prohlásil: “Při Aláhovi! Měl bych ho vzít sebou, a už nikdy bysme neměli být odděleni”. Proto vzal chlapce sebou.

V Busře v Sýrii byl mnich jménem Bahira, který byl křesťanské víry. Vždy žil v jedné poustevně, kde byla kniha – pro uvedení mnichů – která byla předávána a vždy uchovávána nejstarším z nich. Když se karavana v blízkosti Bahirovy poustevny utábořila – a před tím často prošli kolem, aniž by s mnichy mluvili nebo se jim představili – připravil pro ně mnoho jídla, údajně kvůli něčemu, co viděl ve své cele. Říká se, že ve své poustevně viděl Aláhova proroka v karavaně, a jak se karavana blížila, nad Aláhovým prorokem visel mrak. Když karavana dorazila, lidé se zastavili pod stromem blízko poustevníkovy cely, a on uviděl mrak stínící strom, a jak se větve samy ohnuly na Aláhovým prorokem, aby ho ochránily. Když to Bahira uviděl, vyšel ze své cely a nařídil, aby bylo připraveno jídlo. Když bylo připraveno, poslal lidem z karavany tuto zprávu: “Připravil jsem pro vás pohoštění, Kurajští lidé. Byl bych rád, kdybyste všichni přišli, malí i velcí, otroci i svobodní!” Jeden muž mezi nimi odpověděl: “Při Aláhovi, Bahiro! Co je to dneska s tebou, takhle jsi se k nám ještě nikdy nechoval, i když jsme často procházeli kolem tebe! Co se s tebou stalo?” Bahira odpověděl: “Mluvíš pravdu. Ale jsi host, a já bych ti rád prokázal čest a poskytl vám všem pohoštění”. Pak se všichni shromáždili, ale Aláhův prorok zůstal kvůli svému mládí se zavazadly pod stromem. Když se Bahira rozhlédl a neviděl ho, řekl: “Ó Kurajští! Nenechávejte za sebou nikoho, komu bude odepřeno mé jídlo.” Odpověděli: “Nikdo, kdo měl přijít, nezůstal za námi, kromě chlapce, který je nejmladší z nás, a proto zůstal u zavazadel.” Bahira řekl: “Nezacházejte s ním takto, ale pozvěte ho k jídlu s vámi”, a jeden z nich prohlásil: “Přísahám při al-Latovi a al-Uzovi, že jsme udělali chybu, když jsme vyloučili syna Abduláha z účasti na této hostině!” Pak pro něj šel, přinesl ho v rukou a posadil ho mezi lidi. Když ho Bahira uviděl, důkladně si ho prohlédl a zkoumal, jestli má očekávaná znamení.

Když lidé skončili s jídlem a rozešli se, Bahira se takto obrátil na Aláhova proroka: “Zapřísahám tě při al-Latovi a al-Uzovi; odpověz na otázky, které ti položím” (Bahira použil tato slova, protože slyšel, že Kurajští přísahají při těchto dvou modlách). Říká se, že Aláhův prorok odpověděl: “Neptej se mě při al-Latovi a při al-Uzovi; protože, při Aláhovi, nikdy jsem nikoho nenáviděl více než tyto dva”. Bahira pokračoval: “Zapřísahám tě při Aláhovi, odpověz na otázky, které ti položím”, a Aláhův prorok řekl: “Zeptej se na co chceš”. Poté mu položil různé otázky ohledně stavů během spánku a různých okolnosti, na které Aláhův prorok dal odpovědi, které Bahira očekával. Pak se Bahira podíval na jeho záda, a našel mezi jeho rameny znamení proroctví.

Poté, co chlapce prohlédl, šel Bahira k Abu Talibovi a zeptal se ho: “Čím je pro tebe tento chlapec?” Ten odpověděl: “Můj syn!” Bahira řekl: “Není tvůj syn, ani není třeba, aby měl tento chlapec žijícího otce”. Abu Talib řekl: “Je synem mého bratra”, a Bahira se zeptal: “Co se stalo s jeho otcem?” Když Abu Talib odpověděl: “Zemřel, zatímco byla chlapcova matka těhotná”, Bahira řekl: “Mluvíš pravdu. Vrať se se svým synovcem do jeho země a chraň ho před židy; protože, při Aláhovi, pokud ho uvidí a vědí o něm to, co vím já, budou se snažit ho potupit, protože tomuto tvému synovci se stane něco velkého. Proto s ním spěchej zpátky do jeho země”. Poté jeho strýc rychle s Aláhovým prorokem odjel a vzal ho do Mekky hned jak v Sýrii skončil s obchodem.

Podle legendy rozšířené mezi lidmi měli tři křesťané nebo židé jmény Zurajr, Taman a Daris stejné informace o Aláhovu prorokovi, jako měl Bahira. Když chlapce viděli během stejné cesty s jeho strýcem Abu Talibem, a uvažovali, že mu ublíží, Bahira je před tím varoval, a připomněl jim Boha a popis, který najdou v písmu; také řekl, že když se budou držet svého záměru, nebudou schopni ho provést. Nakonec pochopili a uvěřili tomu, co řekl, a odjeli.

Aláhův prorok rostl – Aláh ho chránil, dohlížel na něj a strážil ho před ohavností modloslužebnictví, protože ho předurčil k tomu, aby se stal Jeho prorokem a příjemcem Jeho přízně – dokud se nestal nejlepším ze svých lidí, nejpříjemnějším v chování, nejvznešenějším původem, nejjemnějším v přátelskosti, největším v pokoře, nejdůvěryhodnějším v projevu, největším v poctivosti, nejvzdálenějším špatnosti a činnů, které špiní; tak vznešeným a skvělým, že byl svými lidmi nazýván “poctivým”, kvůli dobrým vlastnostem, které mu Aláh udělil.

Aláhův prorok později vyprávěl, jak ho Aláh v dětství a ve stavu nevinnosti chránil, slovy: “Byl jsem s Kurajskými chlapci a nesli jsme si kameny na nějakou hru. Byli jsme všichni nazí, a každý chlapec si dal bederní zástěrku kolem krku, aby v ní nesl kameny, a já jsem udělal to samé. Nějaká Bytost, kterou jsem viděl, mi zasadila úder a prohlásila: “Nasaď si svojí bederní zástěrku”; upravil jsem se a byl jsem tak jediný mezi svými společníky, kdo měl svojí zástěrku”.

Válka zkažených začala, když bylo Aláhovu prorokovi dvacet let, a je takto nazývána proto, že během posvátného měsíce dva kmeny, Kinana a Kajs Ajlan, považovaly za správné dělat to, co v takovém čase správné nebylo. Kurajští po skončení posvátného měsíce šli na pomoc svým spojencům, Kinanům. Jeho strýc vzal Aláhova proroka, aby byl svědkem bitvy, a ten poté řekl: “Nosil jsem svým strýcům šípy, které na ně střílel nepřítel”.

2 – Chadídža

Když bylo Aláhovu prorokovi dvacet pět let, vzal si Chadídžu, bohatou a vznešenou obchodnici, která zaměstnávala muže, aby prodávali její zboží, a nechávala jim část zisku; Kurajští byli kmen obchodníků. Slyšela o pravdomluvnosti, poctivosti a znamenitosti Aláhova proroka, a poslala pro něj s nabídkou, aby odvezl její zboží do Sýrie jako obchodník. Slíbila mu větší zisk než ostatním obchodníkům a že s ním pošle svého otroka Majsaru. Aláhův prorok nabídku přijal a odjel se zbožím i s otrokem.

Po příjezdu do Sýrie se Aláhův prorok usadil ve stínu stromu poblíž poustevny mnicha, který přišel k Majsarovi a zeptal se ho: “Kdo je tento muž pod stromem?” Majsara odpověděl: “Tento muž je jeden z Kurajských z posvátného města”. A mnich řekl: “Pod tímto stromem se ještě nikdy neusadil nikdo s výjimkou proroka”.

Pak Aláhův prorok prodal zboží, které měl, nakoupil jiné a vrátil se s Majsarou do Mekky. Říká se, že Majsara viděl v poledne během jejich zpáteční cesty, když bylo velké horko, dva anděly stínící Aláhova proroka před sluncem, zatímco jel na svém velbloudu. Když dorazil do Mekky a přišel se zbožím ke Chadídže, prodala je, a zjistila, že vydělala dvojnásobek. Majsara ji také informoval o tom, co řekl mnich, a že viděl dva anděly stínící proroka; a Chadídža – která byla inteligentní, vznešená a dobrá žena, předurčená Aláhem k velké přízni – poslala pro Aláhova proroka, pronesla tato slova: “Ó synu mého strýce! Našla jsem v tobě zalíbení kvůli tvojí úctyhodnosti mezi lidmi, tvojí poctivosti, povaze a pravdomluvnosti”. Pak se mu nabídla za ženu. V té době byla mezi kurajskými nejrespektovanější ženou kvůli své linii, nejvyšší ve vznešenosti a nejbohatší v majetku; kvůli tomu jí každý záviděl. Když učinila Aláhovu prorokovi svojí nabídku, řekl o tom svým strýcům, a jeho strýc Hamza s ním šel za jejím otcem a požádal ho o ní; a pak si jí vzal. Aláhův prorok jí dal jako věno dvacet mladých velbloudů. Byla první ženou, kterou si vzal, a nevzal si další, dokud nezemřela.

Chadídža porodila Aláhovu prorokovi všechny jeho děti kromě Ibrahima. Porodila al-Kasima, al-Tajiba, al-Tahira, Ruqaju, Zajnab, Um Kulthum a Fatimu. Al-Kasim, al-Tajib a al-Tahir zemřeli během “nevědomosti” (před vyhlášením islámu), ale všechny prorokovy dcery se dožily ustanovení islámu, učinily vyznání, a emigrovaly s ním do Medíny.

Chadídža řekla svému bratranci Waraqovi, který byl křesťanem sečtělým v posvátné i světské literatuře, co jí řekl Majsara o rozhovoru s mnichem a o tom, že viděl dva anděly stínící Aláhova proroka, a Waraq odpověděl: “Pokud je to pravda, Chadídžo, pak je Mohamed prorokem svých lidí. Vím, že v této době je prorok očekáván”.

Waraq byl jedním z Kurajských mužů známých jako “čtyři hledači”, kteří se vydali hledat pravé Abrahamovo náboženství. To se stalo tímto způsobem:

O několik desetiletí dříve se Kurajští začali prohlašovat za “Humy”, a vynucovali si přijetí nadřazenosti Kurajských na ostatními arabskými kmeny. “Jsme synové Abrahama, muži cti, správci domu Aláha, obyvatelé Mekky. Žádní jiní arabové nemají takové ctnosti jako my, ani takovou důstojnost. Žádný Kurajský muž by neměl ctít území, které je světské, stejným způsobem, jakým ctí to, které je posvátné. Neboť pokud to udělá, arabové budou pohrdat jeho ctí, a řeknou o Kurajských: “Ctili to, co je světské stejně jako to, co je posvátné (posvátné území Mekky)”. Tak Kurajští zavrhli určitá svatá nařízení poutí přikazovaných Abrahamovým náboženstvím, řka: “Jsme obyvatelé svatého města Mekky, a není pro nás správné ho opouštět a ctít jiné místo stejně jako ctíme Mekku. Jsme Humové, lidé posvátného místa”. Vynucovali si ale nařízení na všech ostatních arabech, ať už byli z Mekky nebo ne.

Pak pro sebe vymysleli nová nařízení. Oznámili, že není vhodné, aby Humové připravovali eqth (mléko sušené na prášek), rozpouštěli tuk, nebo vstupovali do stanu z velbloudí kůže, když jsou ve stavu čistoty a svatosti (při ceremoniích na pouti). Přidali dokonce i taková pravidla, jako že člověk přicházející z vnějšku do svatého města, by neměl jíst jídlo, které si přinesl, ať už přišel jako poutník nebo návštěva. První obchůzka kolem Kaby by měla být provedena v oděvu poskytnutém Humy, nebo pokud ho nelze získat, tak bez šatů; bohatí muži i ženy, neochotní učinit nic z toho, mohli ale chodit okolo svatyně v obleku, ve kterém přijeli, pokud ho poté odhodí a ani se ho již nedotknou, ani nikomu nedovolí se ho dotknout. Arabové byli přinuceni s tím souhlasit a obcházet Kabu nazí, pokud šlo o muže, a ženy pouze v otevřené sutaně.

Jednoho dne, když Kurajští pořádali slavnost u jedné ze svých kamených model, které uctívali, kterým poráželi oběti, poblíž kterých se vytrvale modlili, a kolem kterých chodili v průvodech, čtyři muži (jedním z nich byl Waraq) se od zbytku oddělili, a navzájem si řekli: “Uzavřeme dohodu o vzájemném přátelství a ochraně?” A všichni řekli: “Ano! Naši lidé nemají žádné náboženství! Ztratili náboženství jejich otce Abrahama! Jakou hodnotu má kámen, že by se okolo něj mělo chodit, když nedokáže ani slyšet ani nic vidět, nikomu ublížit ani nikomu pomoci? Ach vy Kurajští, hledejte sobě náboženství, protože, při Aláhovi, žádné nemáte”.

Ti čtyři se rozešli do různých zemí, aby hledali Abrahamovo náboženství. Waraq se rozhodl pro křesťanství a následoval knihy svých učitelů, dokud nezískal znalost písma. Ubajduláh zůstal v pochybnostech, dokud po zjevení islámu nevyznal islám a neodešel do Habeše; když tam ale dorazil, stal se křesťanem a tak zemřel, poté, co se zřekl islámu.

Čtvrtý muž, Zajd, se nestal ani židem, ani křesťanem, ačkoliv odmítl náboženství Kurajských a zavrhl jejich modly, krev a krvavé oběti modlám, a odsoudil pohřbívání novorozených dívek zaživa. Řekl: “Uctívám Abrahamova Pána”, a pak, když byl velmi starým mužem, byl viděn, jak se opírá zády o Kabu a říká: “Ach, Kurajští lidé! Přísahám při Něm, v jehož rukách je život Zajdův, že mezi vámi není ani jeden člověk Abrahamova náboženství kromě mě. Ó Aláhu! Kdybych věděl, co by Tě nejvíce potěšilo, uctíval bych Tě podle toho, ale nevím to”. Odešel hledat Abrahamovo náboženství a vyptával se mnichů a židovských kněží. Prošel přes Mezopotámii, a pak se potuloval po celé Sýrii, dokud nenašel mnicha, který měl velkou znalost křesťanství. Jeho se zeptal na Abrahamovo ortodoxní náboženství a mnich odpověděl: “Hledáš náboženství, ke kterému tě v současnosti nikdo nemůže dovést; ale blíží se čas, kdy se v tvojí zemi objeví prorok; bude seslán Abrahamovým náboženstvím. Přijmi ho, protože přichází teď, a teď je správný čas”.

Krátce poté tento Zajd odešel do Mekky, ale byl přepaden a zemřel na cestě. Když bylo Aláhovu prorokovi třicet pět let, nějaký zlý muž mu ukradl poklad, který byl uschován v Kabě. Poklad byl nalezen ve vlastnictví propuštěného otroka, a Kurajští mu usekli ruce, ačkoliv věřili, že poklad ukradli jiní a u otroka ho pouze nechali.

Kurajští nyní pociťovali, že je nutné Kabu přestavět a pokrýt střechu, ale báli se ji zdemolovat, protože tam byl had, který vždy vylezl na zeď a vyhříval se tam. Lidé se ho báli, protože když se někdo přiblížil, vztyčil se, syčel a otevíral ústa. Nicméně jednoho dne, když se vyhříval na zdi, poslal Aláh ptáka, který ho uchvátil a odletěl s ním pryč. Poté Kurajští řekli: “Aláh musí schvalovat naše záměry. Máme dělníka, máme dřevo, a Aláh nás zbavil hada”.

Nyní byli silně rozhodnuti strhnout Kabu a znovu ji postavit, a Abu Wahb se postavil a vzal si z Kaby kámen. Kámen ale vyskočil z jeho ruky a vrátil se na své místo, a on prohlásil: “Ach Kurajští! Při stavbě Kaby nepoužívejte žádné věci, pokud nebudou čestného původu; nepoužívejte ji k nespravedlivému zisku, ani k lichvářskému obchodu, ani k nespravedlnosti k žádnému člověku”.

Kurajští rozhodli, že různé části Kaby by měly být zbořeny různými částmi komunity, ale lidé se stále obávali budovu zničit. Pak al-Walid řekl: “Měl bych kvůli vám začít”, a vzal krumpáč, postavil se proti Kabě a prohlásil: “Ó Aláhu! Ať se nemusíme obávat! Chceme jenom to, co je dobré”. Pak začal bourat zeď mezi dvěma opěrami. Ale lidé tu noc čekali a říkali: “Uvidíme; jestli se al-Walidovi něco stane, neměli bychom ji bourat, ale měli bychom ji nechat tak, jak je; ale když se mu nic nestane, Aláh je demolicí potěšen”. Další ráno al-Walid ve své práci pokračoval, a lidé mu pomáhali, dokud se nedostali k základům. Ve výklenku našli nápis v syrštině, a nevěděli, co znamená, dokud jim ho nepřečetl žid. Říkal toto: “Jsem Aláh, pán Mekky! Stvořil jsem ji, když jsem stvořil nebe a zemi, když jsem vytvaroval slunce a měsíc, a nad ní jsem ustanovil sedm andělů; Mekka nezahyne, dokud nezahynou její dva vrcholky! Její obyvatelé budou požehnáni vodou a mlékem!” Když dosáhli základů, zjistili, že to jsou zelené kameny, které k sobě přiléhají jako jeden kámen, a když mezi ně muž z Kurajských vložil páčidlo, celá Mekka se začala otřásat; takže lidé se základů už více nedotkli.

Skupiny Kurajských nyní sbírali kameny na přestavbu, každá skupina odděleně, a stavěli, dokud nedosáhli místa pro ruku (posvátný černý kámen). Pak se všichni začali hádat, protože každá skupina chtěla být poctěná tím, že kámen umístí na své místo; hádky byly tak hořké, že skupiny uzavřely spojenectví a připravily se na boj. Jedna skupina připravila talíř plný krve, a uzavřela smlouvu na smrt s další skupinou tak, že si smočili ruce v talíři. Takto situace zůstala po čtyři nebo pět nocí; když se Kurajští shromáždili v mešitě, aby se poradili a dosáhli rozhodnutí, nejstarší muž mezi nimi řekl: “Proč nenechat toho, kdo další vstoupí těmito dveřmi, aby byl soudcem v tomto sporu, a nechat ho rozhodnout?” Souhlasili, a dalším, kdo prošel dveřmi byl Aláhův prorok. A oni řekli: “To je ten poctivý! Souhlasíme s tím, aby byl soudcem”. Když přišel blíž, vysvětlili mu problém a on řekl: “Přineste mi plášť”. Když ho přinesli, umístil na něj kámen vlastní rukou a řekl: “Ať každá skupina vezme část pláště”. Pak ho všichni společně zvedli a když se dostali na místo, prorok ho vlastní rukou umístil na místo, a stavba pokračovala.

Takové byly věci, když Aláh poslal pro Mohameda, Jeho proroka, a zjevil mu své náboženství a správný způsob pouti. “Proto jděte (Kurajští) v procesí jako lidé (ostatní arabové) jdou v procesí, a proste Aláha o odpuštění; neboť Aláh je odpouštějící a milosrdný”. Pokud jde o zákazy, které Kurajští vymysleli ohledně vaření, oblečení, obcházení Kaby a jídla přineseného z vnějšku, Aláh zjevil následující: “Ó děti Adamovy! Noste v každém svatostánku slušné oblečení , a jezte a pijte, ale nebuďte hýřiví. Protože kdo zakázal slušné oblečení, které Aláh seslal svým sluhům, a dobré věci, které poskytuje? Protože tyto výhody, obzvláště v den zmrtvýchvstání, budou pro ty, kteří byli ve svém současném životě věřící”. Tak, když Aláh ustanovil islám tím, že poslal svého proroka, zrušil nařízení, která Kurajští vymysleli pro své vlastní lidi.

3 – Zjevení

Jak se blížil čas prorokových zjevení, židovští kněží a křesťanští mniši diskutovali o proroctvích týkajících se události obsažených v jejich svatých knihách a zděděných po jejich vlastních prorocích.

Jednoho dne, podle arabského muže: “Ležel jsem na dvoře našeho rodinného domu a žid, který s námi uzavíral obchod, nám řekl o soudném dni, zmrtvýchvstání, zůčtování, o ráji a o pekle. My, kteří jsme byli modloslužebníci, jsme nevěděli nic o zmrtvýchvstání, a řekli jsme: “Hanba ti! Myslíš si, že člověk, který zemřel, vstane po smrti na místě, kde je ráj a peklo, a kde bude odměněn podle svých skutků?” A on nás ujistil, že by byl raději vržen do největší pece tohoto světa, spíše než aby se musel postavit mučení pekla v tom dalším. Můj příbuzný řekl: “Jaké bude znamení?” a on odpověděl: “Objeví se prorok ze směru této země”, a ukázal k Mekkce a Jemenu. Zeptali se: “Kdy se to stane?” a on, dívajíce se na mě, nejmladšího z nás, řekl: “Až tento chlapec dosáhne dospělosti, uvidí ho”. A, při Aláhovi, neutekl ani den ani noc, abychom neočekávali jeho příchod až do doby, kdy poslal svého proroka, aby žil mezi námi. Ale když přišel, ten vzpurný a závistivý žid se odmítal stát se věřícím, i poté, co prorok vyhlásil islám, a my jsme řekli: “Hanba tobě! Neřekl jsi nám ty sám o prorokovi?” A on odpověděl: “Jistě! Ale ne o tomto!”

Byl tu také syrský žid, který navštívil židovský kmen Banu Kurajza několik let před vyhlášením islámu, a usadil se mezi nimi; a mnoho lidí řeklo, že nikdy neviděli lepšího člověka, který se pětkrát denně nemodlí (t.j. nebyl muslimem). Zůstal s nimi, a když trpěli suchem, řekli mu: “Pojď a obstarej nám vodu!” Poté, co mu bylo zaplaceno datlemi a ječmenem, a modlil se k Aláhovi za déšť a nepohnul se, dokud nepřišly mraky a nepromočil ho déšť. To neudělal jednou, dvakrát, nebo třikrát, ale mnohokrát. Když se přiblížila jeho smrt, řekl: “Proč myslíte, že jsem přišel ze země hojnosti do země neštěstí a hladu? Musel jsem přijít do této země, abych čekal na příchod proroka, jehož čas se přiblížil; a je to tato země, do které uteče. Doufal jsem, že bude seslán během mého života, abych ho mohl následovat. Jeho čas je blízko. Nenechte druhé, aby vám zabránili věřit v jeho poslání; neboť bude seslán, aby prolil krev, a chytil ženy a děti těch, kteří mu budou odporovat; to ať vám ale nezabrání ho následovat.” Léta později, když Aláhův prorok obléhal Banu Kurajza, přátelé mrtvého žida řekli: “Při Aláhovi! Toto je prorok, který nám byl předpovězen. To je podle jeho popisu on!” Pak vyšli ze své pevnosti, přihlásili se k islámu, a tak si zachránili své životy, majetek a rodiny.

Jako židé a křesťané také arabští věštci mluvili o příchodu proroka, ale jejich lidé na to nedbali, dokud ho Aláh skutečně neseslal, pak, když se proroctví věštců naplnila, lidé si uvědomili jejich důležitost. Zatímco židé a křesťané vzali svá proroctví z písem, arabští věštci dostali své předpovědi od džinů, duchů, kteří tuto informaci ukradli nasloucháním blízko ráje. Když byl ale příchod proroka blízko, meteory z nebe byly mrštěny na všechny džiny, a ti byli odehnáni od míst, kde dříve seděli a poslouchali; a oni si uvědomili, že to bylo Aláhovo nařízení.

První araby zasáhl při pohledu na padající hvězdy strach – protože tak se meteory házené na džiny na zemi jevily. Šli k nejmoudřejšímu muži jejich kmene, a řekli: “Viděl jsi, co se stalo na nebi, a padání některých hvězd?” Odpověděl: “Pokud hvězdy, které byly shozeny, byly některé z těch, které slouží jako znamení a průvodci na zemi a na moři, ty, podle kterých se určuje období léta a zimy, a podle kterých se řídí různé záležitosti lidstva, pak při Aláhovi svět došel ke konci i se všemi lidmi; ale pokud tyto hvězdy zůstaly na svých místech a jsou to jiné, které byly vrženy dolů, pak má Aláh jiný záměr a nezamýšlí zničit svůj výtvor”.

Poté se Aláhův prorok zeptal nějakých mužů v Medíně, co bylo řečeno o padajících hvězdách, a bylo mu řečeno: “Řekli jsme: ‘Zemřel král nebo začal vládnout; narodilo se dítě, nebo zemřelo’”. Prorok odpověděl: “Tak tomu nebylo. Když Aláh dojde k nějakému rozhodnutí týkajícího se jeho lidí, je slyšen nosiči svého trůnu, kteří ho chválí; a tato chvála je vzata anděli pod nimi, a dalšími ještě níže; a tak chvála sestupuje, dokud nedosáhne nebe tohoto světa, kde ho jiní andělé také chválí. Pak se tito zeptají mezi sebou, proč chválí, a otázka vystupuje vzhůru až dosáhne nosičů trůnu. Oni potom řeknou o rozhodnutí týkajících se Jeho lidí, a novinky cestují dolů, dokud nedosáhnou nebe tohoto světa, kde o něm diskutují andělé. Ale zlí džinové, kteří tajně naslouchají takovým diskusím, se někdy přeslechnou, a to, co řeknou věštcům na zemi je někdy pravdivé, a někdy nepravdivé. Věštci také mluví o těchto věcech, někdy dávají správná, někdy špatná vysvětlení. Takže když byl příchod proroka diskutován anděly, Aláh zahnal džiny smrští meteorů, a od toho okamžiku věštci přestali dostávat zprávy”.

Když bylo Mohamedovi čtyřicet let, Aláh ho seslal jako proroka milosrdenství lidem viditelných i neviditelných světů, celému lidstvu.

S každým prorokem, kterého Aláh seslal, uzavřel dohodu, zavazující každého nadcházejícímu Mohamedovi, aby ho prohlásili za skutečného proroka, pomohli mu proti každému protivníkovi, a dosvědčili každému člověku, který věří v jejich verzi prorockého úkolu, že úkol Mohamedův má teprve přijít. Vyhověli mu, podle Jeho nařízení, a šířili smlouvu s Aláhem všem, kteří jim uvěřili, takže mnoho z těch, kteří věřili ve Starý a Nový zákon, uvěřili také v pravdu této smlouvy.

Podle jeho ženy první prorocké znamení ukázané Aláhovým prorokem – poté, co se Aláh rozhodl ho poctít, a skrze něj ukázat svým sluhům slitování – mělo formu skutečných vizí. Je třeba říct, že Aláhův prorok nikdy neměl vize ve spánku; namísto toho přícházely jako přerušení dne. Také řekla, že Aláh ho naučil mír rád samotu, takže neměl rád nic tak jako být sám.

Když se Aláh rozhodl o příchodu Aláhova proroka, Mohamed odjel za nějakým obchodem do takové dálky, že nechal lidská osídlení daleko za sebou a přišel do hlubokých údolí. Když procházel kolem kamenů nebo stromů, ty říkaly: “Sláva tobě, ó Aláhovo proroku!” Prorok se otočil doprava, doleva, a podíval se za sebe, ale neviděl nic než stromy a kameny. Tak zůstal po nějakou chvíli a naslouchal, dokud k němu nepřišel Gabriel se tím zjevením, které mu bylo sesláno milostí Aláha, když byl v Hiře během svatého měsíce Ramadánu.

Každý rok Aláhův prorok strávil měsíc modlitbami v Hiře a krmil chudé, kteří k němu přišli; a když se vrátil do Mekky, než vstoupil do svého domu, obešel sedmkrát nebo vícekrát Kabu, protože to těší Aláha. Během měsíce Ramadánu toho roku, kdy se Aláh rozhodl seslat na něj svojí milost, jel Aláhův prorok jako obvykle do Hiry, a jeho rodina ho doprovázela. V noci přišel anděl Gabriel s Aláhovým příkazem. Prorok později řekl: “Přišel, když jsem spal, v brokátovém obleku, na kterém byl nápis, a řekl: ‘Čti’. Odpověděl jsem: ‘Nemůžu to přečíst’. Pak mě stiskl tak, že jsem si myslel, že umírám; uvolnil svůj stisk a řekl: ‘Čti’. Odpověděl jsem: ‘Nemůžu to přečíst’. Znovu mě stiskl dokud jsem si nemyslel, že umírám. Pak uvolnil svůj stisk a řekl: ‘Čti’. Odpověděl jsem: ‘Nemůžu to přečíst’. Ještě jednou mě stiskl a řekl: ‘Čti’. Pak jsem se zeptal: ‘Co mám číst?’ A to jsem řekl proto, že jsem se bál, že mě znovu stiskne. Pak řekl: ‘Čti ve jménu Pána tvého stvořitele; který stvořil člověka z kapky krve. Čti, tvůj Pán je nejštědřejší, učil pomocí pera, učil muže, který neví’. Poté jsem přečetl slova, a jeho úkol skončil a on ode mě odešel. Probudil jsem se ze spánku, a cítil jsem, jako by ta slova byla vryta do mého srdce”.

Tento text je zaznamenán v Koránu. Od tohoto okamžiku se v textu každé Aláhovo zjevení objevuje ve formě súry (kapitoly) nebo verše Koránu, muslimské bible, která není ničím více nebo ničím méně než souborem zjevení daných Mohamedovi Aláhem. Jak se zde objevují v kontextu událostí, ke kterým se odkazují, tato zjevení jsou – navzdory svému inspirujícímu podtextu – logickým odrazem toho, co se v danou chvíli dělo.

“Poté jsem šel ven, a když jsem byl ve středu hory, slyšel jsem hlas z nebes, který říkal: ‘Ó Mohamede! Ty jsi Aláhovým prorokem, a já jsem Gabriel’. Zdvihl jsem hlavu k nebi, a hle! Uzřel jsem Gabriela ve tvaru muže s roztaženými křídly, stojícího na nebeské klenbě, s nohama dotýkajícíma se země. A on znovu řekl: ‘Ó Mohamede! Ty jsi Aláhovým prorokem a já jsem Gabriel’. Zíral jsem na něj a ani jsem nepostupoval, ani jsem neustupoval. Pak jsem od něj odvrátil svojí tvář na jiné části oblohy, ale kamkoliv jsem se podíval, viděl jsem ho ve stejné podobě. Tak jsem zůstal na stejném místě, a Chadídža poslala posly, aby mě hledali. Došli až do nejvyšších částí Mekky a zase se k ní vrátili, zatímco já jsem zůstával na stejném místě, dokud anděl neodešel a já se nevrátil ke své rodině”.

“Když jsem přišel k Chadídže, vyprávěl jsem jí, co jsem viděl, a ona řekla: ‘Buď dobré mysli a raduj se! Přísahám při tom, v jehož rukou je život Chadídži, že doufám, že budeš prorokem tohoto národa!’ Pak vstala a odešla za Waraqem”. Popsala mu, co Aláhův prorok viděl, a Waraq zvolal: “Svatý! Svatý! Přísahám při tom, v jehož rukou je Waraqův život, že mu byl udělen Mojžíšův zákon, a on je prorokem tohoto národa! Řekni mu, aby byl jako skála”. Chadídža se pak vrátila k Aláhovu prorokovi a řekla mu, co Waraq řekl.

Když Aláhův prorok ukončil svůj pobyt v Hiře, vrátil se do Mekky a začal obcházet Kaby, jak bylo jeho zvykem. A byl přivítán Waraqem, který řekl: “Budeš obviněn z podvodu, budeš pronásledován, vyhnán a napaden”. Pak se Waraq sklonil k prorokovi a políbil ho na vrchol hlavy, a Aláhův prorok se vrátil do svého domu.

Zjevení ale nepokračovala, a prorok byl velmi skleslý, dokud k němu nepřišel Gabriel se zprávou od Aláha, která říkala, že Mohameda neodvrhl; “Za jasu, ani v noci, když je temno, tvůj Pán tě neopustil ani tě nezačal nenávidět, a příští život bude pro tebe lepší než první. Pán ti poskytne vítězství v tomto životě, a odměnu v tom dalším. Což tě nenašel jako sirotka a neposkytnul ti útulek! Našel tě chybujícího a vedl tě; Našel tě potřebného a obohatil tě”. Zpráva pro Mohameda pokračovala: “Vyhlaš božskost tvého Pána; vyhlaš, co se ti dostalo od Aláha, a vyhlaš jeho štědrost a milost; připomínej to, zazamenej to, a modli se za jejich projevení”. Poté Aláhův prorok začal, nejprve v tajnosti k těm ze svojí rodiny, kterým věřil, rozhlašovat slovo boží, které jemu, a jeho prostřednictvím celému lidstvu, bylo sesláno Aláhem.

Modlitby byly Mohamedovi nařízeny jako povinnost, a podle ní se modlil. Aláhovu prorokovi byly nejprve nařízeny dvě poklony při každé modlitbě, ale později Aláh nařídil čtyři poklony těm, kteří jsou doma, i když potvrdil první nařízení dvou poklon pro ty, kteří jsou na cestě.

Když se z modlitby stala povinnost vůči Aláhovi, přišel k němu Gabriel, když byl v nejvyšší části Mekky, a dotknul se patou země směrem k údolí; ze země vyrazil pramen a Gabriel se obřadně omyl. Aláhův prorok pozoroval, jak se očistit k modlitbám, a sám tak učinil. Pak Gabriel povstal a modlil se, a Aláh po něm modlitbu opakoval, a pak Gabriel odešel. Když se Aláhův prorok vrátil k Chadídže, provedl obřadní očištění v její přítomnosti, aby jí ukázal, jak dosáhnout čistoty, stejně jako to udělal Gabriel. A ona se pak také očistila. Pak se prorok modlil stejně jako Gabriel, a Chadídža se modlila podle něj.

Pak přišel Gabriel, a když slunce přešlo zenitem, provedl polední modlitbu; a modlil se s ním odpolední modlitbu, když měl stín stejnou délku jako jeho tělo. Pak se modlil při západu slunce, když slunce zmizelo, a poslední večerní modlitbu, když zmizel soumrak. Další den se s prorokem modlil za úsvitu; pak v poledne, když byl jedním se svým stínem; a poté odpoledne, když byl dvakrát tak dlouhý jako on; pak modlitbu při západu slunce jako předchozího dne. Pak se s ním modlil poslední večerní modlitbu, když přešla poslední třetina noci, a nakonec ranní modlitbu, když začal úsvit, ale slunce ještě nepovstalo. Poté řekl: “Ó Mohamede! Čas modlitby je v čase dnešní a včerejších modliteb”.

První muž, který v Aláhova proroka uvěřil a modlil se s ním při jeho prorockém poslání, byl Ali, kterému tenkrát bylo deset let. Ještě před islámem mu Aláh poskytl výhodu života pod ochranou Aláhova proroka. Kurajské potkal těžký hladomor, a protože Abu Talib měl početnou rodinu, Aláhův prorok šel k dalšímu strýci, al-Abasovi – který byl mezi nejbohatšími kmene – a řekl: “Tvůj bratr Abu Talib má velkou rodinu, a ty si musíš být vědom nedostatku, kterým lidé trpí. Pojď proto se mnou, a ulevme mu od tohoto břemene. Já si vezmu jednoho jeho syna, vezmeš si do své péče jiného? Al-Abas souhlasil a poté šli k Abu Talibovi a on řekl: “Přejeme si pomoci ti od tvých problémů, dokud se lidé nezbaví svojí bídy”. Poté si Aláhův prorok vzal Aliho a al-Abas si vzal Jafara.

Ali zůstal s Aláhovým prorokem a následoval ho, věřil v něj, a přijal pravdu jeho učení. Když se přiblížil čas modlitby, Aláhův prorok ze zvyku odešel do Mekkských údolí a vzal Aliho sebou bez vědomí jeho otce Abu Taliba nebo jeho lidí; a společně se modlili a vrátili se k večeru. To nějaký čas pokračovalo, dokud je Abu Talib jednoho dne při modlitbě neodhalil, a Aláhova proroka se nezeptal: “Jaké náboženství to je, které vás tu vidím praktikovat?”

“To je náboženství Aláhovo a Jeho andělů, a našeho otce Abrahama. Aláh mě seslal na toto místo jako proroka svým sluhům; a ty, můj strýci, jsi nejvíce hoden toho, abych ti dal radu a pozvání k následování; jsi nejvíce hoden toho, abys ses poddal a od nynějška mi pomáhal”. Abu Talib ale řekl: “Nemůžu se vzdát náboženství svých praotců a toho, v co věřili; ale dokud žiju, nestane si ti žádné bezpráví”. Říká se, že se také zeptal Aliho: “Jaké je náboženství, ve které věříš?” a Ali odpověděl: “Věřím v Aláhova proroka a v to, že jeho zjevení jsou pravdivá. Modlím se s ním a následuji ho”. Jeho otec řekl: “Vyzývá tě pouze k tomu, co je dobré; proto ho poslouchej”.

Jako další se přihlásil k islámu Zajd, osvobozený otrok Aláhova proroka, čímž se stal druhým člověkem, který tak učinil. Mladý Zajd dorazil ze Sýrie jako otrok, a synovec Chadídže jí řekl: “Vyber si jako dárek kteréhokoliv z těch otroků budeš chtít”. Vybrala si Zejda a vzala si ho, ale když ho Aláhův prorok viděl, řekl si o něj. Chadídža souhlasila, a Aláhův prorok mu dal svobodu a adoptoval ho za syna (to bylo před tím, než prorok dostal zjevení). Zajdův otec pro něj mezitím truchlil a plakal nad jeho ztrátou; nakonec ale našel svého syna s Aláhovým prorokem. Prorok řekl Zajdovi: “Zůstaň se mnou, jestli si tak přeješ”, a Zajd odpověděl: “Zůstanu s tebou!” Pak se od proroka nikdy neoddělil, dokud mu Aláh neudělil vlastní úkol. Zajd se tehdy přihlásil k islámu.

Jako další se k islámu přihlásil Abu Bakr zvaný Assidiq (Pravdivý), a udělal tak veřejně. Aláhův prorok později řekl: “Nekázal jsem islám nikomu, kdo by se nezdráhal, nezvažoval a neodporoval, s výjimkou Abu Bakra, který se ani nezdráhal, ani nebyl uveden do rozpaků”. Abu Bakr pozval lidi, aby věřili v Aláha nejvyššího a nejskvělejšího, a v Jeho proroka. Byl mezi lidmi populární, byl laskavý a soucitný, a byl nezvykle dobře seznámen s genealogií Kurajských, a s tím, kdo je dobrý a kdo špatný. Byl obchodníkem lidských a laskavých vlastností, takže lidé z jeho kmene vyhledávali jeho společnost více než společnost jiných lidí, kvůli jeho znalostem, jeho přísné poctivosti a jeho přátelskému rozhovoru. Nyní pozval k islámu všechny lidi, kteří mu důvěřovali a měli s ním spojení.

Na toto pozvání se k islámu přihlásil Utman, a stejně tak al-Zubajr, Abdul-Rahman, Sad bin Abu Waqas a Talha. Abu Bakr s nimi šel za Aláhovým prorokem a oni učinili vyznání islámu a modlili se. Těchto osm mužů předcházelo v islámu všechny ostatní; modlili se, věřili v Aláhova proroka a přijímali zjevení, která k němu přicházela od Aláha, jako pravdivá. Brzy se několik mužů a žen přihlásilo k islámu, a v Mekkce to začalo být velmi probíráno. Pak Aláh prorokovi nařídil, aby učinil veřejné odhalení a pozval lidi, aby ho přijali; až doposud bylo po tři roky od prvního zjevení drženo prorokem v tajnosti. Aláh řekl: “Zveřejni to, co ti bylo nařízeno, a odvrať se od modloslužebníků”.

Když prorok začal mezi svými lidmi šířit islám, jak mu Aláh nařídil, nezačali mu odmlouvat až do okamžiku, kdy začal urážet jejich modly; ale když to udělal, obvinili ho z toho, že touží po moci, popírali jeho zjevení, a spojili se, aby ho potupili. Společníci Aláhova proroka se odešli modlit se údolí, neznámi lidem; a jednou, zatímco se Sad dalších několi prorokových společníků modlilo, byli objeveni modloslužebníky, kteří je začali urážet, odsuzovali jejich činy, a provokovali je k boji. Pak Sad udeřil modloslužebníka čelistí velblouda a zranil ho; to byla první krev prolitá v islámu.

Abu Talib, prorokův strýc, ho bránil. Několik vznešených Kurajských, včetně Utby a Abu Sufjana, šlo k Abu Talibovi a řekli: “Tvůj synovec urazil naše bohy a odsoudil naše náboženství. Považuje naše mladé muže za hlupáky a o našich otcích tvrdí, že chybovali. Musíš ho buďto uklidnit, nebo nám dovolit proti němu podniknout odvetu, protože naše náboženství je stené jeko tvoje, stojí proti jeho”. Prorok ale pokračoval v kázání Aláhova náboženství a v hledání konvertitů, a lidé ho nenáviděli. Znovu šli za Abu Talibem a řekli: “Jsi starý, vznešený a mezi námi velmi respektovaný, a my jsme tě již žádali, abys svému synovci zakázal nás urážet. Ale ty jsi mu to nezakázal, a, při Aláhovi, my nebudeme přehlížet jeho urážky, pokud nezaručíš, že se v budoucnosti bude chovat dobře. Jinak budeme bojovat proti němu i proti tobě”. Potom odešli, a Abu Talib byl velmi zarmoucen nepřátelstvím svého kmene; nemohl se ale vzdát nebo Aláhova proroka opustit.

Po této návštěvě Abu Talib poslal pro proroka a řekl: “Vezmi v úvahu můj život i tvůj, a nezatěžuj mě tím, co nemohu unést”. Aláhův prorok se obával, že těmito slovy se jeho strýc, který byl slabý, rozhodl ho opustit, a odpověděl: “I kdyby chtěli dát slunce napravo ode mě a měsíc nalevo, nevzdám se svého úkolu”. Pak mu začaly téct slzy a plakal. Ale když se otočil, aby od odešel, Abu Talib řekl: “Synovče! Jdi a říkej, co si budeš přát. Při Aláhovi! Nikdy tě nezklamu”.

A vznešení přišli znovu za Abu Talibem a nabídli mu výměnou za Mohameda skvělého mladého Umara, ale Abu Talib odpověděl: “To, co mi nabízíte je hříšné, že mi dáte svého syna, a já vám dám svého k zabití! To se nikdy nestane”.

Pak Kurajští podněcovali jeden druhého k nepřátelství vůči společníkům Aláhova proroka, pronásledovali je a snažili se je svést od jejich náboženství. Ale Aláh svého proroka a Abu Taliba chránil, a Abu Talib kolem sebe shromáždil své přátele.

Když se přiblížilo období pouti, Kurajští se shromáždili, aby se poradili na postoji, který by měli vůči prorokovi zaujmout. Ptali se: “Měli bychom ho nazývat věštcem?”, ale al-Walid, náčelník, odpověděl: “Není věštec. Viděli jsme věštce; nemumlá ani nemluví ve verších jako oni”. Pokračovali: “Pak bychom měli říct, že je posedlý džiny”. Odpověděl: “Není posedlý. Viděli jsme blázny a známe je. On nelapá po dechu, ani nekoulí očima ani nemručí”. Řekli: “Pak bychom měli říct, že je básník”. Al-Walid odpověděl: “Není básník. Známe všechny básníky a jejich styly. Není básník”. Zeptali se: “Tak co mámě říct?”. Al-Walid odpověděl: “Nemůžete říct žádnou z těchto věcí, protože by bylo známo, že nejsou pravdivé. Nejlepší bude říct, že je čarodějem, protože přišel se slovy, které jsou čarodějnictvím, a oddělí muže od jejich otců nebo od jejich bratrů, nebo od jejich žen, nebo od jejich rodiny”.

Když přišlo období poutě, Kurajští seděli u cesty, a nenechali nikoho projít, aniž by ho nevarovali před Mohamedem. A arabští poutníci z Mekky odnášeli zprávy o Aláhovu prorokovi, takže se jeho pověst rošířila po celé zemi.

Když se v Mekkce začal šířit islám, Kurajští uvězňovali jeho věřící nebo se je snažili odvrátit od islámu. Šlechtici poslali pro Mohameda, aby se mu ospravedlnili, a Aláhův prorok za nimi spěchal v naději, že si na něj na základě toho, co jim řekl, učinili příznivý názor. Ti ho ale znovu pouze obvinili z vyhledávání bohatství a moci. To popřel, a znovu potvrdil svůj úkol, který mu seslal Aláh. Pak řekli: “Víš, že žádní lidé nechtějí zemi a jídlo více než my. Zeptej se Pána, který tě seslal, aby nám vzal tyto hory, které nás ohraničují, a srovnal je se zemí, aby řeky vyrazily proudem jako řeky v Sýrii, aby vzkřísil naše předky, abychom se jich mohli zeptat, jestli to, co říkáš, je pravda nebo ne. Pokud to prohlásí za pravdu, a pokud uděláš to, o co tě žádáme, budeme ti věřit, a budeme vědět, že tě Aláh poslal jako proroka”. Odpověděl: “Kvůli tomu jsem nebyl seslán, ale proto, abych vám přinesl od Aláha zjevení, která seslal. Pokud to odmítáte, vyzývám Aláha, aby rozhodl mezi mnou a vámi”.

Oni pokračovali: “Požádej tedy tvého Pána, aby poslal anděla, který dosvědčí tvojí věrohodnost. Požádej ho, aby ti dal zahrady, pokladnice zlata a stříbra; víme, že nyní chodíš na trh, aby sis obstaral jídlo stejně jako my. Tak budeme znát tvojí hodnost a postavení u Aláha”. Prorok řekl: “Neudělám to, ani o to nepožádám. Kvůli tomu jsem nebyl seslán; Aláh mě seslal jako nositele dobrých zpráv a kazatele”.

Pokračovali: “Pak způsob aby na nás spadla nebesa, protože ti neuvěříme, pokud neuděláš něco zázračného”.

Aláhův prorok odpověděl: “Toto je volba Aláhova! Pokud si tak přeje, udělá to”. Pak oni řekli: ” Nepřestaneme tě pronásledovat, dokud nezničíme my tebe, nebo dokud nezničíš ty nás. Neuvěříme ti, dokud nepřijdeš s Aláhem a se všemi anděli”.

Aláhův prorok se pak vrátil domů, smutný a sklíčený zklamáním ze svých lidí a z jejich odcizení. Když od nich prorok odešel, Abu Jahl řekl: “Přísahám nyní při Aláhovi, že na něj budu zítra čekat s kamenem tak velkým, jaký jen unesu, a až se bude klanět při modlitbě, udeřím ho s ním do hlavy! Pak mě můžete buď opustit, nebo mě bránit”. Oni odpověděli: “Nikdy tě neopustíme!” Příští ráno vzal Abu Jahl kámen jak řekl, a počkal na Aláhova proroka, až se přijde jako obvykle modlit s tváří ke Kabě a zády k Sýrii. Abu Jahl k němu přistoupil; ale náhle se otočil a utekl, jeho výraz změněný, tak vyděšený, že jeho ruce nemohly kámen udržet. “Když jsem k němu přistoupil”, řekl, “objevil se přede mnou chovný velbloud s lebkou, náhrdelníkem z kostí a zuby jaké jsem ještě nikdy neviděl. Chystal se mě sežrat”.

Později Utba, který byl mezi Kurajskými princem, řekl: “Měl bych promluvit s Mohamedem, aby nám přestal působit problémy?” Oni řekli: “Ano, jdi a promluv s ním”. Utba šel za Mohamedem a řekl: “Narušil jsi naší harmonii; poslouchej mému návrhu a zvaž ho, jestli bys na něj nemohl přistoupit. Pokud v této záležitosti toužíš po majetku, dáme dohromady tolik, že tě to učiní nejbohatším z nás; pokud ti ale jde o postavení, uděláme z tebe prince, takže žádná záležitost nebude rozhodována bez tebe; a jestli chceš být králem, uděláme tě králem; ale jestli to je duch, kdo tě navštěvuje, a ty nejsi schopen se ho zbavit, najdeme pro tebe doktora, a budeme ho platit, dokud tě nevyléčí”. Aláhův prorok mu naslouchal, a pak mu přednesl verš Koránu, a Utba se vrátil ke svým společníkům a řekl: “Slyšel jsem slova, jaká jsem ještě nikdy neslyšel. To není poezie, ani čarodějnictví, ani věštectví. Neobtěžujme toho muže nebo jeho výzvy a nechme ho být. Slova, která jsem slyšel, se rozšíří široko a daleko. Pokud ho zabijí jiní, zbavíte se ho, ale pokud si podrobí araby, pak jeho moc bude vaší mocí, a jeho sláva bude vaší slávou, takže se skrze něj stanete nejšťastnějšími z lidí”. Oni si ale mysleli, že byl očarován.

Poté Kurajští poslali al-Nadra, Mohamedova krutého nepřítele, a Uqbu za židovskými knězi v Medíně s instrukcemi, aby se zeptali na proroka, protože podle nich “jsou židé vlastníky první knihy a mají znalosti o prorocích, které my nemáme”. Židovští kněží jim řekli: “Položte mu tři otázky, které vám dáme. Pokud na ně odpoví, pak ho poslechněte, protože je prorokem; pokud ale neodpoví, je podvodníkem a vy s ním můžete zacházet jak uznáte za vhodné”.

Al-Nadr a Uqba se vrátili do Mekky a řekli lidem to, co jim řekli kněží, a řekli prorokovi: “Řekni nám o mladých mužích, kteří zemřeli v dávných časech, protože jejich příběh je nádherný; řekni nám také o poutníkovi, který přišel z východu země na západ, a řekni nám o duši a o tom, čím je!” Aláhův prorok odpověděl: “Řeknu vám o tom zítra”.

Přešly nicméně dva týdny, a prorok neobdržel od Aláha žádné zjevení a žádnou návštěvu od Gabriela, a lidé si proti němu začali šeptat. Nakonec k němu přišel Gabriel a Aláhův prorok řekl: “Zůstával jsi pryč ode mě tak dlouho, že jsem začal být obtěžován hříšnými představami!” Gabriel řekl: “Sestupujeme pouze na příkaz tvého Pána! Jemu patří současnost, minulost a vše mezi tím. Stejně tak není tvůj Pán nikdy zapomnětlivý”. A Gabriel přinesl zjevení obsahující varování, že “Jistě obrátíme vše na zemi v prach a poušť. Ke Mě se musíte vrátit, a Já odplatím každému podle jeho činů; nebuďte proto zoufalí nebo zarmoucení kvůli tomu, co vidíte nebo slyšíte na zemi”.

Pak sdělil Gabriel prorokovi odpověď na otázku o mladých mužích, jejichž příběh byl nádherný: “Byli to vpravdě mladí lidé, kteří věřili v našeho Pána a My jsme jim poskytli vedení a opevnili jejich srdce, a oni řekli: ‘Náš Pán je Pánem nebes a země, nebudeme uctívat jiného boha než jeho, protože to by bylo naprosté rouhání’. A oni přijali útočiště v jeskyni před těmi, kteří uctívají modly; a skrze nejsilnějšího viděli slunce, když povstalo, přejít od jejich jeskyně doprava, a když zapadalo, nechalo je na levé straně, a oni tak byli ve středu. To je jedno z Aláhových znamení, které uspokojí tvé tazatele. Pozorovatel by si mohl myslet, že byli vzhůru, ačkoliv spali; a jejich vládci řekli: ‘Postavíme nad nimi svatostánek’.”

“A muži zůstali ve své jeskyni třista let a ještě dalších devět. Řekni: ‘Aláh ví nejlépe, jak dlouho tam zůstali. Vlastní tajemství nebe a země. Jak dobře vidí a slyší! Nemají žádného jiného pána kromě Jeho, a on nepřibírá nikoho jiného k soudu’.”

Gabriel pokračoval s varováním Mohameda: “Neříkej nic jako ‘Udělám to zítra’ aniž bys dodal ‘Pokud Aláh dá’. Konkrétně nikdy neříkej, jako jsi udělal v tomto případě, ‘Řeknu vám o tom zítra’, ale ponech to na vůli Aláhově. Vzpomeň si na svého Pána, když neznáš odpověď, a řekni: ‘Možná mě můj Pán přivede k informaci, kterou po mě žádáte’. Ty nevíš, jak Aláh rozhodne”.

Pak Gabriel řekl prorokovi o Dhul-Karnajn (pravděpodobně jiné jméno Alexandra Velikého), poutníkovi, který byl nadaný jako žádný jiný muž, a pro kterého byly cesty otevřené, takže cestoval na východ a na na západ, dokonce i na místa, kde lidé stěží rozumněli zvuku hlasu.

“Také se tě zeptají na ducha. Řekni: ‘Duch pramení z příkazu mého Pána, a pokud jde o poznání, zatím jste ho dostali jen velmi málo’.”

Když dal Aláhův prorok lidem tyto odpovědi, byli přesvědčeni o pravdě o jeho postavení proroka, ale závist jim zabránila v tom, aby ho následovali, a pokračovali ve svojí nevíře, pokoušeli se proroka zesměšňovat, protože se obávali, že budou poraženi upřímnými argumenty.

Kdykoliv Aláhův prorok recitoval nahlas Korán, odmítali mu naslouchat a výjimkou těch, kteří za ním chodili tajně a zůstávali jenom tak dlouho, aby nebyli zpozorováni Kurajskými. Aláhovo nařízení “Nepronášejte modlitby příliš nahlas ani příliš potichu, ale buďte přiměření” bylo dáno prorokovi kvůli takovým lidem; modlitby nesmí být příliš hlasité, jinak by lidé odešli; a ani příliš tiché, jinak by je neslyšeli ti, kteří naslouchají ve skrytu a kteří by z nich mohli mít užitek.

Při určité příležitosti ale společníci Aláhova proroka řekli: “Kurajští nikdy neslyšeli Korán veřejně. Kdo bude tím, kdo jim umožní, aby ho slyšeli?” Abduláh odpověděl: “Já to budu”, ale oni řekli: “Bojíme se, že tě zraní. Měl by to být muž, kterého budou lidé proti kmenu bránit”. Abduláh vytrvával: “Nechte to udělat mě. Aláh mě bude chránit!” Poté dalšího rána promluvil: “Ve jménu Aláha milosrdného a soucitného! Milosrdného, který učí Korán”. Kurajští se ptali: “Co říká ten syn otrokyně?” Pak se na něj vrhli a zbili ho, ale on pokračoval v recitaci Koránu tak dlouho, dokud si to Aláh přál, a pak se vrátil ke svým společníkům. “Nepřátelé Aláha mi nikdy nepřipadali tak mrzcí jako teď”, řekl. “Jestli s přejete, posloužím jim stejným způsobem i zítra!” Ale oni řekli: “To zatím stačí! Díky tobě slyšeli to, co se jim nelíbí”.

Mohamedovi stoupenci byli často vystavování mučení, a někteří se vzdali své víry ze slabosti, jiní kvůli velkému utrpení; ale jiní byli chráněni a posíleni Aláhem a vytrvali.

Bilal, otrok jednoho z Banu Jumal, byl čistého srdce a upřímný ve svém vyznání islámu. Když bylo v poledne slunce horké, byl Umajou odtažen ven a hozen na záda v Mekkském údolí. Na jeho prsa byl položen velký kámen, a bylo mu řečeno: “Tak zůstaneš, dokud nezemřeš, nebo dokud se neodřekneš Mohameda a nezačneš uctívat al-Lata a al-Uzu”. Ale během své bolesti pouze opakoval: “Jeden Bůh! Jeden!” Abu Bakr, který ten den náhodou procházel kolem, řekl jeho mučiteli Umajovi: “Nebojíš se Aláha?”, ale ten odpověděl: “Zkazil jsi otroka! Můžeš ho vytáhnout z pod jeho břemene!” Abu Bakr řekl: “Tak udělám; mám černého chlapce, chytřejšího a silnějšího v tvojí víře než je tento; dám ti ho výměnou”. Poté dal Abu Bakr Umajovi svého otroka a vzal si Bilala, kterému dal svobodu stejně jako dalším šesti otrokům, kteří se přihlásili k islámu.

Modloslužebníci trápili mnoho společníků Aláhova proroka tak, že jejich odpadnutí od islámu bylo omluvitelné. Bili muže a nechali ho trpět hladem a žízní až byl neschopen sedět rovně, takové bylo jeho utrpení, a on nakonec podlehl pokušení a souhlasil se vším, co po něm žádali. Řekli mu: “Al-Lat a al-Uza jsou naši bohové stejně jako Aláh”, a on souhlasil. Šli až tak daleko, že když kolem lezl hovnivál, prohlásili “Toto je tvůj bůh!” a on s tím souhlasil, aby se zbavil jich a své bolesti.

Když Aláhův prorok viděl bolest, kterou jeho společníci trpěli, zatímco on sám požíval pod ochranou Aláhovou a svého strýce Abu Taliba poměrné ochrany, a viděl, že je není schopen ochránit, řekl: “Pokud odejdete do země habešanů, povede se vám dobře; vládne tam král, který nikoho nepronásleduje; je to země pravdy, kde můžete zůstat, dokud vám Aláh neposkytne vysvobození od bídy dneška”. Tak společníci Aláhova proroka emigrovali ze strachu z pokušení, utekli do bezpečí, a počet těch, kteří emigrovali, byl osmdesát tři lidé. Mezi nimi byl Ubajduláh, jeden ze “čtyř tazatelů”.

K takovým a podobným událostem došlo v průběhu několika let, a Kurajští byli na Mohameda stále více rozhořčenější. Prorok sám požíval ochrany od starších jako byli Abu Talib, takže situace pro něj byla pouze nepříjemná; bylo jen málo fyzických útoků, a útočníci se uchylovali většinou k pomluvám a posměchu.

Kurajští nyní poslali delegaci do Negusu v Habeši, aby požádala o návrat uprchlíků (prvních emigrantů), ale Negus se rozhodl je ochránit. Mezitím se v Mekkce víra šířila.

Rukana, nejsilnější z Kurajských ve fyzické síle, byl jZatímco Musab a Medínští konvertitéednoho dne s Mohamedem, a Mohamed ho takto oslovil: “Nebojíš se Aláha, a přijmeš zjevení, které ti nabídnu?” Ten odpověděl: “Kdybych věděl, že to, co říkáš, je pravda, následoval bych tě!” Aláhův prorok se zeptal: “Budeš věřit, že má tvrzení jsou pravdivá, když tě přinutím se poklonit?” Rukana řekl “Ano”, a prorok pokračoval: “Pak povstaň, ať tě můžu srazit k zemi”. Rukana poté povstal k útoku, ale v okamžiku, kdy ho prorok napadl, padl bezmocně k zemi. Po chvíli řekl: “Ještě jednou, ó Mohamede”. Byl ale znovu sražen k zemi a Aláhův prorok řekl: “Ukážu ti něco nádherného, pokud slíbíš, že se budeš bát Aláha a následovat mé náboženství. Vyzvu tento strom, a ten ke mě přijde”. Pak k němu zvolal, a ten přišel až stál přímo před Aláhovým prorokem; ten pak stromu řekl: “Vrať se na své místo!” a on se vrátil na své místo.

Když byl prorok v Mekkce, přišlo ho navštívit asi dvacet křesťanů z Habeše, protože slyšeli o jeho věhlasu. Našli ho v mešitě a posadili se s ním a pokládali otázky. Poté, co na ně dostali odpovědi, je Aláhův prorok vyzval, aby se stali věřícími v Aláha nejvyššího a nejskvělejšího, a přednášel jim Korán. Jak poslouchali, z očí jim tekly slzy a uvěřili jemu a jeho pravdě.

Jednoho dne viděla otrocká dívka, jak Abu Jahl uráží proroka, který mu neodpověděl; když se krátce poté Hamza – velký lovec, který byl také Mohamedovým strýcem a soukojencem – vrátil z lovu, se svým lukem visícím mu z ramene, řekla mu o tom, co se stalo. Hamza byl naplněn hněvem – protože ho Aláh předurčil k velké přízni – a spěchal potrestat Abu Jahla. Když k němu přišel, uštědřil mu velkou ránu a řekl: “Odvážíš se ho urážet, když já jsem přijal jeho náboženství a říkám co on říká? Vrať mi úder, pokud jsi toho schopný!” Objevilo se několik svědků, aby Abu Jahla podpořili, ale ten prohlásil: “Nechte ho být, protože jsem ostudně urazil jeho synovce”. Hamza poté dokončil své vyznání islámu, s velkou vášní následoval prorokovy rady ve všech záležitostech, a poté si Kurajští uvědomili, že má ještě silnější ochranu, a tak zanechali svých nejhorších skutků vůči němu.

Dalším cenným konvertitou z té doby byl Omar, až doposud hlasitý prorokův nepřítel.

Když se zklamaná delegace vrátila z Habeše, kmen se rozhodl postavit se Mohamedovu vlivu zformováním ligy proti němu a jeho stoupencům. Zavedli proti němu ekonomické a sociální sankce, zakázali s ním obchodovat, a zakázali Věřícím brát si Kurajské ženy. Tento bojkot byl částečně úspěšný a prorok žil po tři roky takřka ve stavu obležení, s výjimkou období poutě. Všechno, co mohl dělat, bylo upevnit víru mezi těmi, kteří stáli za ním. Nakonec byly ale sankce kvůli několika Kurajským, kteří nebyli Věřící, ale sympatizovali s jejich situací, odvolány. Prorokovi bylo nyní padesát let.

Prorok, z nařízení Aláha, trpělivě pokračoval, s jistotou a láskou, v kázání lidem, bez ohledu na to, že ho obviňovali ze lží, bez ohledu na jejich urážky a posměch. Nejhorších posměvačů bylo pět, a poté, co tito muži nějakou dobu vytrvávali ve své špatnosti, byl zjeven následující verš: “Vždyť My stačíme ti proti posměváčkům,
kteří vedle Boha ještě jiné božstvo staví, však záhy poznají!” (15:94-94).

Zatímco těchto pět obcházelo Kabu, přišel za Aláhovým prorokem Gabriel, a Aláhův prorok povstal a stál po Gabrielově boku. Když kolem procházel první posměvač, Gabriel mu hodil do tváře zelený list, a on oslepl. Pak procházel další, na jehož břicho ukázal, a na muže přišla vodnatelnost a zemřel. Když procházel třetí, ukázal na jizvu po zranění na jeho patě, a jeho zranění se otevřelo a zabilo ho. Když procházel čtvrtý, ukázal na jeho chodidlo, a to probodl osten a muž zemřel. Když procházel pátý, ukázal na jeho hlavu, a v té začal vřít jed a on zemřel.

Chadídža, prorokova žena, a Abu Talib, jeho strýc a ochránce, zemřeli stejného roku, a ve své ženě ztratil věrného podpůrce v islámu, a ve svém strýci ztratil ochránce před lidmi. To se stalo tři roky před emigrací do Medíny. Po smrti Abu Taliba si Kurajští dovolovali urážet Aláhova proroka způsobem, jakým by si za jeho života nedovolili, a jeden z hlupáků mezi Kurajskými šel dokonce tak daleko, že na jeho hlavu hodil prach. Prorok šel s prachem na hlavě do svého domu, a jedna z jeho dcer ho umyla a plakala; ale Aláhův prorok řekl: “Neplač, dcero, Aláh tvého otce ochrání”. A dodal: “Kurajští mi neudělali nic nepříjemného, dokud Abu Talib nezemřel”.

Jednou, když se Mohamed zeptal šlechty: “Řeknete ‘Není žádného boha kromě Aláha’ a zavrhnete to, v co jste dříve věřili?”, Abu Talib řekl: “Synovče! Podle mého názoru jsi je požádal, aby udělali něco neobyčejného!” Když Abu Talib tato slova pronesl, Aláhův prorok pojmul naději, a prohlásil: “Pak, můj strýci! Vyslov tu frázi, a ta ti zajistí spásu v den zmrtvýchvstání!” Když si uvědomil Mohamedovu touhu po jeho konverzi, Abu Talib řekl: “Ó synu mého bratra, kdybych se nebál prokletí, které padne na tebe a syny tvého otce, až budu mrtvý, a že Kurajští si budou myslet, že jsem se podřídil ze strachu ze smrti, vyslovil bych jí, jenom abych tě potěšil”.

Když byl Abu Talib na smrtelné posteli, al-Abas uviděl, jak se jeho rty pohybují, sklonil se k němu a řekl Mohamedovi: “Při Aláhovi! Můj bratr řekl frázi, po které jsi toužil, aby jí vyslovil”. Aláhův prorok ale odpověděl “Neslyšel jsem ji”. A Abu Talib zemřel.

Po smrti Abu Taliba, když se prorok začal setkávat s takovým pronásledováním Kurajských jako nikdy předtím, odjel do al-Tajfu (nejbližší důležité město), aby hledal pomoc a ochranu u Taqifů, a v naději, že přijmou zjevení, která přinesl od Aláha. Odjel k nim sám.

Posadil se se třemi bratry, kteří byli princi Taqifů, a pozval je k Aláhovi, a řekl jim, že je přišel požádat o pomoc při šíření islámu, a o jejich podporu proti těm z jeho lidí, kteří se staví proti němu. Ale jeden z nich řekl, že by roztrhl látku, která pokrývá Kabu, jestli ho poslal Aláh; a druhý řekl: “Nemohl Aláh najít nikoho lepšího než tebe, koho by poslal?” a třetí si stěžoval: “Nikdy jsem s tebou neměl mluvit! Protože jestli jsi Aláhův prorok, tvoje vážnost je příliš velká, než abych to odporoval; a jestli lžeš, není žádný důvod, abych s tebou mluvil”.

Tak je Aláhův prorok opustil v zoufalství z toho, že od Taqifů nezíská žádnou pomoc. Řekl jim: “Protože jste udělali, co jste udělali, alespoň držte mojí žádost v tajnosti”, protože nechtěl, aby o tom jeho lidé slyšeli, jinak by se proti němu bouřili ještě více. Nicméně tři princové o tom nemlčeli, ale podněcovali své otroky, aby ho proklínali a křičeli na něj, takže musel přijmout útočiště v zahradě patřící Utbovi a Šajbě, kteří v ní oba byli přítomni. Taqifská chátra se stáhla, a Aláhův prorok se posadil do stínu révy, zatímco Utba a Šajba přihlíželi.

Když se cítil být v bezpečí, prorok zvolal: “Ó Aláhu! K tobě si stěžuji na svojí slabost, nestatek zdrojů, a bezmocnost před lidmi. Ó nejmilosrdnější Aláhu! Ty jsi Pánem slabých! Ty jsi mým Pánem! Pokud se na mě hněváš, nebojím se pronásledování; utíkám k útočišti ke světlu tvojí tváře, která prozařuje temnotu a řídí tento svět i ten další. Není žádná síla nebo moc kromě tebě!”

Utba a Šajba byli pohnuti soucitem k prorokovi a řekli svému křesťanskému otrokovi Adasovi, aby utrhl několik grepů, dal je na talíř a odnesl mu je. Adas postavil talíř před proroka a řekl mu, aby jedl, a prorok položil ruku na talíř a řekl “Ve jménu Aláha!” a začal jíst. Adas na něj zíral a řekl: “To jsou slova, která jsou lidem v mé zemi neznámá”, a Aláhův prorok se ho zeptal, z jaké je země a jakého je náboženství; Adas odpověděl: “Jsem křesťan z Ninevehu”. Aláhův prorok řekl: “Z města zbožného Jonáše? Je to můj bratr; on je prorok a já jsem prorok!”, a Adas se poklonil a políbil hlavu, ruce a nohy proroka.

Adas se vrátil k bratrům a ti řekli: “Běda ti! Proč jsi políbil hlavu toho muže, a jeho ruce a jeho nohy?” On odpověděl: “Ó mí páni! Na zemi není žádný vybranější muž než on! Řekl mi to, co nikdo jiný než prorok nemůže vědět”, ale oni řekli: “Nenech se jím odvrátit od svého náboženství, protože je lepší než to jeho”.

Pak se Aláhův prorok vrátil do Mekky, ale jeho lidé byli ve svém odporu a opozici násilnější, kromě několika chudých lidí, kteří v něj věřili. Měl zvyk představovat se na sezónních trzích arabským kmenům následujícím způsobem: postavil se před tábor a řekl: “Jsem prorokem, kterého k vám seslal Aláh, aby vás vedl k uctívání Aláha a k tomu, abyste neuctívali nikoho jiného; abyste se vzdali uctívání model; abyste věřili mě, Jeho prorokovi, a bránili mě, abych vám mohl vysvětlit zjevení, která mi Aláh seslal”. Ale někdy za ním stál chytře vypadající dobře oblečený muž v plášti, který promluvil k lidem hned jak Aláhův prorok skončil se svojí řečí. “Tento muž”, řekl, “vás vyzývá k zavržení al-Lata a al-Uzy, vašich spojenců mezi džiny, ve prospěch svého vlastního výmyslu a lži! Nenásledujte ho ani ho neposlouchejte!” Tento muž byl Abu Lahab, prorokův strýc.

Po nějakou dobu měl prorok u kmenů malý úspěch, ačkoliv v případě Banu Amir jeden z jejich mužů řekl: “Při Aláhovi! Kdybych mohl vzít Kurajským tohoto muže a mít ho na své straně, mohl bych s ním mít všechny araby!” Pokračoval: “Pokud slíbíme věrnost tvému náboženství, a Aláh ti zajistí vítězství, co pak?” a Mohamed odpověděl: “Vláda je Aláhova! Bude vládnout tam, kde bude chtít”. A muž prohlásil: “Pokud myslíš, že z nás uděláš cíl arabů, ale nenabízíš žádnou jistotu vlády v případě vítězství, pak tvoje náboženství nepotřebujeme!” A tak ho odmítli.

Ale když se Banu Amir vrátili domů, šli, jak bylo jejich zvykem, říct starému šekjovi, co se během pouti stalo. Když k němu toho roku přišli, řekli mu: “Přišel k nám člověk z Kurajských a řekl, že je prorokem. Žádal nás, abychom ho bránili a přidali se k němu, a vzali ho do své země”. Šejk mu položil ruce na hlavu a řekl: “Mohlo to být jinak? Může být ulítlý pták znovu chycen? Přísahám, že žádný Ismaelita nikdy lživě netvrdil, že je prorokem. Mluvil pravdu. Kde byl váš zdravý rozum? Opustil vás”.

Aláhův prorok se vždy pokoušel konvertovat všechny významné nebo dobře postavené muže, kteří přišli do Mekky.

Když do Mekky přišel Abul-Hajsar se členy svého kmene a hledal spojenectví s Kurajskými, Aláhův prorok se o návštěvě doslechl, spolu si s nimi sedl, a řekl: “Jste ochotní přijmout něco lepšího než to, kvůli čemu jste přišli?” Ptali se, co to může být, a on odpověděl: “Jsem Aláhův prorok, seslaný Jím lidstvu, aby ho pozval k Aláhově oslavě a k oslavě nikoho jiného; a On mi zjevil písmo”. Pak jim řekl o islámu, recitoval Korán, a jeden mladý muž řekl: “Při Aláhovi! To je něco lepšího, než za čím jsme přišli!”. Ale Abul-Hajsar hodil na chlapce hroudu země a nařídil mu, aby byl zticha. Mladý muž o několik měsíců později zemřel, a lidé, kteří ho znali, říkali, že nikdy nepřestal mluvit o jménu a ctnostech Aláha, dokonce ani v samotném okamžiku smrti. Neměli žádné pochybnosti o tom, že byl muslim, protože se naučil základy islámu během svého jediného setkání s Aláhovým prorokem.

Když se Aláh nakonec rozhodl, že přišel okamžik k oslavě Jeho proroka, a ke splnění slibů, které mu dal, Aláhův prorok během období pouti odešel, jak bylo jeho zvykem, představit se arabským kmenům, a setkat se s malou společností Kazrajů, které si Aláh vybral ve své laskavosti.

Když se s nimi Aláhův prorok v al-Akabě setkal, zeptal se: “Jste spojenci židů?” a oni řekli “Ano”. Posadili se s ním a on je pozval k víře v Aláha, vysvětlil jim islám, a recitoval Korán. Nyní Aláh zajistil, že židé, kteří žili v zemi Karzajů, a kteří měli písmo (zatímco Karzajové sami byli polyteisté a modloslužebníci), vždy řeknou, když mezi nimi a Karzaji dojde ke sporu: “Brzy bude seslán Aláhův prorok, a my se staneme jeho následovníky a s jeho pomocí vás zabijeme”. Takže když Aláhův prorok k těmto mužům promluvil a pozval je k víře v Aláha, řekli si mezi sebou: “Toto je prorok, kterým nám židé vyhrožovali. Musíme je předejít a spojit se s ním dřív, než to udělají oni”.

Poté přijali islám a řekli: “Opustili jsme naše lidi, protože není žádný jiný kmen tak rozdělený nenávistí a špatností jeho oni. Možná nás Aláh skrze tebe spojí. Měli bychom jít za nimi a vyzvat je k přijetí tvých pohledů a tohoto náboženství, takže pokud je Aláh kolem tebe sjednotí, nikdo nebude výše postavený než ty”. Pak se vrátili do své země jako věřící.

4 – Pomocníci

Když dorazili do Medíny, mluvili o Aláhovu prorokovi a zvali své lidi k přijetí islámu, takže jeho známost se šířila, až mezi všemi jejich rodinami nebyl žádná, ve které by nebylo jméno Aláhova proroka vysloveno. Konvertité z Medíny se stali známými jako Pomocníci.

Dalšího roku (621), když znovu přišlo období poutí, dvanáct mužů z řad Pomocníků se na vrcholku al-Akaba setkalo s prorokem; to se nazývá “setkáním prvního vrchu”. “Složili jsme Aláhovo prorokovi slib věrnosti po nebojovném způsobu žen – to se stalo před tím, než se naší povinností stala válka. Slíbili jsme, že se nebudeme sdružovat s jinými bohy, nebudeme krást, smilnit, nebo zabíjet naše novorozená dívky, nebudeme lhát, ani nedodržovat to, co je správné. Pokud splníme tyto podmínky, ráj bude náš; pokud zhřešíme a protrpíme trest v tomto životě, bude to pokání; ale pokud náš hřích zůstane skryt až do dne zmrtvýchvstání, Aláh rozhodne o trestu nebo o odpuštění”.

Když muži odešli, Aláhův prorok s nimi poslal Musaba, aby jim četl Korán, učil je islám, a dal jim poučení v náboženství; Masab se proto v Medíně stal známým jako “Předčítač”.

Jednoho dne šel Musab ven s Asadem, jedním z Pomocníků “z prvního vrchu”, a vešli do sadu a posadili se poblíž pramene zvaného Marak, kde se kolem nich shromáždilo několik mužů, kteří se přihlásili k islámu. Princi Banu Abdul-Ašhal v té době byli Sab bin Muad, Asadův bratranec, a Usajd bin Hudajr, oba modloslužebníci stejně jako zbytech jejich lidí. Slyšeli o příchodu Asada a Musaba, a Sad řekl Usajdovi: “Jdi za těmi dvěma muži, kteří sem přišli ohlupovat slabomyslné mezi našimi lidmi! Odežeň je odsud, a zakaž jim přibližovat se k našim příbytkům. Kdyby Asad nebyl jedním z mých příbuzných, ušetřil bych tě tohoto úkolu, ale je mým bratrancem a já se mu v této záležitosti raději vyhýbám”. Usajd poté vzal meč a šel za nimi; když ho Asad uviděl, řekl Musabovi: “Toto je princ svého kmene. Ukaž mu Aláhovu pravdu!” Musab odpověděl: “Pokud se posadí, promluvím k němu”. Ale Usajd zůstal stát před nimi, urážel je, a říkal: “Co jste sem přinesli? Budete svádět slabomyslné lidi? Nechte nás, jestli si ceníte svých životů!” Musab odpověděl: “Posaď se a poslouchej; jestli budeš potěšen tím, co uslyšíš, přijmi to, ale pokud nebudeš potěšen, tím celá věc skončí!” Řka “Promluvil jsi dobře” vrazil Usajd svůj meč do země a posadil se, a Musab mu řekl o islámu a přednášel Korán. Pak Usajd prohlásil: “Jak krásné a nádherné to je! Co je třeba udělat k přijetí tohoto náboženství?” Bylo mu řečeno: “Omyj se a očisti své šaty, pak prones vyznání pravdy a modli se”. Poté povstal, omyl se, očistil své šaty, prohlásil pravdu a pak se pomodlil modlitbu s dvěma poklonami.

Poté Usajd řekl: “Za mnou je další muž. Kdyby vás následoval, všichni z jeho kmene by udělali to samé. Pošlu ho za vámi. Jeho jméno je Sad”. Pak vzal svůj meč a odešel za Sadem a jeho kmenem, který seděl na shromáždění; když ho Sad uviděl, prohlásil: “Usajd se vrací s jiným výrazem než s jakým odešel. Co jsi udělal, Usajde?” Ten odpověděl: “Mluvil jsem se dvěma muži a neviděl jsem v nich žádné zlo. Řekl jsem jim, že nesmí zůstat, a oni řekli ‘Udělej, co si přeješ’.”

Sad zlostně vyskočil, sebral Usajdovi z rukou meč a řekl: “Při Aláhovi! Myslím, že jsi neudělal nic, co by za něco stálo”. Ale když se přiblížil ke dvěma mužům, uvědomil si, že Usajd ho přinutil, aby si šel poslechnout, co říkají, takže se zastavil a začal je urážet. Řekl: “Kdybychom nebyli příbuzní, neodvážili byste si nás urazit v našich vlastních domovech”. Musab odpověděl stejně jako Usajdovi, a nakonec se Sad zeptal: “Jak se člověk přihlásí k islámu a vstoupí do tohoto náboženství?” Musab a Asad mu to řekli, a on povstal, omyl se, očistil své šaty, pronesl vyznání pravdy, modlil se na svých kolenou, vzal si meč a se změněným výrazem se obrátil ke svým lidem: “Jaké je mé postavení mezi vámi?” a oni odpověděli: “Jsi naším princem, nejmilovanějším, nejmoudřejším a nejdobročinějším mezi námi!” On pokračoval: “Já ani nikdo z vás nebude nyní pravdivým, dokud nebudete věřit v Aláha a jeho proroka”.

Ten večer nebyl v jeho kmeni ani jeden muž a ani jedna žena, kteří by se nepřihlásili k islámu.

Pak se Asad a Musab vrátili na své místo a zůstávali tam, zvali lidi k islámu, dokud nebyly v příbytcích všech kmenů Pomocníků muslimský muž a žena, s výjimkou těch několika skupin, jejichž básníkem a vůdcem byl Sajfi. Byl jimi poslouchán a následován, a držel je daleko od islámu, dokud do Medíny neemigroval sám Aláhův prorok, a dokud nebyly vybojovány bitvy u Badru, Uhudu a Diče.

Zatímco Musab a Medínští konvertité – Pomocníci (Ansar) – měli v Medíně nemalý úspěch, prorok si v Mekkce nevedl lépe než dříve. Bylo to období čekání a pozorování. Mohamed stále dychtivěji vzhlížel k Medíně a k severu. Další zásadní část legendy – “noční výprava a vzestup do nebes” – dále reflektuje způsob, jakým jeho víra, dokonce i po dvanácti letech práce, zůstávala v jeho mysli spojená s židovskou a křesťanskou doktrínou: stále považoval židy a křesťany za možné spojence proti modloslužebníkům.

5 – Noční výprava

Aláhův prorok řekl: “Zatímco jsem spal v severní části Kaby, přišel Gabriel a nohou mě kopl. Posadil jsem se, ale nic jsem nevnímal; proto jsem se znovu položil. Přišel znovu, a znovu se stalo to samé, ale když mě kopl potřetí, chytil mě za ruku, takže jsem vstal a šel s ním k bráně mešity. A hle! Uviděl jsem zvíře bílé barvy, připomínající napůl mezka a napůl osla, se dvěma křídly pokrývajícími jeho zadní nohy, a s předníma nohama tak daleko, jak jen bylo možné dohlédnout (To byl Burak, zvíře, které přepravovalo všechny proroky před Mohamedem). Když jsem ke zvířeti přistoupil, abych nasedl, začlo být vzdorné, ale Gabriel mu položil ruku na hřívu a řekl: ‘Nestydíš se, Buraku? Ještě na tobě nejel žádný Aláhův sluha, který by byl ve větší Aláhově přízni než Mohamed!’ Zvíře se pak uklidnilo a já jsem na něj nasedl”.

Aláhův prorok, doprovázený Gabrielem, byl převezen do Jeruzaléma, kde našel Abraháma a Mojžíše a ostatní proroky. Přišel k nim a modlil se s nimi; pak byly přineseny dvě nádoby, jedna obsahující víno a druhá mléko. Prorok se napil mléka, ale vína se nedotkl, a Gabriel řekl: “Jsi veden k základům náboženství a stejně tak tví lidé; víno je jim zakázáno”.

Pak se Aláhův prorok vrátil do Mekky a ráno řekl Kurajským, co se mu stalo; většina z nich ale prohlašovala: “To je evidentní nesmysl! Karavanám trvá měsíc, než dojedou z Mekky do Jeruzaléma a další než se vrátí! Mohl by se dostat Mohamed tam a zpátky za jedinou noc?” A mnoho věřících se odvrátilo od víry, a další šli k Abu Bakrovi a řekli: “Jaký je tvůj pohled na Mohameda, který si představuje, že minulou noc cestoval do Jeruzaléma, kde se modlil, a znovu se vrátil to Mekky?” Abu Bakr odpověděl: “Pokud tak sám řekl, mluvil pravdu! Co vás na tom překvapuje? Při Aláhovi, mě řekl, že zjevení k němu dojde celou cestu z ráje na zemi za jedinou hodinu ve dne nebo v noci, a já mu věřím! A to je větší dálka než ta, která vás překvapuje”. Pak šel za prorokem a řekl: “Popiš mi Jeruzalém, byl jsem tam”. Aláhův prorok řekl: “Byl ke mě pozdvižen tak, že jsem se na něj mohl dívat”, a popsal město takovým způsobem, že Abu Bakr řekl: “Mluvil jsi pravdu! Dosvědčuji, že jsi Aláhovým prorokem!” A každou část města, kterou Mohamed popsal, Abu Bakr potvrdil a řekl: “Mluvil jsi pravdu! Dosvědčuji, že jsi Aláhovým prorokem!” Když skončil s popisem, prorok řekl: “A ty, Abu Bakre, jsi také pravdomluvný”, a od toho dne měl příjmení Asidik, Pravdomluvný.

Aláhův prorok měl zvyk říkat: “Mé oko spí, zatímco mé srdce je bdělé”, ale Aláh ví lépe, jestli to, co mu bylo zjeveno, došlo v bdělém stavu nebo ve spánku. Aláhův prorok dal svým společníkům popisy Abraháma, Mojžíše a Ježíše, jak je viděl během té noci. “Pokud jde o Abraháma, nikdy jsem neviděl muže více připomínajícího tvého společníka než jeho, ani tvého společníka připomínajícího někoho jiného více než jeho. Pokud jde ale o Mojžíše, je to vysoký, temný, živý muž s kudrnatými vlasy a dlouhým nosem; syn Marie není ani vysoký ani malý, má splývavé vlasy, a zářivý výraz, jako by právě vyšel z koupele, a vy si můžete představovat vodu kapající z jeho hlavy, ačkoliv tam žádná není”.

Prorok sám podle svého adoptovaného syna Aliho “nebyl ani přiliš vysoký, ani přiliš malý, byl střední postavy; jeho vlasy nebyly ani příliš zakroucené, ani příliš splývavé, byly jako vlasy každého jiného člověka. Nebyl ani příliš tlustý, a jeho pleť byla bledá, s nádechem červené. Jeho oči byly velké a černé, jeho řasy dlouhé, jeho hlava a lopatky velké a chlupů na jeho hrudi bylo skrovně. Jeho ruce a nohy byly silné, chodil jako kdyby se brouzdal ve vodě, a když se na něco díval, zaměřil na to celou svojí osobu. Mezi jeho rameny bylo umístěno znaménko pečetí proroků, protože byl posledním z proroků, nejštědřejsím z lidí, nejodvážnějším, nejpravdomluvnějším v řeči, nejvěrnějším v přátelství, nejmírnějšího založení, a nejpůvabnějšího v hovoru. Kdokoliv ho viděl byl mimovolně zasažen hrůzou, ale ti, kteří s ním mluvili, ho milovali”. Ali dodal: “Ani předtím, ani potom jsem neviděl nikoho, jako byl on”.

Ale ani popis Jeruzaléma nebo proroků lidi nepřesvědčil, takže Mohamed pokračoval: “V údolí jsem prošel blízko karavany jednoho kmene, a zvuk mého zvířete je tak vylekal, že jim utekl velbloud; a já jsem ho našel a ukázal jsem jim k němu směr. A když jsem byl v Dadžananu, potkal jsem karavanu jiného kmene, a našel jsem jejich lidi spící. Měli zakrytou nádobu s vodou, kterou jsem otevřel; vypil jsem obsah, a znovu ji zakryl tak, jak byla. Jejich karavana nyní přichází přechodem, vedená tmavým velbloudem naloženým dvěma vaky z nichž jeden je černý a druhý rudohnědý”. Dav spěchal k přechodu, a první co tam viděli byl velbloud, kterého jim popsal. Zeptali se na nádobu s vodou, a bylo jim řečeno, že ačkoliv jí odložili zakrytou a plnou vody, tak ačkoliv bylo víko na stejném místě, když vstali, voda byla pryč. Když do Mekky dorazila druhá karavana, potvrdila druhý Mohamedův příběh: “Řekl vám pravdu. V údolí nás vyděsil a utekl nám velbloud, ale slyšeli jsme hlas, jak nás k němu volá, a našli jsme ho”.

Aláhův prorok dále řekl: “Když jsem ukončil svojí návštěvu Jeruzaléma, byl mi přinesen žebřík, tak nádherný, jaký jsem nikdy předtím neviděl. Toto je žebřík, po kterém touží mrtví [aby se mohli dostat v den posledního soudu do nebe]. Gabriel mě nechal po tom žebříku stoupat, dokud jsme nedorazili k té bráně, která je mezi nebeskými branami nazývána Bránou strážců. Nad ní sedí anděl andělů, jehož jméno je Ismael, který řídí 12 000 andělů, z nichž každý řídí také 12 000. Aláhovi hosté jsou známi Jemu samotnému! Když mě vzal dovnitř, Ismael se zeptal: “Kdo to je, Gabrieli? Bylo mu uloženo prorocké poslání?” Gabriel řekl: “Ano”, a pak mi Ismael poblahopřál.

“Když jsem vstoupil do tohoto nebe, které je nejblíže zemi, vítali mě andělé, a ani jeden se ke mě neobrátil bez toho, aniž by se neusmál a neblahopřál mi, dokud se se mnou nesetkal anděl andělů, který se mnou mluvil a přál mi štěstí stejně jako ostatní, ale ani se neusmál, ani nebyl potěšen jako ostatní. Proto jsem se zeptal: “Ó Gabrieli! Kdo je tento abděl, který se mnou mluvil jako ostatní, ale ani se neusmál, ani nebyl potěšen jako ostatní?” Gabriel odpověděl: “Pokud by se byl kdy smál, nebo byl předurčen k tomu se smát, bylo by to nyní s tebou; ale on se nikdy nesměje; je to Malik, strážce ohně”. Pak jsem se zeptal Gabriela, který je Aláhovým věrným sluhou a kterého z moci Aláhovy v tom nebi, které jsem vám teď popsal, všichni poslouchají: “Nařídil bys mu, aby mi ukázal oheň?” On řekl: “Ukaž Mohamedovi pekelný oheň!” Poté Malik sejmul zákryt, a oheň začal běsnit a stoupat takovým způsobem, že jsem si myslel, že pohltí všechno, co jsem viděl. Proto jsem zakřičel: “Nařiď mu ho znovu zavřít”, a anděl řekl: “Odejdi!”. Pak se oheň vrátil na místo, ze kterého se objevil, a když na něj znovu umístil zákryt, nemohl jsem srovnat jeho zmizení s ničím jiným než s příchodem stínu noci.

Když jsem vstoupil do nebe, které je vedle země, spatřil jsem tam sedět muže, kterému jsou předávány duše lidí. Některými z nich byl potěšen, a řekl: “Dobrá duše pocházející z dobrého těla”. Jiným ale řekl se zamračeným výrazem: “Zkažená duše pocházející ze zkaženého těla”. Zeptal jsem se: “Kdo to je?” a Gabriel odpověděl. “To je tvůj předek Adam, kterému jsou předávány duše jeho potomků; když dorazí poctivá duše, je potěšen, ale když dorazí duše nevěřícího, je nespokojen a zarmoucen”.

Poté jsem uzřel lidi se rty jako pysky velblouda, s rukama naplněnýma ohněm, který si strkali do svých úst. Oheň znovu vycházel z druhého konce jejich těl. Zeptal jsem se: “Kdo jsou tito lidé, ó Gabrieli?” a on odpověděl: “To jsou ti, kteří vzali majetek sirotkům!”.

Pak jsem viděl muže s břichy, jaká jsem ještě nikdy neviděl, a po cestě k nim spěchali krokodýlové jako šílení velbloudi, a hnali je do ohně, skákali po nich tak, že před ním nikdy nemohli utéct. Zeptal jsem se: “Kdo jsou toto lidé, ó Gabrieli” a on odpověděl: “To jsou lichváři”.

“Poté jsem spatřil lidi, kteří měli před sebou dobré kypré jídlo, a po svých stranách odporné a zkažené jídlo, ale oni jedli to druhé a zdržovali se toho prvního. Zeptal jsem se: ‘Kdo jsou tito, ó Gabrieli?’ a on odpověděl: ‘To jsou ti, kteří zavrhli ženy, které jim Aláh povolil, a namísto toho jdou k těm, které jim Aláh zakázal’. Pak jsem uviděl ženy visící za svá prsa a zeptal jsem se: ‘Kdo jsou tyto?’ a Gabriel odpověděl: “To jsou ženy, které připisují svým manželům děti, které nejsou jejich’. Hněv Aláhův je velký vůči těm ženám, které přivádějí do rodiny ty, kteří do ní nepatří, aby ujídali z jejich kořisti a pozorovali jejich nahotu”.

“Poté mě vzal Gabriel do druhého nebe, a tam byli dva bratranci, Ježíš, syn Marie, a Jan, syn Zachariášův. Pak mě vyzvedl do třetího nebe, kde jsem spatřil muže s tváří jako plný měsíc, a zeptal se: ‘Kdo je to, ó Gabrieli?’ a on odpověděl: ‘To je tvůj bratr prorok Josef, syn Jákobův’. Pak mě vyzvedl do čtvrtého nebe, kde se objevil jeden muž, a když jsem se zeptal, Gabriel řekl: ‘To je Idris’. Pak mě vyzvedl do pátého nebe, kde byl starý muž s bílými vlasy a dlouhými vousy. Nikdy jsem neviděl krásnějšího starce, a když jsem se Gabriela zeptal, řekl: ‘To je milovaný tohoto národa, Áron, syn Imranův’. Pak mě vyzvedl do šestého nebe, kde byl tmavý muž s dlouhým nosem. Zeptal jsem se: ‘Kdo je to, ó Gabrieli?’ a on odpověděl: ‘To je tvůj bratr Mojžíš, syn Imranův’. Pak mě nechal jít do šestého nebe, kde jsem spatřil starého muže sedícího na křesle poblíž střechy nebeské Kaby, do které denně vstupuje 70 000 andělů, kteří ji neopustí až do dne zmrtvýchvstání. Nikdy jsem neviděl muže, který by tolik připomínal vašeho společníka [Mohameda], ani nikoho, koho by váš společník připomínal více. Zeptal jsem se: ‘Kdo je to, ó Gabrieli?’ a on řekl: ‘To je tvůj předchůdce Abraham’.”

“Pak se mnou Gabriel vstoupil do ráje, kde jsem spatřil černou hurisku a zeptal se jí “Kdo jsi?”, protože když jsem jí uviděl, vzbudila mé zalíbení. Řekla: ‘Jsem předurčena pro Zajda bin Haritha’.” Zajd, kterého Mohamed osvobodil, se po těchto dobrých zprávách zaradoval.

Podle tradice Gabriel neprošel ani jedním nebem, aniž by byl otázán “Kdo je to, ó Gabrieli?” Když odpověděl “Mohamed”, byl ještě dotázán “Byl skutečně seslán jako prorok?” Pak byl přivítán pozdravem “Aláh ho zdraví jako svého přítele a bratra”. To trvalo dokud nedorazili do sedmého nebe, kde se prorok setkal se svým Pánem, který mu uložil povinnost padesáti denních modliteb.

Aláhův prorok pokračoval ve vyprávění: “Pak jsem začal s návratem. Když jsem procházel poblíž Mojžíše, který byl lidem dobrým přítelem, zeptal se: ‘Kolik denních modliteb je tvojí povinností?’ a já jsem odpověděl: ‘Padesát modliteb každý den’. Mojžíš řekl, že modlitby jsou těžké, a že lidé jsou slabí. ‘Jdi ke svému Pánu a požádej ho, aby tvůj úděl zlehčil’. Poté jsem se vrátil ke svému Pánu a požádal ho, zda by mi a mým lidem ulehčil. A on odečetl deset. Znovu jsem odešel a procházel poblíž Mojžíše, který zopakoval to, co řekl předtím. Tak jsem se vrátil a poprosil svého Pána, který znovu odečetl deset; a šel jsem zpátky k Mojžíšovi, který mě poslal zpátky k Aláhovi tolikrát, že bylo odečteno tolik modliteb, že jich na každý den a noc zbývalo pouze pět. Při té poslední příležitosti, když jsem se vrátil k Mojžíšovi, zopakoval svá slova ještě jednou, ale já jsem mu řekl: ‘Vrátil jsem se ke svému Pánu a požádal ho tolikrát, že jsem zahanben; proto už bych neměl jít’. Nicméně kdokoliv z vás, kdo recituje těchto pět modliteb a zcela věří v jejich účinnost a platnost, dostane odměnu jako za padesát původně předepsaných modliteb”.

V období poutě [roku 622] se do Mekky vrátil Musab s mnoha z Pomocníků a s několika modloslužebníky. Jeden z nich zaznamenal: “Šli jsme na pouť a slíbili jsme, že se setkáme s Aláhovým prorokem. Souhlasili jsme, že před těmi, kteří jsou modloslužebníky, udržíme účel výpravy v tajnosti, kromě Abduláha bin Amra, prince. Tomu jsme řekli: ‘Jsi jedním z našich princů a vznešených! Bojíme se, že jako modloslužebník se po smrti staneš potravou pro oheň!’ a pozvali jsme ho, aby přijal islám a řekli mu o našem blížícím se setkání s Aláhovým prorokem. On pak pronesl vyznání islámu a přišel s námi na toto setkání. Tu noc jsme se uložili s našimi lidmi a zavazadly jakoby ke spánku, a pak jsme tiše odešli na místo schůzky. Cestovali jsme ostražitě a tajně jako stepokur, dokud jsme nedorazili; bylo nás sedmdesát tři mužů a dvě z našich žen”.

“Aláhův prorok přišel se svým strýcem al-Abasem, nevěřícím, který si nicméně přál vidět svého synovce uzavřít silné spojenectví. Al-Abas promluvil první řka: “Víte, že Mohamed je náš příbuzný! Chránili jsme ho proti těm z našich lidí, kteří se stavěli proti němu. Požívá mezi svými lidmi vážnosti, a ve své zemi ochrany; nicméně, straní se jich a přeje si uzavřít spojenectví s vámi. Pokud si tedy myslíte, že dokážete udržet své sliby a chránit ho proti jeho nepřátelům, můžete převzít toto břímě; ale pokud je nějaká možnost, že se vzdáte a zavrhnete ho poté, co přešel k vám, pak ho nechte být, protože bude bezpečnější mezi svými vlastními lidmi’. Pak jsme se zeptali proroka na jeho názor a on řekl: ‘Vyzývám vás k tomu, abyste mě ochraňovali, jako byste ochraňovali své vlastní ženy a děti!” Muž zvaný al-Bara pak vzal jeho ruku a přísahal: ‘Budeme tě chránit proti všemu, proti čemu chráníme sami sebe. Přijmi proto naši věrnost. Jsme bojovníci, kteří zdědili právo nosit zbraň’.”

“Tato řeč byla přerušena Abdulem Hajtamem, který řekl: “Máme svazky s jinými lidmi (tím myslel židy), které bysme měli přerušit. Pokud toto uděláme a Aláh ti zajistí vítězství, nevrátíš se k vlastním lidem a nezavrhneš nás?” Aláhův prorok se usmál a odpověděl: “V žádném případě. Krev je krev a její prolití je její prolití; vy patříte mě a já patřím vám”.

“Budu bojovat proti těm, proti nimž bojujete vy, a budu v míru s těmi, kteří jsou v míru s vámi. Přiveďte mi dvanáct vůdců, kteří mohou být pověřeni záležitostmi svých lidí”. A oni přivedli devět mužů z kmene Karzaj a tři z kmene Aus.

Aláhův prorok dvanácti vůdcům řekl: “Jste zástavou za své lidi stejně jako jimi byli Ježíšovi učedníci, a já jsem zárukou za své lidi”. A oni souhlasili.

Al-Abas se jich zeptal: “Jste si vědomi podmínek, za kterých přísaháte věrnost tomuto muži? Oddáváte se mu, abyste vedli válku proti všem. Pokud by váš majetek měl být zruinován neštěstím a vaši šlechtici pobiti, a vy byste ho měli vydat, pak si v tomto světě i v tom dalším vysloužíte ostudu. Pokud si ale myslíte, že dokážete dodržet své sliby tváří v tvář všem neštěstím, pak vám to přinese užitek v tomto světě i v tom příštím”. Oni odpověděli: “Měli bychom ho přijmout i za cenu ztráty všeho ostatního” a obrátili se k prorokovi a zeptali se ho: “Co bude ale naší odměnou, když dodržíme svůj slib? On odpověděl: “Ráj” a oni řekli: “Napněte své ruce” a vzdali mu čest.

6 – Povolení k vedení války

Když dal Aláh svému prorokovi povolení vést válku, podmínkou slibu věrnosti islámu se stal slib ochoty se okamžitě účastnit boje. Na prvním setkání, kde byl dán slib věrnosti “po způsobu žen” tomu tak nebylo; Aláh ještě nedal svému prorokovi povolení bojovat. Nedal mu povolení ani k vedení války, ani k prolévání krve, ale pouze ke zvaní lidí k Aláhovi, k trpělivému snášení urážek, a k odpouštění nevědomým. Někteří z prorokových stoupenců byli proto přinuceni utéct před pronásledováním na venkov, někteří do Habeše, jiní do Medíny a jinam. Když Kurajští odmítli Aláhovo milosrdenství a odkopli Jeho proroka, trápili tak nebo odháněli lidi, kteří vyhlašovali jedinost Aláha, věřili v Jeho proroka a dodržovali Jeho náboženství.

Aláh proto povolil Mohamedovi bojovat a pomáhat si proti těm, kteří je tyranizovali. První verš, kterým mu povolil vést válku a začít prolévat krev, byl “Povolení je dáno těm, kteří bojují proti těm, kteří je utiskují, a Aláh může pomoci těm, kteří byli vyhnání ze svých domovů pouze kvůli tomu, že řekli ‘Naším Pánem je Aláh’.” Verš pokračuje vysvětlením, že tím nepáchají žádný zločin proti lidem s výjimkou těch, kteří uctívají Aláha, a až učiní islám všeobecně rozšířeným, budou dodržovat nařízené časy modliteb, dávat almužnu a nařídí, aby všichni lidé konali dobro a zdržovali se zla. Pak přišel další verš: “Bojujte proti nim, dokud nevymizí všechno pokušení” – dokud nebudou Věřící pokoušeni zavrhnout své náboženství – “a dokud náboženství nebude Aláhovo”, tedy dokud nebude uctíván pouze Aláh a nikdo jiný.

Protože nyní bylo zaručeno povolení k boji, Aláhův prorok na druhém setkání přijal věrnost pouze od těch lidí, kteří přísahali bojovat za něj a za svého Pána proti všem lidem. Jako odměnu jim slíbil ráj.

“Poté, co přísaha skončila, Satan začal řvát z vrcholku kopce tak hlasitým hlasem, jaký jsem nikdy neslyšel. Křičel k lidem z Miny [okolního venkova]: ‘Dávejte si pozor na tohoto ohavného proroka a jeho stoupence! Vpravdě jsou shromážděni, aby na vás zaútočili!’ A Aláhův prorok odpověděl: ‘Toto je Zavrženíhodný z vrchu. Naslouchej mi, ó Aláhův nepříteli! Přivodím tvůj konec!’ Pak prorok řekl lidem, aby odešli zpět ke svým karavanám, ale jeden z nich řekl: ‘Pokud si přeješ, zítra zaútočíme našimi meči na tyto lidi z Miny’. Aláhův prorok odpověděl: ‘Ještě jsme nedostali nařízení tak učinit’. Poté jsme se vrátili ke svým karavanám a spali až do rána”.

“Když jsme ráno vstali, někteří z nejvýše postavených Kurajských nás navštívili a řekli, že slyšeli, že od nich chceme Mohameda odvést a že jsme přísahali na ně zaútočit. Pak povstalo několik modloslužebníků, kteří nevěděli nic o tom, co se v noci stalo, a přísahali, že tomu tak není, a že o tom nic nevíme. Mluvili pravdu, ale jen podle sebe”.

Poté, co pomocníci odjeli do Medíny, Kurajští začali pověsti prověřovat a našli jejich potvrzení. Pak začali s pronásledováním a zajali dva z dvanácti “vůdců”. Jeden z nich utekl, ale druhého chytili, přivázali mu ruce ke krku řemeny jeho velblouda, a odvedli ho do Mekky, kde ho zbili a připravili ho o jeho bujné vlasy. Později vyprávěl, jak “přišli někteří Kurajští muži, a mezi nimi byl jeden příjemného vzhledu, který byl pěkně oblečen. Tak jsem si sám pro sebe řekl, pokud je mezi těmito lidmi někdo dobrý, bude to tento muž; ale když přišel, pozvedl ruku a silně mě udeřil. Pak jsem si řekl pro sebe: ‘Není mezi nimi nikdo dobrý’. Ale jeden muž mě litoval a řekl: ‘Není žádné spojenectví mezi tímto mužem a Kurajskými?’ Já jsem odpověděl: ‘Jsou někteří, které jsem chránil a bránil před těmi, kteří je chtěli utiskovat v jejich zemi’ a on řekl: ‘Pak vyslov jména těch mužů a řekni, co se stalo’. Tak jsem je šel hledat a oni přišli a dostali mě z rukou Kurajských”.

Na kopci Pomocníci přísahali prorokovi svojí věrnost, přijetí islámu, pomoc jemu a těm, kteří ho následují a stejně tak všem muslimům, kteří u nich můžou hledat pomoc, nařídil svým společníkům a dalším, kteří s ním byli v Mekkce, aby emigrovali do Medíny, kde mohou pomáhat svým bratrům. Řekl: “Aláh vás určil pro vaše příbuzné a pro domovy, ve kterých můžete najít útočiště”. Poté jeho následovníci z Mekky opustili ve skupinách město. Tito byli později známi jako Emigranti, a bylo jich přes jednu stovku.

Aláhův prorok ale zůstával v Mekkce a čekal na příkaz svého Pána k jejímu opuštění a k odchodu do Medíny.

7 – Hidžra

Poté, co jeho přátelé odešli ze země, zůstal Aláhův prorok v Mekce, kde čekal na boží povolení k odchodu. Nezůstal nikdo z jeho následovníků – nezmiňujeme-li odpadlíky nebo ty, kterým v odchodu násilně zabránili Kurajšovci – až na Aliho, syna Abu Taliba a Abu Kar, Aláh je oba odměň. Abu Bakr často žádal proroka o povolení k odchodu, ale vždy se mu dostalo odpovědi: ‘Nepospíchej tolik; třeba ti Aláh sešle přítele’, a Abu Bakr doufal, že by jím mohl být sám Mohamed.

Když Kurajšovci viděli, že prorok Aláhův shromáždil jednotnou skupinu a získal stoupence v cizině a když viděli jeho přátele do této země odcházet, uvědomili si, že nalezl útočiště a ochranu. Proto se začali obávat, aby se prorok Aláhův nepřidal ke svým přátelům, přičemž věděli, že nyní byl odhodlán bojovat, pokud by to bylo nezbytné. A tak se sešli, aby se poradili, co dělat.

Na smluveném místě setkání na ně čekal sám Satan v podobě starého šejka zahaleného v roušce. Když se ho zeptali kdo je, odpověděl: ‘Šejk, který se doslechl o vaší plánované schůzce a přišel vám naslouchat; moje názory a rady vám jistě budou užitečné.’ A tak byl přizván.

Když začali diskututovat o Mohamedovi, jeden z nich řekl: ‘Dejte ho do želez, uvězněte ho a nechte zemřít, tak jako jiné básníky před ním.’ Nato vykřikl šejk: ‘Při Aláhovi, jen to ne! Když ho uvězníte, tak jak navrhujete, zprávy o tom prosáknou k jeho přátelům a ti vás bezpochyby přepadnou a osvobodí ho. Ti se potom jeho vlivem rozrostou tak, že vás porazí. Tak to nedělejte; musíte sestavit jiný plán!’ Znovu se radili, když jiný muž řekl: ‘Vypovíme ho z našeho středu a vykážeme ze země. Pokud se budeme moci starat o vlastní záležitosti a znovu nastolit mír, nebude nás už zajímat kam půjde ani co se s ním stane.’ Šejk ale znovu řekl: ‘Při Aláhovi, jen to ne! Cožpak si neuvědomujete, že svými jemnými a sladkými řečmi a silou, kterou si získává srdce mužů, by si mohl podmanit každou Arabskou osadu, v které by se usadil; lidé by ho pak následovali, táhli by proti vám a připravili vás o nadvládu. Pak by s vámi naložil podle svého. Proto vymyslete jiný plán.’

Nakonec vykřikl Abu Jahl: ‘U Aláha, ja mám plán, jaký ještě nikoho z vás nenapadl!’. Ostatní se ptali: ‘Co je to, ó moudrý otče?’ A on řekl: ‘Navrhuji vzít z každého kmene jednoho mladého, silného muže dobrého původu. Každému z nich bychom dali dobrý meč, kterým by napadli Mohameda. Tak se ho zbavíme, jeho krev bude rozdělena mezi všechny kmeny a jeho následovníci nebudou mít dost sil válčit proti tolika nepřátelům.’ Šejk na to řekl: ‘Nenapadá mě lepší plán.’ Návrh byl tedy schválen a lidé se rozešli.

Avšak k proroku Aláhovu přišel Gabriel a varoval ho: ‘Dnes v noci nespi ve své posteli’.

V noci se spiklenci shromáždili před Mohamedovým domem, kde vyčkávali s úmyslem přepadnout ho ve spánku. Když je prorok Aláhův uviděl, řekl Alimu: ‘Lehni si na mou postel a přikryj se mým zeleným pláštěm. Nic ti neudělají.’ Prorok obvykle spával v tomto plášti. Mezitím Abu Jahl posměšně řekl čekajícím spiklencům: ‘Mohamed říká, že pokud ho budete následovat, stanete se vládci Arabů i ne-Arabů, po smrti vstanete z mrtvých a budou vám dány zahrady takové jako zahrady Jordánské; ale když ho nebudete následovat, zabije vás, po smrti vstanete z mrtvých a budete hořet v ohni pekelném.’

Nato prorok vyšel ven a řekl: ‘Ano! To je pravda’, a Aláh je oslepil, aby ho neviděli. Mohamed jim poté vysypal na hlavy prach, zarecitoval několik veršů z Koránu a šel si po svých.

Po chvíli šel kolem muž a zeptal se ještě stále čekajících spiklenců: ‘Na co tu čekáte?’, a oni odpověděli: ‘Na Mohameda.’ ‘Ať vás Aláh zatratí!’, vykřikl muž. ‘Mohamed vyšel ven, každému vám vysypal na hlavu prach a pak odešel. Cožpak jste neviděli, co se stalo?’ Když si sáhli na hlavu, nalezli na ní prach. Nato začali prohledávat okolí. Když našli Aliho spícího v prorokově plášti, řekli: ‘Mohamed tady stále spí ve svém plášti.’ – a tak setrvali na místě až do rána. Avšak když ráno vstal z postele Ali, pochopili, že muž jim nelhal.

Aláh nyní dovolil prorokovi odejít ze země. Abu Bakr byl velice zámožným mužem a pro tento případ již koupil dva velbloudy, které choval připravené v pohotovosti. Prorok vždy navštěvoval Abu Bakra buď ráno nebo večer, avšak toho dne, kdy obdržel Aláhovo svolení k odjezdu ze země, přijel neočekávaně v poledne. Prorok řekl Abu Bakrovi: ‘Aláh mi dovolil odjet ze země’, načež se Abu Bakr zeptal: ‘V doprovodu, ó proroku Aláhův?’ A on odpověděl: ‘Ano, v doprovodu.’ Abu Bakr se radostí rozplakal a řekl: ‘Chovám pro tento případ tyto dva velbloudy.’ Poté si za průvodce najali modloslužebníka a zanechali u něho velbloudy dokud nebyli připraveni k odjezdu z kraje.

Nikdo kromě Aliho, Abu Bakra a jeho rodiny nevěděl o prorokovu odjezdu. Alimu bylo nařízeno setrvat v Mekce dokud nevrátí veškeré zboží, které lidé prorokovi svěřili; díky Mohamedově věhlasné spolehlivosti a čestnosti nebylo v celé Mekce muže, který by se obával o svůj majetek, jenž mu svěřil.

Když nadešel čas odjezdu, prošli prorok a Abu Bakr otvorem v zadní části Abu Bakrova domu a zamířili do jeskyně v hoře Thaur nacházející se pod Mekkou. Abu Bakr řekl svému synovi, aby ve dne dával pozor, co se o nich bude mezi lidmi v Mekce říkat a aby jim večer tyto zprávy přinesl. Také přikázal svému bývalému otroku Amirovi, aby během dne pásl ovce a poté jim je přivedl do jeskyně; a své dceři Asmě řekl, aby za soumraku přinesla jídlo.

Prorok Aláhův zůstal s Abu Bakrem v jeskyni po tři dny. Když Kurajšovci zjistili, že Mohamed zmizel, vypsali odměnu sto velbloudů tomu, kdo ho přivede zpět; zprávy o tom přinesl syn Abu Bakra Abduláh. Bývalý otrok Amir pásl své ovce společně s ostatními pasáky z Mekky, ale za soumraku přivedl stádo k jeskyni, kde ovce podojili a některé zabili. Když se Abduláh vracel ráno do Mekky, Amir šel za ním se svým stádem tak, aby zahladil jeho stopy.

Po třech dnech, kdy po nich lidé přestali pátrat, přijel najatý průvodce s dvěma velbloudy a jedním vlastním. Dcera Abu Bakra Asma přinesla zásoby jídla. Zapomněla však přinést provaz, kterým by přivázali jídlo na velbloudy, a tak si odepnula opasek, který použili jako lano; proto se Asmě začalo říkat ‘Ta s opaskem’.

Abu Bakr nabídl lepšího velblouda Mohamadovi, avšak prorok odpověděl: ‘Neosedlám si velbloudici, která není moje.’ Abu Bakr na to řekl: ‘Je tvoje, vždyť jako bys byl otcem mým i matkou mou.’ Prorok dar odmítl a zeptal se, kolik za velbloudici Abu Bakr zaplatil a na to řekl: ‘Za tuto cenu ji přijmu.’ Když se takto dohodli, nasedli na velbloudy a vydali se na cestu; bývalý otrok Amir na jednom velbloudovi společně s Abu Bakrem.

Mezitím v Mekce několik Kurajšovců navštívilo Abu Bakrův dům. Když Asma, ‘Ta s opaskem’, vyšla ven, zeptali se jí: ‘Kde je otec tvůj, ó dcero Abu Bakra?’ Ona odpověděla: ‘Nevím, kde je můj otec.’ Nato Abu Jahl, brutální a šílený muž, zvedl ruku a udeřil ji do tváře tak silně, že jí odlétla náušnice.

‘Po tři noci jsme nevěděli, kterým směrem prorok Aláhův odešel, až dorazil džin ze spodní části Mekky, recitujíc arabské verše. Od něho jsme se dozvěděli, kam prorok Aláhův odešel a že jeho cílem je Medina.’

‘Abu Bakr s sebou odvezl veškeré své vlastnictví v hodnotě pěti nebo šesti tisíc dirhamů. Můj slepý děd nám řekl: ‘Myslím, že Abu Bakr vás opustil a připravil o majetek’, ale já řekla: ‘Tak to není, dědečku. Nechal nám toho hodně.’ Poté jsem ukryla několik kamenů do díry, v které můj otec uchovával cennosti, a zakryla ji látkou; vzala jsem děda za ruku, říkajíc: ‘Polož sem ruku, dědečku.’ Když udělal, jak jsem ho požádala, řekl: ‘Tak to je v pořádku; jestliže vám zanechal toto, zachoval se dobře; to vám bude stačit.’ Ale ve skutečnosti nám nenechal nic a já jsem lhala, abych utišila starcovu mysl.’

Muž jménem Suraka se odhodlal získat slíbenou odměnu sta velbloudů za chycení Mohameda. Poté, co zaslechl fámy o tom, kudy prorok cestoval, nechal si přivést svého koně. ‘Nasadil jsem zbroj a hovořil se šípy, které předpovídají budoucnost. Avšak dostal jsem odpověď, kterou jsem si nepřál. Šípy řekly: ‘Mohamed unikne.’ Když jsem nasedl na koně, abych se ho vydal pronásledovat, kůň klopýtnul a já spadl na zem. Řekl jsem si: ‘Co to má znamenat?’ a znovu jsem vyndal šípy. Dostal jsem stejnou odpověď. Přesto jsem pokračoval v pronásledování; můj kůň ale znovu klopýtl a upadl. Ještě jednou jsem se zeptal šípů a znovu se mi dostalo stejné odpovědi. Přesto jsem se vydal dál. Když se přede mnou již objevila skupinka uprchlíků, můj kůň klopýtl a propadl se do písku tak, že jsem z něho spadl; a když kůň vytáhl přední nohy z písku, na povrch vyšel prach jako za písečné bouře. Tehdy jsem poznal, že Mohamed je přede mnou chráněn a že by nade mnou zvítězil.’ Prorok dorazil do Mediny osm dní poté, co opustil jeskyni, v pondělí, když Slunce bylo blízko poledníku.

8 – Medína

Když se zprávy o tom, že prorok opustil Mekku, dostaly do Medíny, Abdul-Rahman řekl, jak prorokovi následovníci “chodili na ranní modlitby a očekávali jeho návrat. Chodili jsme ven na kamenné pláně a vyhlíželi ho, a nepohnuli jsme se, dokud nás slunce nezahnalo do stínu; když jsme ale nedokázali najít žádný stín, museli jsme se uchýlit do našich domů, protože bylo horké roční období. První muž, který ho zahlédl v den jeho příchodu, byl žid, který věděl, že čekáme na Aláhova proroka; a ten vykřikl: ‘Hle! Vaše štěstí dorazilo’”.

“Vyšli jsme za prorokem, který seděl s Abu Bakrem, mužem stejného věku jako on, ve stínu datlové palmy. Protože většina z nás Aláhova proroka předtím neviděla, lidé ho nemohli od Abu Bakra odlišit, dokud na proroka nedopadlo slunce a Abu Bakr nepovstal, aby ho zastínil svým pláštěm. Pak jsme věděli, který z nich to je”.

Pak se Aláhův prorok ubytoval s Kulthumem, spřáteleným náčelníkem, v Qubě, dvě míle od Medíny, a Abu Bakr se ubytoval s Khubajbem; a byli ujištěni, že celá Medína čeká, aby je přivítala.

Aláhův prorok zůstal v Qubě v pondělí, úterý a ve středu, a ve čtvrtek položil základy mešitě; v pátek odešel do Medíny a během této krátké cesty se modlil v údolí Ranuna. To byly první páteční modlitby, které v Medíně vykonal.

Mnoho kmenů a rodin ho přivítalo a pozvalo do svých domů, ale on odpověděl ‘Dovolte mé velbloudici jít, protože je vedena Aláhem’”.

Velbloudice se nakonec zastavila na dvoře, kteří byl částečně pohřebištěm, částečně daltovým hájem, částečně ohradou pro velbloudy, a klekla si; pak vstala a kousek poodešla. Pak se ale podívala zpět a vrátila se na místo, kde se poprvé chtěla zastavit; tam si klekla, zamumlala a lehla si hrudí na zem. Tak Aláhův prorok dorazil a ubytoval se v domě Abu Ajuba poblíž dvora. Zjistil, komu dvůr patří, a bylo mu řečeno, že dvěma sirotkům jménem Sahl a Suhajl; tak ho koupil a vybudoval tam mešitu.

Abu Ajub zaznamenal, že “Když se Aláhův prorok ubytoval v mém domě, bydlel dole a já nahoře. Pak jsem mu řekl ‘Aláhovo proroku, který jsi mi drahý jako můj otec a matka; nelíbí se mi to a myslím, že je to hříšné, že bych měl být nad tebou a ty pode mnou’. On ale odpověděl ‘Je to pohodlnější pro nás a pro ty, kdo nás navštěvují, že přebýváme ve spodní části domu’. Poté Aláhův prorok zůstal dole a já nahoře”.

“Připravovali jsme mu večeři a posílali mu jí. Když vrátil to, co nemohl sníst, já i Umm Ajub jsme se dotkli místa, na kterém spočívala jeho ruka; pak jsme snědli to, co zbylo, a doufali, že tak dostaneme požehnání. Jednoho večera jsme mu poslali večeři, ve které byl česnek nebo cibule, a Aláhův prorok ji vrátil, a nenašli jsme na ní žádnou stopu po jeho doteku; proto jsem vyděšen šel za ním a zeptal se ho na důvod. Odpověděl: ‘Našel jsem v tom zápach té rostliny, a jsem člověkem, který se blízce stýká s druhými. Vy to ale jíst můžete’. Pak jsme jídlo snědli, ale už jsme mu tuto rostlinu vícekrát nenabídli”.

Aláhův prorok zůstával v Medíně až do dalšího roku, kdy byly postaveny jeho mešita a jeho příbytek. Aby podpořil své následovníky, pracoval na nich vlastníma rukama. Islám se v Medíně stával tak úplným, že zůstávalo jen několik domů, které nevyznaly islám.

První veřejné kázání pronesené prorokem znělo takto: “Stavte před sebe pro dobro vašich duší svojí dobrou práci. Když někoho z vás uchvátí smrt, váš Pán vám řekne – protože mezi vámi a Jím nebude žádný prostředník nebo komorník – ‘Nepřišel za tebou můj prorok a nekázal ti? Dal jsem ti majetek a udělil ti výhody! Co jsi vykonal ke spáse svojí duše?” Pak se podíváte doprava a doleva, neuvidíte ale nic. A podíváte se vpřed, a neuvidíte nic jiného než peklo!”

“Ale ten, kdo může dát alespoň malý kousek datle a učiní tak, odvrátí se tak od pekelných ohňů; a ten, kdo nemá co dát, může se odvrátit správnými slovy. Neboť správné je odměňováno desetkrát až sedmsetkrát! Mír s vámi, a slitování a požehnání Aláha!”

Když se Aláhův prorok obrátil k lidem podruhé, řekl: “Přijměme útočiště v Aláhovi před tím v našich vlastních duších, a před zlem našich vlastních činů. Toho, koho vede Aláh, nemůže nic svést; a koho On svede, toho nemůže vést nikdo. Není žádný bůh kromě Aláha a ten nemá žádné společníky. Vpravdě nejlepšími slovy jsou slova Aláhova písma; požehnán je člověk, jehož srdce jím Aláh ozdobil, kterého přivedl k vyznání islámu po nevíře, a kdo mu dává přednost před všemi vírami lidí; ten je vskutku nevýmluvnější. Milujte co Aláh miluje. Milujte Aláha celými srdci, a nenechte se unavit Aláhovým slovem nebo mluvením o něm; a nedovolte, aby se proti němu zatvrdila vaše srdce, protože je tím nejdokonalejším a nejvyšším, co Aláh stvořil.

Proto uctívejte Aláha a nespojujte s Ním nic modloslužebnického! Bojte se ho strachem, který Mu náleží. Konejte vše v souladu s Aláhem a milujte jeden druhého v Aláhově duchu, protože On se rozhněvá, když je smlouva s Ním porušena. Aláhův mír s vámi, a Jeho slitování!”

Všichni obyvatelé Medíny a okolních oblastí nebyli v žádném případě konvertité k islámu. Zůstávali někteří modloslužebníci, kteří se sdružovali kolem Abduláha bin Ubaje, muže, který měl v Medíně před prorokovým příchodem velkou autoritu, a který zůstával prorokovi trnem v oku. Brzy se také stane jasným, že někteří z Pomocníků nebyli zcela přesvědčeni o politické moudrosti podpory proroka: o těch se později mluvilo jako o těch, kdo islám vyznávají neupřímně a ve svých srdcích skrývají zradu, jako o Pokrytcích. Nakonec tu byly tři židovské kmeny usazené hned u města. Protože prorok tvrdil, že mnoho z jeho autority je odvozeno z židovských písem, pokusil se židy získat na svojí stranu, pokud ne jako Věřící, pak alespoň jako spojence.

V Medíně Aláhův prorok sepsal dokument týkající se Emigrantů a Pomocníků a uzavírání smluv s židy, které by zajistily oběma stranám udržení svého náboženství a majetku, a ustanovil určité základy spojenectví. (Pozn. překladatele: následující text je také znám jako Medínská ústava).

“Ve jménu Aláha slitovného, soucitného! Toto se týká Věřících, kteří utekli z Mekky a těch v Medíně, a stejně tak těch, kteří je následují; spojte se s nimi a bojujte s nimi, neboť oni jsou společností stojící nad všemi ostatními lidmi. Emigranti z Mekky budou mezi sebou platit krvavé peníze a vyplácet své zajatce s poctivostí a spravedlností odpovídající Věřícím. Kmeny Pomocníků z Medíny budou dělat to samé. Věřící neodvrhnou toho mezi nimi, kdo je v nouzi, ale pomohou mu dary, získanými buďto z výkupného za vězně nebo z krvavých peněz zaplacených za zabitou osobu”.

“Věřící budou na stráži proti těm, kteří se bouří, nebo se snaží mezi sebou šířit nepřátelství nebo zkaženost; ať je proti nim postavena ruka každého muže, i kdyby to byl syn nebo Věřící. Žádný věřící nesmí zabít jiného kvůli nevěřícímu ani nesmí pomoci nevěřícímu proti Věřícímu. Aláhova ochrana je vpravdě nedělitelná a zasahuje i ty nejobyčejnější Věřící; a každý z nich musí být přítelem Věřících přede všemi ostatními lidmi”.

“Židům, kteří nás následují, se dostane pomoci a rovnosti; nebudou utiskováni, ani nebude nikomu poskytnuta pomoc proti nim”.

“Bezpečnost Věřících je nedělitená; nikdo nebude zachráněn na účet někoho jiného, když budou bojovány bitvy ve jménu Aláhově. V každé náboženské výpravě musí Věřící pomáhat jeden druhému při mstění krve prolité na Aláhových stezkách”.

“Žádný modloslužebník nesmí vzít pod ochranu žádný majetek nebo osobu patřící k nevěřícím Kurajšovcům, nebo pomoci Kurajšovcům proti Věřícím. Ten, kdo zabije Věřícího, sám bude zabit – pokud příbuzní oběti nepřijmou krvavé peníze, a je povinností Věřících provést trest. Ten, kdo pomůže zločinci nebo mu poskytne úkryt, si v den zmrtvýchvstání vyslouží Aláhovo prokletí, a odtud nebude žádného úniku. Pokud si v něčem nejste jisti, obraťte se na Aláha nebo na Mohameda”.

“Židé budou sdílet cenu s Věřícímu, pokud bojují proti stejnému nepříteli; židé jsou v jedné komunitě s Věřícími (ale mají vlastní náboženství, stejně jako mají Věřící své). To samé platí pro stoupence židů, s výjimkou těch, kteří spáchali zločin”.

“Nikdo nepojede do války bez Mohamedova povolení, nikomu ale nebude bráněno pomstít se za zranění. Ten, kdo koná zlo na sebe a na svojí rodinu přivolá pouze zlo, kromě těch, kdo jsou utiskováni; pak Aláh ospravedlní jejich činy. Věřící a židé si budou navzájem pomáhat, budou li stát proti těm, kteří povedou válku proti těm, kteří podepíší tento dokument, a budou se navzájem radit a poskytovat si zprávy. Žádný muž nezraní svého spojence, a utiskovaným bude poskytnuta pomoc. Židé budou platit své vlastní výdaje, pokud budou bojovat po boku Věřících. Pro ty, kdo souhlasí s touto smlouvou, bude Medína posvátným územím”.

“Pokud budou nějaké rozdíly v názorech na tuto smlouvu a na její význam, musejí být postaveny před Aláha a jeho proroka Mohameda”.

“Kurajšovci ani ti, kteří jim pomáhají, nebudou chráněni. Věřící a židé si poskytnou vzájemnou pomoc proti těm, kdo mohou napadnout Medínu. Pokud budou židé povoláni věřícími k uzavření míru, musejí se podvolit; a pokud budou Věřící povoláni židy k uzavření míru, musí souhlasit, s výjimkou případů vedení svaté války. Každému muži bude vyměřena odměna jeho vlastním kmenem”.

“Aláh požaduje, aby byl tento dokument podepsán a prosazen; nebude ale chránit nespravedlivé nebo hříšníky. Aláh chrání spravedlivé a oddané, a Mohamed je Aláhovým prorokem”.

Krátce po příchodu do Medíny Aláhův prorok ustanovil “bratrství v Aláhovi” mezi svými společníky z Emigrantů a Pomocníků, a řekl: “Staňte se bratry v Aláhovi! Ve dvou řadách!” Tak se Aláhův prorok – pric proroků, vůdce oddaných, vyslanec Pána obou světů, který nemá rovného ve velikosti, ani rovného mezi Aláhovými sluhy – stal Aliho bratrem. Pak se Mohamedův strýc Hamza, lev Aláhův a Jeho proroka, stal bratrem Zajda, otroka propuštěného Aláhovým prorokem; a Džafar – dvoukřídlý, který vystoupal do ráje – se stal bratrem Muadha; a Abu Bakr se stal bratrem Charíje. Tak učinilo i mnoho dalších.

Zatímco byla budována mešita, zemřel na chorobu krku jeden z prvních medínských konvertitů, Asad, a prorokovi bylo předpovězeno, že jeho nepřítelé budou tvrdit, že je bezmocný, že “Kdyby byl skutečným prorokem, jeho společník by nezemřel”.

Kmen, jehož byl Asad vůdcem, požádal Mohameda, aby určil nového náčelníka, ale ten odpověděl: “Znám vaše potřeby a vaším náčelníkem bych měl být já”. Ve skutečnosti nebyl Aláhův prorok ochoten vyzdvihnout jednoho z nich nad ostatní. Staletí poté se tento kmen vychloubal tím, že Mohamed byl jejich náčelníkem.

Když se Aláhův prorok v Medíně usadil, shromáždil kolem sebe své věrné a uspořádal záležitosti Pomocníků, a islám tak byl odpovídajícím způsobem ustanoven. Byly pravidelně dodržovány modlitby; byla předepsána daň na chudé a půst; byly zformulovány zákony, a bylo určeno, co může a co nemůže být konáno.

Když poprvé dorazil do Medíny, lidé se kolem něj v určený čas modliteb shromáždili, aniž by čekali na nějakou výzvu, ale prorok nyní zvažoval, jestli má svolávat lidi k modlitbám zvukem trubky, jak je zvykem u židů; ta myšlenka se mu nicméně nelíbila.

Pak nařídil, aby byl vyroben dřevěný gong, a jeden mu byl vyroben; ale zatímco byl vyráběn, muž jménem Abduláh měl vizi. Šel za Aláhovým prorokem a řekl, přišel ke mě minulou noc poutník, muž v zelených šatech, a nesl v rukách gong. Řekl jsem: “Prodáš mi tento gong?” a on se mě zeptal na důvod. Já jsem řekl: “Budeme jím svolávat k modlitbám”, ale on odpověděl: “Mám tě říct o něčem lepším než je toto? Křič: Aláhu Akbar [Aláh je největší]! Aláhu Akbar! Aláhu Akbar! Aláhu Akbar! Dosvědčuji, že není boha kromě Aláha! Dosvědčuji, že Mohamed je Aláhovým prorokem! Přijďte k modlitbě, přijďte k modlitbě! Přijďte pro požehnání, přijďte pro požehnání! Aláhu Akbar! Aláhu Akbar! Není boha kromě Aláha!”.

Když to slyšel, Mohamed řekl: “To je pravdivá vize, pokud potěší Aláha. Jděte proto za Bilalem, řekněte mu o tom, a nechte ho to vyvolávat, protože má lepší hlas než vy”. Když Bilal jednal jako muezín [svolávač k modlitbě] a vyvolával tato slova, Omar ho slyšel a šel za Aláhovým prorokem, vlekl za sebou svůj plášť, a řekl: “Přísahám při Něm, který tě poslal, že jsem měl stejnou vizi jako Abduláh”. Prorok řekl: “Pochválen buď Aláh!”.

Žena, která vlastnila největší dům poblíž mešity, později vyprávěla, jak Bilal svolával k ranním modlitbám. Přicházel ráno, posadil se v mém domě a čekal na ranní hvězdu. Když jí spatřil, protáhnul se, a řekl: “Ó Aláhu! Chválím Tě a prosím Tě o pomoc, aby Kurajšovci přijali Tvé náboženství”. Pak začal se svojí modlitbou.

Mezi konvertity a tazateli, kteří přicházeli do Medíny hledat pravdu o islámu, bylo mnoho těch, kterým takové příběhy připadaly divné. Jedním z nich byl Salman Perský.

Salman Perský byl synem bohatého muže, který ho miloval tak silně, že ho uvěznil ve svém domě. Jednoho dne ale Salman šel ven aby zkontroloval otcův majetek, a prošel kolem křesťanského kostela, kde se lidé modlili, ale nemohl pochopit, co to dělají, protože jeho otec ho držel ve vězení, a on vstoupil do kostela, aby se podíval. Když viděl lidi, jejich oddanost ho tak potěšila a udělala na něj takový dojem, že tam zůstal do západu slunce. Poté mu jeho otec nasadil na nohy pouta a znova ho uvěznil, ale on se pout zbavil a odešel do Sýrie, o které mu bylo řečeno, že tam má křesťanství kořeny.

Tam sloužil pěti dobrým a moudrým držitelům víry. Když pátý cítil, že smrt je blízko, Salman se zeptal: “Ke komu mi doporučíš jít; co mám teď dělat?” Moudrý odpověděl: “Můj synu, nevím, jestli je někdo stejného náboženství jako my, ke komu bych ti mohl nařídit jít; ale čas proroka Abrahámova náboženství je na dosah. Tento prorok povstane v arabské zemi, a uteče do oblasti mezi dvěma kamennými loukami, na kterých rostou datlové stromy. Je obdařen znameními, která nelze skrýt, přijímá dary, ale ne almužny, a mezi rameny nosí znamení proroctví. Pokud jsi schopen jít do té země, jdi”. Pak zemřel a byl pohřben.

Pak Salman řekl nějakým procházejícím obchodníkům: “Vezměte mě do Arábie a já vám dám všechny své krávy a ovce. Oni si ale vzali všechen jeho majetek a prodali ho jako otroka. Po nějaké době byl znovu prodán a odvezen do Medíny, a když tam dorazil, poznal jí podle popisu svého mrtvého mistra jako místo, kde se objeví prorok.

Brzy poté prorok utekl z Mekky do Medíny, a Salman slyšel o muži, který dorazil z Mekky, a věří se o něm, že je prorokem. Salman vzal nějaké datle, a když přišel večer, vzal je Aláhovu prorokovi a řekl: “Dozvěděl jsem se, že jsi oddaný muž, a máš sebou společníky, kteří jsou potřební. Tyto datle měly být almužnou, ale považuji tě za cennějšího než jsou oni”. Pak mu je nabídl a Aláhův prorok řekl svým společníkům “Jezte!” Sám se ale jeho ruce vyhnul a jídla se zdržel. Pak si Salman řekl: “To je jedno znamení”.

Odešel, znovu sebral nějaké datle, a když se Aláhův prorok znovu objevil v Medíně, navštívil ho, přinesl datle, a řekl: “Viděl jsem, že nejíš to, co je dáno jako almužna; toto je ale dar, kterým tě chci uctít”. Aláhův prorok nyní jedl, zavolal na své společníky, a ti jedli s ním; a Salman si řekl: “To je druhé znamení”.

Při další příležitosti šel za Aláhovám prorokem a chodil kolem něj dokola, aby zjistil, jestli na jeho zádech uvidí znamení zmíněné jeho mistrem. Když si toho Aláhův prorok všimnul, věděl, že Salman si přeje ověřit si něco, co mu bylo popsáno. Proto odhodil svůj plášť, a Salman spatřil znamení a poznal ho. Pak se Salman sklonil aby ho políbil a plakal. Prorok řekl “Otoč se!” Salman poslechl, posadil se před něj a řekl mu svůj příběh, a Aláhův prorok byl potěšen tím, že ho slyšeli jeho společníci.

Salman ale zůstal otrokem po další dva roky, dokud Aláhův prorok neřekl: “Kup si svojí svobodu, Salmane!” Salman poté učinil svému vlastníkovi nabídku vysazení tří set datlových stromů v brázdách, a čtyřicet uncí zlata. Prorok řekl svým společníkům: “Pomozte svému bratrovi!” A někteří dali na pomoc Salmanovi třicet, někteří dvacet, někteří patnáct a někteří deset stromů; každý muž podle svých schopností, takže Salman shromáždil třista stromů. Pak prorok řekl: “Jdi Salmane, vykopej brázdy, ať mohu stromy zasadit vlastníma rukama”. Pak Salman kopal a jeho přátelé mu pomohli. Když s prací skončil, šel a řekl to prorokovi. Pak šel prorok s ním; přinesli mu rostliny a on je sázel vlastníma rukama, dokud nebyla práce hotová, a ani jedna rostlina nezemřela, takže Salman splatil všechny stromky, a zůstávaly pouze peníze. Aláhovu prorokovi byl ale přinesen valoun zlata velký jako slepičí hlava, a on nechal poslat pro Salmana a řekl mu: “Toto si vezmi a zaplať tím svůj dluh, Salmane!” Salman se zeptal: “Kolik to tvoří z mého dluhu?” a prorok odpověděl: “Vezmi si to, protože Aláh ti pomůže zaplatit tvůj dluh”. Salman proto vzah hroudu a zvážil jí, a ta vážila čtyřicet uncí. Salman s ní zaplatil svůj dluh a stal se svobodným.

Navzdory smlouvě s židovskými kmeny se vztahy stávaly stále více napjatými. Z úhlu pohledu židů se Mohamed každým dnem vzdaloval od judaismu, jak od svých následovníků požadoval stále více; mezitím se prorokovi židé zdáli vůči jeho výrokům příliš kritičtí, a možnost spojenectví mezi židy a Pokrytci byla trvalým zdrojem znepokojení. V Mohamedově biografii od Ibn Ishaqa je rozpor v nikdy příliš silné alianci ilustrován bezpočetnými anekdotami.

Nějací židovští rabíni jednoho dne přišli za Aláhovým prorokem a řekli: “Zodpověz nám uspokojujícím způsobem čtyři otázky a my ti uvěříme”. Prorok odpověděl: “Zavazujete se při Aláhovi? Pak se ptejte, na co chcete.” Oni se zeptali: “Řekni nám, jak může novorozenec připomínat matku, když semeno pochází od muže?” Aláhův prorok odpověděl: “Nevíte, že mužovo semeno je bílé a husté, zatímco to ženy je žluté a řídké, a to, co převažuje nad druhým má vliv na podobu”. Oni prohlásili: “To je pravda” a pokračovali: “Teď nám řekni o svém spánku”. On řekl: “Mé oči spí, ale mé srdce je vzhůru”. Oni se zeptali: “Řekni nám, co si Izrael zakázal” a on odpověděl: “Nevíte, že jídlo, které měl nejraději, bylo mléko a maso velblouda; a když onemocněl a Aláh ho zachránil, z vděčnosti se zřekl jídla a pití, které měl nejraději, masa a mléka velbloudů”. Oni řekl: “To je pravda”. Pak se zeptali: “Řekni nám o Duchu?” On odpověděl: “To je Gabriel, který ke mě přichází”. Pak rabínové řekli: “Souhlasíme. Gabriel je ale naším nepřítelem, a přichází s násilím a s krveproléváním. Kdyby tomu tak nebylo, mohli bychom tě následovat!”.

Při jiné příležitosti napsal Aláhův prorok židům z Khajbaru tímto způsobem. “Ve jménu Aláha slitovného, soucitného! Toto je od Mohameda, Aláhova proroka, přítele a bratra Mojžíše, který potvrzuje to, co Mojžíš přinesl! Vpravdě vám, lidem písma, Aláh říká – a najdete to ve svém písmu – ‘Mohamed je Aláhovým prorokem! Jeho společníci jsou násilní k nevěřícím ale slitovní jeden ke druhému. Můžete je vidět v pokleku nebo v pokloně prosit o Aláhuvu štědrost a pochvalu; jejich čela jsou označena stopami po poklonách. Aláh slibuje těm, kteří věří a konají dobro, prominutí a velkou odměnu’. Při Aláhovi a při tomto zjevení, které vám doposud seslal, při Něm, který nakrmil manou a křepelkami kmeny, které byly před vámi, a při Něm, který pro vaše předky vysušil moře, aby jim umožnil odchod od faraónů – zapřísahám vás, abyste mi řekli, pokud najdete v tomto zjevení, které vám bůh seslal, že byste měli věřit v Mohameda. Pokud ho ve svém písmu nenaleznete, nepadne na vás žádná nemilost. Vedení bude rozlišeno od chyby a já vás zvu k Aláhovi a k jeho prorokovi”.

Když k prorokovi přišli křesťané z Nadžranu, přišli také židovští rabíni a diskutovali před prorokem. Jeden žid řekl křesťanům: “Nejste nic!” a popřel Ježíše a evangelia; pak křesťan řekl židovi: “Nejste nic” a popřel, že Mojžíš byl prorokem a popřel Tóru. Pak Aláh zjevil následující verš: “Židé říkají, že křesťané nejsou ničím, a křesťané říkají, že židé nejsou ničím, oba ale zakládají své argumenty na písmech. Jsou nevědoucí, a na den zmrtvýchvstání je bude soudit Aláh”.

Pak židovští rabíni diskutovali s křesťany z Nadžranu a říkali: “Abraham nebyl nikdo jiný než žid”. A křesťané z Nadžranu říkali: “Abraham nebyl nikdo jiný než křesťan”. Pak Aláh zjevil tento verš: “Proč se dohadujete o Abrahámovi, když Tóra a evangelia byla seslána až po něm. Mluvili jste o věcech, které znáte, proč mluvíte o věcech, které neznáte? Aláh zná, ale vy ne. Abrahám nebyl ani žid ani křesťan. Byl ortodoxním muslimem a nebyl to žádný modloslužebník. Nejblíže Abrahámovi jsou ti, kteří následují jeho a tohoto proroka, a ti, kteří věří. Aláh je ochránce věřících”.

Pak se křesťané zeptali Mohameda: “Chceš, abysme tě uctívali stejně, jako uctíváme Ježíše, syna Marie?” Prorok odpověděl: “Aláh zakazuje uctívat někoho jiného kromě Jeho, nebo dodržovat příkazy jiné než od Něj. Aláh mě neposlal, abyste mě uctívali”.

9 – Kibla

Sedmnáct měsíců poté, co prorok dorazil do Medíny, byla změněna kibla [směr, kterým se Mohamed a jeho následovníci obraceli během modliteb] z Jeruzaléma na Mekku. Přišlo za ním několik židů a posmívali se mu: “Ó Mohamede! Co tě odvrátilo od kibly, kterou jsi se obracel? Prohlašuješ, že následuješ Abrahámovo náboženství; vrať se tedy ke kible náboženství Abrahámova, kterou jsi se otáčel dříve, a my tě budeme následovat a budeme ti věřit”. Lstivě se ho tak snažili odvrátit od jeho náboženství. Pak Aláh zjevil slova: “Hloupí lidé říkají ‘Co je odvrátilo od kibly, kterou se modlili?’ Odpověz ‘Aláh je na východě a na západě, On vede ty, které si vybral, pravou cestou’.” A Aláh řekl: “Obraťte svojí tvář ke svaté mešitě [Kabě v Mekkce]; a kdekoliv jste, obraťte tam svojí tvář”.

Jednou se Muadh zeptal nějakých židovských rabínů na téma zmiňované Tórou, ale oni mu odmítli odpovědět. Proto Aláh zjevil verš “Ti, kteří zatajují, co jsem seslal, poté, co jsem to učinil jasným, budou Aláhem prokleti”.

Aláhův prorok znovu pozval židy, vlastníky písma, aby přijali islám, a snažil se je zahrnout do své přízně; také jim ale pohrozil Aláhovým trestem a odplatou. Bylo mu řečeno: “Ne. Budeme následovat náboženství, které vyznávali naši otcové, protože byli vzdělanějšími a lepšími lidmi, než jsme my”. Aláh nejvyšší a nejskvělejší proto seslal následující verš, který říká: “A když je jim řečeno ‘Následujte zjevení, které Aláh seslal’, řeknou: ‘Ne, budeme následovat to, co praktikovali naši otcové’. Proč? Vždyť jejich otcové nevěděli nic a nebyli správně vedeni!”

Při jiné příležitosti prorok vstoupil do židovské školy a pozval přítomné k Aláhovi. Zeptali se: “Jaké je tvé náboženství, Mohamede?” a od odpověděl: “Náboženství Abrahámovo”. Oni řekli: “Abrahám byl žid”. Pak jim prorok řekl: “Přineste Tóru, ať mezi vámi a mnou rozhodne”, ale oni odmítli.

Mezi kmeny, které vyznávaly islám, byly Kharzaj a Aus, které byly dříve ve stavu neustálého konfliktu. Jednoho dne procházel kolem šejk, který nenáviděl islám, a když viděl mezi kmeny nové přátelství, rozhněval se, a rozhodl se je vést. Poté svedl mladé židy a posadil se s nimi; pak se zmínil o bitvě u Bu’ath a o tom, co jí předcházelo. Bu’ath byl dnem, kdy se dva kmeny a Kharzajové střetly; Ausové zvítězili. Lidé se o tom začali bavit, hádat se a chvástat se jeden před druhým, dokud nakonec nepovstali dva muži, kteří se vášnivě hádali, a jeden z nich řekl: “Pokud si přeješ, můžeme ten boj zopakovat!” Nyní byly obě strany rozzuřené a křičely “Výzva byla přijata! Do zbraní! Do zbraní!” Hned jak se o tom Aláhův prorok doslechl, přišel za nimi a řekl: “Chcete nyní obnovit staré spory, které vládly během let modloslužebnictví? Poté, co vás Aláh přivedl k islámu a spojil vás přátelstvím?” Pak si lidé uvědomili, že šlo o Satanův trik, a plakali, a Ausové přijali prorokovo vedení a odešli s ním, pozorní a poslušní.

Někteří muslimové se snažili udržovat spojení s židy kvůli slibům, které mezi nimi byly během let nevědomosti; Aláh ale zjevil následující verš, který taková spojení zakázal: “Neudržujte přátelství s nikým kromě s vašimi lidmi. Jiní by vás jistě zkazili. Přejí si vaše ponížení; jejich nenávist je jasná v tom, co říkají, ale co skrývají jejich srdce je ještě horší. Máte větší právo je nenávidět než oni vás. Když vás potkají, říkají ‘Věříme’, ale když jsou sami, hryžou si prsty nenávistí vůči vám. Říkají: ‘Zemřete ve svém hněvu!’.”

Jednoho dne vstoupil Abu Bakr do židovské školy a zjistil, že mnoho z nich je shromážděno okolo muže jménem Finhas. Byl to doktor a rabín, a byl s jiným rabínem jménem Ašia. Abu Bakr Finhasovi řekl: “Běda tobě. Boj se Aláha, a vyznej islám!” Finhas odpověděl: “Nepotřebujeme Aláha, ale on potřebuje nás! Nevyhledáváme ho, on vyhledává nás! Jsme na něm nezávislí, ale on není nezávislý na nás. Kdyby na nás byl nezávislý, nežádal by nás o naše peníze, jako to dělá tvůj pán Mohamed [na válku proti Mekkce]. Zakazuje ti lichvu, ale platí nám úroky; kdyby na nás byl nezávislý, nedával by nám žádné úroky”. V té chvíli se Abu Bakr rozhněval a Finhase udeřil, a řekl: “Přísahám při Něm, v jehož rukou je můj život, že kdyby mezi námi nebyla žádná smlouva, useknul bych ti hlavu, ty nepříteli Aláha!” Poté šel Finhas za Aláhovým prorokem a řekl: “Podívej, co mi udělal tvůj společník!” Abu Bakr vysvětlil, co se stalo, ale Finhas všechno popřel a řekl: “Neřekl jsem taková slova!” Ale Aláh zjevil verš, který slova Abu Bakra potvrdil.

10 – Radžam

Na počátku Mohamedova pobytu v Medíně se setkali rabíni, aby odsoudili ženatého muže, který spáchal nevěru se židovskou ženou, která byla také vdaná. Řekli: “Pošlete toho muže a ženu k Mohamedovi, požádejte ho o rozsouzení tohoto případu a o vynesení trestu. Pokud se rozhodne je osdoudit k tajbihu – kdy jsou zločinci trestáni provazem z daltových vláken namočených v pryskyřici, pak jsou jim začerněny obličeje a jsou posazeni na dva osly tvářemi dozadu – pak ho poslechněte, protože je princem, a věřte mu. Pokud je ale odsoudí k ukamenování, je prorokem; pak si na něj dávejte pozor, jinak vás připraví o vše, co máte”.

Zeptali se proroka na rozsudek, a on přišel tam, kde seděli kněží, a řekl jim: “Přiveďte mi učeného muže!” Přivedli Abduláha bin Suriju, který byl nejučenější, ačkoliv byl mezi nimi nejmladší. Prorok s ním promluvil o samotě a nechal ho potvrdit přísahu, že podle Tóry odsuzuje Aláh člověka, který po svatbě spáchá nevěru, k ukamenování. Surija dodal: “Vědí, že jsi prorok s božským vnuknutím, ale závidí ti!” Pak prorok přišel a nařídil, aby byli viníci ukamenování před mešitou. Když dopadl první kámen, muž zakryl svojí milou, aby jí chránil před kameny, až byli nakonec oba zabiti. To je to, co Aláh nařídil svému prorokovi, vyžadovat trest za nevěru podle těchto dvou osob.

Prorok se zeptal židů, co je přivedlo k zavržení kamenování za nevěru, když je jim Tórou přikázáno. Oni řekli, že trest byl dodržován, dokud člen královské krve nespáchal nevěru, a král nepovolil jeho ukamenování. Když poté jiný muž spáchal nevěru a král požadoval jeho ukamenování, oni řekli: “Ne, dokud nepovolíš ukamenovat prvního muže”. Pak všichni souhlasili na používání bičování, a praxe kamenování i paměť na ni vymizela”. Pak Aláhův prorok řekl: “Byl jsem prvním, kdo obnovil Aláhův příkaz, jeho Písmo, a poslušnost k němu”.

Při jiné příležitosti přišla k Aláhovu prorokovi společnost židů a zeptali se ho: “Aláh stvořil stvoření, ale kdo stvořil Aláha?”

A prorok se rozhněval tak, že se změnila jeho barva, a vyskočil oddaností ke svému Pánovi. Ale Gabriel přišel a uklidnil ho, a řekl: “Uklidni se, Mohamede!” Gabriel přinesl od Aláha odpověď na otázku: “Řekni: ‘On je jediný bůh! Aláh je sebetvořící! On neplodí, ani není plozen! A není mu žádný rovný”.

Poté, co jim toto recitoval, oni řekli: “Popiš nám Ho, ó Mohamede! Jaký má tvar? Jeho ruce – jaká je síla jeho rukou?” Prorok se rozhněval ještě více a znovu vyskočil; ale Gabriel znovu přišel a přinesl od Aláha odpověď: “Neporozuměli správně moci Aláha! Na den zmrtvýchvstání uchopí celou zemi, a nebe se svine v Jeho pravé ruce! Oslaven buď On, a postaven vysoko nad jejich modly”.

Na návštěvu za prorokem dorazila delegace křesťanů z Nadžranu skládající se ze šedesáti jezdců; mezi nimi bylo čtrnáct jejich nejrespektovanějších mužů, z nich třem byla svěřena správa jejich záležitostí. Jejich vůdce, vůdce rady, jehož rady byly vždy následovány, byl Abdul-Masih. Jejich správcem byl al-Ajham. Jejich biskupem, učencem, náboženským vůdcem a vedoucím jejich škol, byl Abu Haritha, který byl mezi nimi respektován a byl renomovaným studentem z rozsáhlými znalostmi jejich náboženství; křesťanští princové Byzancie ho ocenili dary, postavili pro něj kostely, a oslavovali ho pro jeho učenost a náboženský zápal. Na cestě k prorokovi řekl Abu Haritha svému bratrovi: “Toto je prorok, kterého jsme očekávali”. Jeho bratr odpověděl: “Co ti tedy brání v jeho uznání?” Abu Haritha odpověděl: “Ti, kteří nám složili poklony, dali nám tituly a prokázali nám laskavost, jsou proti němu; pokud bych ho uznal, připravili by nás o vše, co máme”.

Když delegace dorazila do Medíny, vstoupili do mešity během toho, když prorok vedl odpolední modlitby. Když přišel čas pro jejich vlastní modlitby, povstali v prorokově mešitě, a vykonávali vlastní modlitby; a Aláhův prorok řekl: “To je povoleno”. A oni se modlili s tvářemi obrácenými k východu.

Tři vůdci, ačkoliv byli křesťané, se mezi sebou v některých věcech lišili. Říkali, že On je Bůh [nebo “Aláh”], protože vrátil mrtvé k životu, uzdravil nemocné, učinil neznámé známým, stvořil ptáka z hlíny, dýchl na něj a dal mu život; řekli, že On je také synem Boha, protože nemá žádného známého otce, a promluvil ve své kolébce, což ještě žádný člověk před ním neudělal; a také řekli, že je třetinou Trojice, protože slovem božím vždy bylo: “Jednali jsme, nařídili jsme …” a kdyby Bůh byl jen jeden, Jeho slova by byla: “Nařídil jsem, stvořil jsem …” Tudíž On je On, a On je Ježíš, a On je Marie.

11. Trojice

Mohamed a jeho stoupenci (a následně jeho životopisci) shledali doktrínu Trojice velmi nejasnou, a často se odkazovali na Marii, matku Ježíše, jako na třetího člena Trojice.

Prorok jim řekl: “Podřiďte se Aláhově vůli”, a oni odpověděli: “Už jsme tak udělali”. “Lžete!”, řekl Mohamed. “Říkáte, že Aláh je syn, uctíváte kříž, a jíte maso prasat; to vám brání v podřízení se”.

Pak zjevil Aláh súru známou jako “Rodina Imranova”, která začíná odmítnutím křesťanské Trojice, a vyhlašuje všemocnost a jedinost Aláhovu. Není žádný bůh kromě Něho, Živého, Věčného, který nemůže zemřít; Ježíš ale zemřel a byl ukřižován. Aláh seslal Korán, měřítko pravdivosti a lživosti v záležitostech Ježíše a jiných. Ti, kteří, nevěří v Aláhova nařízení, budou trpět hrozivými tresty; neboť Aláh je mocný a mstící. Nic není před Aláhem skryto na zemi a na nebi, a On ví, co křesťané zamýšlejí se svými tvrzeními, že Ježíš je Pán a Bůh. Ale Aláh stvořil Ježíše v lůně – to křesťané nemohou popřít – a On zformoval ostatní lidské bytosti; jak by tedy Ježíš mohl být bohem?

Je to Aláh, kdo seslal písmo s jasnými a kategorickými verši ve svém jádru. Ale další verše jsou nejasné a mohou být vysvětlena několika způsoby; a tyto byly seslány Aláhem, aby lidi vyzkoušel. Ti, v jejichž srdcích je zatvrzelost, si je vykládají podle sebe, jako by šlo o kategorické pravdy, nebo do nejasnosti veršů zahalují vlastní výmysly. Ale pravdiví lidé vyvažují jasné verše nejasnými a tak jednotlivé části písma vyjasňují jedny druhé; argument je jasný, smysl se stane zřejmým, faleš je odstraněna, a nevíra je poražena.

Ačkoliv dal Aláh Ježíšovi moci různého druhu (na základě čehož křesťané uvěřili, že je bohem), bylo to proto, aby byly důkazem jeho prorockého úkolu. Ale ponechal si mnoho zjevení své moci, jako následování dne nocí a noci dnem, přivádění mrtvých k životu a živých ke smrti. Nad žádnou z těchto záležitostí nedal Ježíšovi moc, ale všechny z nich by mu byly k dispozici, kdyby byl bohem; namísto toho utíkal před králi ze země do země.

Pak Aláh vysvětlil Ježíšův původ. Aláh poslal v následných generacích Adama a Noa, a rodinu Abrahámovu a rodinu Imranovu nade všemi lidmi. Žena Imranova zasvětila dítě ve svém lůně Aláhovi, a když ho porodila, řekla: “Ó Pane, porodila jsem dceru. Nazvala jsem jí Marie a svěřuji jí a její život pod Tvojí ochranu”. Aláh jí laskavě přijal, a nechal jí vyrůst v dobrou ženu. Andělé jí řekli: “Aláh si tě vybral a očistil tě. Vybral si tě nade všemi ženami. Skloň se před Pánem a uctívej ho!” Ona řekla: “Pane! Jak bych mohla mít dítě, když se mě žádný muž nedotkl?” On řekl: “Aláh stvoří, cokoliv si přeje” a pak řekl: “Budeme ho učit písmo, moudrost a Tóru” – která s nimi byla od časů Mojžíšových – a evangelium. A bude prorokem dětem Izraele a řekne: “Přišel jsem k vám se znameními vašeho Pána. Aláh je mým Pánem a vaším Pánem, a já uzdravím ty, kteří jsou od narození slepí a trpí leprou. A s povolením Aláha oživím mrtvé, a řeknu vám, co máte jíst, a co máte mít ve svých domech. To bude pro vás znamením, že jsem Aláhovým prorokem, a že vy věříte v Tóru”.

Aláh vzal Ježíše k Sobě, když se rozhodli ho zabít. “Připravili lest, a Aláh připravil lest, ale Aláh je v připravování lstí nejlepší”. Aláh po pozdvihl k sobě a očistil ho; “podobnost Ježíše Aláhovi je jako podobnost Adamova, kterého On stvořil z prachu řka ‘Budiž’. A on byl. Vytvořil jsem Adama z prachu, bez zásahu muže nebo ženy, a on se stal – jako Ježíš – masem, krví, vlasy a kůží. Tak je stvoření Ježíše bez muže stejně nádherné jako stvoření Adamovo”.

Poté, co to křesťané uslyšeli, řekli Mohamedovi: “Nech nás to zvážit a nech nás vrátit se, abychom ti řekli, co hodláme udělat”. Pak spolu v soukromí hovořili a Abdul Masih řekl: “Víte, že Mohamed je prorok s božským vnuknutím; a žádný národ nikdy neproklel proroka, aniž by nezemřeli jeho vůdci, a množství jeho dětí neupadlo. Pokud to uděláte, vyhynete; ale pokud ho neproklejete a přesto si budete přát zůstat u svého náboženství, pak se s ním rozlučte a vraťte se do své země”. Poté šli za prorokem a řekli mu: “Rozhodli jsme se se ponechat tě tvému náboženství a zůstat u svého; ale pošli s námi jednoho z tvých společníků, ať mezi námi soudí v záležitostech rozdílů v majetku, které mohou nastat; neboť jsi na nás udělal dojem”. Aláhův prorok s jejich požadavkem souhlasil.

Aiša, dcera Abu Bakra, a nyní Mohamedova mladá žena, vyprávěla, jak “když prorok dorazil do Medíny, jejíž klima nebylo podobné Mekkce, horečka byla časější než na jakémkoliv jiném místě na zemi, a společníci trpěli a onemocněli jí. Aláh nicméně vedl svého proroka. Abu Bakr a jeho dva bývalí otroci dostali horečku, a Aiša “za nimi šla na návštěvu; v té době nám ještě nebyl nařízen závoj. Byli postiženi silnou horečkou, a když jsem se zeptala otce ‘Jak ti je?’ odpověděl: ‘Muž může ráno vstát se svojí rodinou, ale smrt mu může být blíže než řemínky na jeho sandálech’. Usoudila jsem, že můj otec nevěděl, co řekl, a šla jsem za jeho bývalými otroky; oni ale také mluvili v hádankách. Proto jsem řekla Aláhovu prorokovi, co jsem je slyšela říkat, a on vysvětlil, že byli v delíriu kvůli vysoké teplotě a horečce. Prorok se modlil k Aláhovi: ‘Učiň Medínu sobě drahou, jako jsi učinil Mekku, nebo dražší. Požehnej zde všechno, a přenes epidemii pryč na jiné místo’.”

Zatímco horečka zuřila, prorokovi následovníci byli tak slabí, že se modlili v sedě. Zatímco se takto modlili, navštívil je, a řekl jim: “Modlitba sedícího muže má jenom poloviční hodnotu než modlitba prováděná ve stoje!” Proto se muslimové přinutili, bez ohledu na svojí slabost a vratkost, k modlitbě vstoje, aby tak získali zásluhy.

Rok po svém příchodu do Medíny a třináct let po své “výzvě”, se Aláhův prorok připravoval na válku v poslušnosti Aláhova příkazu, že má zaútočit na modloslužebníky. Bylo mu padesát tři let.

Náboženské nepřátelství a dávka osobního odporu vůči Kurajšovcům modloslužebníkům byly v mysli proroka hluboce usazeny. Přísahal jim pomstu a nyní, když se jeho stoupenci usadili v Medíně, cítil, že přišel čas, aby svojí výhrůžku uskutečnil.

Nedaleko od Medíny vedla hlavní trasa karavan, kterou Kurajšovci používali při svých obchodech se severem. Kadidlo, hedvábí, drahé kovy a kůže byly pravidelně převáženy mezi Mekkou, Sýrií, Habešem a Jemenem. Ceny byly příliš vysoké, než aby nepřidaly neodolatelnou váhu v zásadě náboženským a politickým impulsům. A útok na karavany Kurajšovců znamenal současně útok na jejich nejslabší a nejcennější spojení.

To byla první příležitost, kdy byla viděna bílá Mohamedova vlajka. Mohamed poslal z Medíny šedesát nebo osmdesát Emigrantů vedených Ubajdou; nebyl mezi nimi žádný z Pomocníků. Jeli až k vodám Hidžazu a tam našli velkou obchodní karavanu Kurajšovců směřující do Mekky. Nedošlo k žádné bitvě, ale Sad vystřelil šíp, který byl prvním šípem vystřeleným v islámu. Pak se strany oddělily. Dva muži od Nevěřících utekli, aby se připojili k muslimům; to byli al-Mikdad a Utba.

Ve stejné době prorok poslal svého strýce Hamzu s třiceti jezdci na pobřeží k al-Isu; tam se setkali se třemi stovkami mužů z Mekky vedenými Abu Jahlem, ale muž jménem Madždi – který byl zadobře s oběma stranami – mezi nimi zprostředkoval dohodu a oni se rozešli bez boje. Hamza také přinesl bílou vlajku, která byla vyvěšena Mohamedem, a někteří říkají, že to bylo poprvé, kdy byla vlajka spatřena; ale jeho a Ubajdova výprava se udála ve stejném čase a to způsobilo zmatení.

Prorok sám vyrazil hledat Kurajšovce a dosáhl Buwatu ve směru Radwy. Ale vrátil se Medíny, aniž by se svými nepřáteli setkal, a po několik týdnů zůstal v Medíně, než opět vyrazil. Projel údolím Banu Dinar, pak Fajfau-al-Khabar, pak se zastavil pod stromem v údolí Abn Azhara. Poblíž pro něj bylo připraveno jídlo; tam se pomodlil a tam je jeho mešita. On a jeho společníci pojedli a místo, na kterém stála nádoba na vaření, je stále známo. Pokračoval ve své cestě, dokud nedorazil do al-Ušhajry v údolí Janbu, a zůstal zde měsíc, uzavřel spojenectví se sousedními kmeny podél pobřeží, a pak se vrátil do Medíny. Nesetkal se s žádnými nepřáteli, karavana z Mekky – vedená Abu Sufjanem – prošla, než dorazil do al-Ušhajry.

Když se vrátil z expedice do al-Ušhajry, zůstal prorok v Medíně pouze deset nocí, než musel vyrazit proti Kurzu, který pustošil medínská stáda. Pochodoval až do údolí Safawan v oblasti Badr, ale nebyl schopen je dostihnou a vrátil se do Medíny, kde zůstal další dva měsíce. To byla první výprava do Badru.

12 – První karavana

Krátce po této výpravě do Badru vyslal prorok Abduláha bin Jahše společně s osmi Emigranty na cestu. Dal Abduláhovi dopis a nařídil mu, aby si ho přečetl až po dvou dnech pochodu; také mu řekl, aby se vyhnul hádkám se svými společníky.

Po dvou dnech cesty otevřel Abduláh dopis a nalezl v něm následující pokyny: ?Pokračuj do Nakhly, která se nachází mezi Mekkou a Al-Taifem, zde pátrej po Kurajšovcích a přines zprávy o jejich činnosti.? Abduláh řekl: ?Učiním, jak píšeš!? Pak řekl o dopise svým společníkům a dodal: ?Také mi zakázal nutit vás činit cokoliv proti vaší vůli. Jestli si tedy chcete vysloužit mučednickou smrt, pojďte se mnou; ale pokud ne, tak jděte zpět.? Všichni šli s ním a nikdo se nezdržel, avšak v Bahranu dva cestovatelé ztratili velblouda, o kterého se střídali, a tak se ho vydali hledat a zůstali pozadu. Abduláh šel dál s ostatními do Nakhly, kde se setkali s Kurajšovskou karavanou doprovázenou čtyřmi muži, vezoucí náklad hrozinek, sušené kůže a jiného zboží.

Karavana se zprvu Abduláha a jeho doprovodu obávala, protože se zastavili v jejich těsné blízkosti, avšak když se k nim přiblížil Ukaša – který měl oholenou hlavu jako poutník ? vrátila se jim odvaha a řekli si: ?Jsou to poutníci, těch se nemusíme bát.?

Toto se událo posledního dne posvátného měsíce Radžabu (říjen). Abduláh a jeho společníci se mezi sebou radili: ?Pokud je necháme jít, tak dojdou do večera na posvátné území, kde před námi budou v bezpečí; ale když je teď napadneme, znesvětíme tím posvátný měsíc. A tak váhali a zdráhali se zaútočit, ale nakonec sebrali odvahu a rozhodli se pozabíjet co nejvíce Kurajšovců a sebrat zboží, které s sebou vezli. A tak Wakíd zabil jednoho Kurajšovce šípem, ostatní dva byli vzati do zajetí a čtvrtý uprchl.

Když se Abduláh se svými společníky, karavanou a zajatci vrátil do Medíny, řekl: ?Jedna pětina naší kořisti patří Aláhovu prorokovi.? Bylo to ještě před tím, než se stalo odvádění jedé pětiny z každé kořisti Aláhovi povinností Věřících. Jedna pětina z karavany byla vyhrazena pro Aláhova proroka a zbytek rozdělil Abduláh mezi své společníky.

Avšak když přijeli do Medíny, řekl jim prorok: ?Nenařídil jsem vám válčit během posvátného měsíce a odešel pryč od karavany i od vězňů a odmítl si od nich cokoliv vzít. Únosci z toho byli sklíčeni a usoudili, že jsou odsouzeni k záhubě a také jejich muslimští bratři je pokárali za jejich čin. Kurajšovci v Mekce říkali: ?Mohamed a jeho společníci narušili posvátný měsíc; prolili během něho krev, loupili a vzali zajatce.? Židé vykládali tuto událost jako špatné znamení prorokova osudu.

Když se diskuze na toto téma příliš rozšířily, vyjevil Aláh svému prorokovi následující slova: ?Až se tě budou ptát na boje během posvátného měsíce, řekni: ´Bojovat během posvátného měsíce je vážná věc, ale bránit někomu v uctívání Aláha a nevěřit v Něho, bránit mužům ve vstupu do svaté mešity nebo je z ní vypudit, je mnohem závažnější.´?

A tak si Aláhův prorok přivlastnil karavanu a vězně. Kurajšovci vyslali muže, aby vyjednal výkupné za vězně, ale prorok mu řekl, že je nemůže propustit, dokud se nevrátí dva Emigranti, kteří se zpozdili za Abduláhem, když hledali ztraceného velblouda, protože se obával, že se mohli setkat s Kurajšovci, kteří jim mohli ublížit. ?Pokud jste je zabili, tak my zabijeme naše vězně.?, řekl. Poutníci se však vrátili, a tak prorok vězně propustil, přičemž jeden z nich konvertoval k islámu a zůstal s Mohamedem v Medíně.

Poté, co Aláh povolil loupení, nařídil, aby čtyři pětiny vždy připadly kořistitelům a jedna pětina Jemu a Jeho prorokovi, přesně tak, jak to udělal Abduláh v případě unesené karavany.

Toto byl první případ, kdy muslimové loupili, kdy muslimové vzali zajatce a kdy muslimové zabili muže. Stalo se to osmnáct měsíců po příjezdu Emigrantů do Medíny.

Brzy se Aláhův prorok doslechl o tom, že se Abu Sufjan ? kterého zmeškal u al-Ušajry ? vrací ze Sýrie s velkou karavanou naloženou zbožím v doprovodu třiceti nebo čtyřiceti mužů. A tak řekl Věřícím: ?Jděte této karavaně naproti; snad vám Aláh zaručí kořist.? Lidé se rychle shromáždili, avšak někteří z nich měli strach a jiní váhali, protože nevěřili, že by se prorok opravdu pustil do války.

Mezitím dorazil Abu Sufjan do Hidžázu, kde sbíral informace od každého jezdce, kterého potkal, z obavy, aby nevystavil své lidi nebezpečí. Konečně se doslechl: ?Mohamed shromáždil své společníky, aby napadli tebe a tvoji karavanu.? Celý vyděšený vyslal do Mekky posla jménem Damdam, aby svolal Kurajšovce, kteří by jim pomohli chránit zboží a aby je varoval před ohrožením, které představoval Mohamed a jeho společníci.

Po příjezdu do Mekky usekl svému velbloudovi čenich, otočil sedlo předkem dozadu a prodal vlastní košili, aby naznačil, že přiváží znepokojivé zprávy. Křičel: ?Ó Kurajšovci! Mohamed ohrožuje vaši vzácnou karavanu! Může být již přiliš pozdě, abyste ji zachránili. Pomozte! Hned teď!?. Lidé se spěchali připravit, vykřikujíc: ?Opravu si Mohamed myslí, že zvítězí tak snadno jako u Nakhly? Ne, tentokrát mu dáme jinou lekci!? A tak se Kurajšovci shromáždili a žádný muž urozeného původu nezůstal pozadu, až na Abu Lahaba, který místo sebe poslal muže, jenž mu nebyl schopen splatit dluh.

Prorok sám odjel z Medíny se svými společníky na začátku Ramadánu (prosinec), přičemž pověřil Abu Lubaba správou záležitostí v Medíně.

Muž jménem Musab nesl prorokův bílý prapor, zatímco jeden černý prapor (znak Orla) nesl Ali a další nesli Pomocníci. Měli s sebou sedmdesát velbloudů, o které se muži střídali. Když skupina přijela do Al-Safry, vesnice mezi dvěma horami, a prorok se zeptal na jména místních kmenů, bylo mu řečeno, že jsou to Banu al-Nar (synové ohně) a Banu Hurak (synové pálení). Prorok tím byl znepokojen, protože viděl ve jménech špatné znamení, a tak vesnici a hory obešel a cestoval údolím známým jako Dhafiran. Tam se zastavil a dorazila k němu zpráva, že Kurajšovci vyrazili z Mekky na pomoc své karavaně. Zeptal se svých lidí na názor, co by se mělo učinit, načež al-Mikdad řekl: ?Jdi tam, kam tě vede Aláh! Jsme s tebou a neřekneme ti to, co řekly děti Izraele Mojžíšovi, ´Ty a Tvůj pán běžte bojovat, my zůstaneme zde!´ Místo toho říkáme ´Jdi Ty i Tvůj pán do boje, my půjdeme s tebou!´? Prorok poděkoval za jeho prohlášení, požehnal mu a řekl: ?Poraďte mi i vy, muži Pomocníků.? Pomocníci sice byli ochotni bránit proroka proti útoku v Medíně, ale obával se, že by nemuseli považovat za svoji povinnost bojovat za něho mimo vlastní území. Ale Sad odpověděl: ?Věříme ti a přesvědčili jsme se, že zjevení, které jsi přinesl, je pravdivé. Proto jsme uzavřeli smlouvu! Učiníme jak řekneš! Kamkoliv půjdeš, půjdeme s tebou; budeme spolehliví v bitvě a věrní v boji. A snad ti Aláh ukáže něco v nás, co potěší oko a získá Jeho požehnání.?

13 – Badr

Když Aláhův prorok dorazil poblíž Badru, obdržel zprávy o umístění Kurajšovců, a poslal několik ze svých společníků k pramenům v Badru, aby zjistili další informace. Společníci přivedli dva otroky, vodní správce Kurajšovců, kteří Mohamedovi přiznali, že “Kurajšovci jsou na druhé straně toho písečného přesypu”. Prorok se zeptal: “Kolik mužů je tam?” a oni odpověděli: “Mnoho!” Zeptal se: “Jaký je jejich počet?” ale otroci řekli, že nevědí. “Kolik velbloudů denně poráží?” Otroci odpověděli: “Některé dny devět, některé dny deset”, a prorok řekl: “Pak jich musí být devět set až jeden tisíc”.

Mezitím se dva ze společníků vrátili k prameni, aby nabrali vodu, a zaslechli rozhovor mezi dvěma dívkami a domorodcem, který řekl: “Zítra nebo pozítří dorazí karavana”.

Abu Sufjan se nicméně vydal před svou karavanou na výzvědy, a poté, do oba společnící odešli, se dostal k vodě nepozorován. Zeptal se domorodce, jestli neviděl nějaké cizince a bylo mu řečeno: “Nikoho podezřelého, kromě dvou jezdců, kteří sesedli poblíž toho kopce, nabrali si vodu do lahví a odjeli”. Abu Sufjan se vydal na místo, kde se zastavili, a při prohlížení velbloudího trusu v něm našel datlová semínka. “To je krmivo z Medíny”, zvolal, a rychle se vrátil ke karavaně, odklonil jí od cesty a Badr zcela obešel. Urychleně se snažili dostat se z nebezpečí, a když Abu Sufjan usoudil, že se karavana dostala do bezpečí, poslal zprávu armádě Kurajšovců, že se můžou vrátit do Mekky.

Abu Jahl se ale odmítl do Mekky vrátit aniž by v Badru ukázal svojí sílu. “Zůstaname tu tři dny, porazíme krávu, nakrmíme lidi, popijeme vína, a necháme se pobavit zpěvačkami. Uslyší nás celá Arábie, náš pochod, naši zábavu, a navždy k nám budou mít respekt! Nechte nás to proro uskutečnit”. Jedna skupina, která ve výpravě neviděla další účel, se vrátila do Mekky, ale zbytek armády následoval Abu Jahla.

Armáda Kurajšovců pochodovala, dokud nedošla k písečnému předhůří na západní straně údolí Badru, byli ale zdrženi deštěm a bahnem seslaným Aláhem. Mohamed a jeho síly nebyly v údolí tak omezeni, a dosáhli Badru dříve a zastavili se poblíž. Al-Hubab se ptal proroka, jestli bylo toto místo vybráno Aláhem, a když prorok odpověděl, že bylo vybráno v podle jeho vlastní strategie a bez vyšších instrukcí, al-Hubab řekl: “Ať potom lidé vstanou a pochodují k prameni vedle nepřítele; na cestě uzavřeme studny s výjimkou té poslední. Okolo ní uděláme zásobník a naplníme ho vodou; pak, až budeme bojovat, můžeme pít, ale nepřítel ne”. Prorok odpověděl: “Tvá rada je dobrá!” a zařídili se podle ní.

Někteří z Kurajšovců se nicméně vydali k zásobníku a prorok řekl: “Nechte je pít”, ale pouze jeden z těch mužů přežil bitvu příštího dne. Byl to Hakim, který se později přihlásil k islámu.

Tu noc Kurajšovci poslali Umajra, aby zjistil počet společníků. Obešel armádu a vrátil se s hlášením: “Je jich o něco více nebo méně než tři stovky; ale dejte mi čas, abych zjistil, jestli mají nějaké další muže v záloze”. Znovu odešel, ale vrátil se a řekl: “Neviděl jsem nic; ale poslouchejte mě. Boj přináší neštěstí. Velbloudi z Medíny přinášejí náhlou smrt. Tito muži nemají žádné jiné útočiště nebo ochranu než své meče, a věřte tomu, že ani jeden z nich nezemře, aniž by před tím zabil jednoho z nás. Pokud za každého z nich zemře jeden z nás, co bude potom moct život nabídnout?”

Pak povstal Utba a obrátil se ke Kurajšovcům: “Napadením Mohameda a jeho společníků nezískáte nic! Pokud ho porazíte, mnoho z jeho mužů jsou naši příbuzní a vy nikdy neučete před nenávistí Kurajšovců, jejichž příbuzné jste zabili. Vraťte se proto, a nechte Mohameda bojovat proti jiným arabům”. Abu Jahl se posmíval: “Jeho plíce jsou naplněny strachem z pohledu na Mohameda a jeho společníky! Nestáhneme se, dokud Aláh nerozhodne mezi námi a Mohamedem”, a poslal zprávu Amirovi, muži, jehož bratr byl zabit v Nakhle, první muž, který byl zabit v islámu. “Tvůj spojenec si přeje vrátit se zpět. Povstaň tedy, a odplať vraždu tvého bratra tak, že povedeš lidi do boje”. Tak byl roznícen plamen války, Kurajšovci se nenechali odradit od svého zlého záměru, a Utbova rada byla odvržena.

Když Utba slyšel urážku Abu Jahla, křičel: “Uvidíme, kdo z nás dvou je zbabělec!” a hledal helmu, kterou by si mohl nasadit; nemohl ale v celé armádě najít žádnou, která by padla na jeho hlavu, protože jeho lebka byla tak velká. Proto si kolem hlavy uvázal kus látky.

Brzy Aláhův prorok spatřil Kurajšovce vstupovat do údolí a modlil se: “Aláhu! Toto jsou Kurajšovci s jejich domýšlivostí a marnivostí, kteří Tě urazili a obvinili Tvého proroka z podvodu. Ó Aláhu! Zajisti mi Tebou slíbenou pomoc a v vyhlaď je v tento den!”

K bitvě u Badru došlo v pátek ráno, sedmnáctého dne Ramadánu.

Jeden z Kurajšovců, zkažený, svárlivý člověk, nyní vystoupil před armádu a řekl: “Volám Aláha jako svědka že se napiju ze zásobníku a ničím ho, nebo zemřu při pokusu o to”. Hamza vyrazil do boje proti němu, a když se setkali, Hamza ho udeřil a přesekl jeho nohu mezi kolenem a chodidlem. Muž padl na záda a krev z jeho nohy stříkala mezi armádu Kurajšovců; plazil se ale k zásobníku, aby splnil svůj slib. Tam ho Hamza zabil.

Pak vyšel Utba, doprovázen svým bratrem a synem, a pronesl výzvu k osobnímu souboji. Vystoupili tři muži z Pomocníků, ale Kurajšovci s nimi odmítali bojovat a kříčeli: “Nechte nás bojovat se sobě rovnými z našeho kmene! Tak jim Aláhův prorok dal Ubajdu a Hamzu a Aliho, a oni řekli: “Souhlasíme. Tito jsou vznešení a nám rovní!” Ubajda čelil Utbovi, Hamza jeho bratrovi, a Ali jeho synovi. Ubajda a Utba zranili jeden druhého, ale Hamza a Ali zabili své protivníky a pak se otočili a zabili zraněného Utbu. Pak odnesli Ubajdu zpět ke svým společníkům.

Aláhův prorok nabral hrst písku a hodil ho ve směru Kurajšovců. “Ať je přepadne zmatek!”, zakřičel, a nařídil svým společníkům útok.

Vítězství bylo jejich, a Aláh zabil mnoho velitelů Kurajšovců, a způsobil, že mnoho jejich šlechticů bylo vzato do zajetí. Podle jednoho z Mohamedova následovníků v den bitvy Abu Daud “následoval modloslužebníka, aby ho zabil, a hle! jeho hlava padla před tím, než jí dosáhl můj meč; pak jsem věděl, že ho zabilo něco jiného”. Turbany jsou čelenkami arabů, a znamením andělů byly toho dne bílé turbany v pozadí; pouze Gabriel měl turban žlutý. Andělé s výjimkou bitvy u Badru nikdy nebojovali s chrakteristickými znameními. V jiných bitvách byli také přítomni, ale pouze aby zvětšili počty, nikoliv aby bojovali.

Ukaša v bitvě u Badru bojoval, dokud se mu nezlomil meč. Pak k němu přišel prorok a dal mu kus dřeva a řekl: “Bojuj s tímto”. Když ho vzal do ruky a zamával s ním, proměnil se v meč s dlouhou čepelí, silný, zářící a ostrý. Bojoval s ním, dokud v ten den Aláh nezajistil muslimům vítězství, a nechal si ho, a bojoval s ním ve společnosti Aláhova proroka v mnoha dalších bitvách.

Zatímco společníci po bitvě brali zajatce, Aláhův prorok uviděl v Sadově tváři výraz nelibosti. Prorok řekl: “Zdá se, že to, co lidé dělají, neseš s nelibostí?” a Sad odpověděl: “Ano, při Aláhovi. Toto je první porážka, kterou Aláh nevěřícím připravil, a já bych raději viděl úplný masakr než záchranu jejich životů”. Aláhův prorok nicméně ten den svým společníkům řekl: “Vím s jistotou, že mnoho z Banu Hašim a dalších Kurajšovců bylo do boje proti nám přivedeno proti jejich vůli. Pokud tedy kdokoliv z vás narazí na někoho z Banu Hašim, nezabíjejte je”. Prorok dal podobné instrukce ohledně svého strýce al-Abase a jistých dalších Kurajšovců, kteří v minulosti proroka chránili. I přesto byl masakr velký.

V den bitvy o Badr, po bitvě, Abdul-Rahman prošel kolem několika Kurajšovců, kteří nebyli schopni utéct, a viděl svého starého přítele Umaju se synem. Umaja zvolal: “Jsi ochoten vzít mě za vězně? Výkupné bude mít větší hodnotu než kořist, kterou neseš! Abdul-Rahman odhodil svojí kořist a vzal ho a jeho syna a odešel s nimi. “Ale Bilal ho se mnou viděl, a byl to Umaja, kdo trápil Bilala, když byl ještě otrokem v Mekkce. Když ho spatřil, prohlásil: ‘Nejhorší z nevěřících! Nechte mě zemřít, pokud mu bude dovoleno žít!” a křičel na prorokovy společníky, aby Umaju zabili. Udělali kolem něj kruh, a snažili se ho chránit, ale on udeřil Umajova syna do nohy a ten padl na zem. Pak Umaja vydal takový výkřik, jaký jsem ještě nikdy neslyšel. Řekl jsem mu: ‘Zachraň se sám. Nemůžu ti již více pomoci’, a lidé se na ně vrhli s měči a oba zabili; a já jsem řekl: ‘Ať je Aláh k Bilalovi milosrdný! Moje kořist je pryč, a přišel jsem i o své vězně!’”.

Poté, co Aláhův prorok skončil s nepřítelem, nařídil, aby bylo mezi zabitými nazeno tělo Abu Jahla. První muž, který v bitvě narazil na Abu Jahla, byl Muadh, který ho napadnul a useknul mu chodidlo a kotník; ale Abu Jahlův syn zasadil Muahdovi takovou ránu, že mu takřka odsekl ruku. “Zůstala mi držet jenom na kůži”, řekl Muadh. “Poté mě bitva odnesla od Abu Jahla a já jsem po celý den pokračoval v boji a tahal svojí ruku za sebou; ale po nějaké době začala obtěžovat tak, že jsem jí přišlápl a utnul jsem jí. Pak jsem jí odhodil”. Další ze společníků později zmrzačeného Abu Jahla udeřil, ale stále ještě v něm zůstalo trochu života. Když Mohamed nařídil jeho nalezení, byl nalezen Abduláhem bin Masudem. “Našel jsem ho v poslední agónii a poznal jsem ho. Šlápnul jsem mu na krk – protože mě jednou v Mekkce chytil, urazil mě a kopnul mě do prsou – a řekl jsem mu: ‘Aláh tě nakonec zostudil, ó Aláhův nepříteli!’ On odsekl: ‘Jakým způsobem mě zostudil? Je pro muže ostudou, že jsi ho zabil ty? Řekni, kdo je dnes vítězem?’ Já jsem odpověděl: ‘Aláh a Jeho prorok!’ Pak jsem mu usekl hlavu a přinesl ji Aláhovu prorokovi a řekl: ‘Toto je hlava Abu Jahla, Aláhova nepřítele!’ Pak jsem hodil hlavu před proroka a on chválil Aláha”.

Pak Aláhův prorok nařídil, aby zabití byli vhozeni jámy a byli do ní vhozeni všichni kromě Umaje, jehož tělo bylo tak oteklé, že nemohlo být snadno zbaveno zbroje; proto na něj naházeli tolik hlíny a štěrku, aby bylo zakryto. Když byla těla házena do jámy, prorok řekl: “Teď, vy lidé v jámě, uvědomili jste si pravdu Pánova slibu? Protože já jsem zjistil, že to, co mi Pán slíbil, bylo splněno”. Jeho společníci řekli: “Mluvíš k mrtvým mužům?” a on odpověděl: “Vědí, že to, co říkám, je pravda!”

Po bitvě prorok nařídil, aby byla všechna kořist shromážděna, a společníci se o ní přeli. Ti, kteří ji sbírali, řekli: “Patří nám”, a ti, kteří pronásledovali nepřítele, řekli: “Kdyby nebylo nás, nebyli byste schopni ji posbírat”. Také ti, kteří chránili proroka, pro případ, že by byl napaden, řekli: “Nemáte na ní větší právo než my. Přáli jsme si bojovat, ale nemohli jsme opustit Aláhova proroka”. Pak jim Aláh vzal všechny příčiny ke sporu a svěřil rozdělení lupu svému prorokovi; a ten slíbil rovný díl všem muslimům.

Aláhův prorok poslal napřed posla, aby nesl radostné zprávy o vítězství, a pak vyrazil do Medíny, s armádou, lupem a vězni. V Rauhu se s ním věřící setkali, aby mu blahopřáli k vítězství, které jemu a jeho společníkům zajistil Aláh. Salama ale pronesl: “Proč nám blahopřejete? Při Aláhovi, potkali jsme jenom plešaté muže, kteří byli zmasakrováni jako chromí velbloudi!” Přitom se prorok usmál a řekl: “Ale synovče, to byli starší komunity”.

V al-Safře nařídil prorok při zpáteční cestě, aby byl jeden z vězňů, al-Nadr, popraven, a později během cesty druhý, Ukba. Aláhův prorok přijel do Medíny den před vězni, a když dorazili, rozdělil je mezi své společníky se slovy: “Zacházejte s nimi dobře”. A oni s nimi jednali s velkou laskavostí.

Krátce po svém návratu shromáždil prorok na tržnici židy a promluvil k nim: “Přihlašte se k islámu předtím, než vás Aláh potrestá stejně, jako potrestal Kurajšovce!” Ale oni odpověděli: “Nelži sám sobě! Povraždil jsi několik Kurajšovců, kteří byli nezkušení a nevěděli, jak bojovat. Kdybys bojoval s námi, poznal bys, že jsme muži, s jakými ses ještě nestřetl”. Pak Aláh seslal tento verš: “Řekni těm, kteří nevěří: ‘Budete poraženi a uvrženi do pekkla. Když se u Badru střetly dvě armády, šlo o zázrak. Jedna armáda bojovala ve jménu Aláha; druhá byla třikrát větší, ale považovala Věřící za stejně početné, jako byli oni. Ale Aláh dává svojí pomocí sílu těm, kterým chce’. Jistě je v tom poučení pro ty, kteří mají oči, aby uviděli”.

Pokud jde o Badr, Aláh zjevil celou súru, Kořist (č. 8, pozn. př.). “Rci: ‘Kořist patří Bohu a jeho proroku’. … Tehdy přislíbil vám Bůh, že vydá jeden z oddílů v ruce vaše: a přáli jste si, aby nebyl to oddíl silnějsí; však Bůh chtěl dokázati pravdu slovy svými a zničiti do posledniho nevěřící: aby dokázal pravdivost pravdy a zničil ničemnost i kdyby odporno to bylo provinilým. Když vzývali jste Pána svého o přispění a vyslyšel vás: ‘Propůjčím vám tisíc andělů ku pomoci, řadu za řadou’: Tehdy vnukl Pán tvůj andělům: ‘Zajisté budu s vámi: dodejte tedy odvahu věřícím. Vrhnu postrach v srdce těch, kdož neuvěřili a vy bijte je v šíje jejich a utínejte konečky všech prstů jejich:
to proto, že odštěpili se od Boha a proroka jeho. A kdokoli odpadne od Boha a proroka jeho, zví, že Bůh zajisté přísným jest v trestání.’”

“Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a posla Jeho a neodvracejte se od něho, zatímco mu nasloucháte! A nebuďte jako ti, kteří říkali ‘Slyšeli jsme’, ale zatím vůbec neposlouchali. Nejhoršími tvary před Bohem jsou věru hluší a němí, kteří neuvažují rozumně. Kdyby v nich byl Bůh rozpoznal něco dobrého, věru by jim byl dal slyšet, ale i kdyby jim byl dal slyšet, byli by se zády otočili a odvrátili se.”

“Vzpomeňte si, jak bylo vás málo a byli jste poníženými v zemi a báli jste se, že vás lidé odvlekou násilím! Tehdy vám dal útočiště a podpořil vás pomocí Svou a uštědřil vám pokrmy výtečné – snad budete vděční! … Vy, kteří věříte! Budete-li bohabojní, On dá vám spásné rozlišení a promine vám vaše špatné činy a odpustí vám; vždyť Bůh je pln laskavosti nesmírné. … A těm, kdož jsou nevěřící, řekni, že přestanou-li, bude jim odpuštěno to, co se již stalo; jestliže však znovu začnou, pak naplní se obvyklý osud předešlých. Bojujte tedy proti nim, aby už nebylo pokušení k odpadlictví a aby všechno náboženství bylo jen Boží.Jestliže však přestanou, pak Bůh jasně vidí vše, co dělají. A jestliže se obrátí zády, vězte, že Bůh je vaším ochráncem; jak výtečný to ochránce a jak výtečný to pomocník!”

“A vězte, že zmocníte-li se jakékoliv kořisti, náleží z ní jedna pětina Bohu a poslu, příbuzným, sirotkům, nuzným a po cestě Boží jdoucímu.”

“Vy, kteří věříte! Kdykoliv střetnete se s nějakým oddílem, vytrvejte pevně a vzývejte často Boha – snad dosáhnete úspěchu! Poslouchejte Boha a posla Jeho a nehádejte se, abyste neztratili odvahu a neodvrátil se od vás vítr příznivý! Buďte trpěliví, neboť Bůh stojí na straně trpělivých! Nebuďte jako ti, kdož vyrazili ze svých obydlí domýšlivě a stavějíce se na odiv lidem, aby odvraceli jiné od cesty Boží – však Bůh objímá ve vědění svém vše, co dělají. Připravte tedy proti nim všechno, co schopni jste postavit ze síly a oddílů jezdeckých, abyste zastrašili nepřátele Boží i nepřátele své a jiné mimo ně, které ještě neznáte, ale které Bůh dobře zná. A cokoliv vydáte na cestě Boží, bude vám plně nahrazeno a nebude vám ukřivděno. A budou-li ochotni k míru, buď k němu ochoten i ty a spoléhej na Boha, vždyť On slyšící je i vševědoucí.”

“Proroku, povzbuzuj věřící k boji! Bude-li mezi vámi dvacet vytrvalých mužů, porazí dvě stě, bude-li jich mezi vámi sto, porazí tisíc nevěřících, neboť to jsou lidé nechápaví.”

Když byl seslán tento verš, muslimové si mysleli, že je velmi těžké a obtížné, aby dvacet z nich mělo bojovat proti dvěma stovkám, a jedna stovka proti tisíci; proto Aláh zmenšil jejich břemeno nahradil tento verš jiným: “Nyní vám Bůh ulehčil, neboť dobře ví, že mezi vámi je slabost. Bude-li mezi vámi sto vytrvalých, porazí dvě stě, a bude-li jich mezi vámi tisíc, porazí dva tisíce z dovolení Božího, vždyť Bůh je na straně vytrvalých.” To znamená, že musí bojovat s nepřítelem, který by je převažoval v počtech více než dva proti jednomu, ale je jim povoleno stáhnout se, pokud se setkají s větší přesilou.

Aláh řekl: “Hledali jste výkupné a světská potěšení, ale Aláh chce život budoucí”, což znamená, že mohou zabíjet, aby šířili Jeho náboženství, které je cestou k příštímu životu. Před tím Aláh určil neudělovat tresty s výjimkou případů, kdy byla porušena Jeho nařízení; jinak by muži z bitvy u Badru byli tvrdě potrestáni za to, že vzali zajatce. Nicméně On přiznal válečnou kořist jako dar prorokovi a jeho společníkům od Aláha, soucitného, slitovného. Řekl: “Používejte toho, čeho jste nabyli, protože je to zákonné a dobré; a bojte se Aláha, neboť Aláh je odpouštějící a slitovný”.

Pak vyzval muslimy k sjednocení a učinil Pomocníky a Emigranty přáteli v náboženství, a prohlásil, že nevěřící všeho druhu mají být z přátelství muslimů vyloučeni. “Pokud to neuděláte, budou na zemi pochybnosti a velká zkaženost”.

Celkem se bitvy u Badru zúčastnilo osmdesát tři Emigrantů a dvěstě a třicet jeden Pomocníků, a osm z nich zemřelo v boji jako mučedníci. Padesát Kurajšovců bylo pobito a čtyřicet tři bylo vzato do zajetí.

Bitva u Badru byla v historii islámu zlomovým bodem a tři stovky, které v ní bojovaly, se staly nejoceňovanějšími věřícími. Prorok naplno využil božského zásahu, který takové vítězství umožnil, a zpráva o vítězství byla sama po staletí předávána do nejmenších detailů. Badr také učinil konflikt s Mekkany nevyhnutelným: jejich čest byla naprosto pošpiněna vyvržencem, a co více, bylo nyní jasné, že Mohamed si na nich zamýšlel vybojovat duchovní a světský vliv, který tak dlouho v Arábii měli. Kurajšovci neměli jinou možnost než dovést záležitost do konce.

V samotné Medíně byl prorok stále obtěžován židy a farizeji. Protože nebyl ještě dost silný, aby proti nim podnikl odvetu jako proti skupině, uchýlil se k jiné taktice. Měsíce následující po Badru jsou prostoupeny rostoucí bezohledností a fanatismem, a vraždami prováděnými v duchu vášnivé a krvavé spravedlnosti. Rok po Badru uběhl v atmosféře vznětlivých nepokojů, a pak přišla spásná bitva u Uhudu.

Během roku následujícím po bitvě o Badr provedl prorok několik malých nájezdů na Kurajšovce; v Mekkce zatím synové těch otců, kteří byli poraženi jako nevěřící u Badru, shromažďovali lidi na boj proti prorokovi. A poslali své vyslance na venkov, aby tam proti němu podněcovali lidi.

14 – Uhud

Konečně vyrazili Kurajšovci s elitou své armády na cestu, společně s několika Habešskými jednotkami, spojenci z Banu Kinany a nížin a s ženami v nosítkách na velbloudech, které s nimi jely, aby přiživily plamen svého hněvu a odvahy. Armádu vedl Abu Sufjan, který ji dovedl až tam, kam Ajnajn a zastavil se na kopci nad údolím Qanat nedaleko Medíny.

Když se to doslechl Aláhův prorok, řekl: ?U Aláha, měl jsem příznivou vizi. Viděl jsem krávy a zásek ostří mého meče; viděl jsem, jak strkám ruku do silné drátěné košile, což znamená, že věřím, Medíno.? Pak řekl svým společníkům: ?Pokud si myslíte, že je správné zůstat v Medíně a nechat nepřátele tam, kde jsou, bude to tak v pořádku; oni buďto zůstanou na místě, což by nebylo dobré, nebo k nám přijdou a budeme s nimi bojovat ve městě.? I když prorok nechtěl táhnout proti Nevěřícím, někteří z jeho stoupenců ? kterým se Aláh v den Uhudu odvděčil mučednickou smrtí a mezi kterými bylo několik takových, kteří se neúčastnili bitvy u Baru ? vykřikli: ?Vydej se s námi proti nepřátelům, nebo nás budou mít za zbabělce a slabochy.? Jiní říkali: ?Zůstaň v Medíně. Netáhni proti nim. Pokud přijdou do Medíny, naši muži se s nimi utkají tváří v tvář, zatímco naše ženy a děti na ně budou zeshora házet kameny; a pokud se stáhnou, tak se stejnou ostudou s jakou přijeli.? Avšak ti, kteří se chtěli s nepřítelem rychle setkat, nepřestávali na Aláhova proroka naléhat, dokud nešel do svého domu a neoblékl se do zbroje. To vše se stalo v pátek, poté, co ukončil své modlitby.

Avšak když prorok vyšel z domu, začali se kát a říkali: ?Naléhali jsme na tebe a to jsme neměli. Proto zůstaň ve městě a Aláh ti žehnej!?. Avšak prorok odpověděl: ?Když si prorok nasadí zbroj, nesmí ji neodložit dříve než po boji!? A tak se vydal se sedmi sty druhy na cestu.

Když dorazili ke kotlině Uhud, prorok řekl: ?Nechť se nikdo nepouští v boj bez mého rozkazu.? Nato sestavil armádu do válečného šiku a mezi svými padesáti lučištníky vybral muže, který byl nápadný svým bílým oděvem a řekl mu: ?Drž se se svými šípy za kavalerií, aby nás nenapadli zezadu. Ať se bitva bude vyvíjet v náš prospěch nebo naopak, vždy setrvávej na svém místě, jinak nás napadnou z tvé strany.? Potom si Aláhův prorok oblékl dvě drátěné košile a praporec předal Musabovi.

Prorok nabídl svůj meč ostatním, řka: ?Kdo si vezme tento meč za odpovídající cenu??Mnozí po něm prahli, ale nikomu ho nechtěl dát, až se Abu Dujana zeptal: ?Za jakou cenu ho nabízíš?? Prorok odpověděl: ?Za cenu toho, že s ním budeš bojovat proti nepříteli tak dlouho, dokud se neohne.?, a Abu Dujana si meč vzal; byl to statečný muž, horlivý po tom, aby se prosadil ve válce a byl známý svým červeným turbanem, který nosil do boje. Vzal si meč, nasadil červený turban a vykračoval si hrdě kolem řad; když to viděl prorok, řekl: ?Taková chůze těší Aláha jen při příležitostech jako je tato!”

Kurajšovci se také sešikovali do bojové pozice; jejich armáda sestávala z třech tisíců mužů, křídla tvořilo dvě stě jezdců na koních, přičemž pravému velel Khalid bin al-Walid a levému syn Abu Jahla.

Když se k sobě vojska přiblížila, Hind ? dcera toho Utby, který byl zabit u Badru ? společně s dalšími ženamy z Mekky tloukla na bubny a povzbuzovala výkřiky Kurajšovskou armádu.

Tenkrát u Badru křičeli prorokovi stoupenci: ?Jeden bůh! Jeden bůh!?, ale toho dne u Uhudu provolávali: ?Zabít! Zabít!?.

Lidé se bili divoce a Abu Dujana pronikl až do samého středu nepřátelské armády a zabil každého, koho napadl. Avšak mezi Kurajšovci byl jeden muž, který také zabil každého protivníka. Ti dva se střetli a pustili se do sebe. Bezvěrec zasáhl Abu Dujanův štít, na kterém se jeho meč zasekl a Abu Dujana ho zabil jedinou ranou. Brzy nato spatřil několik lidí z Mekky, kteří povzbuzovali nepřátele k dalšímu úsilí a ?Napřahujíc meč, zaslechl jsem jekot a hle! Byla to žena! (Hind). Měl jsem příliš úcty k prorokovu meči, než abych s ním zabil ženu.?

Hamza toho dne také bojoval statečně a zabil několik bezvěrců. Ale jeden z Kurajšovců nařídil svému otrokovi jménem Wahši, který byl Habešan znalý v umění hodu oštěpem, aby Hamzu zabil. ?Když zabiješ strýce Mohameda Hamzu pomstou za smrt mého strýce, který zemřel u Badru, dám ti svobodu.? ?Zatímco Hamza bojoval s jiným mužem?, vyprávěl Wahši, ?pečlivě jsem zamířil na jeho slabiny a mrštil oštěp takovou silou, že mu ostří vyšlo ven vzadu mezi nohama. Poté, co přemožen slabostí upadl na zem, počkal jsem dokud nezemře a teprve potom jsem vytáhl oštěp z jeho těla. Pak jsem se vrátil hrdě do tábora, protože s nikým jiným jsem neměl co do činění.?

Také Musab toho dne zemřel, a to rukou muže, který si ho spletl s Aláhovým prorokem, a proto řekl své armádě: ?Zabil jsem Mohameda.? Poté, co byl Musab zabit, předal Mohamed praporec Alimu, který společně s ostatními muslimy pokračoval v boji.

Když Aláh seslal muslimům pomoc, tak jak slíbil, zaútočili na bezvěrce meči a zahnali je na útěk. Avšak muslimští lukostřelci neuposlechli prorokových rozkazů a odbočili k opuštěnému Kurajšovskému táboru, čímž zanechali zadní stranu šiku Věřících otevřenou útoku Kurajšovské kavalerie. Kurajšovci na ně zaútočili a zahnali je na ústup.

Brzy se nepřítel přiblížil i k samotnému Mohamedovi. Byl zasažen kameny, které mu vyrazily přední zub.

?Krev mu stékala po zraněné tváři; a když si ji otíral, vykřikl: ?Jak se jen může dařit národu, který zbarví tvář svého proroka krví, přesto, že je vybízí k uctívání Aláha??. Ali vzal proroka za ruku a Talha ho vyzdvihl tak, aby stál zpříma a Malik slízal a spolkl krev z jeho tváře, načež prorok řekl: ?Ten, jehož krev se dotkla mojí krve, bude osvobozen od hrozby pekelného ohně.? Když se nepřítel protlačil blízko k prorokovi, zeptal se: ?Kdo mi zachrání život?? Přistoupilo šest z jeho stoupenců a bojovali po jeho boku. Jeden po druhém byli usmrceni, až zůstal poslední obránce, který byl také zraněn; avšak v tu chvíli přijela skupina muslimů a zahnali bezvěrce na útěk. Prorok řekl: ?Přiveďte ho ke mně.? a když mu přivedli zraněného muže, prorok podložil jeho hlavu svojí nohou namísto polštáře; a takto zemřel, tvář položenou na noze Aláhova proroka.

Abu Dujana teď chránil proroka vlastním tělem tak, že se před ním sehnul, aby na jeho záda přistál hustý déšť nepřátelských šípů a Sad, který byl poblíž, střílel na bezvěrce poté, co ?Mi prorok předal své šípy a řekl: ´Střílej. Ať je můj otec a moje matka tvým výkupným!´ Dokonce mi dal šíp bez hrotu a řekl: ´Vystřel ho!´? Aláhův prorok také sám střílel, dokud se jeho luk nezlomil. Luk poté vzal a ocenil Quatada, jenž toho dne přišel ke zranění oka, které mu viselo na tvář; avšak poté, co mu Aláhův prorok vlastní rukou vrátil oko do jamky, stalo se tím lepším a bystřejším z jeho dvou očí.

Prvním, kdo poznal Aláhova proroka poté, co se rozšířila fáma o jeho zabití, byl Kab; ?Poznal jsem jeho oči pod přilbou a tak jsem začal co nejhlasitěji křičet ´Ó muslimové, radujte se! Tady je Aláhův prorok!´ On mi však naznačil, abych byl zticha.´?

Teď se prorok, Abu Bakr, Umar, Ali, Talha, al-Zubajr a další vzdálili do nedaleké doliny, aby si zde odpočinuli.

Ali naplnil svoji lahev vodou z jezera a přinesl ji prorokovi, aby se napil; ten však shledal, že voda ošklivě páchne a nechtěl ji pít. Místo toho si vodou omyl krev z tváře a řekl: ?Aláhova zloba vůči tomu, kdo potřísnil krví tvář Jeho proroka, bude obrovská.” Zatímco prorok se svými druhy odpočíval v dolině, objevila se na vrcholku hory Kurajšovská kavalerie a prorok vykřikl: ?Ó Aláhu, není správné, aby byli nad námi!? A tak je napadla a úspěšně odrazila skupina Emigrantů; avšak většina prorokovy armády byla zahnána na útěk.

Bezvěrecká žena Hind a její druhové zohavili těla muslimů, kteří byli toho dne zabiti; usekali jim uši a nosy a Hind z nich vyrobila náhrdelníky, náramky a náušnice. Také uřízla kus Hamzových jater a začala je žvýkat, ale nemohla je spolknout, a tak je zase vyplivla. Pak vyšplhala na vysokou skálu a provolávala z ní vítezství Kurajšovců.

Když se Abu Sufjan rozhodl opustit válečné pole, vylezl na vrchol hory a hlasitě křičel: ?Je rozhodnuto; vítězové se střídají ? dnešek jako výměna za Badr! Braňte svoji víru!? Prorok řekl Umarovi: ?Vstaň a řekni: ´Aláh je nejvyšší a nejskvostnější. Naši zabití jsou v ráji; vaši jsou v pekle.´? Poté, co se Umar ukázal a takto odpověděl, Abu Sufjan ho k sobě zavolal a zeptal se: ?Zabili jsme Mohameda?? Umar odpověděl: ?Ne, chvála Aláhovi. Slyší, co říkáš.? A tak Abu Sufjan zakřičel: ?Někteří z vašich mrtvích byli zohaveni, ale já nejsem ani potěšen ani zarmoucen, nezakázal jsem to, ani nenařídil. Sejdeme se příští rok v Badru.?, načež se začal se svými druhy připravovat k odjezdu. Aláhův prorok řekl jednomu ze svých druhů, aby odpověděl: ?Dohodnuto. Bude to místo našeho příštího setkání.?

Medínští se poté vydali hledat své mrtvé a prorok poslal jednoho z Pomocníků, aby zjistil, zda Sad žije či ne; muž našel Sada smrtelně zraněného. ?Jsem mezi mrtvými.?, řekl. ?Dej mé pozdravy mým lidem a předej jim tento vzkaz: ´Pokud je váš prorok zraněn, nedostane se vám Aláhova odpuštění, dokud budete mezi živými.? S těmito slovy zemřel. Prorok šel sám hledat svého strýce Hamzu a když našel rozsekané tělo, řekl: ?Pokud by to nezarmoutilo jeho sestru a nehrozilo, že se to stane zvykem, nechal bych tělo zde, aby ho sežrala zvěř a ptáci. Ale pokud se mi dostane Aláhovy pomoci v příští bitvě proti Kurajšovcům, pak zmrzačím na třicet jejich mužů.? Když muslimové viděli prorokův žal a hněv vůči těm, kteří takto naložili s jeho strýcem, přísahali, že pokud jim Aláh napomůže k vítězství, tak zmrzačí své nepřátele tak, jak žádný Arab ještě nebyl zmrzačen. Avšak Aláh seslal přikázání, které prorok následoval tím, že se omluvil, zakázal mrzačení a trpělivě čekal. Ostatní těla byla položena po bok Hamzy, bylo nad nimi proneseno sedmdesát dva modliteb a poté byla pohřbena.

Prorokův návrat do Medíny doprovázelo velké bědování. Když projížděl kolem domu Pomocníků, zaslechl, jak oplakávají mrtvé a jeho oči se zalily slzami, když zjistil, že nebylo žádných žen, které by bědovaly za Hamzu. A tak dva z jeho druhů nařídili svým ženám, aby se opásaly a šly oplakávat prorokova strýce. Prorok je poslouchal a pak k nim přišel a řekl: ?Vraťte se domů a Aláh měj s vámi slitování. Jste vyčerpané.? Prorok toho dne zakázal nářek a bědování.

Když jedné ženě řekli, že u Uhudu zemřel její manžel, bratr a otec, zeptala se: ?A co Aláhův prorok?? Odpověděli jí: ?Je v pořádku.? A ona řekla: ?Pokud on je stále s námi, pak jsou veškerá neštěstí bezvýznamná.?

Když prorok přijel domů, dal svůj meč své dceři Fatimě a řekl: ?Smyj z něho krev, maličká. U Aláha, dnes mi prokázal opravdovou věrnost.? Ali jí také podal svůj meč a řekl: ?Vezmi ho a smyj z něj krev. U Aláha, dnes mi prokázal opravdovou věrnost.? Prorokův meč nesl jméno Dhul-Faquar.

Příštího rána se vydal Mohamed a ti, kteří přežili, osm mil za město, stejně daleko jako Hamraul-Asad, kde zůstali tři dny, než se vrátili zpět do Medíny, aby si nepřítel myslel, že je pronásledován a aby věděl, že výsledek bitvy u Uhudu prorokovy stoupence ani trochu nezastrašil.

Události u Uhudu byly testem, pohromou a očistou, v které Aláh podrobil Věřící zkoušce a udeřil na ty, jejichž víra nebyla hlubší než jejich slova; toho dne odměnil mučednictvím ty, které vybral.

Část Koránu, kterou vyjevil Aláh, popisující události u Uhudu, súra Imránova rodina, sestává z šedesáti veršů. Mluví se v ní o pohromě, která postihla Věřící u Uhudu a o zkoušce, která vedla k očistě a o tom, jak si On mezi nimi vybíral mučedníky. Aláh jim poté dal útěchu a tuto informaci: ?Před vaší dobou byly stanoveny vzory; obejděte svět a spatříte, co se stalo s těmi, kdo nařkli Aláhova proroka z podvodu?Toto je jasné sdělení lidem a napomenutí zbožných. Nebuďte zdrceni, ani netruchlete nad tím, co vás postihlo, neboť vy, pokud jste Věřícími, se nakonec budete radovat z vítězství. Stejného utrpení, které postihlo vás, se dostalo i vašim nepřátelům a my zapříčiníme, že lidé zažijí takové dny, aby Aláh poznal ty, kdo věří a mohl si mezi vámi vybrat mučedníky; Aláh nemiluje ty, kteří mají víru pouze na jazyku a ne v srdci?Mysleli jste si, že můžete vstoupit do ráje, aniž by Alláh poznal, kteří z vás jsou silní a nezlomní v boji??

??Aláh vám již pomohl (u Uhudu), tak jak slíbil, a vy jste s Jeho souhlasem zahnali bezvěrce na útěk; avšak vy jste se pobláznili a pochybovali jste o Jeho nařízení a neposlechli Jeho proroka (když se lukostřelci vydali loupit místo toho, aby drželi pozici). A tak vás nechal uprchnout z boje, aby vás vyzkoušel. Avšak nyní vám odpustil, protože k Věrným je velkorysý. Nevěřte tomu, že bezvěrci nakonec zvítězí, pevně se Mne držte a poslouchejte Mé příkazy?Věřte v Aláha, protože Aláh miluje ty, kdo v Něho věří. S Aláhovou pomocí vás nikdo neporazí, ale pokud vás opustí, kdo vám pak pomůže? Aláh byl k Věřícím laskavý, když seslal do jejich národa proroka, jenž jim předává Jeho pokyny, očišťuje je a učí svatému písmu a moudrosti; zatímco do té doby žili v naprostém omylu. Když na vás padne neštěstí (u Uhudu) potom, co jste zvítězili v dvakrát tak velké bitvě, neříkejte: ?Jak jsme si tohle zasloužili?? Říkejte: ?Můžeme si za to sami, protože Aláh je všemohoucí.? A to, co se vám stalo toho dne, kdy se střetla dvě vojska, se stalo se souhlasem Aláha, aby poznal, kteří z vás jsou Věřícími a kteří Farizejci??

Nemyslete si, že ti, kteří jsou zabiti na cestě Aláha, jsou mrtvi; oživil jsem je a jsou nyní se Mnou, radují se z požitků a lehkých vánků rajských, šťastni, protože je Aláh odměnil za to, že pro Něho vedli svatou válku.?

Pak prorok řekl: ?Potom, co byli vaši bratři poraženi u Uhudu, Aláh umístil jejich duše do těl zelených ptáků a ti poletují kolem rajských řek a pijí z nich vodu, jedí ovoce z rajské zahrady a posedávají na zlatých svícnech pod Aláhových trůnem. Když poznali blaženost toho všeho, řekli: ´Kdyby naši bratři věděli, co nám Aláh dal, nepolevovali by ve vedení svaté války.´?

Šedesát pět muslimů, kteří bojovali u Uhudu, se stalo mučedníky a dvacet dva bezvěrců bylo toho dne zabito.

Tento výklad, jenž je v plné verzi extrémně zdlouhavý – Aláhova súra, byla nezbytná k ozdravení víry Věřících, která byla velmi narušená. Argument, že Aláh chtěl mezi válečníky odhalit Farizejce, neobstál vzhledem k základnímu dogmatu ´Aláh je vševědoucí´, ale selhání lučištníků, kteří se neřídili rozkazy a tak přivodili porážku, bylo mnohem věrohodnější a potvrdilo často opakovaný rozkaz poslouchat ´Aláha a Jeho proroka´. Aláh brzy nastolil mezi svými lidmi klid a ti, kteří byli zabiti u Uhudu, byli odměnou prohlášeni za mučedníky.

Po bitvě u Uhudu, ve třetím roce Hidžry, přišla ze dvou sousedních kmenů delegace, která požádala Mohameda, aby vyslal učitele, kteří by jim vyložili islám. Prorok poslal Marthada, Khalida, Asima, Khubajaba, Zajda bin al-Dathinnu a Abduláha bin Taríka, kteří šli s muži těchto kmenů až k vodám al-Radži, které patřily kmenu Hudhajl. Během nočního odpočinku je muži zradili a napadli je ozbrojeni meči; avšak když Medínští popadli své meče, útočníci jim přísahali, že je nechtěli zabít, jen je chtěli využít pro svůj záměr získat něco od obyvatel Mekky. Marthad, Khalid a Asim odpověděli: ?U Aláha! My nikdy nevěříme slibu ani dohodě s uctívači model.? a tak s nimi bojovali, ale byli zabiti.

Žena z Mekky, jejíž oba syny zabil u Uhudu Asim, přísahala, že bude pít vína z jeho lebky. Avšak na jeho tělo se snesl roj včel a nepustil k němu uctívače model. Ti řekli: ?Počkejte do večera než včely odletí a pak mu usekneme hlavu.? Avšak Aláh poslal proud vody, který odnesl tělo Asima, který Mu přísahal, že se nikdy nedotkne nebo nenechá na sebe sáhnout uctívačem model, aby nebyl poskvrněn; a tak ho Aláh ochránil před poskvrněním po smrti, stejně tak, jako byl chráněn za živa.

Ostatní tři Medínští muži se vzdali, a tak byli odvezeni do Mekky, aby zde byli prodáni do otroctví. Abduláh se během cesty pokusil o útěch, ale byl zabit. Khubajba a Zajda vyměnili únosci s Kurajšovci za dva vězně z jejich vlastního kmene. Kurajšovci Zajda zabili a Khubajba ukřižovali odplatou za své ztráty u Uhudu.

O čtyři měsíce později došlo k podobné zradě. Čtyřicet nejlepších muslimů bylo pozváno do Najdu, aby zdejším lidem vyložili islám a všichni až na dva byli zabiti.

15 – Banu Nadir

Krátce poté židé z Banu al-Nadir plánovali vraždu samotného Aláhova proroka, ale Aláh prorokovi poslal varování. Ten vydal příkaz k připravení výpravy proti židům, a pochodoval a obléhal je po šest nocí, během kterých mu Aláh seslal zákaz pití vína.

Mezitím jisté osoby z Medíny, které nebyly Věřícími, poslaly Banu al-Nadir zprávu, která říkala: “Vydržte a ubraňte se; nenecháme vás vzdát se Mohamedovi. Pokud budete napadeni, budeme bojovat s vámi a pokud budete posláni pryč, půjdeme s vámi”. Ale ve skutečnosti nebyli ochotní za al-Nadir bojovat, protože Aláh naplnil jejich srdce hrůzou. Pak židovský kmen požádal proroka, aby neproléval jejich krev, ale povolil jim odnést si tolik svého majetku, kolik unesou jejich velbloudi. Ten souhlasil, a oni na své velbloudy naložili tolik majetku, kolik jejich velbloudi unesli. Pak odešli, se svými ženami, dětmi a domácími potřebami, a doprovázel je zvuk jejich bubnů, fléten a zpěváků. Zbytek nechali Aláhovu prorokovi.

Když židé odešli, Mohamed se vydal na výpravu, aby potrestal lidi z Najdu, kteří zabili všechny kromě dvou lidí, které poslal, aby poučili lidi o islámu. Strany se přiblížily jedna ke druhé, ale nedošlo k žádné bitvě, protože se jedni druhých báli, a prorok pochodoval se svými muži zpět.

Ve čtvrtém roku hidžry prorok napochodoval do Badru, jak se dohodl s Abu Sufjanem po bitvě u Uhudu, a čekal tam po osm dní. Abu Sufjan vyrazil se svojí armádou z Mekky a došel až do Madžany; pak řekl svým lidem: “Toto setkání není pro vás, když není rok bohatství, kdy rostou keře, na kterých se může pást skot, a je dost mléka, které můžou muži pít. Toto je rok nedostatku a já se vrátím domů. Učiňte totéž”. Tak se armáda Kurajšovců vrátila do Mekky a byla lidmi, kteří zůstali doma, přezdívána “armáda sawik” – armáda, která vyrazila jenom proto, aby se živila ovesnou kaší. Momahed proto čekal v Badru zbytečně a pak se vrátil do Medíny.

16 – Aiša a Sufjan

Podle Aiši: “Když měl Aláhův prorok odjet na výpravu, měl ve zvyku losovat, kterou ze svých žen si vezme sebou. Před výpravou proti Banu Mustalik jsem byla vylosována já; proto si mě vzal sebou. V těch dnech jedly ženy pouze to, co bylo nezbytné, a nebyly silné z masa. Když byl můj velbloud připraven, posadila jsem se do nosítek, které mí pomocníci zvedli velbloudovi na záda; pak je přivázali ke zvířeti a mohli jsme vyrazit.

“Během návratu z výpravy proti Mustalikům jsme se zastavili na noc. Před tím, než jsme znovu vyrazili, jsem na chvíli odešla; nosila jsem ale kolem krku jemenské korále, a když jsem se vrátila, zjistila jsem, že jsem je ztratila. I když lidé už měli vyrazit, vrátila jsem se na místo, kde jsem předtím byla a hledala jsem je, dokud jsem je nenašla. Pomocníci mezitím dali nosítka na mého velblouda (mysleli si, že jsem jako obvykle v nich) a přivázali je k němu; pak velblouda odvedli. Když jsem se vrátila do tábora, nebyla tam ani duše, proto jsem se zabalila do svého pláště a lehla si, protože jsem věděla, že mě budou postrádat, a přijdou mě hledat”.

“Zatímco jsem tak ležela, Sufjan – který z nějakého důvodu zůstal za společností, a nebyl s nimi v noci – procházel okolo a všimnul si mě. Prohlásil: “Aláhovi patříme, a k němu se musíme vrátit! Toto je žena Aláhova proroka!” a přivedl svého velblouda a řekl: “Nasedni si!” Kousek ustoupil a já jsem si nasedla, on chytil velblouda za hlavu a rychle vyrazil a snažil se dohnat společnost; ale ani jsme je nedohnali ani neminuli, dokud se znovu neutábořili. Když se mnou na velbloudovi Sufjan dorazil, byly mým směrem pronášeny pomluvy, i když jsem o ničem nevěděla”.

“Když jsme dorazili do Medíny, velmi jsem onemocněla, a tak jsem neslyšela pomluvy, ale byly předávány prorokovi i mým rodičům. Se mnou o nich nemluvili, ale Aláhův prorok se ke mě přestal chovat s laskavostí, jaká u něho byla běžná, když jsem byla nemocná. To jsem u něj považovala za podivné. Nicméně jsem se nedozvěděla nic, dokud jsem se po dvaceti dnech neuzdravila”.

“V těch dobách jsme stále žili jako praví Arabové a neměli jsme v našich domech žádné záchody, jako měli Peršané, protože jsme jimi pohrdali a neměli jsme rádi takový přepych. Namísto toho jsme chodili ven na otevřené prostory v Medíně, ženy chodily v noci. Tak jsem jednu noc vyšla a žena, která šla se mnou, klopýtla o lem své sukně a zaklela: “Ať zhyne Auf!” “Při Aláhovi”, vykřikla jsem. “To mi připadá jako zlé přání, protože se týká Věřícího, který bojoval u Badru”. Žena se zeptala: “Nedošly k tobě zprávy, dcero Abu Bakra?” a když jsem se na ně zaptala, řekla mi o pomluvách. Stěží jsem tomu mohla uvěřit a utekla jsem do domu mé matky a plakala jsem tak, že jsem myslela, že mi pukne srdce. Řekla jsem své matce: “Ať ti Aláh promine; lidé mě pomlouvají a ty jsi mi nic neřekla!” a ona odpověděla: “Nebuď nešťastná. Je tu jenom několik pohledných žen – které jsou milovány svými manželi a mají soupeřky – které uniknou falešným obviněním a pomluvám”.

“Mezitím, aniž bych to věděla, se Aláhův prorok obrátil k lidem, oslavoval a chválil Aláha, a řekl: “Jak se opovažujete urážet mě urážením mé rodiny, a říkáním věcí, které nejsou pravda? Při Aláhovi, nevím o ní nic než dobré” [Lži byly rozšířeny některými z Karzajů a sestrou jiné prorokovy ženy]. Když Aláhův prorok skončil, Usajd, jeden z Ausů, povstal a řekl: “Pokud pomluvy pocházejí od Ausů, umlčíme je; pokud pocházejí od našich bratrů Karzajů, řekni, a mi je potrestáme!” Pak Sad bin Ubada, který se doposud zdál být skutečným Věřícím, řekl: “Lžeš. Při Aláhovi, navrhnul jsi tento trest jenom proto, že víš, že pomluvy pocházejí od Karzajů; kdyby pocházely od tvého kmene, nenavrhnul bys to”. Usajd odseknul: “Lžeš, při Aláhovi! Jsi pokrytec a stavíš se za pokrytce!” Pak lidé napadali jedni druhé”.

“Aláhův prorok se nyní poradil s Alim a Usámou, a Usáma řekl jenom to, co bylo dobré: “Ó Aláhovo proroku. Vím o Aiše jenom dobré, a ty o ní také víš jenom dobré, a jsou to pouhé lživé a prázdné zkazky!” Ali ale řekl: “Je tu mnoho žen! Můžeš si vzít jinou! Zeptej se její otrokyně a ta ti řekně pravdu”. Pak Aláhův prorok zavolal mojí otrokyni, aby jí vyslechnul. Ali se zvedl, silně jí udeřil a řekl: “Řekni Aláhovu prorokovi pravdu” a ona odpověděla: “Vím o ní jenom dobré; nemůžu o Aiše říct nic špatného, kromě jednou, když jsem zadělávala těsto a požádala jí, aby na něj dohlédla, a ona usnula a přišla ovce a snědla ho”.

“Pak ke mě Aláhův prorok přišel, zatímco se mnou byli oba moji rodiče; plakala jsem. Posadil se, oslavoval a chválil Aláha, a pak řekl: “Musela jsi slyšet o tom, co lidé říkají. Boj se Aláha! Pokud jsi konala špatně, kaj se, protože Aláh přijímá pokání svých sluhů”. Když takto mluvil, přestaly mi téct slzy. Čekala, že mu odpoví moji rodiče, ale ani jeden z nich nepromluvil; a já jsem měla o sobě příliš nízké mínění, než abych doufala, že Aláh zjeví verše Koránu o mě. Doufala jsem ale, že by prorok mohl mít vizi ve spánku, ve které Aláh odhalí lháře, nebo mě ospravedlní, nebo řekne prorokovi pravdu. Když jsem viděla, že moji rodiče nepromluví, zeptala jsem se: “Neodpovíte Aláhovu prorokovi?” Oni řekli: “Nevíme, co mu máme říct!”

“Když jsem viděla své rodiče takto odcizené, začala jsem znovu plakat a křičela jsem: “Nikdy se nebudu před Aláhem kát z toho, z čeho jsem obviněna, protože Aláh ví, že bych se kála z něčeho, co se nestalo, a tak nemluvila pravdu. Když ale obvinění popřu, nebudete mi věřit”.

“A Aláhův prorok ztratil vědomí, jak se vždy stávalo před tím, než obdržel zjevení; ani jsem se nabála, ani jsem si nedělala starosti, protože jsem věděla, že jsem nevinná, a že Aláh vůči mě nebude nespravedlivý. Ale mí rodiče vypadali, že umřou strachem, jestli Aláh sešle zjevení potvrzující slova pomlouvačů”.

“Aláhův prorok se vrátil zpět ke vědomí a posadil se, a z jeho čela stékaly kapky potu jako perly, i když byl zimní den. Pak si pot setřel a řekl: “Aláh potvrdil tvojí nevinnost”, a já jsem odpověděla: “Aláh buď pochválen!” Poté šel ven mezi lidi a recitoval jim verše Koránu, které mu zjevil Aláh, a pak nařídil, aby byli pomlouvači potrestáni”.

Sufjan, který byl pomlouván s Aišou, se setkal s nejhorším pomlouvačem, básníkem Hasanem, a udeřil ho mečem. Další muž, Thabit, spěchal Hasanovi na pomoc, chytil Sufjana, a přivázal mu ruce provazem ke krku; pak ho odvedl do obydlí jednoho z Karzajů, kde se s nimi setkal Abduláh bin Rawaha. Zeptal se: “Co je to?” a Thabit odpověděl: “Nejsi potěšen? Udeřil Hasana mečem a při Aláhovi, mohl ho zabít”. Abduláh se zeptal: “Ví o tom Aláhův prorok?” a když Thabit řekl, že ne, Abduláh mu řekl: “Jsi opovážlivý! Nech toho muže jít”.

Když o tom prorok uslyšel, nechal si předvést Sufjana a Hasana a Sufjan mu vysvětlil: “Urazil mě a posmíval se mi; přemohla mě zlost a udeřil jsem ho”. Pak prorok řekl Hasanovi: “Proč pomlouváš mé lidi, když se jim od Aláha dostalo osvícení? Myslím, že si úder zasloužíš”. Nicméně prorok básníka ukonejšil tím, že mu daroval pevnost v Medíně a koptskou otrokyni. Hasan pak složil verše chválící Aišinu čistotu a krásu.

Čtvrtého ruku hidžry došlo k zákopové bitvě. Množství Židů šlo do Mekky za Kurajšovci a vyzvali je, aby proti Aláhovu prorokovi vedli válku: “Pomůžeme vám proti němu, dokud se jej i jeho následovníků nezbavíte”. Kurajšovci odpověděli: “Vy jste vlastníci prvního písma; řekněte nám, jestli je naše náboženství lepší než jeho?” Oni řekli: “Vaše náboženství je lepší než jeho a vy jste blíže pravdě než je on”. Kurajšovci pak byli povzbuzeni k tomu, aby přijali pozvánku k boji proti Aláhovu prorokovi, a Židé šli do Ghatafanu a pozvali je, aby válčili proti Aláhovu prorokovi a řekli, že jim pomohou, a že Kurajšovci již slíbili, že budou bojovat. Kurajšovci tedy vyrazili pod vedením Abu Sufjana, a Ghatafanští pod vedením Ujajna.

17 – Zákopy

Když Aláhův prorok uslyšel o jejich záměrech, nechal udělat kolem Medíny zákopy a pracoval na nich i on sám, aby podpořil muslimy v prahnutí po odměně v ráji, a oni pilně pracovali s ním s výjimkou pokrytců mezi nimi, kteří byli liknaví, předstírali nemoci ve prospěch svých rodin bez povolení nebo vědomí proroka. Každý pravý muslim stojící před nevyhnutelným stavem nouze to vždy oznámil Aláhovu prorokovi a dostal povolení se vzdálit. A Aláh nejvyšší a nejskvělejší zjevil verš: “Když se Věřící účastní s prorokem věcí veřejných, neodcházejí aniž by se zeptali na povolení. Protože ti, kteří požádají o povolení jsou těmi, kteří věří v Aláha a v Jeho proroka. … A Aláh zná ty, kteří tajně kradou; ať si ti, kteří nedodržují jeho příkazy dávají pozor, protože je může potkat nějaká pohroma nebo bolestný trest”. Muslimové proto pracovali na zákopu dokud nebyl hotov.

Zatímco by zákop vykopáván, Aláh způsobil, že se staly určité věci, které prokázaly pravdivost Jeho proroka a potvrdily jeho prorocký úřad. Tvrdá půda, na kterou na některých místech narazili, muslimy odradila, a stěžovali si prorokovi, který požádal o nádobu s vodou. Plivnul do ní, chvíli se modlil za Aláhovu vůli, a pak vylil vodu na tvrdou zem. Ti, kteří byli přítomní, řekli: “Zem změkla až byla jako hromada písku, a neodolávala ani motyce ani rýči”.

Při další příležitosti byla poslána malá dívka, aby odnesla otci a strýci datle ke snídani. “Přišla jsem, a když jsem hledala mého otce a strýce, prošla jsem kolem Aláhova proroka, který řekl: ‘Pojď sem, malá. Co to máš?’ Odpověděla jsem: ‘To jsou datle, ketré poslala moje matka mému otci a strýci ke snídani’. Prorok pak řekl: ‘Dej mi je’. Tak jsem mu je nasypala do dlani. On nařídil, aby bylo rozprostřeno plátno, položil datle na něj, a řekl jednomu muži: ‘Zavolej lidi, aby přišli ke snídani’. Muži přišli a začali datle jíst, ale těch přibývalo tak, že když muži odešli, datle stále přepadávaly po obou stranách plátna”.

Další muž vyprávěl, jak “jsme pracovali s prorokem na zákopu, a já jsem sebou měl malou ovci, která nebyla příliš vypasená; a řekl jsem: ‘Můžeme jí připravit pro Aláhova proroka’. Proto jsem nařídil ženě, aby namlela nějaký ječmen a upekla chléb; pak jsem ovci porazil a upekli jsme jí pro proroka. Když přišel večer a prorok se chystal odejít (bylo naším zvykem, že jsme tam pracovali přes den a večer jsme se vraceli k rodinám), řekl jsem: ‘Proroku Aláha! Připravil jsem pro tebe mladou ovci, a upekli jsme ječný chléb; budu poctěn, když přijdeš do mého domu”. Chtěl jsem, aby přišel sám, ale když jsem řekl tato slova, řekl vyvolávači, aby zakřičel: “Následujte Aláhova proroka”. Prorok přišel a lidé s ním. Posadil se, přinesli jsme pečenou ovci, on pronesl díky Aláhovi, začal jíst a ostatní lidé jeden za druhým také; a když skončili a dorazili další lidé, stále mohli být všichni lidé ze zákopu nakrmeni mojí ovcí”.

Salman z Persie řekl: “Kopal jsem část zákopu a bylo to těžké. Prorok byl poblíž mě a když viděl, jak těžká je moje část, přišel, vzal mi z rukou motyku a třikrát udeřil do země. Při každém úderu se zajiskřilo. Pak jsem řekl: ‘Jsi pro mě jako otec a matka, ó Aláhovo proroku! Co bylo to zajiskření, které jsem viděl pod motykou, když jsi zasáhl zemi?’ On se zeptal: ‘Skutečně jsi ho viděl, Salmane?’ a já jsem řekl: ‘Ano’. On mi řekl: ‘První zajiskření znamená, že mi Aláh slíbil dobytí Jemenu; druhé že mi zajistil dobytí Sýrie a Západu; a třetí, že mi věnoval vítězství nad Východem’”.

Pak Aláhův prorok dokončil zákop, přišli Kurajšovci a utábořili se u soutoku proudů Rumy. Jejich armáda měla 10 000 mužů včetně svých spojenců a následovníků; přišli také Ghatafani se stoupenci z Najdu a utábořili se ve směru Uhudu; a došly zprávy, že židé kmene Banu Kurajza zrušili svojí smlouvu s Mohamedem. Aláhův prorok proto vyrazil s muslimy, celkem s 3000 muži, a utábořil se tak, že Sal byl za ním a zákop před ním a odděloval ho od nepřítele. Nařídil, aby ženy a děti byly uzavřeny do pevností.

Následovníci Aláhova proroka cítili strach; neboť nepřítel byl na všech stranách a Věřící dávali průchod všem možným domněnkám. Pokrytectví se stalo zjevným a jeden muž dokonce prohlásil: “Mohamed nám sliboval, že zabere poklady Chosroa a císaře; ale v tuto chvíli se nikdo z nás nemůže cítit bezpečně ani když si jde ulevit”.

Pak Aláhův prorok a modloslužebníci zůstali po více než dvacet dní utábořeni, aniž by došlo k násilí s výjimkou střelby šípů s obležení.

Když na lidi začaly doléhat těžkosti obležení, Aláhův prorok poslal posly za dvěma veliteli Ghatafanů, a slíbil jim třetinu sklizně datlí z Medíny, pokud budou souhlasit s odchodem. Byl uzavřen mír a byl sepsán dokument; konečný podpis ale vyvolal váhání. Prorok poslal pro dva ze svých Věřících a poradil se s nimi. Oni se zeptali: “Je to něco, co si přeješ udělat ty? Nebo je to něco, co ti nařídil Aláh a my to musíme udělat?” On Odpověděl: “Je to něco, co si přeju udělat pro vaše dobro; a při Aláhovi, neudělal bych to, ale Arabové na vás střílejí jako jeden muž a tísní vás ze všech stran. Je mým záměrem jejich nápor nějak zmírnit”. Pak ale jeden muž prohlásil: “My i tito lidé jsme dříve byli modloslužebníci, ale nejedli z našich datlí jinak než jako naši hosté nebo za peníze. Musíme jim nyní – když nás Aláh obdařil islámem, a poctil nás jím a tebou – dávat náš majetek? Ne. Při Aláhovi, nedáme jim nic kromě meče, dokud Aláh nerozhodne mezi námi a jimi”. Prorok řekl: “Máš pravdu”, a muž vzal dokument, přeškrtal písmo a řekl: “Ať si proti nám zkusí!”

Tak prorok a muslimové vytrvávali a jejich nepřátelé je obléhali, ale nedošlo k žádné bitvě, kromě toho, když nějací Kurajšovci vyjeli na svých koních oblečeni do bitvy; křičeli na obránce: “Připravte se na bitvu a uvidíte, kdo budou tento den skuteční bojovníci!” Pak se zastavili poblíž zákopu. Když ho uviděli, řekli: “To je vynález, se kterým by žádný Arab nepřišel” (Říká se, že ho Aláhovu prorokovi doporučil Salman z Persie). Pak našli místo, kde byl zákop úzký, se svými koňmi ho přeskočili a jeli k bažinaté oblasti mezi horou Sal a zákopem. Ali vyrazil s několika společníky strážit místo, kde koně přeskočili, a jezdci se proti nim rozjeli. Jejich vůdce dal výzvu k osobnímu souboji, kterou Ali přijal, a Ali ho zabil a ostatní jezdci uprchli zpět ke svojí armádě.

Safija, dcera Abdula Muttaliba, byla v Hasanově pevnosti, který zůstal na ochranu žen a dětí. Vyprávěla, jak “dorazil Žid a začal obcházet kolem pevnosti. Židé z Banu Kurajza zrušili smlouvu s Mohamedem a jejich pevnost byla za naší. Nebyl nikdo, kdo by chránil naši stranu města, a Aláhův prorok byl zaměstnán obléhateli a neschopen přijít nám na pomoc. Proto jsem řekla: ‘Ach Hasane! Žid obchází kolem pevnosti a při Aláhovi! Nejsem si jistá, že neoznámí naše zranitelné postavení Židům v našich zádech. Prorok je zcela zaměstnán; jdi proto za ním a zabij ho’. On odpověděl: ‘Ať ti Aláh odpustí! Víš dobře, že toto není úkol pro mě’. Když jsem viděla, že nic neudělá, vysmívala jsem se mu”. Když mi to řekl, viděla jsem, že od něj nelze nic očekávat. Připravila jsem se, vzala hůl a když jsem sešla z pevnosti k muži, bila jsem ho holí, dokud jsem ho nezabila. Když jsem s ním skončila, vrátila jsem se do pevnosti a řekla: “Hasane, jdi k němu dolů a svlékni ho – pouze to, že byl mužem mi zabránilo, abych mu vzala šaty”. Hasan odpověděl: “Nepotřebuji žádnou válečnou kořist”.

Během obléhání Nuajm z Ghatafanů, který se stal muslimem, nabídl Aláhovo prorokovi své služby. Aláhův prorok mu řekl: “Jsi jediným mužem z nich mezi námi. Přinuť je odvrhnout jeden druhého, pokud můžeš, aby nás nechali být; neboť válka je klam”. Nuajm šel za Banu Kurajza a poradil jim, aby nevěřili Kurajšovcům a Ghatafanům, protože když vyhrají válku, zaberou zemi Banu Kurajza jako válečnou kořist; a pokud by zvítězil Mohamed, byli by se museli bránit muslimům. Poradil jim, aby si od Kurajšovců a Ghatafanů vzali rukojmí jako záruku spojenectví.

Poté šel Nuaym za Kurajšovci a Ghatafany, řekl jim, že se zavrhl islám a Mohameda a že Banu Kurajza se nyní přidali k Aláhovo prorokovi, a slíbili mu, že pokud si od Kurajšovců a Ghatafanů vezmou nějaké rukojmí, předají je Aláhovo prorokovi k setnutí. To v nich probudilo podezření a rozhodli se, že jim nepošlou žádné rukojmí, které by mohli požadovat. Když pak Kurajšovci poslali za Banu Kurajza posla, aby se k nim připojili v boji, Banu Kurajza požadovali rukojmí a Kurajšovci a Ghatafané jim je odmítli poslat.

Aláhův prorok řekl: “Kdo půjde a zjistí, co dělá náš nepřítel? Kdokoliv půjde, vrátí se v bezpečí, a já se budu modlit k Aláhovi, aby ho v ráji učinil mým společníkem”. Ale nikdo z lidí nepovstal, kvůli jejich velkému strachu, jejich velkému hladu a velkému chladu; a když nikdo nepovstal, Aláhův prorok na mě zavolal a řekl: ‘Hudajfo! Jdi, vetři se mezi nepřítele, zjisti co dělají a vrať se ke mě’. Pak jsem vyrazil a vetřel se mezi nepřítele, zatímco vítr a Aláhova armáda tak mezi nimi činila, že ani jeden kotlík na vaření ani oheň ani stan nezůstal nepoškozen. A Abu Sufjan povstal a řekl: ‘Ať každý muž pojmenuje svého souseda!’ Proto jsem chytil muže vedle mě za ruku a zeptal se ho: ‘Kdo jsi?’ a on mi řekl své jméno. Abu Sufjan pokračoval: ‘Toto není náš domov. Náš skot a velbloudi zahynuli, Banu Kurajza nás opustili a jejich chování je znepokojivé. Utrpěli jsme touto vichřicí; ani jedno ohniště není v pořádku, ani stan nestojí! Pojďte za mnou!’ Pak šel ke svému velbloudovi a nasedl popohnal ho”.

“Poté jsem se vrátil k prorokovi, kterého jsem našel v modlitbách, a řekl jsem mu své zprávy”. Do rána Kurajšovci zmizeli a Ghatafané také. Pak Aláhův prorok a jeho armáda opustila zákopy a vrátila se do Medíny a odložila zbraně.

18 – Banu Kurajza

Toho dne v poledne přijel k prorokovi na mezkovi Gabriel, usazen v brokátovém sedle a s hedvábným turbanem na hlavě. Řekl: „Složil jsi zbraně, Aláhův proroku?“ Ten odpověděl: „Ano“, načež Gabriel řekl: „Ale andělé ještě zbraně nesložili. Přišel jsem vyzvat lidi, aby dle Aláhova rozkazu táhli proti Banu Kurajza. Přicházím osobně, aby se roztřásli strachem.“ A tak Aláhův prorok nařídil vyhlásit rozkaz, aby se nikdo nevěnoval odpoledním modlitbám, dokud nedojdou k židovské pevnosti.

Prorok vyslal nejdříve Aliho se svým praporcem a ostatní lidé spěchali, aby se k němu přidali. Když Ali dorazil k pevnosti, slyšel zde řeči urážející islám a tak se vrátil a varoval proroka, aby se k Banu Kurajza nepřibližoval. „Proč?“, zeptal se prorok. „Slyšel jsi, jak mě urážejí? Kdyby mě ti lidé znali, nemluvili by tak.“ Když přijel na území Banu Kurajza, zastavil se poblíž pramenu Ana a lidé se kolem něho shromáždili. Mnoho z nich přijelo hned po večerních motlitbách, aniž by vykonali odpolední modlitby, a tak si nahradili odpolední motlitby hned po posledních večerních; Aláh je za to však nepotrestal a ani Aláhův prorok je nepokáral.

Po dvaceti pěti dnech, kdy Aláhův prorok Banu Kurajza obléhal, se nepřátelé dostali do úzkých a Aláh naplnil jejich srdce strachem.

Jakmile nepřátelé shledali, že Aláhův prorok nehodlá odejít, dokud je nepokoří, Kab, jejich vůdce, k nim promluvil: „Mám tři návrhny a vy si vyberte ten, který vám vyhovuje. Můžeme tohoto muže poslouchat a věřit mu; prostě proto, že je prorokem. V tom případě bude váš život, majetek i vaše děti v bezpečí.“ Nato odpověděli: „Nikdy se nevzdáme příkazů Tóry, ani je nevyměníme za jiné.“ Kab pokračoval: „Pokud tuto možnost zamítáte, můžeme zabít naše děti a ženy a jít k prorokovi Mohamedovi a jeho druhům s vytasenými meči; pak Bůh rozhodne mezi námi a Mohamedem. Pokud zahyneme, nezanecháme po sobě sirotky, kteří by zle trpěli, avšak když zvítězíme, přísahám, že si vezmeme jejich manželky a děti!“ Nato odpověděli: „Měli bychom zabít tato ubohá stvoření? Jak bychom bez nich mohli žít?“ Řekl: „Pokud toto také zavrhujete, pak zvažte následující. Dnešní noc slavíme Šábes a tak je možné, že si Mohamed myslí, že je v bezpečí. Překvapme tedy jeho i jeho muže a zaútočme na ně.“ Avšak oni odpověděli: „Měli bychom znesvětit Šábes a udělat něco, co ještě nikdo před námi neudělal, kromě těch, kteří byli za svůj skutek změněni v opice?“ Nakonec Ali řekl: „Nikdo z vás od doby, co vás vaše matka zrodila, se nebyl schopen ani na jednu jedinou noc pevně držet svých rozhodnutí.“

Poté požádali Banu Kurajza proroka, aby jim poslal Abu Lubabu – jednoho z kmene Aus, jež byli jejich spojenci – aby se s ním mohli poradit. Když přijel, muži se zvedli a ženy s dětmi se kolem něho shromáždili se slzami v očích, což ho hluboce dojalo. Řekli: „Myslíš si, že bychom měli opustit pevnost, tak jak nám přikazuje Mohamed?“ a ačkoli jim odpověděl „Ano“, přejel si rukou přes hrdlo na znamení, že by byli zabiti.

Abu Lubaba poté řekl: „Při Aláhovi! Sotva jsem od nich odjel, došlo mi, že jsem zradil Aláha a Jeho proroka!“ Abu Lubaba nejel za Aláhovým prorokem, ale přivázal se ke sloupu mešity a řekl: „Nehnu se odsud, dokud mi Aláh neodpustí, co jsem udělal.“ a přísahal při Aláhovi, že již nikdy nevstoupí na půdu Banu Kuarajza, ani ho už nikdo nespatří v zemi, v které zradil Aláha a Jeho proroka. Když se o tom doslechl Aláhův prorok, řekl: „Kdyby za mnou přišel, tak bych se za něho přimluvil; ale protože se zachoval jinak, nepomohu mu, dokud mu Aláh neodpustí.“ Abu Lubaba zůstal přivázaný po šest dní; vždy, když nastala doba modlitby, ho jeho žena odvázala, aby mohl vykonat pobožnost. Potom ho přivázala zpátky.

Ráno sešel kmen Banu Kurajza ze své pevnosti a vzdali se Aláhovu prorokovi a kmen Aus prosil, aby se prorok zachoval ke spojencům jejich kmene stejně shovívavě, jako se zachoval ke spojencům kmene Khazraj. Prorok řekl: „Chtěli byste, aby o jejich osudu rozhodl jeden z vašich lidí?“, a oni souhlasili. Pokračoval: „Ať tedy rozhodne Sad bin Muad.“ Sad byl během obrany příkopu zasažen šípem a protože byl podsaditý a pohledný muž, vysadili ho jeho lidé na kožený polštář na osla. Řekli mu, „Jednej se svými spojenci laskavě, protože Aláhův prorok ti svěřil tento úkol.“ Prosili ho však příliš, a tak řekl: „Sad si dá dobrý pozor, aby nepřivodil zavržení Aláhovo obavami ze zavržení lidského.“ Ještě než Sad dorazil k lidem kmene Banu Kurajza, začalo nad nimi kvůli tomu, co prohlásil, několik jeho lidí naříkat.

Když se Sad objevil, řekl prorok muslimům: „Povstaňte v úctě ke svému vůdci!“ Nato se Sad zeptal: „Podřídíte se mému rozhodnutí, jež je v souladu s Aláhem?“, a oni řekli: „Podřídíme!“ Také Aláhův prorok odpověděl: „Ano.“ A Sad pronesl násludující: „Nařizuji zabít muže, rozdělit majetek a zajmout ženy a děti.“ Aláhův prorok řekl: „Tak jsi rozhodl, v souladu s Aláhovou vůlí, nad sedmi nebeskými klenbami.“

Aláhův prorok uvěznil lidi kmene Kurajza v Medině a nechal vykopat v místě tržiště příkopy. Pak poslal pro muže, kterým měly být sťaty hlavy tak, aby spadly do příkopů. Byli vyvedeni ve skupinách a byl mezi nimi i Kab, vůdce kmenu. Bylo jich šest až sedm set, někteří však uvádějí osm až devět set. Všichni byli popraveni. Jeden muž se otočil ke svým lidem a řekl: „Nezáleží na tom! Tento masakr byl dětem Izraele předurčen z boží vůle!“ Nato se posadil a byl sťat.

Aiša, prorokova žena, řekla: „Byla zabita pouze jedna z jejich žen. Při Aláhovi! Povídala si se mnou a smála se, zatímco prorok zabíjel její krajany na tržišti; a když ji zavolali, zeptala jsem se, ´Proč tě volaji?´, a ona odpověděla, ´Budu zabita!´ Zeptala jsem se proč a ona řekla, ´Kvůli něčemu, co jsem udělala!´ Pak ji odvedli a usekli jí hlavu. Nikdy nepřestanu obdivovat její humor a to, jak se smála i ve chvíli kdy věděla, že zemře.“ Tato žena zabila Věřícího, když svrhla mlýnský kámen z pevnosti Banu Kurajza.

Prorok rozdělil mezi muslimy majetek, ženy a děti Banu Kurajza a ponechal si jednu pětinu. Každý z jezdců dostal tři podíly, jeden pro sebe a dva pro svého koně, a každý pěšák dostal po jednom podílu. Toho dne bylo na místě třicet šest koňů Banu Kurajza. Prorok vyslal posla k Najdovi, aby s ním vyměnil zajaté otroky za koně a velbloudy.

Prorok si vybral jednu z židovských žen, Rajhanu, která zůstala jeho otrokyní až do konce života. Navrhl jí, aby se stala jeho manželkou a začala nosit závoj (který by jí odděloval od ostatních osob, tak jako jeho ostatní manželky), ale ona mu na to řekla: „Radši mi dovol zůstat tvou otrokyní; bude to snadnější pro mne i pro tebe.“ V době, kdy byla zajata, byla nepřítelem islámu a chtěla zůstat židovkou; prorok byl z toho zarmoucen a zůstal vůči ní chladný. Jednoho dne, když seděl prorok se svými přáteli a zaslechl za sebou klapot sandálů, prohlásil: „Ten, kdo přichází, mi řekne, že Rajhana přestoupila k islámu.“ Bylo to vskutku tak a prorok byl velice potěšen.

Potom, co byli lidé kmene Banu Kurajza pozabíjeni a jejich majetek rozdělen, Sadovo zranění se opět otevřelo a on zemřel jako mučedník. Uprostřed noci přišel za prorokem Gabriel, na hlavě měl turban ze zlatého brokátu, a zeptal se, „Kdo je ten mrtvý muž, pro kterého se nebeské brány otvírají a trůn se chvěje radostí?“ Nato prorok spěchal k Sadovi, ale nalezl ho již mrtvého.

Sad byl zavalitý muž, ale když ho lidé nesli na kremaci, zdál se jim lehký. Říkali: „I když je podsaditý, ještě nikdy jsme nenesli lehčí tělo.“ Když se o tom doslechl Aláhův prorok, vysvětlil jim: „Sad má kromě vás i jiné nosiče a přísahám při Něm, v jehož rukou leží můj život, že andělé nesli Sadovi duši a nebeský trůn se pro něho třásl.“

Vítězství v zákopové válce bylo pro proroka zadostiučiněním za porážku u Uhudu. V Medině měl nyní zajištěno nejvyšší postavení, s odporem pouze menšiny Farizejů. Dva ze tří židovských kmenů byly vyhnány a třetí prakticky vyhuben takovým způsobem, jenž spolehlivě odradil jakýkoliv potenciální odpor, který by ohrozil jeho pozici. Všechny spory byly odkazovány k němu a jeho slovo bylo zákonem.

19 – Pouť

Nyní se blížil konec šestého roku hidžry a prorok se rozhodl jít na pouť do Mekky. Nešlo o válečnou výpravu, a nebyl měsíc, ve kterém by bylo vedení války podle zákona povoleno. Prorok pozval okolní arabské kmeny a kočovné Beduíny, aby ho doprovodili, protože se obával, že by ho Kurajšovci mohli napadnout, nebo mu zabránit vstoupit do Kaby. Mnoho Arabů se zdrželo, takže vyrazil s Pomocníky, Emigranty a dalšími Araby, kteří přišli. Vzal zvířata vhodná k obětování, oblékl si poutnické roucho, aby lidé věděli, že nemá válečné úmysly, a vyrazil s jediným úmyslem navštívit Kabu a vzdát jí čest. “Vzal si k obětování sedmdesát velbloudů, protože množství jeho mužů se rovnalo sedmi stům, jednoho velblouda na každých deset mužů”, zaznamenal jeden svědek, ale jiný řekl, že s ním šlo čtrnáctset mužů.

Když prorok dorazil do Usfanu, bylo mu řečeno: “Kurajšovci se doslechli o tvojí výpravě; a přivedli své dojné velbloudice, a oblékli se do leopardích kůží, a utábořili se u Dhu Tuwa a přísahali u Aláha, že ti nedovolí vstoupit do Mekky. Chalid již s jezdectvem obsadil Karaul-Ghamain”. Prorok řekl: “Běda Kurajšovcům! Válka je zničila! Jak by jim mohlo ublížit, kdyby mi umožnili jít mojí cestou a cestou Aláhovou? Nepřestanu bojovat za slovo Aláhovo, dokud se nestane vítězným, nebo dokud mi nepodříznou krk”. Pak řekl: “Kdo nás povede cestou, která by je obešla?” a muž z Aslamu je vzal průsmykem, který byl nerovný a kamenný, dokud nedošli na pohodlnější cestu.

Když Kurajšovská jízda viděla, že muslimové jeli jinou cestou, spěchali zpátky, aby se znovu spojili s vlastními lidmi. Když muslimové došli k průsmyku al-Murar, prorokova velbloudice si klekla a lidé řekli: “Je trucovitá”. On odpověděl: “Není trucovitá; nemá to v povaze. Ale On, který zastavil před Mekkou slona, zastavil i jí. Když mě dnes Kurajšovci požádají o jakýkoliv způsob prokázání mého příbuzenství, prokážu jim ho”. Pak řekl lidem: “Utábořte se!” a oni protestovali a říkali: “V tomto údolí není žádná voda”. Proto protok vytáhl ze svého toulce šíp a dal ho jednomu ze svých společníků, který sešel dolů k vyschlé vodní jámě a propíchl jím její dno; pak vyteklo mnoho vody a všichni lidé pili a utábořili se okolo.

Poté, co se prorok pohodlně utábořil, navštívil Budajla a několik mužů Chuzaů, kteří s ním mluvili a ptali se ho na smysl výpravy. Odpověděl jim, že nevyšel do války, ale aby jako poutník navštívil povsvátnou Kabu. Oni se poté vrátili ke Kurajšovcům a řekli: “Jste ve svých soudech uspěchaní. Mohamed nepřišel bojovat, ale navštívit Kabu”. Kurajšovci vytrvávali ve svých podezřeních a říkali: “I když nemusel přijít bojovat, nikdy nevstoupí proti naší vůli”. Poslali nicméně pozorovatele a jeden z nich byl Beduín z kočovných kmenů. Když ho prorok viděl přijíždět, řekl: “Tento muž je jeden z oddaných. Propusťte obětní zvířata tak, aby je mohl vidět!” Když muž viděl zvířata postupující od údolí směrem k němu, nesoucí ozdobné věnce a pobíhající mezi keři v této neúrodné zemi, vrátil se ke Kurajšovcům naplněn úctou, aniž by se vůbec setkal s Aláhovým prorokem, a podal hlášení. Oni ale odpověděli: “Posaď se! Ty jsi pouštní Arab a nemáš žádné vědomosti”. Pak se Beduín rozhněval a řekl: “Mé kmeny nevstoupí do spojenectví s vámi z důvodu jako je tento! Má být muž držen mimo dům Aláha, když mu přišel pouze vzdát čest? Musíte Mohamedovi buďto povolit pokračovat, nebo já a mé kmeny odjedeme”. Oni odpověděli: “Ovládej se, a my si získáme výhodné podmínky”.

Pak poslali za prorokem Urwu, jiného ze svých spojenců, a přísahali, že přijmou jeho zprávu o situaci. Aláhův prorok s ním promluvil jako mluvil dříve a řekl mu, že nepřišel bojovat. Když byl Urwa s prorokem, dobře si všímal chování jeho společníků; prorok neprováděl své očisty, aniž by je pobízel k šetření vodou, neplival, aniž by neschraňovali jeho sliny, a když mu vypadl z hlavy vlas, sebrali ho. Když se Urwa vrátil ke Kurajšovcům, řekl: “Viděl jsem vládce Persie v jeho vlastní zemi, a vládce Byzancie v jeho vlastní zemi, a vládce Habeše v jeho vlastní zemi; a neviděl jsem krále žádného národa tak uctívaného, jako je Mohamed mezi svými společníky! Viděl jsem lidi, kteří ho za žádnou cenu nezavrhnou! Dělejte tedy, co považujete za odpovídající”.

Aláhův prorok zavolal Utmana a poslal ho za Abu Sufjanem a za šlechtici Kurajšovců, aby je informoval, že nepřišel bojovat, ale přišel na pouť do Kaby, aby jí uctil. Utman přijel k Abu Sufjanovi a předal mu prorokovu zprávu, a když tak učinil, oni mu řekli: “Pokud si ty sám přeješ chodit kolem Kaby, můžeš tak učinit”. On ale odpověděl: “Neučiním tak, dokud tak neučiní Aláhův prorok”, a Kurajšovci ho uvěznili a bylo oznámeno prorokovi a muslimům, že Utman byl zavražděn.

Prorok poté přísahal: “Neodejdeme, dokud nebudeme s těmito lidmi bojovat”, a vyzval své stoupence, aby přísahali. Tak učinili, ve stínu stromu, nabídli prorokovi spojenectví a slíbili, že z bitvy neutečou. Pouze jeden muž, al-Džad, se složení slibu vyhnul.

Nicméně brzy došly zprávy o tom, že novinky o Utmanově smrti nebyly pravdivé. Kurajšovci poslali za prorokem Suhajla s těmito pokyny: “Uzavři s ním mír za podmínky, že nyní odejde; nemůžeme dovolit, aby arabové říkali, že vstoupil do Mekky proti našemu přání”. Když prorok zpozoroval, jak se blíží Suhajl, řekl: “Kurajšovci chtějí uzavřít mír, proto poslali toho muže”.

Když Suhajl dorazil k prorokovi, mluvil dlouho, a nakonec byla mezi nimi uzavřena mírová smlouva. Když bylo všechno domluveno, zbývalo pouze sepsat dokument. Prorok povolal Aliho a řekl: “Piš”.

Řekl: “Piš: ‘Ve jménu Aláha slitovného, soucitného …’”, ale Suhajl zasáhl a řekl: “To nemůžu přijmout. Piš: ‘Ve tvém jménu, ó Aláhu’”. Prorok se obrátil na Aliho a řekl: “Piš: ‘Ve tvém jménu, ó Aláhu. Toto je smlouva o míru mezi Mohamedem, Aláhovým prorokem, a …’”. Suhajl ale znovu zasáhl. “Pokud bych přiznal, že jsi Aláhovým prorokem, nebojoval bych proti tobě! Napiš své jméno a jméno svého otce”. Aláhův prorok proto řekl: “Piš: ‘Toto je smlouva o míru mezi Mohamedem bin Abduláhem a Suhajlem bin Amrem. Souhlasili, že proti sobě nepovedou válku po dobu deseti let. Pokud uprchlíci Kurajšovců přijdou k Mohamedovi, pošle je zpět; pokud ale ke Kurajšovcům přijdou uprchlíci od Mohameda, Kurajšovci se jich nevzdají. Nepřátelství skončí a nebudou mezi nimi povoleny ani lsti ani krádeže. Každý člověk je svobodný uzavřít smlouvu o spojenectví s Mohamedem nebo s Kurajšovci’”.

Bylo odsouhlaseno, že muslimové se tento rok vzdají svého pokusu o vstup do Mekky, ale že příští rok jim bude poskytnut vstup po dobu tří dnů, pokud nebudou ozbrojeni více, než běžní poutníci.

Když prorokovi společníci pochodovali od Medíny, neměli žádné pochybnosti o tom, že vstoupí do Mekky, protože prorok měl vizi; když byli ale svědky podpisu této smlouvy a toho, čemu se prorok musel podřídit, byli velmi zarmouceni.

Nyní se Aláhův prorok snažil v některých ohledech svojí pouť naplnit, proto poté, co byla podepsána mírová smlouva, porazil obětní zvířata, a nechal si oholit hlavu. Když to lidé viděli, udělali to samé. Byli velmi blízko hranicím posvátného území.

Prorok začal postupovat zpět a cestou mu byla zjevena súra Vítězství. “Zajistili jsme ti jasné vítězství, neboť Aláh ti odpustí tvé minulé a budoucí hříchy, zajistí ti přízeň, a povede tě správnou cestou”.

“Ti, kdož ti věrnost přisahají, přísahají vlastně Bohu a ruka Boží spočívá na rukou jejich. Kdo poruší úmluvu, tedy ji poruší jen ke škodě vlastní, kdo však věrně dodrží úmluvu s Bohem uzavřenou, tomu On uštědří odměnu nesmírnou”. Súra potom mluví o Arabech, kteří zůstali pozadu, když je prorok vyzval, aby se k němu připojili k pouti. “A řeknou ti, kdož zůstali pozadu z kočovných Arabů: ‘Byli jsme zaměstnáni stády svými a rodinami svými’”, ale není to pravda, protože se radovali z možnosti, že se nikdy nevrátíš. “A řeknou ti, kdož zůstali vzadu, když chystáte se na pochod, abyste se zmocnili kořisti: „Dovolte nám, abychom vás následovali!“ A rádi by takto změnili slovo Boží! Rci: „Nebudete nás následovat – tak to již dříve rozhodl Bůh!“ A řeknou: „Nikoliv, vy nám to jen nepřejete!“ Ba ne, oni jsou jen málo chápaví. Rci těm z kočovných Arabů, kteří vzadu zůstali: „Budete vyzváni k boji proti lidu obdařenému velkou bojovností; a budete proti nim bojovat, leč by přijali islám. Uposlechnete-li, Bůh vám dá odměnu překrásnou, avšak obrátíte-li se zády, tak jak jste se již obrátili dříve, potrestá vás trestem bolestným. … Bůh věru již nalezl zalíbení ve věřících, když ti přísahali věrnost pod stromem, a On dobře ví, co bylo v srdcích jejich. A seslal k nim sakínu a odmění je brzkým úspěchem i kořistí hojnou, jíž se zmocní. A Bůh mocný je i moudrý. … On je ten, jenž odvrátil ruce jejich od vás a ruce vaše od nich v údolí Mekky poté, co vám nad nimi uštědřil vítězství; a Bůh dobře pozoruje vše, co děláte. … A kdyby nebylo věřících mužů a žen, které jste neznali a které jste mohli pošlapat, takže byste se na nich nevědomky dopustili viny. … Bůh zajisté již dokázal poslu Svému pravdivost jeho snu: „Vskutku vstoupíte do Posvátné mešity, bude-li chtít Bůh, bezpečni a s oholenými hlavami a ostříhanými nehty a vousy a bez jakékoliv bázně!“ A On věděl to, co jste neznali, a kromě toho vám připravil blízký úspěch”.

Před tímto islám nezískal žádné větší vítězství. Války byly běžné, kdekoliv se lidé setkali, po uzavření smlouvy byly ale zastaveny, a lidé se cítili v bezpečí a mohli se setkávat a vést diskuse a rozpravy; každý inteligentní člověk, kterému bylo navrženo přijetí islámu, proto islám přijal. V těchto následujících dvou letech tak přijalo islám stejné množství lidí, kolik ho přijalo od jeho počátku. Možná více. O dva roky později byl prorok schopen vyjít na pouť s deseti tisíci lidmi namísto s čtrnácti sty.

Když byl Aláhův prorok zpět v Medíně, dorazil uprchlík z Mekky jménem Abu Basir. Kurajšovci poslali dopis se dvěma posly, kterým žádali jeho vydání v souladu se smlouvou, a prorok Abu Basirovi řekl: “Znáš naši smlouvu a naše náboženství zakazuje zradu! Aláh zajistí osvobození a šťastný konec tobě i těm, kteří jsou stejně bezmocní. Vrať se proro ke svým lidem”. Abu Basir prosil: “Nemůžeš mě vrátit zpátky nevěřícím, aby mě svedli od mého náboženství”, prorok ale odpověděl: “Odejdi! Aláh ti zajistí vysvobození”.

Poté Abu Basir odjel s posly a když dojeli až k Dhul-Hulajfě, posadil se s nimi na zeď. “Je tvůj meč ostrý?” zeptal se jednoho z nich. “Mohu se na něj podívat?” Pak ho Abu Basir vytáhl z pochvy a zabil ho. Druhý posel utekl zpět k Aláhovu prorokovi, který seděl v mešitě, a pozdravil ho: “Běda ti, co se stalo?” On odpověděl: “Tvůj společník zabil mého společníka”. Krátce poté dorazil Abu Basir s vytaseným mečem a řekl prorokovi: “Ty jsi dodržel svůj slib a Aláh tě ho zbavil! Správně jsi mě vydal do rukou Kurajšovců, ale já jsem ubránil své náboženství”. Aláhův prorok prohlásil: “Zde je muž, který by mohl roznítit válku, kdyby měl dost mužů”.

Abu Basir odešel a zastavil se v al-Isu na mořském pobřeží, které leželo na cestě karavan Kurajšovců do Sýrie; a když byla věřícím sdělena prorokova slova “Mohl by roznítit válku, kdyby měl dost mužů”, až sedmdesát mužů vyrazilo za Abu Basirem. Pak pronásledovali Kurajšovce a zabili každého jejich muže, ke kterému se dostali, a přepadli každou karavanu, která prošla poblíž, takže Kurajšovci nakonec poslali prorokovi dopis a prosili ho, aby nájezdníkům umožnil žít v Medíně, pokud si tak budou přát, takže nebudou nadále obtěžovat Kurajšovce, kteří si již nepřáli jejich návrat do Mekky. Tak byli nájezdníci přijati do Medíny.

Poté Mohamed dostal nápad vyzvat vládce okolních států, aby naslouchali jeho učením. Byzantská říše se zdála rozpadat, křesťanská církev byla rozdělená, a možnosti se zdály být vhodné k jejich využití. Rozhodl se vyslat oficiální vyslance. Ve stejnou dobu si začal podřizovat okolní kmeny na polostrově, nebo s nimi uzavírat spojenectví.

20 – Chajbar

V sedmém roce hidžry vyjel prorok se šestnácti stovkami následovníků na výpravu proti židovskému kmeni z Chajbaru vzdáleného sto mil. Postupovali cestou tak, aby zabránili Chajbarským získat pomoc od svých spojenců Ghatafanů.

Když prorok dosáhl údolí Chajbaru, se svými společníky se zastavil a modlil se k Aláhovi. “Pane nebí a země, které objímáš, Pane obou světů a všeho, co obsahují, Pane dáblů a těch, kteří jsou zkažení, Pane větrů a všeho, co rozprašují! Žádáme tě o dobro pro tuto vesnici, o dobro pro její obyvatele, a o dobro pro vše v ní, a utíkáme k tobě pro útočiště před jejími zly, před zlem jejích obyvatel, a před zlem všeho, co je v ní. Vpřed, ve jménu Aláha!” Tato slova pronesli v každé vesnici, do které vstoupili.

Aláhův prorok nenapadl Chajbar až do dalšího rána; pokud slyšel volání k modlitbě, neprovedl by útok, pokud ho ale nezaslechl, zaútočil. “Zastavili jsme se na noc u Chajbaru, a prorok čekal a neuslyšel ranní volání k modlitbě, proto nasedl na svého koně a my jsme nasedli na naše. Já [prorokův sluha Anas] jsem jel za Abu Talhoutakem tak blízko, že se moje noha dotýkala nohy Aláhova proroka. Potkali jsme několik dělníků, kteří šli brzy ráno do práce a kteří nesli lopaty a koše, a když spatřili proroka a jeho armádu, křičeli a utekli. Prorok vykřikl: ‘Aláhu akbar! Chajbar bude zničen’”.

Prorok jednu za druhou obsadil židovské pevnosti a cestou bral zajatce. Mezi nimi byla Safíja, žena Kinana, náčelníka Chajbaru, a její dvě sestřenice; prorok si vybral Safíju pro sebe. Další zajatci byli rozděleni mezi muslimy. Bilal přivedl Safíju prorokovi a cestou minuli těla několika Židů. Safíjiny společnice naříkaly a sypaly si na hlavu prach. Když Aláhův prorok spatřil tuto scénu, řekl: “Odveďte ode mě tyto dáblice”. Nařídil ale, aby Safíja zůstala a hodil na ní svůj plášť. Muslimové tak věděli, že si jí vyhradil pro sebe. Prorok pokáral Bilala řka: “Přišel jsi o všechnu slitovnost, když jsi nechal projít ty ženy kolem těl jejich manželů?”

Muslimové měli zvyk jíst maso svých oslů, ale v tento den pronesl prorok několik zákazů pro budoucnost; žádný muslim nesmí jíst maso ochočeného osla. Ačkoliv prorok zakázal jezení tohoto masa, povolil jezení masa koní. Také prohlásil: “Není podle zákona, aby Věřícího zavlažovat sklizeň jiného muže [měl styk s těhotnou zajatkyní]; ani nesmí mít Věřící styk se zajatou ženou, pokud nebyla očištěna; ani nesmí Věřící jet na zvířeti, které mu nepřipadlo a vrátit ho vyhublé k ostatní kořisti, ani nesmí nosit ukořistěné šaty, a vrátit je ke kořisti obnošené”.

Poté, co Aláhův prorok dobyl Chajbarské pevnosti a majetek, dorazil k pevnostem al-Watih a al-Sulalim, které jako poslední odolávaly. Ty oblehl.

Pak vyšel ven Žid Marhab a vyzval k boji muže proti muži. Prorok řekl: “Kdo odpoví na výzvu toho muže?” a Mohamed bin Maslama odpověděl: “Já! Musím pomstít svého bratra, který byl zabit včera!”

Jak přistoupili jeden k druhému, bojovníci byli odděleni starým stromem, který sloužil oběma z nich jako úkryt, a když za něj jeden z nich uskočil, druhý odsekl svým mečem větve; pokračovali v této hře, dokud nebyl strom skoro zbaven větví a nevypadal jako člověk. Pak Marhab zaútočil na muslima a udeřil na něj, ale on nastavil svůj štít a meč na něj rychle dopadl; pak ho muslim zabil.

Ali v bitvě prováděl velké činy. “Když dorazil k hradu, vyšli z něj lidé a on na ně zaútočil. Žid ho udeřil tak, že mu upadl štít, ale zvedl poblíž pevnosti dveře a použil jeho štít na ochranu, dokud mu Aláh nazaručil vítězství; pak je odhodil. Když bylo po všem, já a dalších sedm mužů jsme se snažili ty dveře otočit, ale neměli jsme na to dost síly”.

Po asi deseti dnech si lidé uvědomili marnost snahy o obranu; proto požádali o mír a o to, aby byly jejich životy ušetřeny. Prorok souhlasil, protože již dobyl všechna další území.

Kinana, manžel Safíje, byl strážcem pokladnic kmene, a byl přiveden před proroka, který se zeptal, kde jsou ukryty. Kinana ale odmítl místo prozradit. Pak předstoupil Žid, který řekl: “Viděl jsem každé ráno Kinanu chodit k jistým ruinám”. Prorok se Kinany zeptal: “Jsi připraven zemřít, když zjistíme, že víš, kde se poklad nachází?” A on odpověděl: “Ano”. Prorok pak nařídil, aby bylo v ruinách kopáno, a část pokladu byla nalezena. Pak byl znovu Kinana dotázán na zbytek, stále to ale odmítal sdělit. Aláhův prorok ho předal al-Zubajrovi a řekl mu: “Muč ho, dokud neřekne, co ví”, a al-Zubajr mu na hrudi rozdělal oheň, takže takřka zemřel; pak ho prorok předal Mohamedovi bin Maslamovi, který mu usekl hlavu.

Když lidé z Fadaku, blízkého židovského města, slyšeli, co se stalo, poslali za prorokem vyslance, aby ho požádali, aby je ušetřil, pokud mu dají všechen svůj majetek. Souhlasil. Poté, co dosáhl dohody s lidmi z Chajbaru, požádali, aby jim dovolil obdělávat své vlastní země, a ponechat si polovinu toho, co vypěstují. Řekli: “Vyznáme se lépe ve statcích a v jejich obdělávání”. Prorok s nimi na tomto základě uzavřel mír, ale dodal: “Pokud bude pro nás výhodné vás vyhnat, učiníme tak”. Lidé z Fadaku s ním uzavřeli mír za stejných podmínek; majetek Chajbarů tak patřil všem muslimům, ale majetek Fadaků patřil Aláhovu prorokovi, protože je dobyl bez pomoci jízdy nebo velbloudů.

Poté, co si Aláhův prorok odpočinul, mu zajatá žena Zanajb přinesla pečenou ovci. Zeptala se, kterou část ovce má Aláhův prorok nejraději, a když se dozvěděla, že nohu, dala do ní mnoho jedu, i když otrávila celou ovci. Když jí dala před proroka, vzal si kousek, ale nesežvýkal ho. Pak ho vyplivl a řekl: “Tato kost mi říká, že je otrávená”. Nechal ženu přivolat, ona se přiznala k tomu, co učinila, a on se jí zeptal: “Proč jsi to udělala?” Ona odpověděla: “Není pro tebe žádným tajemstvím, co k tobě cítí moji lidé. Řekla jsem si: ‘Pokud je pouhým králem, měli bysme ho být zbaveni; ale jestli je prorokem, bude o jedu vědět a ochrání sám sebe’”. Prorok jí propustil, ale Bišr zemřel po kusu, který snědl.

Během jeho poslední nemoci o léta později prorok řekl: “Cítím žílu z mého srdce bít z jídla, které jsem snědl v Chajbaru”; kvůli těmto slovům muslimové došli k závěru, že prorok zemřel jako mučedník v bitvě a stejně tak s důstojností jeho prorockého úřadu, který mu Aláh udělil.

Kořist z Chajbaru, nejbohatší části Hidžázu, byla větší než kdy předtím. Byly mezi ní datle, olej, med a ječmen, a stejně tak ovce a velbloudi a šperky.

Tresty za nedodržování zákazů daných v den porážky Chajbaru byly rychlé. Na cestě zpět do Medíny byl prorokův otrok náhodou zasažen šípem a zabit. “Řekli jsme: ‘Ať se raduje v ráji’, ale prorok odpověděl: ‘Žádným způsobem! Přísahám, že plášť, který ukradl z kořisti v Chajbaru na něm nyní hoří v pekle!’ Prorokův společník, který tato slova slyšel, k němu přišel a řekl: ‘Ó Aláhovo proroku! Vzal jsem si dva řemeny na své sandály’ a on odpoveděl: ‘Pak budeš trpět dvěma řemeny ohně’”.

21 – Odvetná pouť

Aláhův prorok se vrátil do Medíny a zůstal tam po několik měsíců a vysílal různé nájezníky a výpravy. Pak přišel měsíc poutí a bylo to rok po výpravě do al-Hudajbíje, odkud se musel vrátit zpět do Mekky.

Pak proběhlo, co se nazývá Odvetnou poutí, kdy se prorok pomstil Kurajšovcům, kteří mu zabránili vstoupit do Mekky v šestém roce hidžry, tím, že do ní vstoupil v posvátném měsíci sedmého roku. Muslimové, kteří byli dříve vráceni s ním, nyní také pochodovali na této pouti, a když Mekané slyšeli o tom, že se blíží k městu, někteří z nich ho opustili.

Ale někteří lidé v Mekce stáli poblíž společenského domu a proroka vyhlíželi, a když vtoupil do mešity, hodil si plášť přes levé rameno, předpažil své ruce a zvolal: “Ať má Aláh slitování s tímto mužem, aby měl sílu”. Pak obejmul kámen, vyšel ven a jeho stoupenci ho následovali. Skočil, aby obejmul Jemenský kámen a černý kámen a třikrát oběhl Kabu, než zpomalil.

Aláhův prorok zůstal v Mekce po tři dny a třetího dne byl navštíven kurajšovským mužem, který mu řekl: “Čas vypršel! Odejdi od nás!” Poté Aláhův prorok odešel a vrátil se do Medíny.

Prvního měsíce osmého roku hidžry poslal prorok výpravu do Muty na hranicích se Sýrií a velení svěřil Zajdovi řka: “Pokud by byl Zajd zabit, velení převezme Džafar, pokud by byl zabit Džafar, pak ho převezme Abduláh bin Rawaha”. Muži se připravili, a když byli připraveni, jejich počet se rovnal třem tisícům. Zatímco se někteří prorokovi společníci loučili s Abduláhem bin Rawahou, ten plakal a oni se ho ptali: “Proč pláčeš?” On odpověděl: “Nemám v tomto světě žádnou lásku, nepláču ani kvůli vám, slyšel jsem ale Aláhova proroka recitovat verš z Aláhova písma, které takto mluví o pekelném ohni: ‘Každý do něj musí jít. To je Aláhovo nařízení, které musí být naplněno’. A já nevím, jak bych mohl uniknout, až se do něj dostanu”. Muslimové pak řekli: “Ať je Aláh s tebou a chrání tě, a přivede tě v bezpečí zpět k nám”.

Pak lidé vyrazili, ale prorok je kus cesty doprovodil a pak je opustil.

Pochodovali, dokud se nedostali k Maanu v Sýrii, kde zaslechli, že Byzantský císař Heraclius je utábořen v Maabu se 100 000 Řeky podpořenými dalšími 100 000 muži z arabských kmenů vedených mužem jménem Malik. Když se muslimové dozvěděli tuto novinu, zůstali dvě noci v Maanu, aby situaci zvážili. Řekli: “Napišme prorokovi a sdělme mu velikost našeho nepřítele. Buďto nám pošle posilu, nebo nám poskytne radu”. Abduláh bin Rawaha se pokusil podpořit ducha svých lidí tím, že říkal: “To, před čím nyní couváte, je to, co jste přišli hledat, mučednictví. Nebojujeme proti těmto lidem počtem, silou nebo přesilou, ale Aláhovým náboženstvím! Proto se pohněte. Může se stát pouze jedna ze dvou věcí – obou dobrých – buďto vítězství, nebo mučednictví”. Lidé vykřikli: “Při Aláhovi! Rawahův syn promluvil pravdu!” a znovu vyrazili a pochodovali, dokud nedošli do oblasti Balka a nespatřili Heracliovy armády. Pak došlo k bitvě u vesnice jménem Muta.

Muslimové se postavili do bitevní formace; jejich pravé křídlo bylo vedeno mužem jménem Kutba a levé Ubajou. Dvě armády se střetly a bojovaly. Zajd v boji nesl prorokův praporec, dokud nepadl kopím nepřítele. Poté uchopil praporec Džafar a bojoval s ním, ale bitva se stala intenzivní a on seskočil dolů ze svého hnědého koně, zchromil ho, což znamenalo “smrt nebo vítězství”, a bojoval, dokud také nebyl zabit. Byl prvním mužem v islámu, který zchromil svého koně. Džafarovi bylo pouze třicet tři let; v bitvě mu byly useknuty ruce a Aláh je v ráji nahradil dvěma křídly, na kterých létal.

Když byl Džafar zabit, vlajku převzal Abduláh bin Rawaha. Sesedl a bratranec mu přinesl morkovou kost a řekl: “Posilni se jí, protože budeš muset překonat mnoho těžkostí”. Vzal ji a kousl do ní, ale když slyšel povyk svých vojáků, vyčetl si: “Jsem tolik ponořený do života” a odhodil kost, uchopil svůj meč a spěchal do bitvy, kde bojoval, dokud nebyl zabit.

Poté uchopil vlajku Thabit a vzkřikl: “Muslimové! Vyberte si jiného vůdce”. Oni odpověděli: “Tebe”, ale on tu čest odmítl, a oni zvolili Chalida, který se držel dál od nepřítele a rozhodl stáhnout se, aby ušetřil životy svých lidí. Nepřítel se také stáhl, a Chalid byl schopen se svojí armádou odejít.

Nicméně Kutba, který velel pravému křídlu muslimů, zabil Maritha, vůdce arabských vojáků, kteří podporovali Heraclia.

Když se armáda vrátila do Medíny, Aláhův prorok a muslimové jim vyšli naproti. Děti běžely vpředu a prorok je následoval na mezkovi. Lidé začali na armádu házet kamení a kříčeli: “Dezertéři! Utekli jste z Aláhovy stezky!”, prorok ale řekl: “Nejsou to dezertéři, a pokud bude Aláh potěšen, budou znovu útočit”.

Po výpravě do Muty prorok zůstal po nějakou dobu v Medíně. Banu Bakr měli dlouhotrvající spor s Chuzaji, který byl dočasně přerušen nepřátelstvím mezi prorokem a Kurajšovci. Když byla mezi prorokem a Kurajšovci uzavřena mírová smlouva, jedním z jejích bodů bylo, že kmeny mohou uzavírat spojenectví s jakoukoliv stranou. Banu Bakr si za spojence zvolili Kurajšovce a Chuzajové si zvolili proroka. Banu Bakr ale využili míru k tomu, aby se pomstili Chuzajům, a Naufal, jejich vůdce, vyrazil s částí jejich kmene; jeho rozkaz nebyl uznán všemi z kmene. On a jeho stoupenci zaútočili na Banu Chuza v noci a zabili jednoho muže; Naufalovi tajně pomohli někteří Kurajšovci. Vytlačili Chuzaje zpět, až dosáhli k posvátnému území [Mekkce] a Banu Bakr byli zasaženi strachem a řekli Naufalovi: “Vstoupili jsme na posvátné území! Mějte se na pozoru! Bojte se boha”. Ten ale pompézně odpověděl: “V tento den není žádný bůh, synové Bakra! Vykonejte svojí pomstu! Při mém životě, jste zvyklí na loupení na posvátném území. Proč se tu i nepomstít?” Když se Chuzajové dostali do Mekky, hledali ochranu v Budajlově domě.

Banu Bakr a Kurajšovci tím, že se spojili proti Chuzajům, kteří byli prorokovi spojenci, tak porušili dohodu mezi Kurajšovci a prorokem, a Amr bin Salim z Khuzajů šel za prorokem a o této události mu řekl.

Vstoupil do mešity v Medíně, kde prorok seděl uprostřed lidí, a požádal ho o pomoc a o odplatu, a prorok odpověděl: “Tak se stane”. Pak se na obloze objevil oblak a on řekl: “Tento oblak věští vítězství”.

Poté Budajl a několik mužů z Chuzajů také navštívilo proroka v Medíně a přišli se stejnou výzvou. Když se vrátili do Mekky, prorok svým lidem řekl: “Předpovídám, že dostaneme návštěvu od Abu Sufjana, požadujícího vynucení našeho spojenectví a rozšíření naší smlouvy”.

Když byl Budajl na dva dny cesty od Mekky, potkal Abu Sufjana na cestě k prorokovi. Když se Abu Sufjan s Budajlem setkal, zeptal se ho: “Kde jsi byl?” a Budajl odpověděl: “Projížděl jsem se údolími”. Abu Sufjan řekl: “Nebyl jsi za Mohamedem?” a Budajl odpověděl: “Ne”. Když Budajl odjel, Abu Sufjan šel na místo, kde byl uvázán Budajlův velbloud, a když prozkoumal jeho trus, našel v něm semínka datlí a řekl si: “Budajl byl jistě za Mohamedem v Medíně”.

Pak Abu Sufjan pokračoval v cestě, až dorazil do Medíny a šel za Aláhovým prorokem, který s ním nepromluvil. Tak šel za Abu Bakrem a zeptal se ho, jak má přesvědčit proroka, aby s ním mluvil, ale Abu Bakr ho odmítl; a tak tomu bylo s každým ze společníků, za kterými Abu Sufjan přišel. Nakonec šel Abu Sufjan na dvůr mešity a hlasitě zakřičel: “Poslouchejte, vy lidé. Slibuji lidem ochranu”. Pak nasedl na velblouda a odjel.

Když dorazil zpět do Mekky, Kurajšovci se ho zeptali: “Jaké jsou zprávy?” Řekl jim, co se stalo, a oni se mu vysmívali a říkali: “K čemu budou tvoje slova?” a on odpověděl: “K ničemu. Co jiného jsem ale mohl udělat?”

Mezitím Aláhův prorok nařídil přípravy. Abu Bakr šel za svojí dcerou Aišou, která připravovala prorokovo vybavení na výpravu, a řekl: “Nařídil ti prorok, abys mu připravila jeho věci?” Ona to potvrdila a doporučila Abu Bakrovi, aby se sám připravil, řekla ale, že nezná cíl výpravy. Později prorok informoval lidi o tom, že jde do Mekky a nařídil jim, aby urychlili přípravy.

Nicméně když prorok výpravu ohlásil, Hatib – jeden z jeho důvěryhodných společníků – napsal Kurajšovcům varovný dopis a dal ho Sáře, propuštěné otrokyni, aby ho dovezla do Mekky. Dala si dopis na hlavu, zakryla ho svými vlasy a odjela. Aláh ale řekl prorokovi o dopisu, a on za ní poslal Aliho. Ali ženu dohnal u al-Chulajky a přinutil jí sesednout; prohledal její zavazadla, nic ale nenašel. Pak řekl: “Zapřísahám tě u Aláha! Prorokovi nebyla sdělena žádná lež, a žádná lež nebyla sdělena ani nám! Vydej ten dopis, jinak tě svlékneme do naha!” Když viděla, že to myslí vážně, rozpustila si vlasy, vyňala dopis a dala ho Alimu. Když byl přinesen prorokovi, ten poslal pro Hatiba a zeptal se ho, proč Kurajšovcům poslal varování. Hatib odpověděl: “Věřím v Aláha a v jeho proroka. Nezměnil jsem svojí víru. Ale doufal jsem ve výhodu pro mojí ženu a syna, kteří stále žijí v Mekkce”. Prorok mu pak prominul, protože bojoval u Badru.

22 – Dobytí Mekky

Prorok dorazil s armádou deseti tisíc mužů do Marr al Zahranu; beduínské kmeny Sulajm a Muzajna poslaly každý tisíc mužů, z nichž mnoho patřilo k Věřícím. Ani jeden Emigrant či Pomocník nezůstal v Medině. Kurajšovci netušili, že se Prorok blíží, ačkoliv Abu Sufjan a Budajl neustále vysílali zvědy. Prorokův strýc al Abbas však vyrazil z Mekky a připojil se k Prorokovi.

Když se Aláhův prorok utábořil v Marr al Zahranu, jeho strýc al Abbas si pomyslel: „Pokud Kurajšovci nepřijdou prosit Proroka o slitování a on vpadne do Mekky, bude to jejich konec. A tak jsem sedl na Prorokovu mulu a pomyslel si: ´Třeba potkám nějakého sběrače dřeva, který by mohl obyvatelům Mekky říci, kde prorok táboří, aby ho mohli přijít prosit o milost dříve než bude muset vniknout do města násilím”. Po chvíli jsem zaslechl dva hlasy, které patřily Abu Sufjanovi a Budajlovi. Abu Sufjan řekl: ´Nikdy jsem neviděl tolik ohňů, kolik jich hoří dnešní noci, ani tak obrovskou armádu!´ a Budajl odvětil: ´To jsou muži kmene Chuzaa, vyburcovaní bojem.´ Abu Sufjan ho však zastavil: ´Kmen Chuzaa je příliš malý na to, aby to byly jeho ohně a jednotky.´

Pak jsem se jim ukázal, pozdravil a on se zeptal: ´Řekni, co se chystá?´ Řekl jsem: ´Běda ti, Abu Sufjane! Je to Aláhův prorok se svými lidmi! S Kurajšovci je konec!´ Na to se zeptal: ´Co máme dělat?´, a já mu řekl: ´Pokud tě přemůže, usekne ti hlavu. Vsedni za mne na mulu a já tě odvezu k Prorokovi, abys ho mohl prosit o slitování.´ A tak si ke mne sedl, jeho přítel se však vrátil do Mekky.

Vždy, když jsem po cestě zpět míjel muslimská tábořiště, lidé říkali: ´To je Prorokův strýc.´, a nechali mě projet. Když jsem míjel Umarovo tábořiště, spatřil nás Abu Sufjan a vykřikl: ´To je nepřítel Aláha! Chvála tomu, kdo ho přivedl do našich rukou.´. Rozběhl se za Prorokem, ale já jsem popohnal mulu, předjel ho a spěchal k Prorokovi, s Umarem v patách. Umar křičel: ´Dovol mi useknout Abu Safjanovi hlavu!´, ale já řekl: ´Ne. Slíbil jsem mu ochranu.´ Poté, co jsme věc prodiskutovali, Prorok nařídil, abych Abu Sufjana chránil a přivedl ho k němu ráno.

Za úsvitu jsme přišli s Abu Sufjanem k Prorokovi a ten mu řekl: ´Stále ti není jasné, že není žádného jiného boha kromě Aláha!´ Odpověděl: ´Kdyby existoval jiný bůh, měl to již dokázat a pomoci mi.´ Prorok pokračoval: ´Stále ti není jasné, že jsem prorokem Aláha?´ Abu Sufjan odpověděl: ´O tom pořád pochybuji.´ Na to jsem mu řekl: ´Běda ti! Přestup k islámu a řekni ´Prohlašuji, že není jiného boha kromě Aláha a že Mohamed je Aláhův prorok.´, než ti usekne hlavu! A tak se Abu Sufjan přhlásil k pravdě a konvertoval k islámu. Řekl jsem Prorokovi: ´Abu Sufjan se rád něčím chlubí. Uděl mu nějakou výhodu.´ Prorok tedy stanovil, že každý, kdo vstoupí do Abu Sufjanova domu, bude v bezpečí, stejně tak každý, kdo se zamkne ve vlastním domě i ten, kdo co vstoupí do mešity.

Pozorovali jsme potom s Abu Sufjanem z horské kotliny, jak kolem projíždí Prorok se svou armádou. Jako první jely pomocné kmeny. Nakonec se objevil Prorok s temnou legií. Říkalo se jí ´temná´ kvůli zbroji, kterou nesla; muži měli odkryté pouze oči. Abu Sufjan vykřikl: ´Takovým mužům se nemůže nikdo ubránit! Ó Abbasi, tvůj synovec získal obrovskou moc!´ Na to jsem odvětil: ´Je to moc jeho proroctví!´, a pak jsem řekl: ´Pospíchej ke svým lidem.´“

Jakmile Abu Sufjan dorazil do Mekky, začal volat: „Přichází Mohamed a není možné se mu ubránit; avšak každý, kdo vstoupí do domu Abu Sufjana, bude v bezpečí!“ Na to mu lidé odpověděli: „Ať tě bůh zatratí. V tvém domě se nemohou ukrýt všichni!“, a tak jim řekl: „I každý, kdo se zavře ve svém domě, bude v bezpečí, stejně tak každý, kdo vstoupí do mešity.“ Na to se lidé rozutekli do svých domů a do mešity.

Když Aláhův prorok přijel do Dhu Tuwy a spatřil prázdné ulice věstící vítězství, vzpřímil se v třmenech a pokorně sklonil hlavu před Aláhem.

V Thu Duwě rozdělil Prorok jednotky, přičemž al Zubajra pověřil velením nad levým křídlem a Sadovi bin Ubajdovi svěřil Pomocníky. Jeden z Emigrantů však zaslechl, jak Sad zpívá: „Nadešel den zabíjení, svatyně dnes bude znesvěcena.“ A tak za Sadem poslal Prorok Aliho s rozkazem převzít od něho prapor a velení nad Pomocníky. Chalidovi bylo svěřeno pravé křídlo, v kterém byly arabské kmeny a Emigrantům velel Abu Ubajda. Emigranty následoval sám Prorok, jenž poté, co vstupil do horní část Mekky, zde nechal rozbít stan.

Safwan bin Ummaja, Suhajl bin Amr a Ikrirna, syn Abu Jahla, však shromáždili několik mužů, aby společně bojovali u al Khandamy. Napadli je muži Chalidova klanu, kteří zabili dva muže, jenž zabloudili dále od skupiny; avšak dvanáct ze třinácti uctívačů model bylo zabito a zbytek rozehnán. Prorok nařídil svým velitelům, aby nebojovali s nikým kromě těch, kteří na ně zaútočí. To se však nevztahovalo na některé nepřátele Aláha, které nařídil zabít, i kdyby se skrývali v závěsech samotné Kaby. Jedním z nich byl Abdullah bin Sad, kterého nařídil Aláhův prorok zabít, protože se poté, co konvertoval k islámu a pomáhal Prorokovi se zapisováním zjevení, vrátil k uctívání model, odešel domů a ukryl se u svého bratra. Bratr mu nejdříve pomohl, ale nakonec, poté, co se situace v Mekce uklidnila, ho přivedl k Aláhovu prorokovi. Prosil za svého bratra a podle záznamu setrval Aláhův prorok dlouhou dobu v tichosti; pak řekl: „Ano.“ Poté, co muž odjel, řekl Prorok svým druhům: „Mlčel jsem, protože jsem očekával, že mu někdo z vás setne hlavu.“ Jeden z Pomocníků se zeptal: „Proč jsi mi nedal znamení, ó Aláhův proroku?“ Ten mu odpověděl: „Prorok nezabíjí na znamení.“

Dalším, kdo měl být zabit, byl muž, jenž poté, co se stal muslimem a byl společně s jedním z Pomocníků pověřen Aláhovým prorokem vybíráním daně pro chudé, zabil svého bývalého otroka, který byl muslim. Po cestě se zastavil v zájezdním hostinci a nařídil bývalému otrokovi, aby zabil dítě a připravil z něho pokrm, otrok však usnul. Když se jeho pán vzbudil a zjistil, že otrok nic neudělal, vrhl se na něj a zabil ho; poté se navrátil k uctívání model a žil se dvěma zpěvačkami, které zpívaly písně urážející Aláhova proroka, který nařídil zabít je i jejich pána.

Také další člověk, který urazil dvě Prorokovy dcery, byl zabit a jiní, kteří pronásledovali samotného Proroka, byli odsouzeni k smrti. Některým však bylo odpuštěno. Dcera Abu Taliba, strýce a strážce Aláhova proroka, vyprávěla: „Když můj bratr viděl, že se u mě ukryli dva muži z kmene mého strýce, řekl: ´Při Aláhovi, já je zabiju.´ Zamkla jsem je v domě a šla za Aláhovým prorokem do horní části Mekky. Zatihla jsem ho ve chvíli, kdy se omýval v díži na zadělávání těsta, zatímco jeho dcera Fatima ho přitom zakrývala pláštěm. Poté si oblékl oděv a odříkal ranní modlitby. Pak se ke mně otočil a řekl: ´Vítej! Co tě sem přivádí?´ Řekla jsem mu o oněch dvou mužích a o tom, že je můj bratr chce zabít, a on odpověděl: ´Ty, které chráníš, chráníme i my a poskytujeme bezpečí těm, kterým ty ho dáváš. Ať ty dva muže nezabíjí.´

Když znovu nastal mír, odjel Prorok ke Kabě, kterou sedmkrát objel na velbloudici a držel přitom v ruce hůlku, kterou se dotýkal posvátného kamene. Poté si zavolal Uthmana bin Talhu a vzal si od něho klíč od Kaby. Poté, co mu byla otevřena, vstoupil dovnitř. Našel tam holuba ze dřeva aloe. Vlastnoručně modlu rozbil a vyhodil ven. Ostatní modly byly připevněny olovem, a tak udělal Prorok svou hůlkou znamení směrem k modlám a řekl: „Pravda zvítězila nad lží, protože lež má krátké nohy.“ Aniž ukázal na tvář modly, přece spadla na záda; aniž by ukázal na záda, přece se převrátila na tvář. Ani jedna modla nezůstala stát. Lidé, kteří byli v mešitě, se potom shromáždili kolem Proroka u vchodu do Kaby.

Zde Prorok řekl: „Není boha kromě jediného Aláha. Dodržel slib a pomohl svému poddanému.On sám rozehnal spiklence. Všechny výsady, kromě dvou – strážení Kaby a správy distribuce vody poutníkům – teď náleží mně.

Pokud dojde k zabití, i když nebylo v úmyslu nic víc než způsobit těžké zranění, musí viník zaplatit pokutu v podobě sta velbloudic, z nichž čtyřicet musí být březí.

Lide Kurajšovský! Aláh vás osvobodil od nevědomosti uctívání model. Všichni lidé pocházejí od Adama a Adam pochází ze země! Jak bych měl s vámi naložit?“

Řekli: „Jsi náš vznešený bratr.“ A on odpověděl: „Jste volní.“ Aláhův prorok poté vstoupil společně s Bilalem do Kaby a nařídil mu, aby svolal lidi k modlitbám.

V den, kdy byla Mekka dobyta, přijel do města muž, který zabil jednoho ze spojenců kmene Chuzaa. Poznali ho a začali ho ohrožovat. „Potom přišel Chirash, začal odklánět chuzaajské meče a křičel: ´Ztraťte se!´ Mysleli jsme si, že chtěl, aby ho lidé nechali samotného, ale když jsme poodešli, pustil se sám do útoku a nabodl se na oštěp; stále vidím, jak mu vytékají vnitřnosti a jeho oči se přestávají hýbat. Muž zalapal po dechu: ´Lide Chuzaa, udělal jsi chybu.´ Poté zemřel.“

Aláhův prorok řekl: „Dost už bylo zabíjení.“ A dále řekl: „V den, kdy Aláh stvořil nebesa a zemi, určil že Mekka bude svatým místem; proto jím bude až do dne Vzkříšení. Nikdo, kdo věří v Aláha a ve Vzkříšení, na tomto místě neprolije ničí krev ani neporazí strom. Nebylo to dovoleno nikomu přede mnou a nebude to dovoleno ani nikomu, kdo příjde po mně. Pouze já jsem v tuto hodinu získal svolení kvůli Aláhově zlobě nad obyvateli Mekky; od teď je znovu svatým místem jako dřív. Nechť to ti, kdo jsou přítomni, řeknou těm, kdo tu nejsou.
Pokud vám někdo řekne: ´Aláhův prorok vskutku zabíjel v Mekce.´, řekněte ´Aláh to povolil svému Prorokovi, ale tobě ne.´ Ó národe Chuzaa! Zdrž se zabíjení. Spáchal jsi vraždu, za kterou zaplatím výkupné; pokud zde však bude po mém odjezdu někdo zabit, příbuzný zabitého bude mít na výběr mezi prolitím vrahovy krve a výkupným.“

Poté Prorok zaplatil výkupné za krev muže, který byl zabit lidmi kmene Chuzaa. Výkupným bylo dvě stě velbloudic.

Prorok vyslal výpravy do okolí, které měly zvát lidi k Aláhovi, ale ne je zabíjet. Chalid však jednou použil násilí proti lidem kmene Jadhima a několik jich zabil. Po dobytí Mekky zůstal Prorok ve městě ještě dvacet pět dní.

23 – Hawazin

Poté, co se lidé kmene Hawazin dozvěděli o vítězství, které poskytl Alláh prorokovi, Malik bin Auf je všechny svolal k setkání s kmeny Thaqif, Nasr, Jusham a několika muži z kmene Banu Hilal.

Malik rozhodl, že potáhnou proti Alláhovu prorokovi a řekl lidem, ať si s sebou vezmou svůj majetek, ženy a děti. Když se utábořili u Autasu, postarší vůdce Durayd řekl: „To je dobré místo pro kavalérii; není moc hrbolaté, ani kamenité, ani měkké, ani příliš tvrdé; ale proč jsme s sebou přivedli ženy, děti a zvířata?“ Malik řekl: „Chtěl jsem, aby za každým mužem stála jeho rodina a majetek, až za ně bude bojovat.“ Durayd s opovržením odfrkl. „Jsi obyčejný pastýř!“ řekl, „Nic nezastaví prchajícího. Pokud zvítězíš, budeš potřebovat jen muže s meči a kopími, a pokud budeš poražen, tvé rodiny a majetek budou zostuzeni stejně jako ty sám.“ Ještě dodal: „Kmeny Kab a Kilab se k nám nepřidaly, a tak nemáme dost odvahy ani ostražitosti! Kdyby dnešní den měl být dnem slávy a cti, nechyběli by zde lidé kmenů Kab a Kilab. Ó Maliku, neudělal jsi nic víc, než že jsi sem nechal přinést to nejcennější, co patří lidu Hawazin. Odveď je zpět do bezpečí.“ Malik však odpověděl: „To neudělám. Jsi senilní a mysl ti selhává.“

Pak Malik nařídil svým lidem: „Jakmile spatříte nepřátele, vytaste meče a žeňte se na ně jako jeden muž.“
Poté, co se Prorok doslechl o tom, že se lidé kmene Hawazin shromažďují, aby proti němu vytáhli, dozvěděl se, že Safwan má zásoby zbraní a brnění. Poslal Safwanovi, který byl v té době ještě modloslužebníkem, vzkaz: „Zapůjč nám své zbraně, abychom mohli zítra zaútočit na nepřátele. Jen si je půjčíme a vrátíme ti je.“ Safwan odpověděl: „To není na škodu.“ A poskytl jim sto kroužkových košil a dostatek zbraní.

Prorok se vydal na cestu s dvěma tisíci Mekkany a deseti tisíci druhy, kteří s ním dobývali Mekku. Když Prorok hleděl na tuto ohromnou Alláhovu armádu, řekl: „Dnes nebudeme přemoženi kvůli nedostatku bojovníků.“ A tak se vydali na cestu, aby se střetli s kmenem Hawazin.

„Když jsme dorazili k Hunayanu, sestoupili jsme do údolí; ještě se nerozednilo a údolí bylo velice strmé. Nepřítel obsadil soutěsku dříve než my a ze všech děr, skulin a vedlejších cest číhal v záloze. Byli připraveni a zaútočili na nás dříve než jsme je stačili spatřit. Když na nás všichni naráz zaútočili, padlo několik našich mužů a ostatní se rozutekli, nedbajíc o své druhy.“

Prorok se otočil a zvolal: „Kam utíkáte? Vraťte se ke mně! Já jsem Alláhův prorok!“ Bylo to však zbytečné, velbloudi do sebe vráželi a muži utekli; někteří z Emigrantů a Pomocníků a členové Prorokovy rodiny s ním však zůstali. Byl mezi nimi Abu Bakr, Omar, Ali a al Abbas.

Několik zlomyslných Mekkanů, kteří doprovázeli výpravu, se útěku muslimů vysmívalo. Abu Sufjan vykřikl: “Budou utíkat rychle jako moře!” a Safwanův bratr řekl: “Čarodějnictví dnes bylo nadmíru dost!” Ale Safwan mu řekl: “Buď zticha! Budu radši, když mi bude velet Kurajšovec než Hawazin!”

Al Abbas přidržoval uzdu šedé muly Alláhova proroka. “Protože jsem v té době byl silný muž se silným hlasem, Prorok mi řekl: “Abbasi! Zakřič na ty, kteří prchají, kam se poděla jejich věrnost!” Když jsem tak učinil, muži odpověděli: “Jsme připraveni na tvé rozkazy.” Muži chtěli otočit velbloudy, ale uvízli v tlačenici. A tak se vysvlékli z drátěných košil, sesedli z velbloudů a probíjeli se k Prorokovi.

Shromáždilo se kolem něho asi sto mužů, kteří ve skupině zaútočili na nepřítele a vedli si dobře. Prorok sesedl z velblouda a když viděl, jak divoce lidé bojují, řekl: “Konečně se bitva rozběsnila!” Jeden z účastníků bitvy popisoval co se dělo během zuřícího boje: “Něco, co vypadalo jako černý pruhovaný koberec, se sneslo z nebe mezi nás a nepřátele. Když jsem se rozhlédl kolem, viděl jsem černé mravence rozptýlené po celém údolí; nepochybně to byli andělé. Nepřítel okamžitě prchl.”

Tak Alláh rozehnal uctívače model a mnoho z nich bylo také zabito. Někteří uctívači model, včetně vůdce Malika, unikli do al Taifu; jiní odešli do Autasu. Mladý Věřící jménem Rabia předstihl starého Durayda a ujal se uzdy jeho velblouda, protože stařec byl neupravený a Rabia si ho spletl se ženou. Když zjistil, že jde o starce, řekl: “Zabiju tě.”, a zasáhl ho mečem. Rána však byla bez úspěchu. Durayan řekl: “Tvá matka tě špatně vyzbrojila. Vezmi si můj meč zpod sedla a udeř mě v místě mezi páteří a lebkou. Tak zabíjím muže. Své matce pak řekni, že jsi zabil Durayda; dlohou dobu jsem poskytoval ochranu ženám tvé rodiny.”

Toho dne procházel Prorok kolem lidí, kteří se shromáždili kolem jedné ženy. Zeptal se: “Co se tu děje?” a lidé odpověděli: “To je žena, kterou zabil Chalid.” Prorok řekl jednomu z nich: “Jdi za Chalidem a řekni mu: ´Alláhův prorok ti zakazuje zabíjet děti, ženy a otroky.”

Prorok poslal výpravu za uprchlíky, kteří odešli do Autasu a sám se vydal obléhat ty, kteří uprchli do al Taifu. Obléhání se vyznačovalo dešti šípů a rozžhaveným kovem, který uprchlíci použili k obraně; po dvaceti dnech se Prorok s armádou stáhnul.

Poté odešel do al Jirany, kde se utábořil. Kmen Hawazin vyslal k Prorokovi delegaci, která měla vyjednávat o šesti tisících Hawazinských dětí a žen, které Prorok zajal, stejně tak jako o ještě větším množství velbloudů a ovcí. Jeden z vyslanců se přihlásil k islámu a pak řekl: “Máme přece stejné kořeny a pocházíme ze stejného rodu. Buď k nám dobrotivý a Alláh bude dobrotivý k tobě.” Poté povstal Hawazinský muž z klanu Banu Sad a řekl: “Vyrostl jsi mezi lidmi Banu Sad a chůvy, které tě kojily, jsou teď tvými zajatkyněmi. Buď k nám laskavý a měj slitování; jsi nejlepší ze všech lidí, které jsme vychovali.” Prorok se zeptal: “Milujete své děti a ženy víc než svůj majetek?” A oni řekli: “Máme na výběr? Vrať nám naše ženy a děti, protože je milujeme víc než majetek.” Prorok řekl: “Co se týče podílu mého a mé rodiny, ti mohou být propuštěni. Až skončím s lidmi polední modlitby, povstaňtě a řekněte ´Prosíme Proroka, aby se přimluvil za muslimy, a prosíme muslimy, aby se přimluvili za Proroka jménem našich dětí a žen!´ Pak přistoupím na váš požadavek a přimluvím se za vás.”

Když Prorok zakončil polední modlitby, lidé kmene Hawazin povstali a promluvili tak, jak jim bylo řečeno. Prorok jim odpověděl: “Podíl můj a mojí rodiny vám bude navrácen.” Své podíly jim vrátili i Emigranti a Pomocníci, ale spojenecké kmeny váhaly, až jim Prorok řekl: “Ten, kdo se stále nechce vzdát svého práva na zajatce, dostane (pokud se svého práva nyní vzdá) za každého zajatce šest velbloudů z příští kořisti, kterou s Alláhovým svolením získáme.” Hawazinské děti a ženy byly poté navráceny svému klanu.

Když se Prorok zeptal Hawazinských vyslanců, co se stalo s Malikem, řekli mu: “Je teď v al Taifu.” Prorok řekl: “Vzkažte mu, že pokud ke mně příjde jako muslim, vrátím mu jeho rodinu a majetek a dám mu sto velbloudů.” Malik nabídku přijal a přestoupil k islámu; stal se váženým Věřícím a Prorok ho pověřil vedením tří kmenů, které přijaly islám. Pod jeho velením pronásledovali modloslužebníky.

Poté, co Prorok vrátil zajatce, které sebral u Hunayanu, chtěl vyrazit na cestu, ale jeho následovníci se začali dožadovat: “Rozděl naše podíly velbloudů a ovcí.” Nakonec ho dav přitlačil ke stromu tak, že mu strhl plášť z těla. Vykřikl: “Hanba! Vraťte mi můj plášť! U Alláha, kdybyste pochytali tolik zvířat, kolik je stromů v Tihamě, rozdělil bych je mezi vás! Nikdy jsem nebyl lakomý, zbabělý ani jsem vám nelhal!“ Otočil se k velbloudovi a vytrhl mu ze zadku chlup; zvedl ruku, v které chlup držel a řekl: „Nad pětinu mého podílu jsem si neponechal nic víc než tento chlup. Musíte vracet i ty nejbezcennější předměty, protože toho, kdo krade, čeká na den Zmrtvýchstání potupa, oheň a nemilost.“ Jeden z Pomocníků pak udělal svazek z velbloudích chlupů a řekl: „Vzal jsem si tento svazek, abych ho použil jako polštář pod záda mého raněného velblouda.“ Prorok odpověděl: „Daruji ti ho jako část mého podílu.“ Muž však vykřikl: „V tom případě ho tedy nechci!“ a svazek zahodil.

Prorok obdaroval všechny, jejichž srdce si chtěl získat, a šlechtice, které chtěl potěšit. Abu Sufaynovi, Malikovi, Safwanovi a dalším dal každému po stu velbloudech. Některým dal méně než sto. Jeden muž, kterému dal pouze velbloudí samce, místo aby byl vděčný, nebyl spokojen, a tak Prorok řekl: „Odveďte ho pryč a umlčte ho.“ A tak mu přidávali dalši velbloudy, dokud nebyl spokojen. To Prorok myslel tím, když řekl ´umlčte ho´.

Když si jeden z Prorokových druhů stěžoval, že muž jménem Juayal nedostal žádný dar, Prorok mu řekl: „Přísahám při Něm, v jehož rukách leží můj život, že Juyal je lepší člověk než všichni ti, které jsem obdaroval. Ti muži dostali dary, aby se z nich stali dobří muslimové; ale v Juayalovu víru mám naprostou důvěru.“

Prorok rozdělil dary mezi Kurajšovce a arabské kmeny, ale ještě nic nedal Pomocníkům. Cítili se ukřivděni a jeden muž dokonce řekl: „Alláhův prorok se vrátil ke svému vlastnímu kmeni.“ Prorok tedy svolal Pomocníky a řekl jim: „Co je to s vámi? Co ovládlo vaši mysl? Cožpak jsem k vám nepřišel, když jste zbloudili a Alláh vám neukázal správnou cestu? Nebyli jste chudí předtím než vás Alláh obohatil? Nebyli jste nepřátelé předtím než vás Alláh sjednotil?“ Odpověděli: „Ano. Alláh a Jeho prorok k nám byli milostiví.“ Prorok řekl: „To není odpověď.“

Zeptali se: „Co ti máme odpovědět? Alláhovi a Jeho prorokovi náleží laskavost a slitování.“ Znovu řekl: „Pokud chcete, můžete po pravdě říci: ´Přišel jsi za námi znevážen, ale my jsme ti věřili. Byl jsi bezradný a my jsme ti pomohli! Byl jsi vyděděncem a my ti poskytli přístřeší. Byl jsi v nouzi a my tě zaopatřili!´ Máte v duši žal, protože jsem dal lidem, jejichž srdce jsem si chtěl získat proto, aby se stali dobrými muslimy, několik maličkostí z tohoto světa, zatímto v sílu vaší víry jsem měl důvěru? Nestačí vám, že se vrátíte domů s Alláhovým prorokem, to také chcete ještě ovce a velbloudy? Kdyby nepřijížděli Emigranti, přísahám, že bych se zachoval jako Medínský. Alláhu, měj slitování s Pomocníky, jejich syny a syny jejich synů.“ Lidé se rozplakali a řekli: „Náš podíl nám stačí.“ Prorok poté podnikl menší pouť a pak se vrátil do Medíny.

Dobytí Mekky a vítězství nad kmenem Hawazin znamenalo začátek nové éry islámu a Prorok, který se stal strážcem svatého města, měl úplný nárok na rozhodující moc v Arábii. Náboženská nadvláda byla upevněna pomocí společenského uspořádání, daní a poplatků, které byly vybírány od nevěřících stejně jako od věřících. Poplatky byly posílány z tak vzdálených míst jako byl Jemen, jenž se nacházel na hranicích Sýrie a Persie, aby byly odevzdány Mohamedovi. Tyto dávky, společně s úspěšnými trestními výpravami vzbudily určité znepokojení v Byzantské říši a objevily se fámy, že Heraklius nařídil vlastním pohraničním feudálním kmenům, aby se sjednotily proti Prorokovi.

24 – Byzanc

Alláhův prorok zůstal několik měsíců v Medíně a poté vydal rozkaz, aby se lidé připravili na tažení proti Byzantské říši. Tou dobou však bylo velké sucho, horko a nedostatek jídla; protože ovoce zrovna dozrávalo, lidé se zdráhali uposlechnout rozkazu. Prorok by normálně přípravy na tažení zatajil a předstíral by, že jde jiným směrem, než opravdu zamýšlel. V případě Tabuku však udělal vyjímku kvůli odlehlosti místa, obtíženému zajištění armády a velikosti nepřítele.

Farizejové si mezi sebou říkali: „Nevydávej se na cestu v horku.“, protože nesnášeli bojování za horka, zpochybňovali pravdu islámu a chtěli šířit nespokojenost s Alláhovým prorokem. Alláh tedy zjevil tento verš: „Oni řekli, ´Nevydávej se na cestu v horku.´ Řekni, ´Pekelný oheň vás bude pálit víc.´ Nech je, ať se teď ještě trochu zasmějí, protože od této chvíle budou velice plakat.“

Alláhův prorok nabádal zvláště bohaté, aby rozdali svá břemena peněz a zvířat, a ti tak učinili v naději na věčnou odměnu; nejvelkorysejším z nich byl Uthman a Prorok řekl,: „Alláhu! Raduj se z Uthmana; neboť já z něho mám radost.“

Sedm muslimů potom přišlo s pláčem za Mohamedem, protože byli chudí a nemohli si dovolit vzít s sebou na výpravu žádná zvířata. Prorok jim nedokázal pomoci, a tak odešli a slzy jim stékaly po tvářích, protože si nebyli schopni vytvořit zásoby. Dva z Naříkajících však potkal Ibn Yamin a poté, co vyslechl jejich strastiplný příběh, jim daroval několik datlí a velbloudici, kterou si osedlali; a tak se vydali na cestu společně s Alláhovým prorokem.

Mezitím několik nomádských kmenů žádalo o zproštění účasti na výpravě, udávajíc různé důvody. Alláh však nepovažoval jejich slova za pravdivá. Někteří dobří a věrní muslimové také váhali a když Prorok opustil se svojí armádou Medínu, zůstali pozadu. Prorok nařídil Alimu, aby zůstal a postaral se o svojí rodinu; Farizejové ho však pomlouvali a prohlašovali,: „Byl poslán zpět, protože by tažení nezvládl.“ Když to Ali slyšel, chopil se zbraní a spěchal za Prorokem. Dohnal ho u al Jurfu, ale Prorok ho poslal zpátky a pokračoval v cestě.

V Medíně, když se jednoho horkého dne vrátil Abu Khaythama domů, nalezl svoje dvě ženy v zahradních altáncích. Obě pokropily své altánky vodou, aby je pro něho ochladily, a připravily pokrm. Když vstoupil, náhle se zarazil, hledíc na své ženy a na to, co pro něho připravily. Pak zvolal,: „Alláhův prorok je vystaven slunci, větru a žáru, zatímco Abu Khaythama je v chladu a bezpečí domova, s přichystaným jídlem a skvělými ženami. Tak to nemá být! Při Alláhovi, nevstoupím do stanu ani do jedné z vás, ale připojím se k Prorokovi. Připravte mi výbavu!“ Uposlechly a on se vydal po stopách Proroka; když se přibližoval, lidé řekli, „Sleduje nás jezdec.“ Prorok odpověděl, : „Že by to byl Abu Khaythama.?“, a byl to on.

V al Hijru si lidé stěžovali Prorokovi, že jsou bez vody; Alláh seslal mrak, z kterého začalo pršet, a tak lidé utišili žízeň a nachytali tolik vody, kolik mohli. Později se po cestě zaběhla Prorokova velbloudice, a tak se ji vydali jeho druhové hledat. Jeden Farizej si stěžoval,: „Mohamed prohlašuje, že je Prorok a předává vám poselství z nebe, ale neví, kde je jeho velbloudice!“ Na to Prorok řekl,: „Nevím víc než to, co mi řekne Alláh a On mi říká, kde je velbloudice; je v kotlině v údolí, zamotaná uzdou do stromu. Běžte a priveďte ji.“ Šli podle popisu a velbloudici přivedli.

Prorok pokračoval v cestě, ale někteří muži začali zaostávat. Prorok vždy řekl,: „Nechte ho! Pokud nám má být k užitku, Alláh mu pomůže zase nás dohnat; pokud ne, tak nás ho Alláh zbavil.“

Po příjezdu do Tabuku navštívil Proroka Jan, křesťanský správce Ayly, který byl s Prorokem v míru a platil mu daň. Daň také přišli zaplatit židovští obyvatelé Jarby a Adhruhu; Prorok dal jim a Janovi dokument, v němž stálo,: „Ve jménu Alláha, milosrdného a soucitného! Alláh a Mohamed, Alláhův prorok, tímto zaručují Janovi a obyvatelům Ayly, že jejich lodě a karavany na moři a na pevnině jsou pod ochranou Alláha a Mohameda, jeho Proroka, to samé je zaručeno obyvatelům Sýrie a Jemenu a těm, kteří žijí na pobřeží a zajišťují jim převoz. Kdokoliv na nich spáchá zločin, nebude ho moci odčinit svým majetkem; ale jeho život jim bude vydán na milost. Lidem z Ayly nebude bráněno v přístupu k vodě, ani v pohybu jakýmkoliv směrem po souši ani po moři.“

Poté vyslal Prorok Khalida za křesťanem Ukaydirem do Dumy. V noci, za jasného měsíčního světla, využila kavalérie vedená Khalidem momentu překvapení a odvedla Ukaydira za Alláhovým prorokem, jenž ušetřil jeho život a slíbil mu mír, pokud bude platit daň. Pak ho propustil a Ukaydir se vrátil do Dumy. Prorok zůstal asi deset dní v Tabuku a pak se vrátil do Medíny. (Nic nepotvrzovalo pravdivost fám o plánovaném napadení Herakleitovou armádou.)

Život proroka Mohameda: 25 – Tabuk

Před tím, než Prorok odjel do Tabuku, k němu přišli nějací muži, kteří řekli: „Postavili jsme mešitu pro nemocné a potřebné, pro vlhké a studené noci, a toužíme po tom, abys přišel a pomodlil se v ní.“ Odpověděl: „Už odjíždím, ale až se vrátíme, pokud Alláh dá, navštívíme vás a v mešitě se pomodlíme.“ Když při návratu vstoupil do Dhu-Awanu, hodinu jízdy od Medíny, byla mu Alláhem poslána zpráva o mešitě. Zavolal dva ze svých následovníků a řekl: „Jděte do té mešity, jejíž lidé jsou hříšní; zničte ji; spalte ji.“ Tak v chvatu odjeli a vzali do mešity hořící datlovou větev. Ačkoliv v ní byli lidé, spálili jí a zničili. Toto bylo zjeveno ve verši Koránu, který se týká této události: „A ti, kdo si zřídili mešitu ze vzdoru a z nevěry a pro rozkol mezi věřícími a jako nástrahu, jsou ti, kdo vedli válku proti Bohu a Jeho poslu již dříve; a oni věru přísahají: „My chtěli jsme jen to nejlepší!“ Však Bůh je svědkem, že jsou vskutku lháři. Nikdy v ní nekonej modlitbu!“
Alláhův prorok byl velmi zklamán těmi, kteří zůstali pozadu a vyhnuli se výpravě. Odmítl falešné výmluvy Pokrytců a byl přísný ke třem věrným Věřícím, kteří zůstali pozadu kvůli odkladům, nikoliv ze špatné vůle. Zakázal lidem, aby s těmi třemi, mezi kterými byl básník Kab, který řekl pravdu a nijak se nevymlouval, mluvili. „Lidé se nám vyhýbali a změnili své chování k nám, takže mi připadalo, že jsem se stal cizincem i sám sobě, a země mi připadala jiná, než jakou jsem jí znal. Žili jsme za takových podmínek padesát dní. Mí společníci zůstali v ústraní a seděli ve svých domech, já jsem ale, protože jsem nejmladší a nejčinorodější, chodil ven a na modlitby, a chodil jsem na veřejná tržiště. Nikdo se mnou ale nemluvil. Šel jsem také za Prorokem a pozdravil jsem ho, když po modlitbách seděl se svým shromážděním; Ptal jsem se sám sebe, jestli nepohnul rty v odpovědi na můj pozdrav. Pak jsem se modlil poblíž něj a letmo jsem k němu vzhlížel, a viděl jsem, že mě během modliteb pozoruje, odvrátil ale zrak, když jsem na něj pohlédl.

„Když odcizení trvalo již někou dobu, začal jsem být netrpělivý a přelezl jsem přes zahradní zeď ke svému bratranci, které jsem měl raději než jakéhokoliv muže, a pozdravil jsem ho. On si mě ale nevšímal. Pak jsem řekl: ‘Nevíš, že miluji Alláha a Jeho proroka?’ Stále mlčel a odpověděl až když jsem otázku třikrát zopakoval: „Alláh a Jeho prorok ví nejlépe!“, řekl. Pak se mé oči naplnily slzami a já jsem šel na tržiště a procházel se tam. Přišel ke mě nabatský obchodník ze Sýrie a podal mi dopis od krále Ghasana. Byl zabalený v hedvábí a on řekl, ‘Slyšeli jsme, že tvůj pán tebou opovrhuje; pojď s námi a buď u nás vítán.“ Pak jsem si řekl, „To je další zkouška, při které modloslužebník touží po mojí společnosti!’ A dopis sem spálil.“

„Zůstali jsme tak po čtyřicet dní, když ke mě přišel posel a řekl, „Prorok ti nařizuje, abys žil odděleně od svojí ženy!’ Zeptal jsem se, ‘Mám se s ní rozvést?’, on ale řekl, ‘Ne! Jenom žij od ní, nepřibližuj se k ní!’ Proto jsem řekl svojí ženě, aby odešla ke svojí rodině, dokud Alláh o záležitosti nerozhodne podle Jeho vůle.“

„Za těchto podmínek jsme žili dalších deset dní, takže uplynulo padesát dní od Alláhova zákazu, že s námi lidé nesmí mluvit. Ráno padesátého dne jsem se modlil na střeše svého domu, jak Alláh nařídil, a život mi byl břemenem. Postavil jsem stan na kopci u Medíny a byl jsem tam, když jsem slyšel muže, jak křičí, ‘Dobré zprávy!’ Pak jsem se poklonil, protože jsem vědel, že vysvobození je na dosah. Když Prorok propustil lidi po ranních modlitbách, oznámil, že Alláh nám prominul, takže nám to běželi oznámit. Někteří běželi za mými dvěma společníky, jeden ale spěchal k horám a jeho hlas mě dostihl rychleji než jeho kůň. Když dorazil s dobrou zprávou, sundal jsem si své šaty a z vděčnosti jsem mu je dal. Ale při Alláhovi! Neměl jsem ten den sebou žádné jiné, takže jsem si musel vypůjčit jiné, abych se mohl obléct!“

„Šel jsem složit poklonu Prorokovi a potkal jsem se s mnoha lidmi, kteří mi k prominutí blahopřáli, říkaje, ‘Ať ti Alláhovo odpuštění přinese bohatství!’ Nakonec jsem došel k mešitě, kde mezi lidmi seděl Prorok. Talha vstal, pozdravil mě a poblahopřál mi; žádný jiný Emigrant tak ale neučinil. (Na Talhův laskavý čin jsem nikdy nezapomněl). Když jsem Proroka pozdravil, jeho tvář zářila radostí a on řekl, ‘Raduj se ze svého nejšťastnějšího dne od tvého narození!’ Zeptal jsem se, ‘Je odpouštění od tebe, nebo od Alláha?’ a od odpověděl,: ‘Je od Alláha!’ Kdykoliv Prorok přinášel dobré zprávy, jako tvář zářila jako měsíc. Sedl jsem si před něj a řekl jsem,: ‘Jednou známkou mého pokání bude, že se vzdám celého svého majetku pro Alláha a Jeho proroka!’, Prorok ale odpověděl, ‘Nech si něco pro sebe; bude to tak pro tebe lepší’. Řekl jsem,: ‘Pak si nechám jenom podíl, který jsem dostal v Chajbaru. Alláh mi odpustil, protože jsem si nevymýšlel žádné výmluvy; další známkou mého pokání tedy bude, že dokud budu žít, nebudu říkat nic jiného než pravdu’. Protože jsem řekl tato slova Prorokovi, nevím o žádném jiném muži, kterého by Alláh mohl považoval za pravdomuvnějšího než mě. Od toho dne jsem neřekl žádnou lež a modlím se, aby Alláh nikdy neshledal, že jsem tak učinil.“

Prorok se vrátil z Tabuku během měsíce ramadánu. Během stejného měsíce přijal posly od Hawazinů, kteří byli obleženi v pevnosti al-Taif. Když s nimi promluvil a oni odjeli, jeden z nich, vůdce jménem Urwa, následoval Proroka a přihlásil se k islámu. Požádal, aby mu bylo povoleno vrátit se ke svému kmeni, který byl modloslužebnický, Prorok ale odpověděl,: „Zabijou tě.“ Urwa řekl,: „Jsem jim dražší než všichni první synové“, a skutečně jimi byl takto milován. Takže se vrátil do al-Taif a pozval své lidi k islámu s nadějí, že mu nebudou odporovat, když se ale objevil v jednom z jejich domů a pozval je k islámu, stříleli na něj ze všech směrů šípy a jeden ho zasáhl a zabil ho. Tak se stal mučedníkem.

Lidé z al-Taifu potom několik měsíců uvažovali a došli k závěru, že nejsou dosti silní na to, aby bojovali proti všem Arabům okolo nich, kteří slíbili věrnost Mohamedovi a přihlásili se k islámu. Poté se rozhodli poslat k Alláhovu prorokovi další posly a navrhli, že půjde Abdu Jalil; ten ale odmítl, protože se bál, že by s ním po návratu mohli zacházet jako s Urwou. Protože odmítl jet sám, rozhodli se poslat s ním šest mužů zastupujících různé kmeny.

Když vyslanci přišli k Prorokovi, ten se s nimi setkal ve stanu poblíž své mešity a Chalid vystupoval jako prostředník, dokud nebyla uzavřena dohoda. Nejedli žádné jídlo, které jim bylo posláno, dokud ho Chalid nejprve neochutnal, až do okamžiku, kdy přijali islám a uzavřeli dohodu. Jednou z podmínek vyslanců bylo, že jim Prorok povolí ponechat si po tři roky svojí bohyni al-Lat, ten ale odmítl. Pak trvali na jednom roku; znovu ale odmítl. Pak prosili o jediný měsíc, byli ale odmítnuti. Řekli, že si pouze přejí ušetřit pocity slabochů, žen a dětí mezi nimi, a že se mají obavy z vyděšení lidí zničením bohyně před tím, než bude v al-Taifu plně ustanoven islám. Prorok ale stále odmítal a trval na tom, že pošle Abu Sufjana a al-Mughiru s nimi, aby jí zničili.

Hawazinové dále žádali, aby se nemuseli modlit a ničit modly vlastíma rukama. Prorok odpověděl,: „Omluvíme vás z ničení model vašima vlastníma rukama. Ne ale z modliteb! Co by bylo na náboženství, které nemá žádné modlitby!“ Řekli, „Podřídíme se, i když to bude ponižující!“

Když se přihlásili k islámu, Prorok je podřídil Uthmanovi bin Abdul-As, nejmladšímu z nich, ale nejsnaživějšímu se v učení se náboženských nauk islámu. Řekl Uthmanovi, „Buď rychlý v modlitbách a odhaduj lidi podle nejslabších z nich; mezi nimi najdeš staré a mladé, slabé a potřebné.“

Dokument, který dal Prorok vyslancům, zajišťoval obyvatelům al-Taifu určitá privilegia: „Ve jménu Alláha, slitovného, soucitného. Od Proroka Mohameda, který je Alláhovým poslem, Věřícím!

Pevnost Wajj a nikdo v ní nebude zraněn a každý muž, který neuposlechne, bude zbičován a zbaven šatů. Kdokoliv přestoupí tento příkaz musí být přiveden před Proroka, Mohameda, protože jde o záležitost, která se dotýká jeho, Alláhova proroka.“

Prorok strávil zbytek měsíce ramadánu a další dva měsíce v Medíně, a pak předal Abu Bakrovi velení nad poutí v devátém roce hidžry. Této pouti se podle zvyku účastnili i modloslužebníci.

Když Abu Bakr a muslimové, kteří ho doprovázeli, odešli, byla Alláhem seslána Deklarace zproštění. Ta prohlašovala, že Alláh a Jeho prorok jsou po této pouti zbaveni povinnosti dodržovat jakékoliv smlouvy, které dříve s modloslužebníky uzavřeli. „Provolání od Boha a posla Jeho k lidem v den velké pouti: Bůh a Jeho posel se zříkají závazků vůči modloslužebníkům; jestliže se však kajícně obrátíte, bude to pro vás lepší, jestliže se však odvrátíte zády, vězte, že nejste schopni uniknout zásahu Božímu. A oznam těm, kdož neuvěřili, zvěst radostnou o trestu bolestném! Výjimku tvoří ti modloslužebníci, s nimiž jste uzavřeli úmluvu a kteří vám potom nikterak neškodili a nikomu proti vám nepomáhali. Dodržujte tedy plně vůči nim úmluvu až do vypršení lhůty její, neboť Bůh věru miluje ty, kdož jsou bohabojní.“

Když uběhly čtyři měsíce, instrukce pro Mohameda pokračovaly,: „A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný.“

Když byla Prorokovi zjevena Deklarace zproštění, poslal pro Aliho a řekl mu,: „Jdi s touto zprávou o první části Deklarace zproštění a vyhlaš ji mezi lidmi v den obětí, když se lidé shromažďují v Mině. Řekni, ‘Žádný nevěřící nemůže vstoupit do ráje a po tomto roce nebude žádnému nevěřícímu dovoleno konat pouť, nebo chodit kolem Kaby nahý; ten, kdo s Prorokem Alláha uzavřel smlouvu, se na ní může spolehnout po dobu svého náčelnictví!’“

Ali nasedl na Prorokovu velbloudici a rozjel se za Abu Bakrem a jel s ním do Mekky. Když přišel den obětí, Ali povstal a jak mu bylo nařízeno, pronesl k lidem své prohlášení. Pak jim dal čtyři měsíce od dne prohlášení, aby se všechny kmeny mohly vrátit domů v bezpečí.

Alláh řekl, “ Bojujte tedy proti nim a Bůh je vašima rukama potrestá a zahanbí a dopomůže vám k vítězství nad nimi.“

„Kurajšovci řekl, ‘Jsme lidé z posvátného města, opatřovatelé poutníků a stavitelé Kaby; a není nikoho lepšího než nás’. Ale o modlitebny Boží se mohou starat jedině ti, kdož věří v Boha a v den poslední. Domníváte se, že ten, kdo poutníky napájí a o Posvátnou mešitu se stará, je roven tomu, kdo uvěřil v Boha a v den poslední a bojuje na cestě Boží? Modloslužebníci jsou věru nečistota! Nechť se tudíž nepřibližují k Posvátné mešitě po tomto roce!“

Pak Alláh slíbil Věřícím náhradu na obchod, o který přijdou, když budou jednat tímto způsobem, a přidělil jim daň a poplatky vybírané od Židů a křesťanů. Mluvil o zkaženosti a pověrčivosti těch, kteří žili podle Starého a Nového zákona, když říkal,: „Věru mnoho z učených a z mnichů pohlcuje majetky lidí způsobem podvodným a odvrací lidi od cesty Boží! A těm, kdož shromaždují zlato a stříbro a nevynakládají je na cestě Boží, těm oznam zvěst radostnou o trestu bolestném.“ Pak řekl, „Zajisté počet měsíců u Boha je dvanáct měsíců, stanovený v Knize Boží v den, kdy stvořil nebesa a zemi. A z nich jsou čtyři měsíce posvátné, a to je náboženství neměnitelné. Proto si v nich nečiňte vzájemně zlé, nýbrž bojujte proti nevěřícím jako jeden muž, tak jako oni bojují proti vám jako jeden muž a vězte, že Bůh stojí na straně bohabojných..“

Pak mluvil o rozdělování majetku, „Almužny jsou pouze pro chudé a nuzné, pro ty, kdož je vybírají, pro ty, jichž srdce se sjednotila, pro otroky a zadlužené, pro boj na cestě Boží a pro toho, kdož po ní kráčí podle ustanovení Božího, a Bůh je vševědoucí, moudrý.“

„Proroku, bojuj usilovně proti nevěřícím a pokrytcům a buď přísný na ně! Útočištěm jejich bude peklo. Avšak posel a ti, kdož s ním uvěřili, přesto bojovali majetky i osobami svými a pro ně jsou připraveny nejlepší věci a oni budou blažení. A Bůh nalezl zalíbení v prvních předchůdcích z přesídlenců a pomocníků a v těch, kdož je následovali ve zbožných skutcích a také oni nalezli zalíbeni v Bohu; On pak připravil pro ně zahrady, pod nimiž řeky tekou a v nichž nesmrtelní navěky přebývat budou a to úspěch bude nesmírný..“

Když Alláhův prorok dobyl Mekku a ukončil výpravu do Tabuku, a když se al-Taif vzdal a přihlásil se k islámu, začaly přicházet delegace Arabů ze všech směrů. Tento rok, devátý rok po hidžře, byl nazván Rokem delegací. Arabové zdržovali své přihlášení se k islámu, dokud neviděli, jak jeho spor s Kurajšovci skončí, protože Kurajšovci byli vůdci lidí, lidé Kaby a posvátného území, a byli považováni za potomky Ismaela, syna Abraháma. Ani jeden z arabských náčelníků to nepopíral. Když byla ale Mekka dobyta a Kurajšovci se podřídili islámu, Arabové věděli, že sami nejsou dost silní na to, aby vedli válku nebo byli vůči Alláhovu prorokovi nepřátelští. Proto v davech přijímali Alláhovo náboženství a přicházeli ze všech směrů.

Když dorazila delegace od Banu Tamim, vstoupili do mešity a křičeli na Proroka, aby přišel ze svých soukromých pokojů. Tento křik Proroka nepotěšil, vyšel ale za nimi a oni řekli, „Přišli jsme s tebou soupeřit o slávu! Dovol promluvit našemu básníkovi a řečníkovi.“ Pak povstal jejich řečník Utarid a vyhlašoval ctnosti a velikost Banu Tamim. „Kdo je mezi lidmi jako my? Nejsme náčelníci lidské rasy a nejlepší ze všech?“ a podobně.

Posadil se a Prorok zavolal svého vlastního řečníka Thabita, aby na řeč odpověděl. Thabit povstal a vychvaloval „nejvznešenější původ, nejvyšší ctihodnost a nejlepší pověst muslimů.“

Pak povstal básník Banu Tamim, aby se připojil k soutěži slov, a když skončil, Prorok poslal pro Hasana. Hasan básnil dlouho a výmluvně, a nakonec utichl a jeden z Banu Tamim prohlásil,: „Tento básník je poetičtější než náš, a tento řečník je výmluvnější než náš; a jejich hlasy jsou jasnější než naše.“ Tak se přihlásili k islámu a Prorok jim dal cenné dary.

Když se mnoho takových kmenů přihlásilo k islámu a podřídilo se Prorokovi, poslal množství svých stoupenců, aby lidi učili islám a vybírali daně. Výběrčí podřídil Muahdovi. Tomu dal následující příkazy, „Buď vlídný a ne tvrdý; oznamuj dobré zprávy. Když dorazíš k lidem, kteří patří k lidem knihy (křesťané a Židé), budou se tě ptát, ‘Jaký je klíč k ráji?’ Řekni, ‘Svědectví, že není boha kromě Alláha, a ten nemá žádné společníky’. Muadh poté odjel a když dojel do Jemenu, konal, jak mu Prorok nařídil.

Zůstávaly stále ještě některé kmeny, které nepřijaly islám, proto Prorok poslal Chalida k Banu al-Harith v Nadžranu s příkazem ponechat jim tři dny na přijetí islámu a poté si je podrobit, pokud odmítnou. Chalid poslal do všech směrů jízdní výpravy, aby zvaly lidi k islámu a vyhlašovaly, „Přihlašte se k islámu a budete zachráněni!“ Lidé na výzvy odpovídali a přihlašovali se k náboženství a Chalid zůstával mezi nimi, aby je učil doktrínu islámu, korán a nařízení Alláhova proroka. Po nějaké době přivedl na setkání s Prorokem v Medíně delegaci z Banu al-Harith.

Když dorazili, Prorok se nejprve zeptal,: „Kdo jsou tito lidé? Vypadají jako lidé z Indie.“ Pak stáli před ním a pozdravili ho a řekli,: „Dosvědčujeme, že jsi Alláhovým prorokem a že není boha kromě Alláha!“ Pak se vrátili ke svým lidem a Prorok určil za jejich vůdce Qayse a poslal Amra, aby je poučil o islámu a učil je doktrínu a vybíral od nich daň. Amr dostal přesné příkazy, co má al-Harith učit.

„Má zakazovat všem mužům modlit se v krátkých šatech, pokud nejsou takového druhu, že oba konce lze ovinout kolem ramen; ani se nikdo nemůže modlit v takových šatech, které by odhalovaly jeho intimní části. Musí také zakazovat mužům splétání vlasů do copů a jejich splývání na zádech. V případě hádek musí zakazovat lidem, aby povolávali na pomoc jiné kmeny – měly by žádat o pomoc pouze Alláha; a ti, kteří nebudou žádat Alláha a namísto toho se obrátí na své kmeny, musí být navštíveni mečem, dokud se neazačnou obracet na Alláha. Také musí nařizovat lidem, aby před modlitbami prováděli náboženskou očistu umytím obličeje, rukou až k loktům a nohou až ke kotníkům. Nařídí, aby se modlitby konaly v patřičné časy s klaněním se, za úsvitu a v poledne, když slunce začne klesat; odpolední modlitby se budou konat, když slunce poklesne a večerní když začne noc, nesmí být ale zdrženy, až se začnou objevovat hvězdy; a noční moudlitby se budou konat během první části noci. Přítomnost lidí na pátečních modlitbách je pro ně povinná stejně jako očista před nimi.“

Prorok vydal mnoho dalších příkazů. A nařídil Amrovi, aby bral jednu pětinu válečné kořisti pro Alláha, stejně jako zákonné daně ze země. Ty se skládaly z „jedné desetiny země zavlažované prameny a dešti; jedné dvacetiny země zavlažované vědry. Za každých deset velbloudů dvě ovce; za každých dvacet velbloudů čtyři ovce; za každých čtyřicet kusů rohatého dobytka jednu krávu; za každých třicet tříleté tele; za každých čtyřicet ovcí jednu dost starou na to, aby se mohla pást sama. To byly příkazy od Alláha Věřícím jako požadovaná almužna, ale ten, kdo je štědrý, si získá výhody. Všichni Židé nebo křesťané, kteří trvají na svém náboženství, od něj nemají být odvraceni, musí ale platit jeden zlatý dinár nebo jeho cenu v šatech. Ten, kdo platí, bude chráněn Alláhem a Jeho prorokem, kdo ale odmítne, je nepřítelem Alláha a Jeho Proroka, stejně jako všech Věřících.“

Alláhův prorok vyslal své Emíry a zástupce, aby vybírali daň na chudé na všech územích podřízených islámu. Muž jménem Musajlima, který tvrdil, že je také Alláhovým prorokem, napsal Prorokovi tento dopis. „Od Musajlimy, Alláhova proroka, Mohamedovi, Alláhovu prorokovi! Pozdravení! Jsem tvým partnerem ve vládě. Jedna polovina země bude patřit nám a druhá Kurajšovcům, Kurajšovci jsou ale hříšníci.“ S tímto dopisem poslal dva posly a Alláhův prorok, když dopis přečetl, se jich zeptal, „Co na to říkáte?“ Odpověděli, „Říkáme, co on říká.“ Prorok prohlásil: „Kdyby nebylo poslům zaručeno bezpečí, usekl bych vám hlavy.“ Pak napsal tyto řádky, „Ve jménu Alláha, slitovného, soucitného! Od Alláhova proroka Mohameda lháři Musajlimovi! Pozdrav tomu, kdo následuje správné vedení! Země patří Alláhovi a on jí svěřil svým sluhům, které si vybral. Zbožní se setkají se šťastným osudem.“

Další rok, desátý rok hidžry (630), se Prorok připravoval na pouť a nařídil svým lidem učinit to samé. Vzal sebou obětní zvířata a nařídil všem lidem (kromě těch, kteří si vzali obětní zvířata), že by se měli po návštěvě svatých míst vzdát svých poutních zvyků. Pak vstoupil do Mekky a všichni lidé, kteří nepřivedli žádná obětní zvířata, se vzdali svých poutních zvyků.

Alláhův prorok poslal Aliho to Nadžranu a Ali se vrátil do Mekky, aby se během pouti připojil k Prorokovi. Podal mu zprávu o cestě do Nadžranu a Prorok poté řekl,: „Jdi a choď kolem Kaby a pak se vzdej svých poutních zvyků, jako to udělali tví přátelé.“ Ali ale řekl, „Když jsem přijal postavení poutníka, řekl jsem,: ‘Vzdávám se Tobě, Alláhu, jako to učinil Tvůj Prorok Mohamed’. Ali neměl žádná obětní zvířata, proto mu Alláhův prorok dal část svých. A Alláhův prorok je pak porazili jménem obou.

Během této pouti Alláhův prorok svým lidem během kázání, při kterých vysvětlil mnoho věcí, vyjasnil posvátné rituály a ceremonie. Po vzdání chvály Alláhovi řekl, „Poslouchejte má slova, protože nevím, kdy se s vámi po této příležitosti opět setkám. Vaše krev a váš majetek budou posvátné, dokud se nesetkáte se svým Pánem. Setkáte se se svým Pánem a On zhodnotí vaše skutky. Kdokoliv má na starost majetek jiného člověka, ať ho vrátí člověku, který si ho u něj uschoval. Lichva je zakázána, kapitál ale patří vám. Nečiňte špatné a nic se vám nestane.“

„Máte práva nad svými ženami a ony mají práva nad vámi. Vaše práva nad nimi jsou, že nesmí povolit nikomu, koho neschválíte, aby vstoupili do vaší postele, ani nesmí spáchat cizoložství; když ho spáchají, Alláh vám povoluje vyloučit je z vašich postelí a bít je (zdrženlivě). Zacházejte se svými ženami dobře, protože se nemůžou postarat samy o sebe; přijali jste je s důvěrou od Alláha a jsou vaše z Alláhovy milosti.

„Přemýšlejte o mých slovech. Zanechal jsem vám poznání, které, pokud ho budete následovat, zabrání tomu, abyste sešli z cesty, slova Alláha a příkazy Jeho proroka. Vím, že každý muslim je bratrem každého muslima. Žádný člověk nemůže vzít nic svému bratrovi kromě toho, co mu bylo svobodně dáno.“

Tak Prorok zakončil svojí pouť. To byla pouť poučení a rozloučení, protože Alláhův prorok již na pouť vícekrát nevyšel. Byla to „Pouť na rozloučenou.“

Když se Prorok vrátil do Medíny, poslal vyslance k různým vládcům a poslal jim dopisy, ve kterých je pozval k přijetí islámu. Řekl svým společníkům, „Neodporujte mi, jako jeho žáci odporovali Ježíšovi.“ Jeho společníci se zeptali,: „Jak jeho žáci odporovali?“ On řekl,: „Poslal je, jako nyní posílám vás; ale ti, které poslal na blízká místa, byli potěšeni a poslechli, ale ti, které poslal daleko, šli neochotně a považovali to za těžkost. Ježíš si stěžoval Alláhovi; a každý, kdo to považoval za těžkost, byl druhého rána schopen mluvit jazykem národa, ke kterému byl poslán.“

Alláhův prorok poslal vyslance k římskému císaři, perskému králi, králi Habeše, byzantskému císaři, králům Alexandrie, Omanu a Bahrajnu a mnoha dalším.

26 – Poslední nemoc

Zatímco byli lidé takto zaneprázdněni, vypukla poslední Prorokova nemoc, po kterého ho Alláh vzal k sobě, k Jeho milosti a slávě. Choroba začala takto. Jeho propuštěný otrok zaznamenal, že tu noc vydal příkazy k výpravě k hranicím se Sýrií: „Alláhův prorok probudil uprostřed noci muže a řekl, ‘Bylo mi nařízeno, abych na hřbitově prosil o milost pro zemřelé!’ Šel jsem tam tedy s ním a když se postavil mezi mrtvé, prohlásil, ‘Mír s vámi, nájemci hrobů! Ať je vaše postavení lepší než to, které je připraveno pro lidstvo! Přicházejí vzpoury jako vlny temnoty. Budou následovat jedna za druhou a poslední bude horší než první.’ Pak se obrátil ke mě a řekl, ‘Byla mi nabídnuta volba mezi poklady tohoto života a nekonečný život, nebo ráj a setkání s mým Pánem. Vybral jsem si to druhé.’. Odpověděl jsem, ‘Ty jsi můj otec a moje matka; vezmi si poklady tohoto světa teď a ráj potom.’ On ale pokračovalt, ‘Ne. Zvolil jsem si setkat se se svým Pánem’. Poté začala Prorokova choroba a Alláh si ho vzal k sobě.“

Podle Aiši,: „Alláhův prorok se ke mě vrátil ze hřbitova. Bolela mě hlava a naříkala jsem, ˇMoje hlava! Moje hlava!’ a on odpověděl, ‘Ne, Aišo. Moje hlava!’ Pak řekl, ‘Byla bys zoufalá, kdybys měla zemřít dříve než já, že bych mohl stát nad tebou a zahalovat tě a modlit se za tebe a pohřbít tě?’ Já jsem ale řekla, : ‘Kdyby se to mělo stát, vím, že až bys mě pohřbil, vrátil by ses do mého domu a oslavil svojí svatbu s nějakou další ženou!’ Prorok se usmál a ačkoliv se již jeho choroba začla rozvíjet, pokračoval ve střídání svých žen, dokud ho v domě Majmuny nepřekonala. Pak svolal své ženy, aby je požádal o povolení, aby mohl trávit čas ve svém domě, a povolení mu bylo uděleno.“

Počet Prorokových žen byl třináct. Po Chadídže a Aiše si vzal Saudu; pak Zajnab, která byla ženou jeho propuštěného otroka, Zajda, který se s ní rozvedl, aby si jí mohl vzít Prorok; a Umm Salama, které dal jako věno matraci plněnou palmovými vlákny, pohár, talíř a ruční mlýnek. Pak si vzal Hafsu; a Umm Habibu, jako poctu Habeši; a Juwajriju ze zajatců Banu Mustalik; a Safiju ze zajatců z Chajbaru; a Majmunu a Zajnab bint Chuzajmu, která byla kvůli svému soucitu a laskavosti zvána Matkou chudých.

Manželství s těmito jedenácti ženami Prorok završil. Dvě zemřely před ním, Chadídža a Zajnab, devět ho ale přežilo. Manželství se dvěma dalšími nezavršil: s Asmou, která měla bílou skvrnu lepry, a kterou poslal zpět k její rodině; a s Amrou, která byla Nevěřící a která uprchla k Alláhovi kvůli ochraně Alláhova proroka. Řekl,: „Kdo k Alláhovi utíká pro ochranu je chráněn dobře“, a poslal jí zpět k její rodině. V době jeho nemoci Aiša řekla, „Alláhův prorok přišel veden dvěma muži a pomalu šel, dokud nevstoupil do mého domu. Pak omdlel a jeho nemoc se zhoršila. Řekl, ‘Nalij na mě sedm kožených vaků studené vody ze studně, abych mohl jít mezi lidi a dát jim poslední příkazy’. Proto jsme ho posadili do vany a lili na něj vodu, dokud neřekl, ‘Dost! Dost!’.“

Prorok vyšel ven s ovázanou hlavou a posadil se na kazatelnu. První slova, která řekl, byla slova modlitby za ty, kteří padli u Uhudu, pro které prosil o odpuštění a znovu se modlil. Pak řekl,: „Alláh dal jednomu ze svých sluhů volbu mezi tímto světem a tím příštím, a on si vybral být s Alláhem.“ Abu Bakr pochopil tato slova a věděl, že tím myslel sebe; proto začal plakat a řekl, „Ne. Dáme ti za tvůj život ty své a ty našich dětí.“ Prorok ale řekl, „Podívejete se na tyto dveře, které se otevírají do mešity a zavřete je všechny kromě těch, které vedou do domu Abu Bakra, protože neznám lepšího společníka, než je on.“

Zatímco byl Prorok nemocný, lidé oddalovali výpravu, kterou nařídil, on ale řekl, „Proveďte výpravu k hranicím se Sýrií“ a lidé spěchali s přípravami.

Nařídil Emigrantům, aby zacházeli dobře s Pomocníky, a řekl, „Další skupiny se budou zvětšovat, Pomocníků ale musí zůstat stejný počet a nesmí se zvětšovat. Byli mým útočištěm a poskytli mi úkryt. Buďte laskaví k těm, kdo jsou laskaví k nim a trestejte ty, kteří je zraní.“ Pak Prorok vstoupil do svého domu a nemoc ho překonala tak, že omdlel.

Prorokovy ženy se shromáždily, aby se poradily, a všechny se shodliy, že je potřeba mu nalít do úst lék. Prorokův strýc al-Abbas se nabídl, že mu ho nalije sám. Když se Prorok probral z mdlob, zeptal se, „Kdo mi to udělal?“ a ony odpověděly, „Tvůj strýc.“ Prorok řekl, „To je lék, který přinesla žena z Habeše. Proč jste to udělali?“ Jeho strýc pak odpověděl, „Báli jsme se, že máš zánět pohrudnice,“ a prorokProrok řekl, „To je nemoc, kterou mě Alláh nejvyšší a nejskvělejší nepostihnul! Ať nikdo nezůstane v tomto domě, aniž by spolkl trochu tohoto léku, kromě mého strýce.“ Poté ho spolkla dokonce i Majmuna – ačkoliv se zrovna postila – protože Prorok je zapřísáhl, že všechny musí ochutnat jako trest za to, co mu udělaly.

Podle Aišy, „Když začal být Prorok velmi nemocný, řekl, ‘Nařiď Abu Bakrovi, aby se modlil s lidmi!’ a já jsem odpověděla, ‘Abu Bakr je muž s jemným srdcem se slabým hlasem a mnoho pláče, když čte korán’. On ale řekl, ‘Nařiď mu, aby se modlil s lidmi!“ Měla jsem námitky jenom proto, abych ušetřila svého otce, protože jsem věděla, že lidé by si nikdy nepřáli, aby na Prorokovo místě stál jiný muž a vinili by mého otce za jakékoliv zlo, které by se mohlo objevit.“

V pondělí, během kterého si Alláh vzal svého Proroka, vyšel během ranních modliteb mezi lidi. Závěs na Aišiných dveřích byl zdvižen, dveře otevřeny a Alláhův prorok vyšel ven a postavil se do vchodu. Když ho muslimové spatřili, byli radostí z jeho přítomnosti takřka odkloněni od svých modliteb. Ukázal jim, aby pokračovali ve svých modlitbách a s potěšením z pohledu na ně, jak se modlí, se usmíval; nikdy ho nespatřili s krásnějším výrazem ve tváři než tehdy. Po modlitbách se obrátil k lidem hlasem dost silným na to, aby mohl být slyšen mimo mešitu. Řekl, „Oheň byl roznícen a zmatek sestupuje jako temnota. Vy mi ale nemáte co vytýkat. Povolil jsem jenom to, co povoluje korán, a zakázal jsem, co zakazuje korán.“ Když Prorok skončil s proslovem, Abu Bakr řekl, „Alláhovo proroku! Vidím, že jsi toto ráno vstal, z přízně a milosti Alláha, ve zdraví, ve kterém tě rádi vidíme!“ Lidé pak šli domů uspokojeníi tím, že se Prorok zotavil ze své nemoci.

Al-Abbas ale to ráno řekl Alimu, „Přísahám při Alláhovi, viděl jsem ve tváři Proroka smrt.“ A nemýlil se.

Aiša řekla, „Když se Alláhův prorok to ráno vrátil z mešity, odpočíval v mém klíně.“ Usáma, který vedl výpravu do Sýrie, se utábořil před Medínou, když ale slyšel, že Prorok je vážně nemocný, přišel se svojí armádou do Medíny. ‘Když jsem přišel k Prorokovi, už nemohl mluvit a nic neříkal; zvedl ale ruce k nebesům a pak je dal dolů a já jsem věděl, že se za mě modlí’.“

Podle Aišy, „Přišel muž z rodiny Abu Bakra s novým kartáčkem na zuby v ruce a Alláhův prorok se podíval takovým způsobem, že jsem věděla, že ho chce. Zeptala jsem se, ‘Mohla bych dostat ten kartáček?’ a on odpověděl, ‘Ano.’. Vzala jsem ho a žvýkala ho, dokud nezměkl, a dala jsem mu ho. Třel s ním o zuby, ostřeji, než jsem ho kdy viděla, a pak ho opět položil. Pak jsem zjistila, že mi v klíně těžkne a podívala jsem se na něj a viděla jsem, že obrátil oči vzhůru a řekl, ‘Ne! Raději společníkem v ráji!’ Často jsem slyšela Proroka říkat, ‘Alláh si nevezme žádného Proroka, aniž by mu dal možnost volby,’ a když zemřel, jeho poslední slova byla, ‘Raději společníkem v ráji’. Pak jsem si pomyslela, ‘Nevybral si naší společnost’. A řekla jsem mu, ‘Učinil jsi volbu a já přísahám při Něm, který tě poslal, že jsi vybral, co bylo správné.’ Pak Alláhův prorok zemřel, v pondělí v poledne.

„Prorok zemřel na mých prsou bez ohledu na mojí hloupost a mládí. Položila jsem jeho hlavu na polštář a pak jsem vstala a začala se společně s dalšími ženami bít do tváře a do prsou.“

Pak vyšel před lidi Omar a řekl, „Někteří Pokrytci říkají, že Alláhův prorok je mrtvý! Nezemřel, ale odešel ke svému Pánu, stejně jako Mojžíš opustil své lidi na čtyřicet dní a vrátil se k nim, když šly pověsti, že je mrtvý. Při Alláhovi! Prorok se vrátí stejně jako Mojžíš a ruce a chodidla lidí, kteří řekli, že Prorok je mrtvý, budou useknuty!.“

Přišel Abu Bakr a vstoupil do dvěří mešity, zatímco Omar takto mluvil. Nevšímal si toho, ale a šel se podívat na tělo Proroka v Aišině domě. To bylo zahaleno do pruhovaného pláště. Stáhl ho z Prorokovy tváře, políbil ho a řekl, „Jsi pro mě jako otec a matka! Ochutnal jsi smrt, kterou ti Alláh nařídil, ale žádná další smrt tě již nepostihne.“ Pak zakryl Prorokovu tvář a šel ven. Šel k Omarovi a řekl, „Prosím! Poslouchej mě“, Omar si ho ale nevšímal a pokračoval ve svém proslovu.

Když Abu Bakr viděl, že mu nebude naslouchat, sám se obrátil k lidem, kteří opustili Omara a přišli k němu. Pak chváli Alláha a řekl, „Ať všichni, kdo zbožňovali Mohameda, vědí, že Mohamed je mrtvý, a ať všichni, kdo uctívají Alláha, vědí, že Alláh je věčný a nikdy neumírá.“ Pak recitoval verš: „Mohamed je pouze poslem a před ním odešli již jiní poslové. A jestliže zemře anebo bude zabit, obrátíte se nazpět? Ten, kdo se obrátí nazpět, neuškodí tím vůbec Bohu, ale Bůh odmění ty, kdož byli vděční.“ A bylo to jako by lidé nikdy neslyšeli tento verš dokud jim ho Abu Bakr neodrecitoval.

Potom Omar vyprávěl, jak: „Když Alláh nechal svého Proroka zemřít, Pomocníci se neshodli s Emigranty o to, co má být dále uděláno, a hromáždili se, aby o tom diskutovali. “Řekl jsem Abu Bakrovi, ‘Pojďme za svými bratry Pomocníky,“ a šli jsme a sedli si k nim. Jejich řečník potom pronesl vyznání víry, pronesl chválu na Alláha a řekl, ‘My jsme Pomocníci Alláha a armáda islámu a vy Emigranti jste naší součástí’. A tak se nám pokusili vzít nadvládu. Když přestal mluvit, připravil jsem si odpověď a již jsem měl promyšlenu řeč, která mě potěšila, když Abu Bakr řekl, ‘Mírně, Omare!’ A já jsem ho nechtěl rozhněvat.“

„Pak promluvil učenějším a důstojnějším způsobem než já. Nebyl v tom sentiment, který jsem zamýšlel použít, a který nevyjádřil stejným nebo dokonce lepším způsobem, než bych to udělal já. Řekl, ‘Jakékoliv dobré vlastnosti tvrdíte, že máte, skutečně máte! Arabové ale uznávají svrchovanost pouze nám Kurajšovcům, kteří jsou ve středu arabského světa podle tradice a umístění. Navrhuji vám jednoho z těchto dvou mužů za vládce a můžete slíbit poslušnost tomu, kterého si vyberete!’ Pak chytil mojí ruku a ruku Abu Ubajdy. To byl jediný sentiment v jeho řeči, který mě neuspokojil, protože bych si raději nechal useknout hlavu, než abych vládl muži tak velkému jako Abu Bakr.“

„Pak povstal jeden z Pomocníků a řekl, ‘Ať je vybrán jeden Emír z pomocníků a druhý z Emigrantů,’ a mnoho lidí mluvilo a panoval zmatek. Ze strachu z rozkolu jsem vykřikl na Abu Bakra, aby zvedl vlastní ruku a slíbil jsem mu poslušnost. Pak mu slíbili poslušnost všichni.“

Abu Bakr nakonec promluvil znovu. Řekl, „Byl jsem vybrán, abych vám vládl, ačkoliv nejsem nejlepší z vás. Pokud budu jednat dobře, musíte mi pomáhat, a pokud budu jednat nespravedlivě, musíte mě opravit. Pravda je poctivost a nepravda je zradou! Národy, které nebojovaly za Alláha, byly potrestány pokořením a když se zkaženost stala široce rozšířenou, Alláh seslal pohromu. Posouchejte mě, dokud budu poslouchat Alláha a Jeho proroka! Kdybych se ale vzbouřil proti Alláhovi a Jeho prorokovi, nejste mi povinni žádnou poslušností! Povstaňte k modlitbě a ať s vámi má Alláh slitování.“

V úterý po slibu věrnosti Abu Bakrovi se lidé začali připravovat na pohřeb Alláhova proroka. Ali, al-Abbas a jeho synové al-Fadl a Katham s Usámou a Šakranem ho omyli. Ali vzal tělo na svá vlastní prsa, zatímco al-Abbas, al-Fadl a Katham ho pomohli otočit. Usáma a Šakran lili vodu zatímco Ali ho omýval. Ali řekl, „Jsi můj otec a moje matka! Jak krásný jsi, živý a mrtvý.“ A na těle Alláhova proroka nebylo nic nechutného jako na jiných mrtvých tělech.

Aiša řekla, „Když měli umýt Proroka, nesouhlasli a řekli, ‘Při Alláhovi! Nevíme, jestli máme Alláhova proroka svléknout, jako se těla obvykle svlékají, nebo ho omýt oblečeného.’’ Zatímco tak diskutovali, Alláh na ně seslal spánek, takže mezi nimi nebyl ani jeden muž, který by nepodřimoval, a uslyšeli hlas, který neznali, jak říká, ‘Umyjte Proroka v jeho šatech!’ Vstali a umyli Proroka v jeho šatech, lili vodu přes ně a třeli je vlastníma rukama, takže oblek byl mezi jejich rukama a tělem.“ Po skončení mytí byl prorokProrok oblečen do tří šatů.

Když bylo tělo uspořádáno a položeno na lehátko v jeho vlastním domě, muslimové nevěděli, kde ho pohřbít. Jeden řekl, „Pohřběme ho v jeho mešitě.“ Další řekl, „Pohřběme ho s jeho společníky.“ A Abu Bakr řekl, „Slyšel jsem Alláhova proroka říkat, že každý Prorok by měl být pohřben na místě, kde zemřel.“ Pak byla postel, na které ležel, zvednuta, a pod ní byl vykopán hrob. Panovaly ale pochybnosti o podobě hrobu.

Abu Ubajda byl zvyklý kopat hroby jednoduše, podle zvyků v Mekkce, Abu Talha, medínský hrobník, je ale kopal ve tvaru s klenbou. Al-Abbas proto zavolal dva muže a řekl jednomu, „Jdi za Abu Ubajdou,“ a druhému, „Jdi za Abu Talhou.“ Dodal, „Alláh zvolí za svého Proroka.“ Abu Ubajda nemohl být nalezen, muž, který šel za Abu Talhou, ho ale nalezl a přivedl; hrob byl proto vykopán podle medínských zvyků.

Pak dovnitř vstoupili muži a modlili se za něho. Když skončili s modlitbami, vešly dovnitř ženy; a když ty skončily, vešly děti. Přesto nikdo nepřikazoval lidem, aby navštívili tělo Alláhova proroka.

Alláhův prorok byl pohřben uprostřed středeční noci. Aiša řekla, „Nevěděli jsme nic o pohřbu Proroka, dokud jsme uprostřed noci nezaslechli zvuk motyk.“ Ti, kteří šli do Prorokova hrobu, byli ti samí muži, kteří umyli jeho tělo. Když byl Prorok uložen do hrobu a ten měl být uzavřen, jeho osvobozený otrok Šakran vzal plášť, který Prorok nosil a obnosil, a pohřbil ho do hrobu a řekl, ‘Nikdo by ho neměl po tobě nosit’. Zůstal pohřbený s Prorokem.“

Podle Aiši Prorok řekl, když umíral,: „Alláh proklíná národy, které kopají hroby svých Proroků na místech uctívání,“ věděl ale, že jeho vlastní stoupenci tak učiní. A byla to pravda, protože když prorokProrok zemřel, muslimy postihla velká pohroma. Aiša, která přežila Proroka o čtyřicet sedm let, zaznamenala, „Když Alláhův prorok zemřel, mnoho Arabů se vrátilo k modloslužebnictví, judaismus a křesťanství znovu povstaly a pokrytectví se stalo běžným, takže muslimové vypadali jako stádo ovcí za zimní noci, protože ztratili svého Proroka. Pak je Alláh znovu shromáždil pod Abu Bakrem.“