Blog Jana Němečková: Poznámky k petici proti kvótám uprchlíků

Vyšlo na IVČRN dne 9.6.2015 (link)

Od  IVČRN Zlín (mimochodem, skvělý text):

„Situace posledních dní je přehledná. Kam se člověk podívá, tam uprchlíci, kvóty, uprchlíci. Pravda, sem tam zvěrstva Islámského státu. No a občas probleskne taky naše petice.

„Naše,“ rozumějte hnutí „Islám v ČR nechceme.“ A hned na úvod – ano, jsem jedním z troubů, který s ní běhal po městě, nejmenovitě po jednom poklidném krajském. Svoje dojmy z organizace a sbírání podpisů jsem se rozhodla sepsat do blogu, protože to byl, překvapivě, opravdu fajn zážitek… a hodně hezká ukázka, jak to lidi skutečně vnímají.

Úvodem: suchá čísla

Účel petice a její hluboký smysl tu nebudu obhajovat. Uvedu jen takovou úplně základní matematiku, proč si myslím, že kvóty by měly padnout CELÉ, a mělo by se řešit něco docela jiného:

Evropská komise chce hrdinně rozdělit 40 tisíc uprchlíků. 
Jen v Sýrii je na útěku 10 MILIONŮ obyvatel. ( zdroj)
Uprchlický potenciál států jako Pákistán, Nigérie, Etiopie nebo Írán je ve STOVKÁCH MILIONŮ lidí. (zdroj)

Tohle fakt někomu nestačí???

Jinak řečeno, EU prostě zavírá oči před skutečným problémem: imigrací jako takovou, snahou milionů nezvaných lidí ilegálně se narvat do Evropy „za lepším“, ať Evropa chce, nebo nechce. A co hůř – často s nataženýma rukama a očekáváním, že „my se o ně postaráme“.

Drsně řečeno? Ano. Nechci zlehčovat situaci mnohých z těch lidí – ostatně kdo sleduje zprávy kolem IS a Boko Haram ze zahraničních médií, ten by, věřte, na zlehčování opravdu neměl žaludek. Nehrajme si ale na to, že to, co sem připlouvá z Afriky, jsou děti a ženy v nouzi… a lidé to VĚDÍ, to je zásadní zkušenost od petičního stánku. Navzdory mediální masáži a tklivým titulkům, lidé nejsou slepí a ty hromady mladých chlapů v člunech vidí.
A nehrajme si ani na to, že první, po čem se tito migranti shánějí, je možnost legálního vstupu do země a pracovní úřad…

Pravdou je, že Evropa by se měla zaměřit na úplně jiný problém: na to, jak tenhle chaos a místy doslovné zneužívání pojmu „uprchlictví“ (a přiznejme si, že i zneužívání dobroty Evropanů, kteří ty čluny prostě nepošlou zpátky) zastavit. A ne se hádat, kolik desetin napasovat k procentům kvót pro jednotlivé státy Unie…

Nyní už k samotné petici.

Fakt 1: naše zkušenosti zcela odpovídají internetovým průzkumům. 

V anketách pravidelně vychází výsledky, podle nichž přes 90% občanů imigranty v ČR nechce. Dokud jsme ještě měli sílu sledovat a udržet přehled, první tři dny – 240 občanů proti versus 4 občané pro. Není co dodat.

Zážitek 1: sluníčkový

To nejmenší, co se vám může stát na podobné akci, je to, že narazíte na „sluníčko“. Vlastně ani nevím, proč se jim tak říká… já si je už před nějakou dobou soukromě překřtila na bouřkové mraky, to k nim sedí spíš.

Běžné petenty člověk poznal snadno: z dálky s úsměvem pozdravili, podepsali, případně se zapovídali, často popřáli štěstí a spokojeně odcházeli.

Ne tak jedna slečna. Z bezpečné dálky cca 10 metrů nás míjela, a zamračeně na nás štěkla: „To myslíte vážně?“ Bez pozdravu. A za chůze. S úsměvem, 4 lidi v řadě, jsme ji ubezpečili, že ano, myslíme. „Panebože!“ – a šla dál.

Co tím jako chtěla říct, to netuším. To „panebože“ nebylo moc informačně obsažné, a do hlavy jí nevidím. Naštěstí.

Druhé sluníčko bylo velice podobné. Ani ne dvacetiletá slečna, která vytáhla mobil a zkoumavě si nás s ním fotila. „Dobrý den!“ – pozdravila naše spolušéfová (!), nikoliv ta slečna, která se rozhodně nezeptala, zda SMÍ stánek a případně nás fotit. Slečna se místo toho, stále bez pozdravu, otázala, zda to myslíme vážně… a po kolegově „Smrtelně!“ beze slova odcházela.

Eh. Co na to říct.
Začínám souhlasit se starší generací, že ty děcka se vůbec neumějí chovat. 😉

Zážitek 2: lidský

Třetí a předposlední, kdo nám řekl, že je „jednoznačně pro uprchlíky,“ byla vysoká paní, která stánek míjela rázným krokem. Bohužel ve chvíli, kdy podepisovali dva pánové: přes dva metry vysoký mohutný člověk, a přihlížel menší, čiperný šedovlasý pán. Právě on sluníčkovou paní polohlasem glosoval: „Proboha, čím myslí???“ Moje lakonické „No, já bych to řekla, ale…“ uzavřel pán nad peticí: „ale jako dáma nemůžete, no nám je to jasné.“ Smích.

Jedna z mnoha a mnoha podobných sdílených, moc příjemných chvil u stánku… 🙂

Zážitek 3: jak jsme neměli petiční místo

Spolušéfová je rázná žena, a tak nezaváhala a – stejně jako v řadě jiných měst – domluvila stálé místo, kde petice bude k dispozici a každý může zaskočit podepsat.

Den před zahájením sběru podpisů u stánku jsme – v neděli večer (!) – o tomto místě informovali na facebooku. Do hodiny mi volala spolušéfová: „Jani, můžeš to smazat? Místo se ruší… už jí volají lidi a vyhrožujou jí.“
Kdo je „ona“, to nebudu uvádět; menší podnikatelka. A to ve městě, které islám zatím prakticky nezná.
Paní podnikatelka na svém facebooku petiční místo ani nezveřejnila. Dementi už ano.

Tento minipříběh NENÍ vymyšlený. Bohužel.

Intermezzo olomoucké: 

Mnozí vědí, že jeden z petičních stánků se stal cílem útoku. Můžete to brát z jakého chcete úhlu: od toho, že v podstatě o skoro nic nešlo (pravda), až po pohled, že bylo napadeno ústavou zaručené petiční právo (také pravda).

Co je tragické, to je takzvané vyjádření dotyčného studenta na stránkách olomoucké univerzity.

Cituji z prohlášení: „Je smutným faktem, že existuje menšina lidí, která koná ve jménu islámu ohavné činy, což vede k utváření nespravedlivého obrazu převážné většiny muslimů, kteří jsou mírumilovní a poslušní zákona…“

Pokud TOTO prohlásí člověk – student medicíny a budoucí lékař (!!!) – který snad jako první v České republice vyvolal zbytečný, hloupý a agresivní incident napadající odlišný názor a odlišné hodnoty, pak to prohlášení zní velice cynicky. A odpusťte… značně znepokojivě.

Zážitek 4: adrenalinový

Nepřihodilo se nám nic tak dramatického jako v Olomouci, ale jeden „výbušný a emotivní“ zážitek máme také.
Ke stánku přišel – no, prostě kluk. 19 let maximálně. Sako, červené kalhoty, kvalitní mokasíny… žádný z místních divokých moravských borců. A pustil se s námi do řeči.
Proč to, proč ono, co si o tom myslíte, myslíte, že jsou všichni stejní? A tak dále…

Neskromně přiznám, že tenhle typ lidí už znám. Z mnoha a mnoha internetových debat. Typicky se tak uváděli studenti nejmenovaného pražského gymnázia, pro islám velmi nakloněného; mluvila jsem s několika z nich, velmi zapálenými a horlivými… ale bohužel podstatou všech rozhovorů bylo „Nevím, neznám, ale pojďme diskutovat.“ Diskutovat o něčem, co neznám, jde zatraceně špatně, což je bohužel v té „elitní škole“ nenaučili.

Jakmile jsem tedy postřehla, že rozhovor s tímhle mladíkem se stáčí podobným směrem… že padají pouze otázky na nás, a jakékoliv NAŠE dotazy jsou odpálkovány frází „no ale tak mi řekněte…“, tak jsem se vytratila asistovat kolegovi u podpisových archů. Do jisté míry hanebně, ale ono nepůsobí dobře, když tři lidi se hádají s mladým klukem a přitom chtějí „sbírat podpisy.“

Mohlo uplynout deset, patnáct minut? Mí kolegové – oba čtyřicet, padesát let, rodiče dospělých dětí – vytočení doběla, mladík frajersky založenou nohu na obrubníku a vytočený neméně, jaktože se nechceme vzdát a dovolujeme si mít argumenty!!! Co čekal, snad že vyklidíme náměstí z respektu k němu…? Asi ano…

Celou scénu zkrátím, protože jak vysvětleno výše, moc jsem ji nesledovala. Mládenec ale nemínil vyklidit prostor ani poté, co jsem se ho zeptala, co od nás chce slyšet a o co mu jde… a že nechápu, proč tam u nás ještě vůbec stojí. V tu chvíli už se kluk doslova klepal – vzteky, nervozitou, adrenalinem…? My dospělí na tom byli líp asi jen o to, že jsme se neklepali (ony ty životní zkušenosti mají něco do sebe…), zato se nám honily hlavou myšlenky, jak toho kluka proboha donutíme k odchodu. Hned to bohužel nebylo.

Když záplava slov ani hlasitost neustávala, vložila jsem se (úplně stejně vytočená jako ostatní, vůbec netvrdím opak) do hovoru ještě jednou: mou „nejmilejší“ otázkou, jestli už zazněla Aíša? „Ne? Tak co říkáte na to, že islám povoluje sňatky s dětmi od devíti let?“ Odpovědi – ač jsem na ni byla velmi zvědavá – jsem se pochopitelně opět nedočkala. V několika dalších větách na téma příkazů islámu ale padla asi největší perla celého rozhovoru: totiž že znásilňovat děti a zabíjet lidi je to jejich náboženství, takže s tím nikdo nic nenadělá… (a je to tak asi v pořádku, že.) Jak na toto vystartoval můj padesátiletý kolega, to si asi umí každý dospělý představit.

Konec scény už byl vyloženě na humornou notu: frajer ze žurnálu totiž „nepěkné“ praktiky islámu poměrně pateticky uzavřel slovy „až MNĚ useknou hlavu, tak to uznám“ – a já na tento rétorický počin, hanebně, ale to prostě nešlo… :)) – vyprskla smíchy: „no tak to si to, chlapče, teda užiješ.“ Kolegyně zareagovala podobně a smích bylo asi to poslední, co mladík už neunesl: rozzlobeně se otočil a rázoval náměstím pryč.

Zatímco jsme za ním, pořád jak v Jiříkově vidění, hleděli, kolegyně z legrace špitla cosi ve smyslu „doufám, že si to nahrával, aby nás mohl žalovat.“
Mladík se otočil, dorázoval zpátky – být to v komiksu, z uší a nosu mu stoupá pára – a zařval „KOMU budete žalovat?“ Přiznávám, že nám spadly pusy. To dítě ještě pořád žilo ve světě, kde se nežaluje někdo u soudu, ale žaluje se někomu… !

Kolegyně už zvýšeným hlasem zopakovala, co říkala, a mládenec se konečně definitivně vzdálil.

Kolik ran toho odpoledne utrpělo jeho ego, to ani nechci vědět. Jak to otřáslo námi – o moc míň asi ne… protože vidět nafoukaného, zle se tvářícího kluka, který si myslí, že má vrch nad dospělými lidmi, a přišel nám to „osladit“… a po zásluze je verbálně „seřezán“ a rozklepaný odchází pryč… Nikomu z nás z toho nebylo dobře na duši.

Asi to chtělo zvládnout úplně jinak… ale tváří v tvář nafoukanému, zlému a posléze i zabejčenému a nervnímu klukovi se nám ten první pokus asi moc nepovedl.

Každopádně, ráda bych věřila, že i on si z toho odnesl nějakou sebereflexi… ale bojím se, že bude jediná: že vstoupí do Strany zelených, aby nám to všem ukázal. V poznání, že znalosti a zkušenosti jsou nenahraditelné, v jeho případě moc nedoufám.

Intermezzo olomoucké 2: 

Incident u petičního stánku v Olomouci se stal široce propíraným tématem, a pro mě osobně opravdu nestojí za další pitvání. Co za vypíchnutí naopak stojí, to je věta z mnohokrát sdíleného prohlášení rektora Jaroslava Millera: „K překonání xenofobie je nutné určité vzdělání, a také jistá životní zralost.“

Zajímavé, že jeho magnificence si ještě nevšimla, že životní moudrost a zdravé názory nemají nic společného s vysokoškolským studiem – natož s jakýmkoliv uděleným titulem. Jak empiricky dokládají nejen skvělí lidé s výučním listem, ale i hromada otitulovaných lidských jelit, či ještě hůř grázlů. Za všechny „povedené“ vzpomeňme násilnickou kauzu MUDr. Jaroslava Bartáka, nevkusné extempore Mgr. Martina C. Putny, či probíhající trestní řízení manželky RNDr. Petra Nečase. Vzdělání a životní zralost, ach tak.

(I když jo, pardon. Zásadní je přece to, jestli nejsou xenofobové. )

Chtě nechtě jsem si při psaní vzpomněla na jednoho známého, který, ač snad se základní školou, má za sebou několik humanitárních misí na Blízkém východě. A odpusťte, ale… začínám se za názory pana rektora stydět.

Na okraj: 

Jednou z cest, jak překonat páně Millerův a jemu podobných oblíbený „strach z cizího“, je si o tom „cizím“ něco zjistit. Pokud tak učiním, jsou dvě východiska: bát se toho přestanu, nebo naopak zjistím, že mé obavy jsou oprávněné.

Pokud laik, který o dané problematice nic neví, nazývá zajímajícího se a poučeného xenofobem, je to situace vskutku tragikomická.

Zážitek 5:  pán z neziskovky

Byl takhle poslední den petice, a my se pomalu chystali stánek sklidit a odnést archy na poštu. Prošel kolem pán v poměrně drahém obleku, a jeden z nás – nejostřílenější, na pána zavolal a dokonce ho, i přes jeho odpor, přivolal ke stánku.

Ne, pán nepodepíše. Pán – poměrně mladý – pracuje v neziskové organizaci zabývající se vzděláváním podobných lidí, a naše petice je proti jeho přesvědčení i profesi. A všichni muslimové nejsou stejní a tak dále…

Chvilku jsem poslouchala vzrušenou debatu a pak se zhruba stejně starého pána nevinným tónem zeptala:

„Víte, co je halal?“
„Ne, to netuším.“

Zasvěcení „xenofobové“ už možná chápou hloubku významu těchto dvou kraťoučkých vět.
„Nálepkovači“ do xenofobů asi sotva.

Pro dosud nezasvěcené mi dovolte to uvést na pravou míru.

Pán, který hluboce a přesvědčeně bojuje za muslimy a obhajuje je, prostě netuší, že KAŽDÝ JEDEN, byť sebemírnější, MUSÍ jíst pouze takzvané halal maso. Viz starší blogy – maso ze zvířete podříznutého zaživa, bez omráčení.
Což, kdyby neexistovala záhadná „náboženská výjimka“ (díky které to asi jako míň bolí, že…), by byl postup v rozporu s legislativou na ochranu zvířat proti týrání.
(Ani nemluvě o rozporu s blbou lidskou etikou a cítěním.)

Tohle je tak zásadní informace z celého islámu, že zjistit, že ji nezná člověk, který se jím „profesně zabývá“, byla docela rána palicí do hlavy.

Nabízí se otázka, co všechno dalšího, proboha, neznají lidé, kteří nám sem uprchlíky „profesionálně“ chtějí importovat? Vědí vůbec, že sem dovezou „kulturu“ bez minimálního věku pro sňatek a pohlavní styk – respektive s hranicí v DEVÍTI letech,pokud ji vůbec uznávají? Vědí, že sem dovezou lidi, kteří uznávají na prvním místě zákony Alláha (jak to dopadá s demokracií, na to se podívejte zpátky do předvolební Anglie); že sem dovezou lidi, kteří nesouhlasí s mnoha prvky našeho života včetně hudby a sportu, a považují je, pokud ne za omezené různými nařízeními (zahalování žen, provozování o samotě), tak rovnou za zakázané? Vědí, že sem chtějí přivézt „kulturu“, která v roce 2015 povolila toaletní papír místo kamenů a otírání rukou???

Chce se mi dodat jediné. Jak se, propána, tito lidé odvažují nazývat ostatní „xenofoby“???

Zážitek 6: kšefty, kšefty… 

Vyrazily jsme, dvě švarné baby dávno za zenitem, sbírat podpisy i jedno chladné odpoledne. Venku cca 14 stupňů, škaredý vítr… – a na náměstí probíhající dětská akce. Rozbalily jsme stánek tak, jak jsme zvyklé… a do deseti minut u nás stál zdravě nabroušený, byť slušný pán, jaké k tomu máme oprávnění. Žádné přece nepotřebujeme? „My máme celé náměstí pronajaté, a všichni kdo tu jsou, mají smlouvu s námi a zaplatili poplatek…“ Aha, odtud vítr fouká. Žádný problém, stánek si dáme jinam, moc se omlouváme, tohle jsme nevěděly… moc děkujeme, že nám přišel říct. Pán rázem zjihl a usmál se… – mě jen bodlo, jak je šílené, že lidi neustále čekají nějaké hádky a potíže… – a navíc nám ochotně vysvětlil, kam až sahá jeho království, a kde si můžeme udělat velitelství my, aniž bychom překážely. A na odchodu nám ještě „dal štempl“ na petici. Věřte nevěřte, mám lidi ráda.

Stejně tak se nám přišli podepsat brigádníci od nejmenovaného telefonního operátora. K jejich zklamání jsme si s nimi na oplátku nechtěli zasoutěžit… ale vzájemné popřání štěstí, když už člověk nese kůži na trh na náměstí plném lidí, je popravdě taky super. 🙂

Už bez podpisu, ale nepochybně s o to lepším pocitem odcházely dvě dámy, které nám „zabraly místo“ hned druhý den petice. Čím? Inu stánkem s „duchovní literaturou“… Oněmělé spolušéfové strčily do rukou jakousi biblickou brožurku s tajemným komentářem: „Tam jsou odpovědi na všechno!“ A mně, rovněž neschopné slova, klepaly na ruku „všem nám jde o spravedlnost, ne?“  No… neměla jsem sílu jí brát iluze o mé černé duši, ale když paní odešly a my dvě našly řeč, hodně jsme se pobavily.

Jak možná už vyplynulo ze všeho výše uvedeného, tak:

Fakt 2: podepisovali VŠICHNI. 

Nejmladší – dost pod dvacet; nejstarší – dost dlouho v důchodu. Maminky, sportovci, metalisti, starší lidé o berlích; elegantní dámy, paní s postiženými dětmi, cizinci usazení v Čechách, mírně „ošuntělí“ pánové, studenti i inženýři.

Až se zas někde dočtete, jak zblbla určitá část národa, nejlépe rasistická a extremistická… nevěřte tomu. Běžte se podívat k nejbližšímu petičnímu stánku, chcete-li se přesvědčit na vlastní oči…

Intermezzo americké: 

„Pamatuj si, není nic blbějšího, než hledat paralely.“

Tuhle větu jsem slyšela loni na podzim. Pamatuju na ni hodně, i díky psaní blogu. Ona je to pravda – hledat podobnosti a přirovnání je duchaplné, snadno pochopitelné… ale má to jednu vadu na kráse: strašně lehce je uděláte i z naprostých blbostí.

A tak i nejmenovaný spisovatel neopomenul připomenout, že: „toto je masový exodus…Evropa ho už zažila, ale v opačném gardu. Vzpomeňme si na historické období, kdy lidé začali hromadně odcházet do Ameriky.

Ovšem pokračování:

„Na začátku 17. století tady byla permanentní válka… Následkem toho pak odsud odcházeli lidé do divočiny v Americe a tam založili americký národ.“

Aha. Takže pan spisovatel VÍ, že v Americe v tomto „historickém období“ nebyly žádné dnešní suverénní státy, právo a dost určitě ani sociální systémy… ? A kdo tam odešel, musel se doslova a do písmene uživit vlastníma rukama?
Takže srovnávat odchod Evropanů do tehdejší Ameriky, a dnešní migraci Afričanů a Syřanů do států DNEŠNÍ Evropy, s fungujícími pojmy jako uprchlictví a sociální podpora, je…no jak to říct mírně: dost nemístné?

Bezva. Tak proč se nám tahle „paralela“, která žádnou paralelou není, vůbec podstrkává…

Zážitek 7: ultraslunko

Poslední den petice a část našeho týmu se vyvalovala na lavičce pod záminkou kuřácké pauzy. Kolega mezitím ulovil vytáhlého, sportovně vyhlížejícího mladíka, který se sice nechal zlákat ke stánku a začal si s námi povídat, ale… směrem, který jsme fakt nečekali.

„Víte, já si myslím, že hlavní je mít víru. V naše hodnoty, v demokracii. Tomu musíme věřit proti těmhle lidem, kteří sem přicházejí…“ Zopakoval nám to asi třikrát.

Chci být hodná, chci být hodná… ale sakra, to nešlo. Po minutě těchhle keců jsem to nevydržela a zeptala se, jak nám ta „víra v naše hodnoty“ bude platná, až na nás někdo na ulici vytáhne nůž.

„Ale to je to, to je ten Islámský stát!“
„To je Británie dva tisíce třináct, probuďte se!“ ( Lee Rigby, výročí před pár týdny)
„No já si stejně myslím…“

Ach ach.

Sluníčko, sluníčko… popojdi maličko…

Intermezzo výmluvné: 

Jednou ze zvláštních kapitol, které si zaslouží vypíchnout, jsou příčiny, proč lidi odmítali podepsat petici. „Jsem proti ní“ by byl nejlogičtější argument, ale ten právě moc často nezazněl. Místo toho jsme si vyslechli:

„Nic o tom nevím.“ – tak to bych neříkala moc nahlas…

„Až půjdu zpátky!“ – aha. Opačnou stranou náměstí.

„Spěchám!“ – jasně, kdo by si mohl dovolit ztratit celou minutu času…

Jako naprostý BOREC se ukázal kluk, který se přiřítil ke stánku a vydechl: „spěchám… rychle to sem dejte!“ Za půl minuty byl podškrábnutý na archu a pádil pryč. Takhle se pozná formát. :)))

„Chcete moc údajů…“ – vy nemáte trvalé bydliště, zdravotní pojištění a platební kartu? A kolikpak máte v peněžence slevových karet z řetězců…?

„Nechci, aby mi někdo uřízl hlavu…“ – pane, to vás před tou kudlou neochrání.

Ovšem naprosto nejluxusnější věta, kterou jsme si vyslechli od čtyřicetiletého pána:„Neumím psát…“ 

No. Tak jo.

Jelikož petice pokračuje, a odevzdán byl jen nutný „první náklad“ hlasů, abychom měli jistotu, že budou u politiků před jakýmkoliv důležitým hlasováním… tiše doufám, že čtenáři nad uvedenými „argumenty“ ještě popřemýšlí. 🙂

Zážitek 8: meditace 

Stalo se po výše zmíněném přesunu stánku z náměstí, po gentlemanské dohodě s pánem pořádajícím dětskou akci, na okrajovou cestu mezi lavičky. Stánek kolem dokola opatrně obešla paní, a když jsme ji pozvaly blíž – hlavně prohlídnout si naše úžasné fotky na stánku – opatrně přišla a začala rozvíjet svoje úvahy. „Víte, děvčata, já vím, že to myslíte dobře, ale máte to špatně formulované…“ Obligátní odpověď, obsah byl nachystán petičním výborem a my s tím nic nenaděláme. „Já vím, já vím, ale mělo by to být nějak… pozitivní…“
Rovnou jsem se zeptala: „Ale jak máme petici PROTI kvótám formulovat pozitivně?“ „No nevím… ale chtělo by to vymyslet… víte, děvčata, boj plodí vždycky jen boj…“ Načež projevila přání pečlivě si pročíst text petice. Což jsme jí rády umožnily – tím spíš, že aspoň neměla šanci si všimnout našich signálů se spolušéfovou očima, v překladu asi „ty v..e, to není možné…“
Paní dočetla a zadumaně pronesla: „no, mělo by to být víc pozitivní… Děvčata, já vám to zatím nepodepíšu. Já o tom musím ještě meditovat…“

(PS, jo. ZNĚLO to tak blbě, jak je to napsané.)

Když odešla do bezpečné vzdálenosti, spolušéfová mezi zuby usykla: “ Ty vole, tohle naposledy dělali nacisti. Když přivezli Židy do koncentráku, tak je taky poslali jen vysprchovat po dlouhé cestě…“
A zhroutily jsme se smíchy. „Takže navrhneme řešení, že uprchlíci by se měli po cestě taky jít vysprchovat, aby se zbavili soli…? To by snad bylo dostatečně pozitivní…“

Zdůrazňuju, že to je jen náš cynický superčerný humor. Pravdou ale je, že prostě nevím, co pozitivního si proti těm lidem, co třeba v Itálii obsazují místním domy, asi máme vymyslet…

To nemá smysl… 

Ani se mi nechce vzpomínat, kolikrát jsme tuhle větu slyšeli. Nikoho nechci přesvědčovat, jak mocným (nebo slabým) nástrojem demokracie nějaká petice je. Faktem zůstává jedno: sedět a mlčet je horší, než se o něco pokusit, byť neúspěšně.

A nebo slovy jednoho krásného přísloví – kdo nic nepohnojil, nemůže očekávat dobrou úrodu. 😉

A tak se prostě snažíme udělat aspoň to málo, co můžeme. A já jen děkuju bohu, že JE strašná spousta lidí, kteří něco dělají i za ty nebetyčné lenochy, pro které je „moc práce“ jeden podpis… Protože ti si, doprčic, snad ani nezaslouží, aby jim někdo zkoušel zachraňovat zadek.

Závěrem: „Víte, nejsem rasista, ale…“ 

Věřte nevěřte – i když myslím, že uvěříte snadno – tohle byla jedna z nejčastějších vět, které jsme u stánku slýchali. Ačkoliv jsme to nijak zvlášť nesledovali, určitě zhruba polovina lidí měla potřebu svůj názor „omluvit“. To, co padalo za důvody, nebylo nikterak malicherné, a tím spíš ne „rasistické“:

„Máme dost vlastních problémů.“ (důchodci, matky samoživitelky atd.)
„To nejsou uprchlíci, to je invazní armáda!“ (podle fotek – těžko odporovat.)
„Byla jsem (- v Itálii, Británii, Německu, Paříži… potkali jsme všechny) a bylo to šílený!“
„Vždyť sem připlouvají i teroristi!“ – asi jako ten atentátník z tuniského muzea…
„Vůbec nevíme, co mají za nemoci!“ – hygiena, podnebí… jestlipak mají povinné očkování jako my?
„Je to úplně jiná kultura!“ – viz výše.
„Akorát natahujou ruce a čekají že je budem živit!“ – v mnoha případech smutná pravda.
„Rozvrtali to tam Američani, ať si to teď vezmou…“ – no Američani se snaží, bez bezpečnostních prověrek a rovnou šup s muslimy do Los Angeles, na Floridu a na cca 70 dalších míst. Schválně, jestli si muslimové zábavní parky a hazard patřičně užijou… a jestli tím USA odčiní škody, které nastaly po pádu „diktátorských režimů“.
„Proč se to neřeší tam, v Africe, aby nevyplouvali?“ – that’s the point.

Upřímně si myslím, že většina z těchto argumentů je podstatně závažnější, než prázdné „musíme pomáhat“.
I kdyby ano… PROČ formou, která nedává nejmenší naději na vyřešení situace…?

A jen tak na okraj. Výraz „černý huby“ či cokoliv podobného, co občas neslušně zazní na romské etnikum tady u nás, jsem u stánku směrem na uprchlíky neslyšela ani jednou jedinkrát. Přísahám.

Lidem na ilegálních imigrantech opravdu vadí úplně jiné věci, než nějaká rasa…

Poznámka pod čarou:

Nejsem zvlášť veřejně aktivní člověk, a už vůbec ne stylem jít si stoupnout na náměstí a něco tam organizovat. Takže tohle pro mě byl, upřímně, zážitek do konce života… 🙂 Nejen s tím, co je za tím „pouhým sbíráním podpisů“ práce: od přípravy materiálů, tisku, až po přesuny stánku „na noc“ a dovážení další den… O sladění času čtyř pracujících lidí a maminy na mateřské ani nemluvě. 🙂 Naprosto fantastickým zážitkem ale bylo právě to povídání s lidmi. Všemi, kteří si našli čas se na chvilku zastavit a vyprávět, co kde viděli, a nebo co pamatují… jako když prý čeští inženýři jezdili pracovat do Libye, což já, vzhledem ke svému věku, už naprosto nepamatuju. Celkem by si tu zasloužila zmínit spousta lidí, kteří se u toho stánku s námi vystřídali… Já už ale dodám jen jediné. Ten rasistický, sobecký a nenávistný národ, který prý jsme, jsem tam mezi tou spoustou usměvavých odhodlaných lidí opravdu neviděla.“

ivcrn_pic_ne_kvotam_imigranti

Diskuze:

od zlínské divize – skvělý texthttp://jananemeckova.blog.idnes.cz/c/464705/poznamky-k-petici-proti-kvotam-uprchliku.html

Posted by Islám v České republice nechceme on 8. červen 2015

Komentáře

comments