Blok proti islámu (BPI)

Vyšlo na IVČRN dne 14.6.2015 (link)

Projev Martina Konvičky na ustavujícícm celorepublikovém sněmu BPI odpovídá na 3 okruhy otázek.

První, co jako Blok proti islámu jsme, a hlavně co nejsme.

Druhá, co se vlastně stalo s evropskou a českou společností, že je proti islámu tak (zdánlivě) bezbranná.

Třetí, nastíním krátkodobou taktiku i dlouhodobou strategii, jak islám porazit.

http://martinkonvicka.blog.idnes.cz/c/465730/blok-proti-islamu-rec-prednesna-na-ustavujicim-snemu.html

ivcrn_konva

„Dámy a pánové, holky a kluci, milí přátelé

Obrovský zájem o Petici ukázal jedno – že veřejnost téhle země si uvědomuje ten svrab, do kterého se dostala evropská či západní společnost politikou falešné tolerance, nedomyšleným multikulturalismem, nenazýváním věcí pravými jmény, ustupováním před islámskou ideologií pod záminkou nedotknutelnosti „víry“. Ukázal ale ještě jedno – a sice, že ti, kdo se pokládají za akademické, mediální, kulturní a politické ELITY, tedy značná část politické třídy této země, se nezastaví před ničím, když jde o prosazení jejich představ o politice a společnosti. Nevadí, že to jsou představy naprosto sebevražedné. Především ale ukázal, že pouhým přemlouváním mocných, diskusemi a snahou přimět média k tomu, aby psaly pravdu, islámskou expanzi nezastavíme.

Připomenu jen 3 okolnosti, které s peticí souvisely. První – pokus muslimských studentů zmařit sběr podpisů v Olomouci, a následnou hanebnou reakci rektora olomoucké university, který neváhal označit signatáře petice, což jsou desítky tisíc jeho spoluobčanů, za nevzdělané xenofoby. Druhý, společný pokus jistého televizního redaktůrka a jistého pražského rektůrka zmařit naše dnešní jednání tím, že na poslední chvíli vypověděli smlouvu o pronájmu prostor. Třetí – nepřátelský postoj médií. Petiční stánky, petiční místa byla vidět všude, ale většina médií se o nás zmiňovala jen v souvislosti s výše uvedenými aférami. Nevyšel jediný rozhovor s organizátory petice, nikdo se ani nepokusil nám dát prostor, místo toho byl národ masírován rozbory o tom, že nepřijmout takzvané uprchlíky je nelidské, že jsme nevzdělaní xenofobní burani a že stejně bude po vůli EU, že nemáme šanci… Uvědomme si, že tato mediální masírka se děje v době, kdy Sobotkova vláda přijetí oněch středomořských plaváčků ve svých vyjádřeních odmítá, takže naše petice vlastně podporuje oficiální stanovisko vlády. Dovedete si představit, jak pro-imigrační klaka vyváděla, kdyby bylo naše stanovisko s tím vládním v rozporu? Za odmítavé stanovisko patří vládě potlesk a dík – Přejme si, aby to vláda pokládala za závazek a dodržela své slovo.

 

Zaměřím se ve své řeči na 3 okruhy otázek.  První, stručně shrnu, co jako Blok proti islámu jsme, a hlavně co nejsme. Druhá,  pokusím se rozebrat, co se vlastně stalo s evropskou a českou společností, že je proti islámu tak (zdánlivě) bezbranná. Třetí,nastíním krátkodobou taktiku i dlouhodobou strategii, jak islám porazit.

 

Tedy, co jsme.

 

Jsme občanskou iniciativou, spolkem, vyrostlým z původně zcela neorganizované internetové skupiny IvČRN a spojuje nás to, že odmítáme islám. Máme pro to každý své důvody, protože jsme různí a islám ohrožuje různé lidi různě, ale pokud nás něco spojuje tak to, že si ceníme svobody, milujeme svobodu. Islám znamená nesvobodu. Jeho učení má náboženskou a politickou složku, které od sebe těžko oddělit a jeho politická složka, to je politika expanzivní, totalitní a naprosto bezohledná, kontrolující každý prvek lidského života a zneužívající ke svému šíření jak lidské slabosti, tak nenaplněné touhy. Šířit se zneužíváním lidských slabostí je špatné vždy, islám navíc vytváří takové společnosti, které ze svého středu nevyhnutelně produkují radikály, fanatiky. Protože jeho prorok, pokládaný za vzor všech muslimů, byl fanatik, platí zde jednoduchý vztah, že čím větší radikál, tím lepší muslim. Mechanismů, jak fanatiky vytvářet, obsahuje islám mnoho, stačí zmínit sňatkovou politiku, kde polygamie vytváří převis nesezdaných mladých mužů. Chybí zde též jakákoli zpětná vazba – ta nemůže vzniknout v prostředí, kde je přikázáno kritiky zabíjet. Hlavně však je třeba říct – na adresu těch, kdo nám radí, že máme odsoudit jen „islámismus“ či „radikání islám“, ale ten zbytek, ten hodný a umírněný islám – že fanatický islám vyrůstá z toho údajně umírněného, že mezi nimi neexistuje žádná dělící hranice a ten „umírněný islám“ vytváří pro fanatiky zázemí a současně krytí. Odvolávám se v tomto na svědectví nesčetných exmuslimů. Už při slabé přítomnosti v zemi vytváří islám paralelní společnost – všechny ty halal prodejny a komunitní centra a školy koránu a modlitebny a vlastní rodinné právo – které islámské věřící izoluje od zbytku společnosti, sugeruje jim mentalitu života v obležení a pěstuje v nich nenávist k nevěřícím. Islám je sekta.

 

Na příkladu takzvaných uprchlíků však můžu současně říct, co nejsme. Především, nejsme rasisté. Na těch lidech, které nám sem Brusel chce „přerozdělit“, nevadí jejich barva pleti – ostatně mezi významnými odpůrci islámu najdeme lidi všech ras a národů, i tady za předsednickým stolem sedí arabská míšenka a dva Židé. Dále, v žádném případě neodmítáme pomoc trpícím, pokud jsou kompatibilní s naší kulturou, pokud jsou potenciálními spojenci. Ostatně byla to naše iniciativa, a budu to připomínat do omrzení, která už v srpnu loňského roku, kdy se o uprchlících prakticky nemluvilo, vyzvala vládu, parlament a prezidenta k přijetí nemuslimských uprchlíků z Blízkého východu – zejména křesťanských, kteří tam místy čelí regulérní genocidě, na kterou svět kašle, přestože jde o poslední dědice pozdně antické a raně křesťanské civilizace v těch krajích – z kulturního hlediska naše bratry. Jistě, to že nejsme rasisté neznamená, že do Evropy přijmeme třeba celou neislámskou Afriku – a už vůbec sem neznamená, že sem z té Afriky přijmeme jen mladé muže. Tak rychlý přesun statisíců mladých kluků by rozbil každou civilizaci, i kdyby se jednalo třeba o statisíce Evropanů migrujících do Vietnamu.

 

Rozumí se snad samo sebou, že nejme ani nějací šovinističtí netolerantní štváči. Podívejte se kolem sebe, vidíte opravdu nejrůznější lidi, mladé, staré, vzdělance, dělníky, hodně žen, lidi se znaky různých subkultur, hodně příslušníků sexuálních minorit. Opravdu nám nevadí, jak kdo vypadá, jak žije, co dělá v soukromí – pokud tím neomezuje druhé, pokud svůj styl života nenutí ostatním proti jejich vůli. Mohamedáni ostatní omezují, svůj styl života jim nutí.

 

Co se vlastně stalo se Západem?

 

Abychom pochopili, jak epochální výzvě čelíme, nastíním zde, co se vlastně stalo s ještě nedávno hrdou a sebevědomou kulturou, kulturou která si vážívala pravdy, svobodné diskuse a hry s otevřenými kartami – a která se dnes, podobná alkoholikovi nebo týrané ženě, bojí i podívat sama na sebe a pojmenovat své bolesti.

Někdy po válce, to byl svět ještě velký a prázdný a islám naopak slabý, nemoderní a skomírající, se západní země rozhodly dovážet si na manuální práce nevzdělané dělníky ze zámoří, včetně islámských zemí. Opakuji – islám se zdál být tak zaostalý a směšný, že každý věřil, že stačí pár let počkat, možná mohamedánům ukázat výhody západní prosperity, a celý islám se stane poznámkou pod čarou v učebnicích dějepisu. Jenže v islámských zemích už tehdy bujely spodní proudy – třeba nechvalně proslulé Muslimské bratrstvo – toužící západu „vrátit“ porážky a ponížení, které jsme mohamedánům během let uštědřili. Na západě málokoho zajímalo, jak islám vlastně funguje – proč zkoumat něco tak divně zaostalého. Přísun islámských věřících se ještě urychlil s procesem dekolonizace v 60. letech, vyspělé západní země dostaly prapodivný nápad splatit svůj údajný dluh lidem z bývalých kolonií tím, že jim nabídly podílet se na jejich prosperitě.

 

To vše by ještě nemuselo nic znamenat, kdyby na Západě zrovna tehdy – v 60.-70. letech – nepropukla pozvolná krize kulturní identity. Částečně oprávněně: Skutečně jsme předtím spáchali jednu z nejkrvavějších válek Historie a skutečně jsme byli vinni různými nešvary, třeba zbytečným rasismem. V reakci na to vše se hlavně v intelektuálních kruzích prosadily radikálně kritické myšlenkové směry, všechny ty (záměrně to zjednoduším)  dekonstruktivismy, neomarxismy a postmodernismy, jejichž spojovacím rysem bylo, že celý dosavadní vývoj Západu byl špatně, a to včetně vývoje intelektuálního, že jsme se k ostatním chovali přezíravě a že nemáme právo hodnotit cizí společnosti a myšlenkové směry, protože i naše společnost je špatná, možná nejhorší. Pro mě je ten vývoj ztělesněn v postavě psychologa Theodora W. Adorna, který, v pátráních po příčinách válek a útlaku, postuloval, že většina do té doby obecně přijímaných hodnot (cílevědomost, odpovědnost, sebekázeň, starost o majetek, rodinu, vlast…) jsou vlastně hodnoty fašistické a takové hodnoty je třeba potlačit, jejich nositele převychovat nebo marginalizovat. Bohužel Adorno, a nespočet dalších, nepostřehli, že ty pojmenované hodnoty byly hodnotami lidí, kteří byli po staletí dušemi, opornými sloupy a taky ochránci rodin, obcí, celých států – jsou to přece hodnoty nezávislých rolníků, řemeslnických a podnikatelských dříčů, špičkových dělníků, ale třeba i vojáků či policistů. Místo nich byly prosazovány hodnoty právě opačné: nezodpovědná hravost, novátorství, rozdavačnost, rebelská neukotvenost. Nositelé takových postojů, vlastních řekněme hloubavé intelektuální vrstvě, se někdy během 70.-80. let dostali na klíčová místa ve školství, v médiích, v politice. Stalo se tak samozřejmě díky zbohatnutí západních zemí, které umožnilo neuvěřitelný rozvoj školství, vědy, zábavního a mediálního průmyslu. Společenským hegemonem se stává, ať si to přiznáme nebo ne, intelektuál, člověk formálně a vytříbeně vzdělaný, bohužel však poněkud nepraktický, který začíná, skrze média, diktovat i politické a podnikatelské vrstvě.
Nechtěl bych být nepochopen. Intelektuál je pro společnost stejně potřebný, jako těžce pracující dělník nebo voják. Bohužel však nedovede společnost bránit. Společnost složená ze samých intelektuálů, stejně jako společnost složená ze samých dělníků, je společnost skákající na jedné noze. Bohužel právě tohle se stalo. Ne proto, že by nositelé konzervativních, zemitých či tradičních hodnot, ony dřívější opory společnosti, vymizeli, to ne. Stalo se něco ještě šílenějšího – oni byli z vlivných pozic postupně vytlačeni. Nakonec jsme to viděli i v české politice, třeba když zemitého Topolánka nahradil v čele ODS poněkud zjemnělý Nečas. Když lidi Topolánkova typu otrávíte, udělají se pro sebe. Pokud nemůže přirozený vůdce vést a chránit svou komunitu a ta komunita po něm dokonce plive, citově okorá a dá se na sobectví. A to nejen ve „velké“ politice, ale i v obcích, podnikání, všude – rozhlédněte se po svém okolí a dáte mi za pravdu.  A tak zde přátelé máme naprosto sobeckou a cynickou podnikatelskou vrstvu, všechny ty kmotry atd., a vedle toho intelektuály plné ideálů, leč neschopné vést zemi. Všimněte si, kolik je dnes v nejvyšší politice různých sociologů, kulturních antropologů, religionistů – a srovnejte to s počtem třeba inženýrů. Bohužel nám tak vládnou lidé, pro které je vlastenectví šovinismem, láska k domovu zápecnictvím, tradice buranstvím. Jsou to lidé přirozeně ne-teritoriální, nechápající starost o rodinu a obec, ochotni se s kdekým o kdeco podělit, nespokojeni sami se sebou, a proto obdivující cokoli jiného– aniž by příliš přemýšleli, cože to vlastně obdivují. Všimněte si, že ten obdiv k cizímu čijinému, které je upřednostňováno před vlastním, má zakrýt hluboká vnitřní utrpení. Není úplně zdravé mít to cizí raději, než to svoje. Současné západní „elity“ jsou vnitřně nešťastní, citově zmrzačení lidé – a to je kořenem civilizační sebenenávisti.

 

Zatímco na Západě probíhal naznačený vývoj, islámské společnosti, ještě před půlstoletím chudičké a nesebevědomé, zázračně zbohatly. Příčinu známe – ropa, naše závislost na ní. V 70. letech, v době prvního ropného šoku, přistoupilo tehdejší Evropské hospodářské společenství na skutečnou smlouvu s Ďáblem. Dohodlo se s islámskými zeměmi, že za relativně lacinou ropu splní jejich požadavky ohledně slučování rodin, budování mešit, financování islámských kulturních center, financování kateder „arabistiky“, státní podpory imámů – prostě celého toho balíku, kterému se vznešeně říká „mezikulturní dialog“ nebo „respekt k islámu“, který však ve skutečnosti umožnil jak udržet imigranty z islámských zemí v zajetí té šílené ideologie, tak i připravit islámofilní ideology, akademiky, publicisty. Tučné ropné prachy umožnily islámským zemím ideologický export, současně v těch zemích sílil  islámský fundamentalismus. (Z řady důvodů, hlavně protože na ropě nebohatli všichni, se nesplnil optimistický předpoklad, že zbohatnutí bude znamenat sekularizaci.) Když se pak přesuneme do doby po 11. září 2001, vidíme, že ti politici a publicisté, kteří z islámského terorismu vinili islám, byli doslova ukřičeni rykem na téma „náboženství míru“ a nesmyslnými obviněními z rasismu. Západní „experti“, vykrmení ropnými granty a vystrašení mediálním tlakem, doporučili západním vládám nepojmenovat nepřítele. Jenže když jdete do války a nepojmenujete nepřítele, nemůžete rozhodnutí vedoucí k jeho porážce. A tak jsme sledovali – Afgánistán, Irák II, podpora egyptského fundamentalisty Morsího, Libye, Sýrie – čím dál tím nesmyslněji pojímané západní intervence. Ty, místo aby radikální islám oslabily, jej obrovsky posílily. Vzpomeňte si na takzvané arabské jaro – na nadšení západního tisku a oficiálních orientalistů z „demokratického vývoje“, který málem skončil vítězstvím fundamentalistů v celé řadě zemí. Egypt a Tunisko nakonec ty nejhorší fundamentalisty zastavily samy, v Libyi západ spáchal neodpustitelný zločin, o Sýrii darmo mluvit. Někdy ta západní slepota, či spíše bezradnost, dosahuje až legračních rovin: Na IvČRN jsme se léta smáli řečem o „umírněném islámismu“ (protože islámismusje definován tím, že není umírněný), k nejnovějším vtipům patří ten, že „Islámský stát nemá nic společného s islámem“:

V Čechách se ten vývoj, který na Západě trval 40 let, málem podařilo zkrátit na dobu zhruba od vstupu do EU. Devadesátá léta byla ještě poměrně v pořádku – tehdejší vedení země se snažilo následovat západní země proto, že v tom vidělo cestu k zajištění prosperity pro většinu občanů státu (a taky, více či méně, pro sebe). Jenže zhruba od počátku tisíciletí se étos „prosperujícího Česka“ vytrácí, je nahrazen étosem „EU to po nás chce“, případně „v EU to letí“. Proč, to je nabíledni, jednak mezi společenskými špičkami chybí rozhled, odvaha a samostatné myšlení vůbec, druhák, a to ve svých analýzách skvěle ukázal kolega Petr Hampl, se přisátí na evropské fondy stálo tím nejsnadnějším způsobem, jak tu kýženou prosperitu, ovšem jen pro sebe, zajistit. Eurodotace, to jsou snadno získatelné a ještě snadněji „odklonitelné“ měkké peníze, ovšem za přístup k nim se platí loajalitou, rezignací na vlastní myšlení. V souvislosti se vstupem do EU se též obrovsky zesložitila legislativa – ať proto, že to tak hloupě vymyslelo bruselské centrum, nebo proto, že v džungli předpisů a směrnic se snadněji „odklání“. Ještě víc než o odklánění pak jde o to, že v zabetonované legislativě je strašlivě těžké cokoli ovlivnit nebo změnit. A odtud se vracíme k rezignaci dřívějších tahounů společnosti na politiku a k dalšímu sílení moci poddajných byrokratů … EU viním z plošného zkorumpování a současně zpoddanění elit, což jsou procesy, jež musí nutně skončit ztrátou svobody pro všechny.

 

Naštěstí pro nás všechny se ten vývoj za ca 15 let nepodařilo dotáhnout tak daleko, jako se to podařilo za 40 let ve „staré“ EU. Paradoxně nám tady islám pomáhá – je takovým zrcadlem, ve kterém ostře vidíme, jak je „sluníčková“ společnost, modelovaná dle představ intelektuálů a byrokratů, bezbranná proti jakémukoli ohrožení. Přesto zde již máme nejméně tři (volně prostupné) skupiny, které expanzi islámu vítají. Jsou to, říkám to všude, jednak lidé nešťastní, citově deprivovaní, deviantní, osamělí atd. (projektují si do islámu své prapodivné představy); jednak ti, kdo na islamizaci vydělávají (kramáři lační petrodolarových partnerů, nevládky pracující s imigranty atd.);  a konečně zbabělci, kteří v islámu vidí budoucího vítěze a chtějí se k němu přidat, případně se ani přidat nechtějí, ale chtějí to „nějak doklepat“. Příslušníci těch tří skupin bývají současně těmi nadšenými eurointegračními hujery – protože přibližování „staré EU“, důsledné plnění bruselských směrnic, oslabuje společnost a tím ji islámu doslova otevírá.

 

Kdo je na islámu zainteresován, bude ho samozřejmě i bránit. A tady bych rád upozornil, že my všichni, jak sedíme zde za předsednickým stolem, pravděpodobně budeme obviněni z porušení § 403 Trestního zákona, který praví, že

Kdo založí, podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
Nemusím snad dodávat, že ten paragraf pokládám za nesmyslný, gumový a totalitní; při jeho důsledné aplikaci bychom museli pronásledovat třeba organizace ateistů (náboženská zášť) nebo antikomunistů (vadí jim „skupina osob“), stejně jako například kdejakou církev hlásající, že ateisté půjdou do pekla. Paragraf nicméně existuje, může proti nám být použít a pak nám nezbude, než zvítězit v právním sporu.
Naše dnešní situace
Začnu u situace v zahraničí. Státy „staré EU“ jsou vesměs v pasti, z níž nevidět úniku. Příliš velká imigrace, islám už dávno vrostlý do byznysu i politiky, občané odzbrojeni a zastrašeni, elity kolaborující, nebo prostě mlčící. Ty země snad ještě nejsou ztraceny, ale jsou dost islámem natolik paralyzovány, že od nich nemůžeme čekat volnost jednání. Pak zde jsou USA, které se snaží ze všech sil, aby starou EU dohnaly – přesná čísla je těžké najít, ale hovoří se o zhruba dvou-až trojnásobném vzrůstu počtu islámských věřících mezi rokem 2001 a současností, výmluvné jsou statistiky o růstu počtu mešit, pronikání islámské ideologie do školství, justice a vládních špiček je určitě rychlejší, než v Evropě. Na obou březích Atlantiku navíc panuje obrovské pokrytectví (vynucené politickou korektností, strachem z ostrakizace atd.) snoubené se strachem – o narůstajících problémech se nemluví, asi jako se ve slušné rodině nemluví o pohlavní chorobě jejího člena. Obrazem toho pokrytectví jsou všechny ty ekologické, feministické, klima-ochlazovací či rozvojové módy, v nichž se EU i USA vyžívají. Jsou to projekty, na které jako západní civilizace jednak dávno nemáme, jednak nemusíme o islámu vědět mnoho, abychom věděli, že s jeho posílením půjdou všechny ke dnu. Ale nebojte se, ono to nakonec dopadne tak, že na katedrách dženderistiky se budou psát disertace o osvobozujícím vlivu hidžábu, a homosexuální páry budou slavnostně registrovány před společným letem ze střech výškových budov.

 

V kontrastu s tou ostudou zde jsou státy „nové EU“ – země, jejichž občané teprve nedávno získali politické svobody i něco té západní prosperity, ještě si pamatují metody, jimiž fungují totalitní režimy a ideologie, vědí příliš dobře, co to je žít v atmosféře každodenního strachu a poznají, jak nástup totality vypadá. Nejen to – vědí, jak totalitní ideologie křiví charaktery, dělají ze sousedů a příbuzných nepřátele na život a na smrt. A nechtějí to. Nechtějí, aby jejich životy po čtvrtstoletí svobody zase směřovaly do nesvobody.

 

A tak si „nové země“, jejich prostí občané i vládní vrstvy, s hrůzou uvědomují, kam to vstupem do EU vlezli. Dovedu si představit že ti, kdo hlasovali pro vstup a současně znali západoevropský problém s islámem (a informací před těmi 12 lety bylo dost – politici a bezpečnostní analytici je prostě znát museli) nějakým způsobem věřili, že Brusel má nějaký Plán B, že ví, jak se k sílícímu islámskému radikalismu postavit. Nyní již víme, že Plán B neexistuje, když tedy za něj nepokládáme plíživou a nenápadnou islamizaci našich zemí. Různé země se k tomu obrovskému zklamání staví různě. Například Maďarsko, v podobě premiéra Orbána, se snaží odpoutat od hlavního probruselského proudu akcentací národních tradic, zatímco Polsko, jehož nedávný premiér Tusk to pro svou snaživost dotáhl až na nejvyššího hujera, si zvolilo euroskeptického, a potažmo i islámofobního, prezidenta. Ostatně i v ČR si lid do čela státu zvolil našeho člověka – jmenuje se Miloš Zeman.
Jak tedy vidím domácí politickou scénu? Polistopadové špičky mají až na vájimky svázané ruce dvěma dekádami povinného „proevropského“ směřování. Většina stávajících stran je svázána napojením na dotační penězovody, přesvědčením o nutnosti otrocky plnit nesmyslné eurosměrnice, provázaností se západními kolegy z poslaneckých klubů Evropského parlamentu. Nakonec, a podruhé ocituji kolegu Petra Hampla, současný mainstreamový politik nesní o pochvale od domácího publika. Platy jsou zde relativně nízké, korupční možnosti omezené, viditelnost pro kmány vysoká. Sní o sinekuře v Bruselu, protože teprve tam má člověk z politiky ten správný vývar, navíc skoro není pod dozorem. Především však jsou strany v otázce islámu rozdělené napůl: Až na výjimky v nich nezávisle na jejich pravolevém umístění najdeme všechny myslitelné postoje k islámu, od servility, přes předstíraný nezájem po odpor ještě radikálnější, než tady na našem Sněmu.

 

Jednoznační šílenci jsou Zelení a jejich klony (všechny ty Žít Brno, Zemřít Vsetín, Piráti atd.) – ti svou nenávist k západní civilizaci dřív zdůvodňovali ochranou přírody, dnes zbyla jen ta nenávist k západu a obdiv k těm, které pokládají za silnější. Top09 – ti se definovali jako „eurohujerská pravice“ a teď mají svázané ruce, dost jejich politiků problém s islámem chápe, ale nepůjdou proti staré EU, čímž islámu objektivně pomáhají. Podobně Lidovci – mezi jejich křesťanským elektorátem budou obavy z islámu rozšířené, ale špičky „přece nepůjdou proti víře“ a navíc tam je vazba na katolický klérus, kde zase vidíme bezradnost, ústupky, mnozí vysocí katolíci vidí v islámu spojence proti těm strašným ateistům, tj. mnoha z nás. ANO je klasická žluťácká strana (už potřetí cituji kolegu Hampla). Žluťácké odbory zakládali v 19. století podnikatelé, kteří se báli vzniku opravdových odborů, jimi založené odbory pak šly podnikateli na ruku. No a ANO se tváří jako protestní hnutí, ale jeho cílem je, aby vše zůstalo při starém, především pak vazba na dotační penězovody. Je to strana těch, kdo doufají prosperovat z dotací. VODS si problém uvědomují, jenže též nedovedou překročit svůj stín, kterým je vyhraněně pro-americká orientace, a tak blábolí o boji s „islámismem“ a hodném islámu. Jenže s „islámismem“ bojuje západ už 40 let, s výsledky, které všichni dobře známe. Pak tu jsou tři strany – ČSSD, Komunisti a Svobodní – které sice stojí na opačných stranách pravolevého spektra, ale mají společného to, že řadoví členové a voliči jsou (různě silně, někdy velmi silně) protiislámští, zatímco vedení (nebo části vedení) jsou svázáni ideologiemi, nebo zahraničními kontakty, nebo historickými reminiscencemi. V ČSSD máme ve vedení „sluníčkové křídlo“, které nemůže být dál od pořád ještě dělnických voličů; komunisti si nemohou odpustit historickou lásku k Palestině; no a Svobodní, respektive jejich vedení, věří, že trh vyřeší vše, v čemž jsou vlastně rodnou sestrou marxistů. Snad jedinou partají, která je autenticky protestní a čím dál víc „antiislámská“ je Úsvit, ale ti se zas dokázali rozhádat. Pak zde jsou neparlamentní strany, a z těch stojí za zmínku Suverenita (kterou lze už dnes označit za levé křídlo IvČRN), jakož i sjednocující se konglomerát stran kolem Jiřího Janečka (Občanští konzervativci), jejichž problémem je pro změnu to, že vnímají odpor k islámu jako věc výhradně konzervativní, což prostě není pravda.
Blok proti islámu
Přátelé, Blok proti islámu není stranou. Alespoň zatím jsme stejným spolkem, jako třeba Zahrádkáři, otevřeným pro členy dosavadních stran i nestraníky. To ale neznamená, že se nemíníme účastnit politického dění. Možností je více, od lobbingu a tvorby analýz po umísťování našich kandidátů na volební lístky dosavadních  stran, nebo přímo uzavírání koalic. Na konečné rozhodnutí je zatím čas, musíme se nejdřív řádně konstituovat, vytvořit pevnou územní strukturu a interně prodiskutovat programové záležitosti. Tak či onak, máme poslední šanci zastavit islámskou expanzi relativně demokraticky a nenásilně. To vzepětí, které jsme v Česku vyvolali, je prostě jedinečné, příště se to nemusí podařit, protože lidé mohou rezignovat, vývoj se začne zvolna leč nezadržitelně ubírat někam směr Kosovo a zastavit islám bude mnohem těžší, vyžádá si to mnohem víc obětí.
Jak islám zastavit, to jsem už říkal tolikrát že se budu opakovat. Právně a dlouhodobě postavením jeho propagace, šíření, veřejného vyznávání, mimo zákon. Prostě postavit na roveň nacismu. „Věřit“ si muslimové mohou, čemu chtějí, mohou si ten islám třeba reformovat (když pořád tvrdí, že to jde), ale ať to dělají v naprostém soukromí. Krátkodobě taktikou zadržování – klást mu překážky, kde to jen náš právní systém dovolí, a to ať už důsledným uplatněním platných zákonů (například těch o rodině a domácím násilí), nebo přijetím nových zákonných a podzákonných úprav. Mluvím o zákonu o církvi, novele trestního zákona, zrušení výjimek na halal porážky a podobně, ale možností je mnohem víc, vezměte si, že skoro každá evropská země má nějaký islám zadržující předpis:  jsou tady zákaz šátků ve Francii, státní kontrola imámů v Rakousku, zákaz halal porážek myslím že v Nizozemí. Jednotlivě islám příliš neoslabují, ale přijměme tyto předpisy všechny, a ještě přitvrďme a uvidí se. Skutečným vítězstvím však nebude nějaký zákaz islámu, vítězstvím bude, až islám opustí samotní muslimové a toho lze dosáhnout jen společenským znemožněním té ideologie, tím, že bude nepřijatelná pro muslimskou mladou generaci a tomu pomůže, vedle nulové tolerance islámských projevů ve společnosti, jen obroda či renesance společnosti naší – aby byla atraktivní nejen pro nás, ale i pro muslimy.

Když se teď vrátím k tématu, kterým jsem začal, ke kvótám, tak to nejhorší, co se může stát, je, že je vláda přijme – a po nějaký čas se nebude dít nic. Tím myslím: přijde první vlna kolonistů, ale nijak nestoupne násilnost a podobně. Ono to vše samozřejmě časem stoupne, ale až časem, zatím však bude imigrantů málo, ti první třeba budou rozumně vybráni, nebo budou v malém množství ukáznění. Nebude se dít nic, my budeme označeni za hysteriky, pošlou nám sem další, problémy začnou zvolna růst, média je zase budou tutlat. Ono i v tom Švédsku, evropské znásilňovací velmoci, začala ta tragédie velmi pozvolna a dlouho si „nikdo nevšiml“. Něco takového, pomalé zvykání si na postavení lovné zvěře, by nás mohlo čekat.

Proto ty kvóty musíme zastavit – je to bod zvratu. Nyní je vláda deklarativně na naší straně. Naše petice je prostředkem, kterým ji tlačíme, aby na naší straně zůstala, aby necouvla. Pokud vláda couvne a kvóty přijme, zahájíme petici o vystoupení z EU.

 

V záloze toho máme více. Spustíme akty občanské neposlušnosti (symbolické blokády hranic). Obrátíme se na komunální politiky, kteří mají k lidem přece jen blíže a často nás podporují, a naučíme je, jak se pronikání islámu bránit. K tomu všemu ale musíme,  především a nejnaléhavěji, konsolidovat naše hnutí – ustanovit krajské a do budoucna i okresní divize, navýšit počet členů, pravidelně se scházet a se členy pracovat. Proto bych teď vyzval – a můžete to brát jako můj první „předsednický“ příkaz:Do konce prázdnin každá krajská divize něco předvede. Zorganizuje nějakou akci pro své členy, pro veřejnost, a pozve na ni lidi ze sousedních divizí. Nemusí to být demonstrace – ani zdaleka ne – ale happening, přednáška, grilování, nebo třeba výstup na nějakou horu, turnaj ve fotbalu. Nebojte, vím o čem mluvím, musíme si vyzkoušet a předvést světu akceschopnost. Akci samozřejmě nafoťte a bombasticky zveřejněte a představte si, co se bude dít: Sluníčka a machometáni budou zuřiví, jak se bavíme a jak si pohodaříme, zatímco oni dnem i nocí trpí pro alláha.

Přál bych si mít z Bloku proti islámu organizaci skutečně masovou, ideálně s členy či pobočkou v každém městě i městečku. Naposled, počtvrté, ocituji kolegu Hampla, který mluvil o masovosti, když popisoval stranu, která jednou porazí vládnoucí Babišovskou oligarchii. Uvedl jako vzor „dělnické strany předminulého století“ a mně došlo, že kromě akceschopnosti a efektivního tlaku na systém má masovost jednu zásadní výhodu, a sice vzájemnou výpomoc. Nedávno v Teplicích přišla jedna naše aktivistka o bydlení, protože domácí nesouhlasil s jejími aktivitami. Kdyby za ní stála silná organizace, jistě by jí někdo z Bloku pomohl s bydlením novým. V malé elitní partičce to není možné.

 

Žijeme v čase zlomu. Už dlouho na žádné generaci nespočívala tak velká odpovědnost za osud celé civilizace. Proto bych se nakonec obrátil nejen k vám, kteří zde sedíte, ale předevím k těm, kdo zde nesedí a vyzval bych je k podpoře Bloku, respektive k podpoře naší společné věci – což mohou udělat členstvím, nebo finančním darem, ale především a ze všeho nejvíc veřejným protiislámským coming-outem. Přestaňme se schovávat, přestaňme se bát, ukažme, že jsme zde a že je nás víc, než těch na druhé straně.

 

Obracím se proto

na poslance, politiky činovníky všech stran, přidejte se k nám, pokud vaše partaje váhají hrát protiislámskou notu

na akademiky, jste chytří lidé a stejně dobře víte, že odpůrci islámu mají pravdu
na věřící, ať už křesťany, židy, buddhisty, prostě všechny neislámské věřící, protože islám je proti vám všem

na umělce a tvůrčí pracovníky, kteří se islámu zatím bojí a tím zrazují autenticitu své tvorby; všichni víte, že pod islámem žádné nebude

na učitele, protože právě na nich závisí výchova mladé generace

na studenty, aby opravdu studovali, zajímali se o dění a nenechali se bulíkovat propagandou

na členy bezpečnostních složek, protože by to byli oni, kdo by kvůli sílení islámu byli nejvíc ohroženi na holých životech

na národnostní menšiny, protože islám je proti všem

na podnikatelský sektor, protože krátkodobý zisk z  ropou páchnoucích obchodů nevyrovná ztrátu, když si necháme zničit vlastní zemi

na mámy a táty, protože tady jde o budoucnost našich dětí

 

 

Specielní slovo bych rád věnoval „sluníčkářům“, tedy těm, v nichž jsme se naučili vidět zosobnění nepřítele, přesněji kolaborace s nepřítelem.

Sluníčka: Nejsme Vaši nepřátelé. Konvička není váš nepřítel. Naopak. Mnohé hodnoty, které pokládáte za své (třeba toleranci k různým životním stylům, nebo lásku k přírodě) sdílí v různé míře s vámi. Věřte mi, chápu vás, chápu Vaše nejistoty a strachy. Nakonec, byl jsem dlouhá léta jedním z vás a kdybych neprokoukl islám – a nezděsil se, jak bezbranná je proti němu naše divně pokrytecká, elitářsko-tolerantní společnost – byl bych nadále jedním z Vás. Věřte mi, přátelé sluníčkoví, byl jsem úplně stejný jako Vy, desítky let jsem neměl rád své rodiče, měl problém najít si smysluplný vztah, bál se lidí, nevěřil sám sobě – a schovával to vše za mudrlantské elitaření, za opakování módních klišé, velkopanské pomlouvání své země a národa, hranou nadřazenost. Byly to samozřejmě masky, jako je vaše údajná tolerance maska. Přátelé, vykašlete se na to, přijměte sami sebe a najednou všechno půjde. A budete se lépe cítit.

 

Další specielní slovo bych chtěl mít k našim domorodým muslimům.  Milí mohamedáni, i vám bude lépe, pokud se zřeknete islámu. Osvobodíte se z otroctví, narovnáte páteř, zbytek světa vás přestane nenávidět (protože pozor: za tím „respektem“, který vám mnozí zbabělci vykazují, se často skrývá nejen strach, ale i nenávist a touha po odvetě). Možná si to rozházíte s rodinami kdesi pod Atlasem či Hindúkušem, ale pamatujte – k čemu rodinná pouta, která pohromadě drží jen strach? Ti, kteří si vaši lásku zaslouží, ti pochopí a místo těch, kteří nepochopí, získáte novou, lepší rodinu – světové hnutí odpůrců islámu, konkrétně pak světovou rodinu exmuslimů. A pokud vás někdo bude ohrožovat, ochráníme vás.

 

Dámy a pánové, milí přátelé.

 

Nechci toho po vás málo. Máme-li jako Blok proti islámu skutečně zastavit islám, budeme potřebovat úplně jinou politiku, než jaká se zde dosud provozovala. Naprosto čistnou, nezištnou, otevřenou, ale i soustavnou, usilovnou, zapálenou. Zastavení islámu je úkolem, který se dříve či později promítne jak do „velkých otázek“ (zahraniční politika, finance, obrana atd.), tak, možná ještě významněji, do toho, jak vedeme své obce, jak se chováme k sousedům, jak spolu vycházíme či nevycházíme, jaké poměry panují v našich rodinách. Naše zem se musí znovu nebo konečně stát dobrým a pohodovým místem k žití a současně silnou zemí, ale k tomu musíme být dobří, pohodoví a současně silní my všichni.

 

K tomu nám dopomáhej Bůh. „

Diskuze:

Projev odpovídá na 3 okruhy otázek. První, co jako Blok proti islámu jsme, a hlavně co nejsme. Druhá, co se vlastně…

Posted by Islám v České republice nechceme on 14. červen 2015

Komentáře

comments