Cestovatelé a islamofobové dne – Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund

„Co znamená integrace? Že se musí ten, který se dostal do hostitelské země, přizpůsobit, anebo má vymáhat na hostitelské zemi výjimky z toho, aby žil po svém ve společnosti, která mu v podstatě umožnila vyšší životní standard?“ Miroslav Zikmund

Dnešní ISLÁMOFOBY DNE nikdo za islámofoby – rasisty, xenofoby, nácky atd. – neoznačoval, protože pravdivá kritika primitivního islámu byla v době jejich slávy, v 50.-60. letech, normální. Nikoho soudného by nenapadlo hledat na svinstvu nějaké „hodnoty“ – bylo to prostě svinstvo.

Generace našich prarodičů, případně pra-praprarodičů, v nich viděly své idoly, mnohý dnešní cestovatel prvnšě pocítil volání dálek při listování jejich objemnými, přesto však svižně napsanými a fotografiemi bohatě vybavenými knížkami. Dva obyčejní mladí kluci, jeden z moravské Kopřivnice a druhý z Plzně, snili za války o cestě kolem světa, která by zároveň propagovala Československo a jeho průmysl. Dokázali svůj sen prosadit, v letech 1947-50 projeli legendární Tatrou 87 Afriku a Jižní Ameriku, v letech 1959-1964 pak, už ve větší partě, upravenými vozy Tatra 805, Asii přes Blízký Východ, Indii, Japonsko a Sibiř. Jako dítka své doby v 50. letech věřili v pokrokové myšlenky socialismu … z čehož je definitivně vyléčil až průjezd Sovětským svazem, kde na vlastní oči viděli rozpor mezi propagandou a krušnou skutečností. Koncem 60. let se zapojili do „obrodného procesu“, za což měli za normalizace utrum, jejich knihy se netiskly, nesměli veřejně vystupovat. Pádu komunismu se dožili ve zdraví, dokonce si v 90. letech ještě nostalgicky zacestovali. J. Hanzelka odešel v 83 letech, M. Zikmundovi je 95 let.


Na svých cestách psali – a taky natáčeli, fotili, zasazovali do kontextu, a to bez příkras, ale s láskou k lidem všech ras a národů, s pochopením pro rozmanitost kultur. Jen na islámu nic dobrého nenacházeli. Potkali ho v Severní Africe (1. cesta), a pak znovu na Blízkém Východě (2. cesta) a v Indii. Všude v něm správně odhalovali sílu, jež drží věřící v nevědomosti a chudobě, zotročuje ženy, brání ve vzdělání, je zneužívána koloniálními i „národními“ vládci. V jejich reportážích není posměch či nenávist, spíš pochopení pro ty lidi, soucit s mohamedánskou ženou, no a taky přesvědčení, že něco tak pitomého musí časem zeslábnout, že se lidé islámského jha zbaví.

Sám jsem o nějakém islámu poprvé četl právě v jejich knížkách a nejsem zdaleka jediný s podobnou zkušeností. H+Z nežili v jednoduché době, byla to však doba, kdy svět ještě nepodlehl falešné politické korektnosti, dávající dnešním cestovatelům a pozorovatelům klapky před oči. Útlak, zaostalost či omezenost se nazýávaly těmito slovy, neříkalo se jim „kulturní specifika“ či „hodnoty“. Jak by se asi tvářili na dobu, která pravdivému popisu světa říká „fobie“?

zh

Autor: Martin Konvička

Komentáře

comments