Dejte mi seznam Řeků, kteří pokleknou před sultánem, a já je osobně ztrestám a vypálím jejich domy…Pro zdrádce znám jen sekyru a oheň – Theodoros Kolokotronis

Vyšlo na IVČRN dne 10.11.2014 (link)

Říkali mu „stařec z Moreje“, protože žil a válčil hlavně na Peloponésu (jiným názvem Morea) a protože když vypukla řecká válka za nezávislost, bylo vysloužilému banditovi, zahraničnímu žoldákovi, vlastenci a samozřejmě ISLÁMOFOBOVI (… xenofobovi, rasistovi, atd….) přes 50 let. Jako vrchní velitel řecké povstalecké armády se stal prvotřídním turkobijcem (Řekové používají pojem „turkofagos“, doslova „turkožrout“), zachránil povstání v kritickém období před zformováním mezinárodní protiosmanské koalice, v osvobozeném Řecku byl politickou hvězdou i politickým vězněm. Až dlouho po 60. roce života se naučil psát, aby mohl sepsat své paměti, které jsou v jeho zemi dodnes oblíbenou četbou. 

10525662_10152865937792938_6326869093823388131_n

Pocházel z Arkádie, vyprahlého hornatého kraje ve středu Peloponésu, kde jeho rod, co paměť sahala, provozoval poctivou živnost „kleftů“ – napůl kočovných pastevců, napůl pašeráků a lupičů, kteří po dlouhá staletí osmanské nadvlády unikali v divokých vnitrozemských horách před nejrůznějšími formami islámského kulturního obohacení. Podařilo se mu výhodně oženit, takže byl relativně zámožný, ale v roce 1805 se pro něj řecká půda stala příliš horkou, uprchl do ciziny a během napoleonských válek sloužil v britské armádě. Poznal tak svět, získal vojenské zkušenosti, naučil se jazyky, dotáhl to až na majora – a též se seznámil s osvícenskými a nacionalistickými myšlenkami, které z něj udělaly zastánce osvobození Řecka cestou ozbrojeného povstání. Ještě než povstání roku 1821 vypuklo, vrátil se na Peloponés, kde se snažil ukout z roztroušených a rozhádaných kleftských band zárodek pravidelné armády. Tato připravenost se zatraceně vyplatila.

Jakmile povstání vypuklo, stali se jeho lidé jádrem povstalecké armády. Nejprve vyháněl nepřipravené Turky z většiny posádek na Peloponésu – památné je dobytí osmanské citadely Tripoli, jehož se účastnil spolu s ženskou povstaleckou hrdinkou, Laskarinou Bubulinou. Jenže Turčín se z prvých ran vzpamatoval a vyslal na Peloponés sbor o 30 000 ostřílených hrdlořezech v čele s Mahmůdem Dramali Pašou, s rozkazem utopit povstání v krvi. Dramali postupoval středním Řeckem, donutil ke kapitulaci povstaleckou posádku v Korintu a mířil k Argolidě, úrodné a hustě osídlené rovině na severovýchodě Peloponésu, obklopené vysokými horami. Tam tehdy sídlila povstalecká vláda. V horkém červenci 1822 oblehly Dramaliho sbory Argos, který byl sice dobře opevněn, ale jehož obránci trpěli nedostatkem vody. Obránci se drželi, dokud to šlo, nakonec místo kapitulace pevnost vyklidili nočním výpadem. Obléháním Argosu Dramali ztratil spoustu času – a ten využil ostřílený zbojník Kolokotronis.

Čtětě také  Islám v České republice nechceme - návrh programu

„Bitva u Dervenakie“, pokládaná za největší Kolokotronisův úspěch, byla mistrovským kouskem války nepravidelných „band“ proti pravidelné armádě. Udává se s datem 26.-28. července, ale trvala ve skutečnosti déle, prakticky od vstupu Dramaliho do Argolidy. Zatímco Turčíni obléhali Argos, shromažďoval Kolokotronis své nepravidelné oddíly v horách nad rovinou, blokoval spojení turecké armády se světem a vedl vůči ní politiku spálené země – likvidoval úrodu a zdroje vody, bránil civilistům v sebemenší spolupráci s nepřítelem. Současně s tím rozvinulo mladé povstalecké loďstvo, též zformované z lodí pirátů a pašeráků, efektivní námořní blokádu. Byl červenec, Dramali sice dobyl Argos, ale jeho vojsku hrozilo vyhladovění. A tak zavelel k návratu k severu – při tom ale musel projít horskými průsmyky, kde se stačilo opevnit asi 8000 Kolokotronisových mužů. Následoval normální ISLÁMOFOBNÍ masakr izraelského typu, uvádí se, že z 30 000 mohamedánů jich Řekové poslali 20 000 expresní poštou k alláhovi. Řecké ztráty byly jen nepatrné.

Povstání bylo na nějaký čas zachráněno, povstalci získali drahocenný čas. Kolokotronis, nyní již jako vrchní velitel armády, dobýval „nedobytnou“ pevnost Nauplion, načež se zapletl do občanské války mezi různými povstaleckými frakcemi (1823-25) a dokonce ho jeho političtí protivníci nějaký čas věznili. Rychle si však vzpomněli na jeho schopnosti. Mohamedáni, po prvotním otřesu z porážek od „nevěřících banditů“, zkonsolidovali síly a vyslali do Řecka expediční sbor ze severní Afriky, vedený jejich nejlepším – ale též nejkrutějším – velitelem, Ibrahimem pašou (1825). Ten nasadil proti Řekům ty nejislámštější prostředky – totální válku s genocidou všeho živého. Jeho protivník Kolokotronis ovšem též neválčil v rukavičkách. Rvali se spolu o Peloponés po 3 roky (1825-28), štěstí se střídavě obracelo na tu či onu stranu. Válku nakonec – jako tolikrát – nerozhodli vojáci v poli, ale propagandisté a politici. Ibrahimova zvěrstva na Peloponésu probudila mezinárodní veřejné mínění, Anglie, Francie a Rusko zformovaly protiosmanskou koalici a během roku 1827 donutily Turčíny Řecko postupně vyklidit a uznat jeho samostatnost.

Čtětě také  Nejsem žádná MALALA

O revolucích je známo, že požírají své děti – zvlášť když jde o dítka tak divoká, jako byl „stařec z Moreje“. Nebyl by to on, kdyby i v samostatném Řecku nemluvil do politiky. Podporoval nejdřív proruskou(!) republikánskou vládu proti prozápadním(!) monarchistům (ano, takové bizarnosti byly v tehdejším Řecku možné), pak proti oněm monarchistům zkusil uspořádat státní převrat, byl obviněn z velezrady – a odsouzen k smrti. Přiznali mu ale, starému již pánovi, zásluhy o řeckou samostatnost a omilostnili ho. Zemřel jako svobodný muž v Aténách, ráno po svatbě svého syna, na následky přílišného svatebního veselí.

Diskuze k příspěvku viz link FB nahoře

Komentáře

comments