Dopis z Německa

Německo je velmi krásná, dobře organizovaná, blahobytná země. Mnoho Čechů má vůči Německu dost ambivalentní postoj. Na jedné straně je tu určitý obdiv, ba závist, německých úspěchů. Na druhé straně přetrvává určitý, snad ne vždy vědomý, odpor vůči Němcům. Byl vytvářen nejen generacemi českých obchodníků a podnikatelů, bojujících s německou konkurencí, ale i generacemi vzdělanců, usilujících o zachování českého jazyka a kultury. A byl samozřejmě posilován tradiční německou povýšeností vůči Čechům i ostatním slovanským národům.

Lidí mladších generací se tato problematika třeba už tolik netýká. Já osobně jsem se narodil za Protektorátu. Začínal jsem svou existenci v útrobách své matky v době Heydrichiády. Možná něco z úzkosti, kterou tehdy prožívala, se nějak prostřednictvím jejích hormonů zapsalo do mého podvědomí. Nyní jsem v Německu navštívil, mimo jiné, obec Reinhardsdorf. A samozřejmě jsem si okamžitě vybavil, že křestní jméno říšského protektora Heydricha bylo právě Reinhard.

Mnozí si asi říkají: „Co nám tu ten starý pán vykládá. My už s tím vším přeci nemáme nic společného. My jsme už dvacet pět let občany svobodného státu, jehož bezpečí je zajištěno členstvím v Severoatlantickém paktu a v Evropské unii.“

Řekl bych k tomu, že hlavní chybou mnoha lidí je, že si těžko dovedou představit, že by se svět, na který jsou zvyklí, mohl najednou rychle změnit.

Při tom všichni vědí, že islamizace západní Evropy pokračuje velmi rychle. Znám dobře islamizaci Francie, kde žijí čtyři z mých pěti dětí. Pro České země ale možná islamizace Německa představuje ještě větší nebezpečí.

Vzpomínám si na jeden článek, jehož autor říkal, že současný turecký režim je ještě nebezpečnější, nežli ten v Íránu. Tam už se islámská republika mnoha lidem začíná znechucovat. V Turecku prý naopak islamisté postupují pomalu, ale jistě. Skutečně přesvědčují, místo aby nutili.

Víme, že nejpočetnější muslimské obyvatelstvo Německa tvoří Turci. Německý a turecký národ se dobře doplňují. Oba se v historii dlouho projevovaly jako agresivní a dobyvačné. Byly spojenci za první světové války. Osmanský chalifát spáchal tehdy první genocidu dvacátého století, genocidu Arménů, shodou okolností prvního národa, který jako celek přijal křesťanství. Osmanská říše byla tenkrát zcela závislá na Německu. To se ale nikterak nesnažilo genocidě zabránit.

Víme také, že politik, který nese největší zodpovědnost za jmenování Hitlera říšským kancléřem, byl jeho předchůdce Franz von Papen. Ten byl za první světové války na Blízkém Východě velitelem štábu čtvrté osmanské armády, bojující s německou pomocí proti Britům. Později, během druhé světové války, byl velvyslancem v Turecké republice. Ta byla tehdy oficiálně neutrální. Přesto ale poslala své poradce pomáhat Němcům organisovat spolupráci s muslimskými národy jako krymští Tataři nebo Čečenci, na územích okupovaných Třetí říší.

Ale vazby nacistů s islámem byly ještě daleko hlubší. Víme, že Rudolf Hess, jeden z prvních spolupracovníků Hitlera, později jeho ministr a zástupce ve vedení nacistické strany, se narodil a vyrostl v Egyptě. Mnoho autorů zvažovalo, do jaké míry islám, se svou dobyvačností a kultem násilí, ovlivnil Hessův pohled na svět. Heinrich Himmler, šéf SS a Gestapa, v dětství katolický ministrant, v dospělosti pravidelně četl Korán.

Čtětě také  Šádího ublížené bolestínství

Mnoho muslimů, jako budoucí egyptský prezident Anvar Sadat, nebo tuniský prezident Habíb Burgiba, spolupracovalo s nacisty. Irák se za války postavil na stranu nacistického Německa a v Bagdadu došlo k velkému masakru Židů. Po dobytí země Brity a jejich spojenci, irácký ministerský předseda Rašíd Ali El Gajlani uprchl do Berlína, spolu s velkým jeruzalémským muftím Hadž Amínem El Husejním. Ten byl přijat Hitlerem a pak organizoval muslimské divize SS v okupované Jugoslávii. Na konci války se nechal zajmout od Francouzů. Jugoslávie žádala Francouze o jeho vydání. Ti se ale přece nemohli znelíbit muslimským obyvatelům jejich koloniální říše. Tak umožnili muftimu uprchnout. V roce 1948 se stal hlavním vůdcem arabské správy pásma Gaza.

Před několika lety jsem navštívil město Ramallah u Jeruzaléma, kde sídlí autonomní palestinská správa. Hlavní třída tam nese jméno Amín Husejní. Možná o tom rozhodl jeho slavný příbuzný Jásir Arafat (jehož skutečné příjmení bylo též Husejní). Projel jsem čtyřmi kontinenty, ale musel jsem dojet na předměstí Jeruzaléma, abych mohl vidět ulici nesoucí jméno nacistického válečného zločince. Víme také, že Hitlerův Mein Kampf (Můj boj) patří dnes, spolu s Protokoly sionských mudrců, mezi nejčtenější knihy v muslimském světě.

To svědčí o tom, že problematika o které píši se netýká jenom minulosti. Síly, které před sedmdesáti lety spáchaly tolik zla, nezanikly. Jenom se představují jiným způsobem.

Bývalí nacisté, kteří věřili, že existuje jenom právo silnějšího, se po prohrané válce snažili ztotožnit s vítězi. Nebyli lepší komunisté, než ti ve východním Německu, ani lepší demokraté, než ti v západním Německu. Masa obyčejných občanů Spolkové republiky se po letech strádání a utrpení ráda nechala vézt k radostem konzumní společnosti. Se vším, co tato forma společnosti s sebou nese. První evropskou zemí, ve které se zhroutila porodnost, byla Spolková republika.

Může se zdát paranoické tvrdit, že Wotan, starý germánský bůh války, ještě nezemřel, že jenom dlouho spí. Ale možná, že ho probudí právě setkání s muslimským Alláhem.

Víme, že Adolf Hitler na konci svého života trpce litoval, že nerozvinul radikálnější spolupráci s muslimským světem. Bránily mu v tom ohledy na jeho spojence: na Mussoliniho Itálii, Pétainovu Francii, Francovo Španělsko. Před svou smrtí prý Hitler říkal, že tito spojenci mu stejně moc nepomohli a že kdyby se plně spojil s muslimy, byl by válku vyhrál.

Co kdyby z nejžhavějších hlubin pekla ještě Hitlerův duch volal: „Deutschland, erwache!“ (Německo, probuď se!) Co kdyby říkal: „Udělejte, co jsem nebyl schopen udělat já! Spojte se s muslimy, především s Turky! Ti byli našimi dobrými spojenci v letech 1914-1918. Dnes mají početné rodiny, jsou pracovití a ukáznění. Drží se svých bojových tradic, povinnosti svaté války jejich proroka Mohameda i tradic tureckých a tatarských dobyvatelů, kteří vytvořili obrovské říše. Na Kypru nedávno udělali z Řeků rychle fašírku a to byl jenom skromný začátek.

Samozřejmě, Němci musí dál vézt hospodářství Evropy. Musí rozhodovat o investicích, o sociální politice, řídit evropskou měnu. S tím, že německé ženy provdané za Turky se zase naučí rodit a vychovávat děti. Ta nová, turecko-germánská rasa uspěje tam, kde ta čistě germánská neuspěla: ovládne Evropu!“

Čtětě také  Pokroky zahalené paní učitelky z mateřské školky

Někdo se může smát, že mám mnoho představivosti. Víme ale, že mnoho německých podnikatelů i politiků usiluje o vstup Turecka do Evropské unie. O tom řekl bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d´Estaing, že by to neznamenalo nic menšího, než konec Evropské unie. Možná se tak vyjádřil proto, že se cítil vinným za to, že kdysi uzákonil příchod žen a dětí přistěhovalých pracujících do Francie. Tím rozpoutal proces, na jehož konci bude možná zánik francouzského národa.

Pro Čechy je ovšem podstatnější budoucnost Německa, nežli budoucnost Francie. Češi žijí mezi Německem a Tureckem. A všechny slovanské národy žijí mezi Německem a rozsáhlým prostorem, obývaným turko-tatarskými národy. Jde o obrovský celek, táhnoucí se od Balkánu přes Malou Asii a Kavkaz na východ. Zahrnuje prakticky celou střední Asii, velké části Ruské federace a západní území Číny, tradičně zvané Sin-kiang, nebo též čínský Turkestán. V Turecku existuje významné panturánské hnutí, usilující o sjednocení všech těchto zemí pod vedením Ankary.

O tom všem české sdělovací prostředky vůbec neinformují. Také nelze říci, že informují objektivně o současném konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou.

Je nepochybné, že svojí současnou politikou Rusko narušuje mezinárodní řád, který byl vytvořen po konci studení války. Na druhé straně určitě není v českém národním zájmu, aby Rusko bylo úplně slabé a bezvýznamné. Spíš než dokazovat naší věrnost západním spojencům a udržovat vzpomínky na sovětskou invazi roku 1968 se mi zdá pozitivní hledat možnosti kompromisu a usmíření mezi Ukrajinou a Ruskem. Nová studená válka rozhodně není v našem zájmu. Vzpomínám si, že ještě před připojením Krymu k Rusku, jeden představitel krymských Tatarů psal, že chce, aby Krym zůstal ukrajinský. Dobře věděl, že Evropská unie se rychle islamizuje, že v jejím rámci mají krymští muslimové lepší perspektivy, nežli v Rusku.

Snad i to je jeden z důvodů, proč se Izrael nezapojuje do současné kampaně proti Rusku. Izraelský velvyslanec v České republice nedávno prohlásil, že Izrael chce být v rusko-ukrajinském konfliktu neutrální. Snad bychom měli zastávat stejný postoj.

Především nesmíme zapomínat, odkud přichází ta hlavní hrozba. Sovětský svaz okupoval Československo něco víc než dvě desetiletí. Osmanský chalifát okupoval část Slovenska skoro dvě staletí. A pak je tady i ta méně vzdálená minulost. Západní spojenci v roce 1918 rozbili rakousko-uherskou monarchii, společný dům středoevropských národů. Místo ní vytvořili Jugoslávii a Československo, jako protiváhu Německa. Ani jeden z těchto států se neudržel. Pamatuji si, že jsem pobýval v Izraeli, když Spojené státy a jejich spojenci bombardovali Srbsko. Provládní izraelské deníky si samozřejmě nedovolovaly to kritizovat. Ale pravicové psaly, že Západ dnes podporuje kosovarské muslimy proti Srbům, kterým chce vyrvat historické jádro jejich vlasti – Kosovo pole. Zítra bude podobně chtít Izraeli vyrvat Jeruzalém, jen aby se zalíbil muslimskému světu, na kterém tolik závisí jeho prosperita.

Možná, že je to přece jenom užitečné učit se dobře dějepis.

Dr. Martin Janeček

Komentáře

comments