Generál Laudon jede skrz vesnici…

Vyšlo na IVČRN dne 11.11.2014 (link)

Nemáme od něj žádný přímý citát – jen ten z populární vojenské odrhovačky. Ovšem už to, že o něm vojáci skládali odrhovačky, svědčí o popularitě dalšího z velkých rakouských „turkobijců“, dnešním jazykem ISLÁMOFOBŮ, a dozajista i xenofobů, rasistů a nácků. Jeden z největších válečníků 18. století, jeden ze tří Rakušanů, kteří kdy získali hodnost generalissima (dalšími byli Evžen Savojský a kníže Valdštejn), hrdina Sedmileté války proti Prusku, především však vítěz nad Osmany ve válce z let 1787–91, fakticky poslední válce, v níž Habsburská monarchie plnila svůj staletý úkol obrany střední Evropy před mohamedánskou hrozbou. 

970678_10152866911807938_2547220032803685748_n

Na svět přišel v Lotyšsku, ve smíšené rodině německo-lotyšských statkářů. Krátce po jeho narození připadla jeho rodná země, v důsledku porážky Švédů v tzv. Severní válce, Rusku. Jeho otec kdysi sloužil ve švédské armádě, syn následoval rodinou tradici a stal se kadetem v armádě ruské. Jako mladý důstojník se v různých válkách dostal ke Gdaňsku, do Porýní a naopak až k Dněpru, kde car válčil proti lupičskému „státu“ Krymských Tatarů. V roce 1739 však jeho poslední válka v ruských službách skončila, Laudon zjistil, že má pramalé vyhlídky na povýšení a tím polepšení bídných poměrů, v nichž žila jeho rodina. Požádal o propuštění z ruských služeb a odešel hledat štěstí co ciziny, nejdřív do Pruska, kde ho odmítli, a posléze do Rakouska, u jehož armády získal vytoužený důstojnický post. 

Jeden z prvních úkolů ho zavedl do městečka Bunič v dnešním Chorvatsku, kde sloužil (1746-56) u hraničářského pluku. Takzvaná „vojenská hranice“ byl správní útvar lemující habsburské hranice podél území, zabraného machometány. Obyvatelé, kteří se sem stěhovali z celé Monarchie, byli povinni celoživotní vojenskou a strážní službou výměnou za půdu a osvobození od daní. Civilizace tak bránila mohamedánským raziím a banditismu. Nebude náhoda, že stejný systém zavedlo na hranici s moslemíny i Rusko (kozácká území, z nichž se postupně vyvinula dnešní Ukrajina), ani že tuto permanentní pohraniční mobilizaci Rakousko uvolnilo až v polovině 19. století. Laudon během hraničáření hodně přemýšlel, výsledkem je stosvazkový(?! – píše Wiki) pamětní spis „Projekt, jak by bylo možno si počínat v případné defenzivě nebo ofenzivě proti Turkům“, na němž pracoval 4 roky. Neznám jeho obsah, nebyl nikdy vydán tiskem a je uchováván ve Vídeňském válečném archívu – má však jít o zapomenutou perlu vojenské teorie a ISLÁMOFOBIE, která by rozhodně stála za prostudování. 

Do Sedmileté války (1756-62), v níž se Rakušané rvali s Prusy o Slezsko a do níž se postupně zapletly i další evropské země, nastoupil v hodnosti podplukovníka, brzy si však získal respekt nadřízených i podřízených a rychle stoupal vzhůru. Nebudeme sem psát o jeho četných bitvách, z nichž spousta se odehrála na našem území, o brilantních vítězstvích, jež zahájil brilantním dobytím Děčína a jež vrcholily porážkami Prusů u Kunowic, Domašova či Kamienne Gory, ani o porážkách, jako té u Lehnice. Laudon byl brilantní velitel, oblíbený u mužstva a respektovaný nepřítelem, jeho výsledky však mařily nekonečné spory s nadřízeným a postupně spoluvelícím polním maršálem Daunem, i občasná nepřízeň dvora. Na té se zčásti podepsalo to, že Laudonovi se nikdy nedostalo formálního vzdělání – neuměl třeba francouzsky, což byl tehdy obrovský handicap, jeho psaná němčina byla těžkopádná, výslovnost mu komplikoval měkký slovanský přízvuk … působil s tím vším u dvora jako buran. 

Válka, jako tolik válek 18. století, skončila plichtou, a Laudona čekalo 15 mírových let. Sloužil jako Zemský vojenský velitel na Moravě, organizoval manévry, modernizoval armádu … Velel opět ve Válce o dědictví bavorské (1777-79), během ní byl povýšen na polního maršála a vše nasvědčovalo tomu, že ho čeká jen zasloužený odpočinek. Jenže začala další válka s Turkem – tentokrát do ní vstoupili rakouský císař Josef II. spolu s ruskou Kateřinou Velikou, cílem bylo konečné vyřešení situace na Balkáně a na Krymu. Jenže válka se na balkánské frontě nevyvíjela dobře, a tak císař povolal do služby Laudona, nyní již 61-letého. Starý vojevůdce dostal k přesunu na chorvatskou frontu veškerý představitelný luxus – jen aby jeho tábor přepadli 20. srpna 1788 ve 3 hodiny ráno mohamedáni. Alláh však někde udělal chybu: Osmani ztratili 700 mužů, kdežto Rakušané měli pouze 2 raněné. 

Představte si to. Je noc, bělokabátníci spí zabalení do přikrývek u hasnoucích ohňů, ručnice složené do pyramid, jen kdesi v temné noci bdí stráž. Najednou se ozve zapraskání suchých větví (je jihoevropské léto). Proti měsíci, protože jinak si ten poměr ztrát nedovedu vysvětlit, se objeví siluety vousatých bašibazuků. „Halt!“, ozve se z křoví, praskne výstřel, druhý … „Alarm!“, volá stráž, a Hansové, Honzové i Jánosové se soukají zpod dek, natahují se po ručnicích a pak už, vleže či v pokleku rozvážně pálí proti dalším a dalším postavám, které se zhmotňují ze tmy, řvou alláhakbar, koupí zásah, zamávají ručičkama a poklonkují se expresní poštou k alláhovi. V poměru ztrát 10 : 1 umí alláha zásobovat kdejaký Izraelec, Řek či Středoafričan, ale 700 : 2, to se podařilo snad jen Laudonovi. 

Celkem válčil Laudon na Balkáně jen dva roky (1788-89), dobyl však řadu pevností, neprohrál jedinou bitvu a tažení zakončil naprosto brilantním dobytím Bělehradu (ten už předtím dobyl Evžen Savojský, ale Rakousko ho znovu ztratilo). Následně Turek požádal o mír, který Rakousko přijalo, přestože výsledkem byl návrat k předválečným poměrům, včetně ztráty Bělehradu. Přiměly ho k tomu – jak jinak – rozkoly v křesťanském táboře. Jednak zde byla hrozba, že ve prospěch Turecka vstoupí do války tehdy pořád ještě nepřátelské Prusko, za druhé zradila „domácí fronta“. Válka byla u politické třídy značně nepopulární, pokládali ji za zbytečnou, měli „osvícenému“ císaři Josefovi II. za zlé, že rozněcuje stará nepřátelství, která se víc hodila do „dávného“ předosvícenského věku. Opět tedy nic nového pod sluncem. Rusko si svoje vítězství ohlídalo lépe, válka pro ně skončila o rok později anexí Krymu a černomořského pobřeží, a tudíž likvidací Krymského chanátu. 

Laudon byl po návratu z turecké fronty zahrnut veškerou představitelnou slávou a hodnostmi, jen aby byl znovu povolán do války – kupodivu opět s Pruskem. Ihned se ujal svých povinností, jenže jej v Novém Jičíně, kde prováděl inspekci opevnění, složil počátkem července 1790 na lůžko zápal plic. Nemoc se nezlepšovala, přijela za ním rodina, a 14. července starý voják vydechl naposled …

Diskuze k příspěvku viz link FB nahoře

Čtětě také  I přes bezmeznou snahu multikulturalistů a apologetů islámu vnutit nálepku, kdepak, Češi nejsou takoví omezenci nevzdělaní a nezkušení

Komentáře

comments