Ještě jeden dopis z Paříže

V srpnu a v září jsem zase pobýval ve Francii. Dříve, než začnu mluvit o tom, co jsem tam zažil a o čem jsem se tam dozvěděl ze sdělovacích prostředků, bych snad měl říci pár slov o sobě a o svých nejbližších.

Jsem ročník 1942. Od roku 1965 jsem žil ve Francii. Tam žijí stále čtyři z mých pěti dětí, můj vnuk a má vnučka. Jeden můj syn vystudoval lékařství a nyní pracuje, spolu se svou chotí, jako internista v jedné nemocnici ve městě Lyon. Letos v květnu žádali o dovolenou, aby mohli navštívit Izrael. Ve skupině internistů měli jednu kolegyni, muslimku ze Sýrie. Ta, když se dozvěděla, kam chtějí jet, se stala vůči nim velmi agresivní -především ovšem vůči mé snaše. Můj syn toho měl pak už dost a řekl jí, aby dala konečně jeho ženě pokoj. Syřanka reagovala tím, že si další den do nemocnice pozvala svého bratra, ještě s dvěma jinými Araby, a ti na místě mého syna zmlátili. Syn šel na policii. Tam mu radili, aby si žádnou stížnost nepodával. Arabové se budou chtít pak mstít, mohou mu udělat ještě něco mnohem horšího a oni, francouzská policie, ho chránit nemohou. Syn nyní uvažuje o emigraci do Austrálie. Říkal mi, že chce, aby alespoň jeho syn, můj vnuk, vyrůstal v bezpečí a na svobodě.

V Paříži žijí mé dvě dcery, vnučka a další syn. Ten třetí žije v Izraeli. Jedna z mých dcer, začínající zubařka, je vdaná s kolegou, který má už svou ordinaci. I oni uvažovali emigrovat do Austrálie. Nyní ale můj zeť, když se dozvěděl, že v Austrálii byli zatčeni islamisté, kteří plánovali vraždit tamní lidi, filmovat to a pak posílat nahrávky na internet, tak říká, že je třeba se vystěhovat do Izraele a nikam jinam.

Francie je dneska zemí, ze které odchází do Izraele více Židů, nežli z žádné jiné. Od 1. ledna do 31. srpna 2014 odešlo do Izraele

4 566 francouzských Židů

3 252 ukrajinských

2 632 ruských

2 218 amerických.

Během celého roku 2013 odešlo z Francie do Izraele 3 263 Židů.

Zvýšení emigrace francouzských Židů odpovídá zvýšení protižidovských útoků a hrozeb. Podle francouzského tisku se jejich počet zdvojnásobil za poslední ch šest měsíců. Všechno toto násilí je pácháno muslimy – s pomocí francouzských levičáků. Přitom, mnoho francouzských Židů tradičně dlouho bylo levicově orientovaných. Dnešní situace je ale taková, že přece jenom začínají otevírat oči. Ve svém čísle z 10. září 2014, francouzský židovský časopis Hamodia píše, že podle výzkumu veřejného mínění, v prezidentských volbách roku 2012, 13,5% francouzských Židů volilo Marine Le Penovou. Nejvíce jí volili Židé ve městě Marseille, kde muslimská přítomnost je obzvlášť masivní. Ovšem, stále počet Židů, kteří volili kandidátku Front National je menší, nežli celonárodní průměr 18%.

Serge Benhaim, vedoucí jedné pařížské synagogy řekl dopisovatelce večerníku Le Monde, v rozhovoru uveřejněném 19. září 2014: „Židovská obec prožívá něco hrozného, hlubokého a nečekaného. Situace se velmi změnila toto léto. Obavy jsou hmatatelné. Útoky na synagogy nás vrací do dob, o kterých jsme si mysleli, že už jsou za námi. (….) Židovská obec si klade otázku, zda nezačalo zpětné počítání dnů její přítomnosti ve Francii. Ve všech rodinách se diskutuje o tom, zda je třeba odejít. My jsme si mysleli, že tato otázka byla zapomenuta“.

Paul Fitoussi, předseda sdružení ředitelů židovských škol, říká, že mnoho rodin odchází do Izraele, ale též do Spojených států a do Kanady. Podle ministerstva vnitra, víc než devět set osob odešlo z Francie bojovat v Sýrii a v Iráku. Francouzští Židé se obávají, co budou dělat, až se vrátí do Francie. Toho se ovšem obává většina Francouzů, ale Židé více nežli ostatní. Vědí, že jsou islamisty nejvíce nenávidění.

Joël Mergui, předseda židovského Centrálního konsistoře, řekl stejné dopisovatelce: „Moji předchůdci spravovali vzrůst židovské obce. My riskujeme, že budeme spravovat její ubývání. Naše obec věřila Francii. Dnes si klade otázku o své budoucnosti. (….) Džihadismus, který je součástí této nové formy antisemitismu, to je nenávist vůči Židům i vůči Západu.“

Osud světového židovstva a osud západní civilizace jsou skutečně úzce propojeny. Je třeba to připomínat Židům, kteří přes všechna zklamání se stále ještě chtějí ztotožňovat s levicí. A je třeba to připomínat i členům většinové společnosti a konkrétně křesťanům.

Já sám jsem částečně židovského a částečně křesťanského původu. Usmíření a spolupráce mezi křesťany a židy je pro mě proto něco, co si přeji tak, jak si dítě rozvedených rodičů přeje, aby se tatínek a maminka usmířili.

Ale aniž bych popíral tuto osobní dimenzi, domnívám se, že židé a křesťané mají objektivní zájem spolupracovat proti silám, které je obě ohrožují. Dvacáté století bylo poznamenané třemi genocidami. První byla genocida Arménů, spáchaná v r. 1915 Osmanskou říší, vedenou chalífem, nejvyšším duchovním i světským vůdcem všech sunitských muslimů. Její obětí byl národ, který jako celek první přijal křesťanství.

Pak přišla Šoa, genocida Židů za druhé světové války. Těm, kdo Hitlera varovali před jejími možnými následky, on prý odpověděl: “Kdo si dnes ještě vzpomíná na masakry Arménů?“ Zároveň se odehrály i hrůzy, spáchané marxisty: Stalinův gulag, pak Mao Tsé Tungova kulturní revoluce a nakonec genocida v Kambodži.

Jestliže se dnes v Sýrii a v Iráku vytvořil Islámský stát, jehož šéf je prohlašován za chalífa, tak nezapomínejme, že islámský chalífát byl mocností, která spáchala první genocidu dvacátého století. A nesmí nás mýlit, že řada blízkovýchodních států, oficiálně muslimských, se účastní bojů proti obnovenému chalífátu. To prostě nejsou dobří muslimové!

Čtětě také  Blog František Kubásek: Jak vznikl islámský stát

Samozřejmě, západní veřejní činitelé toto říkat nemohou. Potřebují spolupracovat s těmito „špatnými muslimy.“ Ale je nutné to vědět. Sajjid Qutb, jeden z nejvýznamnějších muslimských myslitelů 20. století říká jasně, že džihád je „přirozený boj mezi dvěma existujícími entitami, které spolu nemohou dlouhodobě koexistovat“ (Sajjid Qutb, Milníky na cestě. Z arabského originálu přeložil a úvodní poznámku napsal Miloš Mendel., nakl. Academia, Praha 2013, str. 192). A upřesňuje: „Pokud jde o ty, kteří se snaží dokázat, že války, které muslimové vedli jako džihád, byly vedeny výhradně na obranu jejich muslimské „vlasti“ proti agresím sousedů – pak je to pokus, jehož strůjci naprosto nepochopili pravou povahu tohoto náboženství. (….) Cožpak může někdo říci, že kdyby si Abú Bakr, Umar nebo Uthmán byli jisti, že Byzantinci a Peršané nechystají napadnout Arabský poloostrov, nesnažili by se přesto šířit zvěst islámu po celém světě?“ (tamtéž, str. 180)

Islám je ve své podstatě úsilím o světovládu. Sajjid Qutb to ospravedlňuje tak, že jde o boj mezi těmi, kteří chtějí nastolit království boží na celém světě a těmi, kteří chtějí udržet vládu jedněch lidí nad druhými. Víme ovšem, že islám nikdy nikde neodstranil vládu jedněch nad druhými. Naopak, tato nadvláda byla a je v muslimském světě často ještě tvrdší, než jinde.

Islámský sen o božím království na zemi nám připomíná sen marxistů o „beztřídní společnosti.“ Z židovského hlediska to jsou prostě jenom dvě formy poblouzněného předčasného mesianismu.

Proto také tradiční snaha tak mnoha Židů zalíbit se levici je vážným omylem. Židovství, ve své náboženské i národní formě, je něco velmi vzdáleného myšlence: “Proletáři všech zemí, spojte se!“

Už i křesťanství, když se začalo oddělovat od judaismu, tak představovalo něco jako jeho levicovou opozici (jestliže definujeme levici jako úsilí zmenšit rozdíly mezi úspěšnými a neúspěšnými a snahu neztotožňovat se jenom s určitým užším seskupením, nýbrž s lidstvem, jako celkem). Šaul z Tarzu, v křesťanské tradici zvaný svatý Pavel, píše v listu Galatským: „Není už rozdíl mezi Židem a Řekem, otrokem a svobodným, mužem a ženou“ (Ga 3,28). To je myšlenka zcela cizí judaismu, ve kterém je každý posuzován nejenom podle svých vlastních zásluh, ale též podle zásluh svých předků. Jestliže v křesťanství musí každý usilovat především o spásu své duše, v judaismu to není individuální poslání, co je podstatné. V judaismu neexistují poustevníci. Židovství je možné prožívat jedině na úrovni rodiny, komunity, židovského národa. Tak tomu bylo v době králů Davida a Šalamouna, i v dobách ghetta. A tak je tomu znovu v obnoveném židovském státě.

Jenom v době, kdy ghetta byla rušena, v letech tak zvané asimilace, mnoho Židů, kteří dobře viděli, že většinová společnost je přijímá jen zdráhavě, se chtělo ztotožnit s universalistickými ideály levice. Ta jim ale nemohla důvěřovat. Trocký a Slánský a tolik jiných to zaplatili životem. Maďarského komunistického diktátora Rákosiho si jenom Chruščov pozval do Moskvy a řekl mu: “Víme, že Maďarsko mělo mnoho různých pánů. Bylo ovládané Tatary, Turky, Habsburky. Ale nikdy nemělo židovského krále a my nemáme v úmyslu mu takového vnucovat.“ Dal Rákosimu vilu na Krymu se služebnictvem a penzi a do Maďarska zpět už ho nepustil.

Tradiční sympatie tak mnoha Židů k levici byla mylná ještě i z jiného důvodu. Podle Bible, lidstvo původně tvořilo jeden celek. Všichni lidé mluvili stejným jazykem. Když ale lidé chtěli vystavět Babylonskou věž, tak Stvořitel zmátl jejich jazyky. Různé národy vznikly tedy z Jeho vůle. Každý z nich má svůj smysl, své vlastní poslání. Ze všech národů má nejspecifičtější poslání (jak to říká i svatý Pavel v Listu Římanům) národ židovský. Jeho povinnost udržet si svou totožnost je proto obzvlášť významná. Ale i ostatní národy mají každý svou roli. I ony musí zůstat sami sebou.

I tradiční český nacionalismus, jak ho známe z dob národního obrození nebo prezidenta T.G. Masaryka, je proto judaismu blíže, nežli proletářský internacionalismus, nebo současná liberální globalizace. A pokud organizátoři této globalizace chtějí otevírat dveře Evropy masám přistěhovalců z Afriky a Asie, tak je třeba jim říci: “Ne!“

S masivním příchodem ilegálních přistěhovalců do Itálie, vedoucí představitelé Evropské unie usilují, aby všechny členské státy přebíraly kvóty těchto lidí. Vysoký komisař pro uprchlíky Antonio Guterres vyžaduje „skutečně kolektivní úsilí Evropské Unie.“ O totéž usilují představitelé Německa, které je zaplavováno stále větším počtem žadatelů o azyl. Nemyslím si, že přijímat tyto přistěhovalce by mělo být nějakou morální povinností českého národa. Příchod do cizí země je možný vždy pouze s povolením dané země. Pokud se někdo vylodí v Itálii bez povolení, tak tamním úřadům přísluší ho potrestat za nepovolený příchod a pak zorganizovat jeho návrat tam, odkud přišel. Pokud se tak bude dít systematicky a neúprosně, tak kandidáti na imigraci se už vnucovat nebudou. Víme, že toto nelegální přistěhovalectví je organizováno zločinnými skupinami, které na něm vydělávají mnoho peněz a které v mnoha případech kandidáty na imigraci pošlou i na smrt, jak se to stalo nedávno několika stům osob ze Sýrie, pásma Gaza a dalších zemí. Bohužel, tato imigrace je vyžadována podnikateli, kteří potřebují lacinou pracovní sílu. A jim k tomu pomáhají různí humanisté, levicoví křesťané a další lidé, kteří nejsou schopni uvažovat do důsledků. Jakoby nebylo jasné, že tento moderní trh s otroky není ničím humánním. Pokud má někdo upřímné sympatie k chudým národům, měl by usilovat o jejich rozvoj u nich doma a ne usnadňovat jejich příslušníkům odchod do ciziny. Sám jsem prožil v emigraci značnou část svého života a vím, že je to tvrdá zkouška. Pro přistěhovalce není snadné se zařadit do nového prostředí. A pokud mu navíc jeho náboženství říká, jak je tomu v případě muslimů, že se přizpůsobit vlastně ani nesmí, že by to byla zrada jeho dědictví, tak nemůže být šťastný. A pro místní lidi, kteří mají co činit se stoupajícím počtem těchto osob, je situace též nemilá.

Čtětě také  Německo: Při absenci řešení problémů od kompetentních se následně chopí "tahání horkých kaštanů z ohně" i radikálové...

Někdo snad doufá, že zásadní rozdíl mezi muslimy a Evropany může být překonán, že se mohou smísit a vytvořit jeden celek. K tomu Sajjid Qutb říká: „Muslim má mít s příbytkem války jen dva možné vztahy: příměří na základě dohodnuté smlouvy o klidu zbraní, nebo válku. Země, s níž je uzavřena smlouva o příměří, se ovšem nesmí považovat za území islámu a mezi jejími příslušníky a muslimy nesmí být uzavírány přátelské a upřímné vztahy.“ (zmiňované dílo, str. 246)

A jinde tvrdí: „Muslim nemá žádnou národnost s výjimkou svého přesvědčení, které ho činí členem muslimské pospolitosti v příbytku islámu. Muslim nemá žádné příbuzné, vyjma těch, kteří s ním sdílejí víru.“

Na jiném místě říká: „Za tím vším je třeba vidět jednu z pastí, jichž používá světové židovstvo, jehož záměrem je eliminovat všechna omezení, aby židé mohli pronikat do celého světového organismu a svobodně uskutečňovat své ďábelské aktivity“ (tamtéž , str. 238). V současné Francii se v konzervativním tisku nachází stále více úvah o imigraci a problémech, které přináší. Mluví se už o postupném zániku francouzského národa. Mnoho Francouzů se cítí čím dál více cizinci ve vlastní zemi. Někteří si říkají, že to je něco, jako trest za jejich někdejší kolonizování Afriky a Asie. Češi nikdy nikoho nekolonizovali. Tak rozhodně nepotřebují nic odpykávat tím, že předají dědictví svých otců někomu jinému, než svým dětem.

Ale islamizace Evropy se nekoná pouze masovým přistěhovalectvím z Afriky a Asie. Další jeho dimenzí jsou stále početnější konverze místních lidí na islám. A to by měla být závažná výzva pro křesťany, především pro vedoucí představitele církví. Na prvním místě je třeba si položit otázku, co může rodilého Evropana k islámu přitahovat. V islámské věrouce existuje významný pojem džáhilíja. Tím je označován morální chaos, ve kterém údajně lidstvo žilo před příchodem Mohameda. Dnešní západní svět se skutečně může zdát být ve stavu morálního chaosu. Víme, že ve Spojených státech jeden pastor episkopální církve, který opustil svou manželku a děti a začal otevřeně žít se svým homosexuálním partnerem, byl povýšen na biskupa. Episkopální církve v Africe a v Asii proti tomu protestovaly. Hrozily, že se odtrhnou, že vytvoří zcela odlišnou církev. Přesto dotyčný biskupem zůstal. Víme, že Starý Zákon nařizuje trest smrti mužům, kteří mají intimní styk mezi sebou. Ale i svatý Pavel, který v listu Římanům 10,4 řekl, že „Kristus je konec zákona“, ve stejném listu píše v kapitole 1, 26-28: “Bůh je vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému. Muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost. Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší.“ Je jasné, že pokud se křesťanství tak závažně odchyluje od principů, na kterých stojí, tak pak nemůže lidem nic pozitivního přinášet. Lidé potřebují žít v nějakém řádu. Příroda netoleruje vakuum. Tam, kde jeden hodnotový systém zanikne, tam dříve nebo později ovládne terén jiný systém. V reakci na současné masakry křesťanů i jiných náboženských menšin v Islámském státě v Iráku a v Levantě, jakož i v Nigerii a jinde, se dnes konečně v křesťanském světě začínají ozývat hlasy, varující proti islámskému nebezpečí. Ale toto nebezpečí nepřichází jen z vnějšku. Jeho hlavní dimenzí je slabost a bázlivost občanů západních zemí.

Samozřejmě, musíme usilovat o to, aby Íránu bylo definitivně zabráněno získat jadernou zbraň. Je též nutné se vyhnout všemu, co by třeba i jen nepřímo posílilo pozice zločinného režimu v Damašku. Ovšem, významnou současnou hrozbou je Islámský stát v Iráku a v Levantě. Jeho představitelé vážně počítají s tím, že do roku 2020 ovládnou polovinu Evropy.

Pro nás, občany České republiky, je důležité si všímat, jak na problematiku islámského nebezpečí reagují různé zdejší politické síly.

Hospodářské noviny otiskly 24. září text Petra Fialky, šéfa Občansko-demokratické strany (ODS), uveřejněný na Facebooku: “Bylo by naivní si myslet, že se naší země podoba radikálního islámu netýká. Brutální ideologie, reprezentovaná Islámským státem (ISIS), se nezastaví před hranicemi žádného státu, nebude-li včas zastavena silou. Musíme nyní svést tento boj, abychom později nemuseli vést vyčerpávající válku.“

Naproti tomu předseda české vlády, sociální demokrat Bohumil Sobotka, řekl: „Podpořili jsme snahu o stabilizaci iráckého státu, ale nepočítáme s tím, že bychom se měli do těchto operací zapojovat.“ (Právo, 24. září 2014)

V současnosti se z členských států Severoatlantického paktu účastní leteckých útoků proti Islámskému státu vedle USA též Velká Británie, Francie, Dánsko a Belgie. Musíme usilovat o to, aby se k nim brzy přidala i Česká republika. A je ovšem třeba si nezastírat, že válku s Islámským státem bude možné vyhrát pouze s nasazením i pozemních sil.

Pro ivcrn.cz napsal Dr. Martin JANEČEK

Komentáře

comments