Korán… Dokud existuje tato prokletá kniha, nebude na světě mír. – William Gladstone

Vyšlo na IVČRN dne 7.11.2014 (link)

10387609_10152862018167938_4723313393511959831_n

ISLÁMOFOB DNE je reprezentantem viktoriánské Anglie – druhé poloviny 19. století, doby, kdy nad Britským impériem slunce nezapadalo. Podle sluníček to byla doba koloniálního útlaku, za který se prý všichni Evropané musí donekonečna omlouvat. Státníci té doby – „dead white men“ jim někdy říkají, „mrtví bílí muži“ – jsou pokládání za zloduchy nejstrašnější (rasisty, xenofoby, nácky – ale na to jsme zvyklí). Nepopíráme, že klasický imperialismus stinné stránky měl – ale byli to evropští důstojníci, administrátoři, inženýři a misionáři, kdo po světě nastavěl železnice, telegrafní vedení, přístavy, nemocnice a poštovní úřady, vychoval v koloniích první technicky a vědecky vzdělané elity, přispěl k ukončení dávno se táhnoucích válek, populace kolonizovaných národů narůstala …

Náš hrdina se prožil tak dlouhý a činorodý život, že jeho popis – to jsou dějiny Anglie 19. století. Na svět přišel do rodiny obchodníků. Po studiích a procestování Evropy se dal na politiku, zpočátku ještě ve straně toryů – „konzervativců“ – což tehdy byla strana hájící hlavně zájmy tradiční pozemkové šlechty. Jeho středostavovský původ se však nezapřel – prosazoval (jako ministr financí) klasickou liberální politiku, tedy nízké a jednoduché daně, vyrovnaný rozpočet, malý ale efektivní státní aparát. Časem přešel k „whigům“, což byla tehdejší opozice – po nástupu Labouristů ve 20. století z nich zbyla dnes málo významná a odporně sluníčková Liberální strana – v jejich čele celkem čtyřikrát vyhrál volby a sloužil v úřadu premiéra své země (1868-74, 1880-85, 1886-86, 1892-94). I jako premiér prosazoval politiku, která rozšiřovala občanské svobody, byl zastáncem samosprávy Irska, postupného rozšiřování volebního práva … za svůj vzor ho pokládal Winston Churchill, který s ním sdílel mimo jiné lásku ke knihám, říká se, že Gladstone za svůj život přečetl na 20 000 svazků a svůj obrovský rozhled promítal do politické práce.

Čtětě také  Stop halal a proč vadí kebaby?

Jako první ministr Britského impéria nemohl Gladstone nenarazit na islám. Zapletl se s ním zejména v (umírněně islámském) Egyptě, který byl britským protektorátem a který se s Británii dělil o vládu v Sudánu. Tam došlo k v 70. letech k fundamentalistickému povstání, tzv. Máhdiho vzpouře, kterou se pokusily zlomit britsko-egyptské expediční sbory. Roku 1885 však byli Britové v čele s generálem Grodonem poraženi, pro impérium to byla velká hanba a Gladstonea to stálo premiérský úřad. Fundamentalisty v Sudánu pak porazil až generál Kitchener (1898), šlo o onu válku, které se zúčastnil mladý Churchill.

Gladstone se však s islámem potýkal i ve vážnější záležitosti: Šlo o britskou politiku vůči Osmanské říši, „nemocnému muži na Bosporu“, zemi po mnoha stránkách nefunkční, stále však zaujímající obrovský kus světa – většinu Balkánu, celý Blízký východ, Arábii – a skrze ztotožnění úřadu sultána a chalífy mající obrovský neformální vliv na světové muslimstvo. Islám v tu dobu upadal, Osmanská říše byla prohnilá na půdu a zralá k rozparcelování mezi civilizované lidi. Byli zde však minimálně dva zájemci, Británie – coby „světovládná velmoc“ a Rusko – coby tradiční ochránce balkánských a blízkovýchodních křesťanů. Rusko během 19. století sílilo, rozšiřovalo svůj vliv hlavně do Střední Asie a netajilo se záměrem dostat se až k „teplým mořím“, tedy Indickému oceánu. V tom viděli Britové potenciální hrozbu své vládě v Indii, a tak Rusku kladli nejrůznější překážky. Stačí vzpomenout tzv. Krymskou válku v 50. letech, nebo několik válek o Afgánistán v letech 80. Aby zadržela Rusko, prosazovali Britové politiku tzv. „Integrity of Turkey“, nedělení Turecka. Přestože věděli, jak zvěrská umí být Osmanská vláda, dávali jí přednost před posílením Rusů. Podobnost s dnešní politikou USA zajisté jen náhodná …

Sám Gladstone na kamarádství s Tureckem příliš netrval. Prosazoval je jeho politický rival (v premiérské funkci se v podstatě střídali), vůdce strany toryů Benjamin Disraeli. Disraeli byl židovského původu, z toho titulu vystupoval jako „znalec Orientu“ – o kterém věděl mnohem méně, než sečtělý Gladstone – a britské elity, včetně královny, mu dopřávaly sluchu. Na téma islám se ti dva fundamentálně střetli koncem 70. let – to byl Gladstone v opozici a Disraeli premiérem – když vypuklo protiosmánské, a tudíž ISLÁMOFOBNÍ, povstání ve stále ještě osmanském Bulharsku. Roku 1876 bulharští patrioti iniciovali vzpouru, která měla vést k vyhnání Osmanů ze země. Byť tehdejší Osmanská říše navenek předstírala reformní politiku, na povstání zareagovala v duchu svých nejhorších tradic. Nepravidelné jednotky „bašibazuků“ zmasakrovaly na 15 000 civilistů, bylo vypáleno 36 vesnic, legrace se neobešla bez tradičně islámského znásilňování a zotročování žen a dětí… Jenže v době páry a telegrafu to nešlo utajit, jako by to bylo možné o pouhé století dříve, zprávy obletěly svět a byl to (opoziční) Gladstone, kdo horoval za potrestání Turecka, a machometánů vůbec, zatímco vláda premiéra Disraeliho zprávy bagatelizovala a označovala za ruskou propagandu. Británie nakonec Osmany nepotrestala, ale aspoň nebránila Rusům vstoupit vojensky na bulharské území a zemi od Osmanů osvobodit (1878). Disraeli se ovšem, proti vůli Gladstonea, zásadně zasloužil, že sjednaný mír mezi Osmanskou říší, Bulhary a Ruskem nebyl pro Osmany tak pokořující, jak by to výsledky války umožňovaly.

Čtětě také  Vyjádření RRTV ke stížnosti diváků na průběh pořadu Hyde Park s Martinem Konvičkou

Ze sporů, které tehdy oba britští státníci vedli, pochází i slavný Gladstoneův výrok – je dnes aktuálnější než v dobách, kdy nad Britskou říší slunce nezapadalo.

Diskuze k článku viz link FB nahoře

Komentáře

comments