Nepravdy Palestinského diplomatického zastupitele v Praze

Šestého února se v budově správy městské části Praha – Suchdol konala schůze o výbuchu v budově palestinského velvyslanectví, ke kterému tam došlo 1. ledna 2014. Účastnili se jí na jedné straně starosta Suchdolu Petr Hejl s členy městské rady a zastupitelé české policie a ministerstva zahraničí, na druhé straně palestinský chargé d´affaires Jadallah Sabatin a jeho tlumočník Nabil Fahil. Schůze byla filmována a registrována pracovníky několika televizních a radiových stanic.

Záznam ze zasedání odkaz přímo na část cca 55 minuta

Účastníci připomněli průběh událostí z 1. ledna. Obyvatelé Suchdola vyjadřovali své obavy z nebezpečí, které přítomnost palestinského zastupitelství pro ně představuje. Palestinský diplomat se snažil omluvit přítomnost neoprávněně vlastněných zbraní a výbušnin v budově velvyslanectví. Vyslovoval i další nepravdy. Říkal, že Palestinci nikdy neporušili české zákony.
To ovšem neodpovídá skutečnosti. I kdyby bylo pravdivé jeho tvrzení, že zbraně a výbušniny, nalezené nyní českou policií v budově velvyslanectví, byly darovány Palestincům československými činiteli v době před listopadem 1989, palestinští diplomaté měli i pak povinnost je oznámit představitelům České republiky, u kterých byli akreditováni.

Je možné si též připomenout událost, která je sice už starší, která ale dobře ilustruje chování palestinských Arabů, které se od té doby nijak nezměnilo. V srpnu 1967 přiletěl do Prahy americký občan Charles Jordan. Byl to náměstek ředitele organizace American Jewish Joint Distribution Committee, která pomáhá židovským komunitám, a především uprchlíkům. Jordan řídil tyto aktivity od r. 1941 na Kubě a později v Šanghaji a v Paříži. V létě 1967 pobýval v Rumunsku. Tato země byla jediným státem Varšavské smlouvy, který nepřerušil diplomatické vztahy s Izraelem po šestidenní válce v červnu 1967, a Jordan vyjednával pomoc tamní židovské obci. Údajně začal též jednat o možnostech usazení palestinských uprchlíků v arabských zemích. Cestou z Bukurešti se stavěl v Praze, kde v mládí žil rok, po útěku z nacistického Německa. Ubytoval se v hotelu Esplanade. 16. srpna 1967 večer řekl své ženě, že si vyjde koupit noviny. Nevrátil se. Po třech dnech bylo jeho tělo vyloveno z Vltavy. Tehdejší československé úřady tvrdily, že o příčinách jeho smrti nic neví. Snad během procházky z neznámých důvodů spadl do Vltavy….

Až po pádu komunistického režimu vyšla pravda na povrch. Během svého pražského pobytu byl Jordan neustále sledován čs. policií. Když vyšel z hotelu, tak ho policisté též sledovali. Vedle toho ho ale sledovala i skupina tehdy v Československu žijících arabských teroristů. Když se Jordan přiblížil k Vltavě, vrhli se na něj, omráčili ho a hodili do Vltavy. Českoslovenští policisté nezakročili. Spokojili se tím, že vše filmovali a pak záznamy odevzdali svým nadřízeným.

To je alespoň verze událostí, kterou mi dal jeden významný představitel pražské židovské obce. Jestliže na Wikipedii naleznete, že příčiny Jordanovy smrti nebyly dosud vysvětleny, tak to je asi jenom výraz politické korektnosti této stanice – jako tolika dnešních institucí západního světa. Připomeňme, že v roce 2004 byl o Jordanově smrti uveřejněn dokumentární film „Mezi hvězdou a půlměsícem“, od Martina Šmoka.

Ve své knize Izrael a Palestina (nakl. Barrister & Principal 2013) Marek Čejka též připomíná, že před listopadem 1989 byli na Fakultě státní bezpečnosti v Zastávce u Brna cvičeni příslušníci palestinských teroristických skupin

Těm, kteří se zajímají i o ještě starší historii, připomeňme i jiné případy spolupráce mezi u nás pobývajícími muslimy a představiteli moci, která tehdy ovládala naši vlast. Ve třicátých letech dvacátého století se do čela muslimské náboženské obce v Československu postavil Alois Bohdan Brikcius (1903-1959). Byl to Čech, který konvertoval na islám. Napsal řadu studií, ve kterých vyjádřil svou solidaritu s bojem muslimů proti evropské přítomnosti v jejich zemích a proti židovskému přistěhovalectví do Palestiny (V záři půlměsíce, 1934; Napříč Kemalovým Tureckem,1935; Palestina – svatá země krví zalitá, 1939; Sýrie pod francouzskou trikolórou,1941). Po březnu 1939 se Brikcius plně zapojil do kolaborace s nacisty. Pracoval jako publicista v Stříbrného „Pražském poledníku“ a ve „Vlajce.“ Tam, a v orgánu Muslimské náboženské obce „Hlas,“ formuloval své nejostřejší kritiky Velké Británie, „židobolševismu“ a sionismu, vyjadřoval přesvědčení, že nacistické Německo zbaví islámské národy západní vlády a „sionistického spiknutí.“ Opakoval, že němečtí nacisté bojují za zájmy Arabů, chorvatští Ustašovci za zájmy bosenských muslimů a Japonci za zájmy muslimů Jižní Asie. V květnu 1945 byl Brikcius zatčen a odsouzen na osm let vězení.

Během nacistické okupace se Brikcius několikrát sešel v Berlíně s bývalým iráckým ministerským předsedou Rašidem Alim Gailanim, který tam dlel jako host německé nacistické vlády, jakož i s velkým jeruzalémským Muftím. Nacistické Německo financovalo a podporovalo vzpouru palestinských Arabů proti britské mandátní zprávě, která vypukla v roce 1936. Jejím strůjcem a vůdcem byl Hadž Amin Al-Husajní, velký Jeruzalemský Muftí, (a mimochodem příbuzný Jásira Arafata, jehož skutečné jméno bylo Mohammed Jásir Kudwa Al-Husajní).

Amin Al-Husajní odešel v roce 1940 do Iráku, kde se přidružil k osobnostem seskupeným okolo Rašida Ali Gailaniho, odpůrce Britů. V lednu 1941 poslal dopis Hitlerovi, ve kterém mu nabízel „německo-arabské spojenectví s cílem vydobýt nezávislost Arabů, zničit židovský národní domov v Palestině a rozřešit židovskou otázku na společném základě ».

3.dubna 1941 byl v Bagdadu proveden převrat. Rašid Ali Gailani se stal předsedou vlády a zažádal o vojenskou pomoc Německo a Itálii. Irácká armáda zaútočila na britské síly. Hitler prohlásil: ”Arabské národně osvobozenecké hnutí je, na Středním východě, naším spojencem proti Anglii. Vypuknutí povstání v Iráku je obzvlášť důležité. Toto povstání se bude šířit za hranice Iráku a posilní ty, kteří jsou nepřáteli Anglie.

Čtětě také  Svaz učitelů v Německu varuje žačky před sexem s muslimy

Velká Británie a její spojenci ale odpověděli na tuto výzvu. Indická vojska se vylodila v Bassoře. Třicátého května 1941 irácká armáda kapitulovala. Rašid Ali Gailani a Amin Al-Husajní uprchli do Německa. Amin Al-Husajní prohlásil, že « konečné řešení židovské otázky je součástí svatého boje na Boží cestě ». Vydal fatwu (právní rozhodnutí), podle kterého vstup muslimů do nacistických sil je « náboženskou povinností ». Pak odešel do okupované Jugoslávie, kde organizoval divize Waffen SS z místních muslimů. Pod jeho vlivem, 20 000 jugoslávských muslimů se stalo esesáky a účastnilo se vyvražďování Židů a Srbů. V Berlíně Amin Husseini naléhal na vedoucí nacisty, aby neváhali při „konečném řešení židovské otázky“.

Existují též svědectví o jeho neblahé roli v záležitosti plánu vyměnit více než tisíc židovských dětí za zboží a dolary. Tento plán byl zrušen na jeho žádost u nacistických představitelů. Himmler poté vydal rozkaz, jímž zakázal jakékoli budoucí jednání tohoto druhu a nařídil, aby z území ovládaného Němci nebylo žádnému Židovi umožněno odjet do Palestiny. Židovské děti místo do zaslíbené země odjely do plynových komor. S nimi i dospělí, kteří je doprovázeli. Mezi nimi i sestra velkého pražského spisovatele, Franze Kafky.

Během schůze v Suchdole jsem si dovolil připomenout tato fakta palestinskému chargé d´affaires, který nás ujišťoval o mírumilovnosti svých krajanů. Vzpomněl jsem též, že ve městě Ramallah jsou dvě hlavní třídy, jedna se jmenuje avenue Palestine, druhá avenue Amin Al-Husajní. Musel jsem jet do města, kde sídlí palestinská autonomní správa, abych mohl vidět třídu nesoucí jméno nacistického válečného zločince.

Nyní se palestinský chargé d´affaires nás snažil dojímat, říkaje, že Palestinci jsou malý národ. To je ovšem další hrubá nepravda. Žádný palestinský národ, malý ani velký, nikdy neexistoval. Neexistuje žádný palestinský jazyk, žádná specifická palestinská kultura. Existuje pouze arabský národ, jak to ostatně palestinští Arabové sami prohlašují.

Víme, že nikdy neexistoval žádný palestinský stát. Jeruzalém byl dlouho hlavním městem židovského království. Později byl asi dvě staletí hlavním městem křesťanského království, založeného křižáky. V období, kdy byl ovládán muslimy, byl vždycky součástí větších celků, jako byl damašský a bagdadský kalifát, jako byla říše mameluků, nebo osmanská říše. Jeruzalém nikdy nebyl hlavním městem žádného muslimského státu.

Ostatně, sama „Palestinská národní charta“ z roku 1964 prohlašuje:
„Palestina je domovem arabského palestinského lidu a nedělitelnou součástí arabské vlasti. Palestinský lid je integrální součástí arabského národa.
Boj za osvobození Palestiny je z arabského hlediska národní povinností. Snaží se odrazit sionistický a imperialistický útok proti arabské vlasti.“
Už v r. 1944, Alexandrijský protokol, ustanovující Ligu arabských států, prohlašoval: “Palestina představuje důležitou součást arabského světa. Práva palestinských Arabů nemohou být dotčena, aniž by byl ohrožen mír a stabilita arabského světa.“

Jestliže nikdy neexistoval ani palestinský stát, ani palestinský jazyk či národní kultura, nelze popírat, že se v posledních desetiletích vytvořilo něco jako specifický palestinský úděl a z něj vycházející pocit sounáležitosti. Je možno přirovnat osud palestinských Arabů s osudem sudetských Němců. Obě tyto skupiny byly vytlačeny z oblastí, které dlouho obývaly. Rozdíl v jejich osudu spočíval především v tom, že žádný arabský stát (kromě Jordánska) neudělil palestinským uprchlíkům své občanství. Ti žijí dodnes, často už řadu generací, jako osoby bez státního občanství. Kdyby Německo nenechalo německé občanství sudetským Němcům, kdyby si je ještě dnes pěstovalo v uprchlických táborech na útratu OSN, tak by se nyní možná sudetští Němci též prohlašovali za specifický sudetský národ. Možná by si též vytvořili něco jako „Organizaci za osvobození Sudet“, a chtěli by mít velvyslanectví v cizích zemích.
Dnes se palestinští Arabové rádi představují jako potomci Kenaanců, tedy všech těch Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců, kteří se podle Bible shromáždili, aby jednomyslně bojovali proti Jozuovi a Izraeli. Zapomínají asi, že podle Starého zákona, který je nedílnou součástí křesťanské Bible, „…to sám Hospodin zatvrdil jejich srdce, že se dali do boje s Izraelem“ (Jozue 11:20). Ježíš Nazaretský, podle Evangelia, byl potomkem židovských králů Davida a Šalamouna, kteří proti těmto Kenaancům dlouho válčili (viz Mat 1:6, Luk:31).

Víme ovšem, že dnešní palestinští Arabové jsou především potomky arabských muslimů, kteří dobyli území nazývané Římany „Palestina“ v sedmém století n.l. (V Evangeliu je toto území ještě nazývané Izrael – viz Mat 2:21.) Znovuvytvořením státu Izraele na území, kde Židé žili již před více než třiceti pěti staletími, podle Bible z Boží vůle, Arabové ztratili méně než jedno procento svého území – a to ještě když počítáme pouze území na východ od Suezu. Ještě daleko větší jsou území, která Arabové dobyli na africkém kontinentě a kde vnutili místnímu obyvatelstvu svůj jazyk a své náboženství a smísili se s ním.

Události z 1. ledna nám připomněly, že palestinská autonomní území, která nejsou státem, mají v České republice diplomatické zastoupení na úrovni velvyslanectví. Připomeňme, že Jásir Arafat vyhlásil stát Palestina v r. 1988. Okamžitě ho uznalo 114 států, hlavně muslimských a komunistických. Husákovo normalizované Československo neexistující palestinský stát též uznalo a dalo mu možnost otevřít v Praze své zastupitelství na úrovni velvyslanectví, aby se zalíbilo velmoci, která naši vlast tehdy okupovala. Po listopadu 1989 určité osobnosti usilovaly o změnu tohoto statutu, ale bezvýsledně.

Čtětě také  Nadávky do nacistů, či rasistů, nikomu rozum z hlavy nevyženou...

Nedávné události představují dobrou příležitost se o to pokusit znovu. K obavám těch, kteří si myslí, že podobný krok by mohl poškodit české hospodářské zájmy, je možno říci, že arabský svět je sám velmi rozdělený. Tím, že se znelíbíme jedněm, se můžeme naopak zalíbit jiným. Zmiňuji výše, že jediným arabským státem, který po r. 1948 udělil palestinským uprchlíkům své občanství, bylo Jordánsko. V r. 1970 v Jordánsku usazení Palestinci se pokusili svrhnout královský režim a vyvolali občanskou válku. Byli ale poraženi a přesunuli se masově do Libanonu, kde pak též vyvolali občanskou válku.

Pak je tady ještě další faktor, který je třeba vzít na vědomí. Když Husákovo Československo navázalo diplomatické styky s palestinskou autonomní správou, tak ta snad skutečně představovala palestinské Araby jako celek. Tomu tak ale není od roku 2007, kdy se pásmo Gaza dostalo pod kontrolu hnutí Hamás. To je klasifikováno Spojenými státy, Kanadou, Evropskou unií a Japonskem jako teroristická organizace a je de facto ve válečném stavu s palestinskou autonomní správou v Ramalláhu. Ta kontroluje pouze bývalá Jordánská území na západním břehu Jordánu s asi 2 600 000 obyvateli. Pásmo Gaza má víc než 1 760 000 obyvatel.

Mnoho Čechů může být znechuceno celým Středním východem s jeho neustálými konflikty, se situací komplikovanou a nepřehlednou. Je však třeba chápat, že problematika Blízkého východu je především poznamenaná zásadní muslimskou rozpínavostí, která je zakotvená v samé podstatě islámu. Těm, kteří by mohli s Palestinci sympatizovat kvůli tamní křesťanské menšině, připomeňme, že dnes je na tzv. palestinských územích jen asi 2 procenta křesťanů. A ti masově odcházejí do zahraničí. I Betlém, Ježíšovo rodiště, dlouho většinově křesťanský, má dnes většinu obyvatel muslimů.

Tak je též třeba chápat izraelsko-arabský konflikt. Aniž by měli povinnost mít nějaké zvláštní sympatie vůči Židům, Češi nesmí zapomínat, že tak jako v r. 1938 Československo bylo předsunutou baštou demokratického světa, kterou Hitler musel zničit na prvém místě, aby mohl pokračovat ve svém boji o světovládu, podobně dnes Izrael je předsunutou baštou, kterou Arabové musí zničit, aby mohli dál dobývat svět, jak jim to Korán jednoznačně ukládá za povinnost.

Nezapomínejme též, že i když dnes oficiálně palestinské vedení v Ramalláhu uznává existenci židovského státu, ve skutečnosti je tomu jinak. Televize, rozhlas i tisk, kontrolované tímto vedením, neustále propagují úplné zničení Izraele. Připomeňme si, jak česká poslankyně v evropském parlamentu, paní Jana Hybášková, musela naléhat na vedení Evropské unie, které poskytuje palestinské autonomní správě obrovské částky, aby alespoň školní učebnice na palestinských autonomních územích byly oproštěny od těch nejhorších protižidovských výroků a propagace zničení židovského státu.

Ať už máme v islámském světě jakékoli hospodářské zájmy, nesmíme zapomínat na dlouhodobou perspektivu, ve které jsme v očích muslimů pouze jejich budoucí kořistí. Musíme tedy uchopit příležitost, kterou nám poskytl výbuch 1. ledna v Suchdole, abychom vyžadovali zrušení diplomatických styků s palestinskou autonomní správou. Wikipedia uvádí: „V současné době, ČR toleruje status quo palestinského zastoupení v Praze a to přesto, že vláda reciproční vztahy se Státem Palestina neudržuje, ale jedná jen s palestinskou samosprávou.“ Má to nějaký smysl?

V r. 2012 Česká republika spolu s Kanadou, Spojenými státy a jejich tichomořskými spojenci hlasovala proti uznání Palestiny jako nečlenského pozorovatelského státu v OSN. Byli jsme na to právem hrdí. Proč by tato entita měla mít v České republice velvyslanectví? Všichni čeští občané by měli usilovat o zrušení tohoto nenormálního stavu. Měli by to vyžadovat u svých zvolených zástupců, ať již poslanců nebo senátorů. A samozřejmě by měli podpořit tento požadavek všichni ti, kteří mají slovo ve sdělovacích prostředcích, ve vyučování, v duchovní službě. Palestinské velvyslanectví představuje dědice nepřátel našeho národa, v době Hitlera i v době Brežněva. Je naší morální povinností učinit vše, aby tato situace skončila.

Dnes již více než tři tisíce českých občanů podepsalo petici, vyžadující toto zrušení. Je možné ji najít na internetu pod heslem „Petice za zrušení diplomatického zastoupení tzv. Státu Palestina.“

Bez ohledu na naše možné zájmy v arabském světě, nesmíme zapomínat na věci, které jsou důležitější. Naši předkové v letech 1938-1939 a my sami (smím-li mluvit za lidi mé generace) v roce 1968, jsme se nebránili, ani proti nacistickému Německu, ani proti Sovětskému svazu a jeho spojencům. Přerušením diplomatických styků s neexistujícím státem Palestina bychom ukázali islámskému světu, že nejsme ochotni vždycky kapitulovat bez boje. A prokázali bychom službu obleženému izraelskému státu, jehož občané každodenně riskují své životy, aby se ubránili těm, kteří chtějí zničit nejdřív je a pak si podmanit i nás.

Dr. Martin JANEČEK

Dr. Martin JANEČEK: Islámská rozpínavost: kniha, ebook

Komentáře

comments