Předislámský Blízký východ

Vyšlo na IVČRN dne 27.9.2014 (link)

Kamarádka poslala do Diskuse úryvek z knížky ROBERTA SPENCERA „Islám bez závoje“ (vyšlo i česky) … a že si dala tu práci, tak to kopírujeme i sem. 

Islám vznikl v 7. století v Arábii. V té době byly Egypt, Libye a celá severní Afrika už několik století křesťanské. Stejně tomu bylo v Palestině, Libanonu, Sýrii a Malé Asii. Církve, které sv. Pavel oslovoval ve svých dopisech obsažených v Novém zákoně, se nacházely v Malé Asii (dnešním Turecku) stejně jako v Řecku. Severně od Řecka, v ochranném pásmu mezi východní a západní Evropou, byly oblasti, které se staly křesťanským územím Slovanů.

Antiochie a Konstantinopol (Istanbul) v současném Turecku a Alexandrie v současném Egyptě byla tři nejdůležitější křesťanská centra prvního tisíciletí. Teologické školy v Antiochii a Alexandrii spolu soupeřily o autoritu v celé církvi a na velkých ekumenických shromáždění v Efezu (431) a Chalcedonu (451) byla objasněna křesťanská učení o osobě a vlastnostech Ježíše Krista. (Jak Efez, tak Chalcedon se nyní nacházejí v Turecku.) Druhý koncil se pořádal v Chalcedonu naproti Konstantinopoli za Bosporskou úžinou, aby to vyhovovalo východořímskému císaři, jehož sídlo bylo v Konstantinopoli a který se o tato jednání hluboce zajímal.

Prakticky všichni velcí praotcové křesťanství pocházejí z těchto oblastí. Sv. Jan Zlatoústý, jehož liturgie se v pravoslavné a byzantské katolické církvi stále slouží, byl z Antiochie. Když se zprávy o působivosti jeho slov a svatosti rozšířily široko daleko, byl přinucen stát se arcibiskupem císařského města Konstantinopole. Sv. Atanáš, hlavní autorita stojící za nikájským učením, k němuž se hlásí prakticky všichni křesťané – katolíci, pravoslavní i protestanti -byl biskupem v Alexandrii. Sv. Augustin, autor dvou spisů, které jsou základními kameny západní civilizace – Confessions a City of God – byl Severoafričan.

Byl tu také sv. Basil Veliký, sv. Marie Egyptská, sv. Antonín Veliký, sv. Cyril Jeruzalémský – mohli bychom pokračovat dál a dál. Západní křesťané, mají-li vůbec nějaké ponětí o východním křesťanství, mají spíše tendenci považovat jej za nějakou exotickou odnož. Faktem však zůstává, že v prvních pěti stoletích křesťanství razil Východ cestu jak vzrůstu církve, tak jejímu teologickému rozvoji. Všichni tito velcí svatí nebyli pouhými menšinami v pohanském světě. Byla to křesťanská území.

2014-11-23_12-36-43

Kam se poděli křesťané?

Ano, říkají učebnice, byla to křesťanská centra a byla obrovská. Pak se však z pouště vynořil Mohamed a jeho muslimská armáda a toto území se stalo muslimským. Někteří historikové tvrdí, že původní obyvatelé těchto zemí byli vlastně rádi, že budou osvobozeni od zkažených byzantských vládců, a nájezdníky vítali.

Nicméně je nevyvratitelné, že muslimové získali tyto země bojem, a poslušní slov Koránu a Proroka vyvraždili mečem všechny tamější bezvěrcee, kteří se odmítli podrobit novému islámskému zřízení. Ti, kteří tomuto osudu unikli, žili v podřadném postavení. Přestoupení na islám byla jediná možnost, jak vést slušný život. Není proto překvapivé, že se křesťanská populace na tomto území neustále zmenšovala…

Čtětě také  Nepodceňujme (a už vůbec neignorujme) výsadu č. 1 listopadové revoluce - právo, resp. občanskou povinnost, chodit ke svobodným volbám!

Sofronius (biskup jeruzalémský) ve svém kázání v den Zjevení Páně roku 636 truchlil nad zničenými chrámy a kláštery, vydrancovanými městy, zpustošenými poli a vesnicemi vypálenými nomády, kteří obsadili jejich zemi. V dopise z téhož roku adresovaném Sergiovi, patriarchovi Konstantinopole, zmiňuje drancování arabskými nájezdníky. V roce 639 zahynuly tisíce lidí. Byli oběťmi hladovění a moru, které se objevily následkem tohoto drancování.

Toto se odehrálo v jedné době na jednom místě, ale celý příběh se opakoval znovu a znovu všude, kde zvítězila muslimská vojska.

Zde následuje soudobý popis muslimského nájezdu na egyptské město Nikiou okolo roku 640:

A pak muslimové dorazili do Nikiou. Nebyl tam jediný voják, který by jim vzdoroval. Zmocnili se města a vyvraždili všechny, které potkali v ulicích a chrámech – muže, ženy i děti, nikoho nešetřili. Pak táhli na jiná místa, vydrancovali a zabili všechny obyvatele, které potkali… Ale více již neřeknu, je totiž nemožné popsat tu hrůzu, které se muslimové dopustili, když okupovali ostrov Nikiou.

Kromě masakrů tyto události znamenaly také vyhnanství a zotročení, všechno na základě jedné porušené dohody.

Amr utlačoval Egypt. Vyslal své občany, aby bojovali s obyvateli Penta-polis [Tripolitanie], a poté, co zvítězili, nedovolil jim, aby tam zůstali. Odnesl si z této země značnou kořist a mnoho vězňů… Muslimové se vrátili do své země s kořisti a zajatci. Patriarcha Cyrus byl z pohrom v Egyptě hluboce zarmoucen, protože Amr, který měl barbarský původ, neměl při zacházení s Egypťany žádné slitování a nedodržel smlouvy, které s ním byly sjednány.

Jakmile muslimové nabrali sílu, začali vybírat džizju, dan od ne-muslimů:
Amrova pozice se stávala den ode dne silnější a silnější. Vybíral daně, které byly sjednány… Ale je nemožné popsat politováníhodné postavení obyvatel tohoto města. Došli až tak daleko, že místo obrovských sum, které museli každý měsíc platit, nabízeli své děti, a nenacházeli nikoho, kdo by jim pomohl, protože Bůh je opustil a vydal je do rukou jejich nepřátel.

Jeden očitý svědek dobytí Arménie muslimy v roce 642 popisuje, co se dělo, když obsadili město Dvin: „Nepřátelská armáda sem vpadla a mečem vyvraždila obyvatele města… Po několika dnech se Ismaelité (Arabové) vrátili tam, odkud přišli, a vlekli s sebou velké množství zajatců, kterých bylo třicet pět tisíc.“

O několik let později muslimský generál Abú al-A bwár podle jiné tehdejší zprávy „zpustošil ostrov Kos a vydrancoval všechno jeho bohatství, obyvatele vyvraždil nebo odvedl do zajetí a zničil zdejší pevnost“.

Podle pravoslavného patriarchy Michala Syrského (1126-1199) si muslimové v roce 650 podrobili Cilicii a Caesareu v Kapadocii následujícím způsobem:

Muslimové (muslimští Arabové) se přesunuli do Cilicie a zajali vězně… a když přijel Mu áwija, nařídil, aby byli všichni obyvatelé pobiti mečem; nechal zde stráže, aby nikdo nemohl uniknout. Poté co shromáždili všechno bohatství města, podrobili městské představitele mučení, aby je přinutili prozradit ukryté věci [poklady]. Muslimové odvedli všechny do otroctví – muže i ženy, chlapce i dívky – a v tomto nešťastném městě se dopustili velkých zhýralostí; uvnitř chrámů zlomyslně páchali nemravnosti.

Čtětě také  Černé zlato mezi Tureckem a islámským státem

Dokonce ani muslimské kroniky z té doby nijak netajily, že zde k takovým věcem docházelo. Muslimský historik Ibn al-Athir
(1160-1233) do svých světových dějin s názvem The Complete History přidává tento záznam z muslimských vpádů do Španělska a Francie v 8. a 9. století:

V roce 177 [17. dubna 793] Hišám, [muslimský] princ Španělska, poslal na nepřátelské území velkou armádu pod vedením Abdalmalika b. Abdalwáhida b. Mugitha, která pronikla až po Narbonne a Jarandu [Gerona] … Po několik měsíců křižovali zemi, znásilňovali ženy, zabíjeli bojovníky, ničili pevnosti, pálili a drancovali vše, odrazili nepřátele, kteří se ve zmatku rozprchli. Vrátili se zdraví a v pořádku, přinesli s sebou jen Bůh ví kolik kořisti.

Vyvolaly tyto neuvážené činy u muslimského kronikáře hanbu? Stěží. Svůj záznam o nich zakončuje se zřetelnou pýchou: „Je to jedna z nejslavnějších muslimských výprav do Španělska.“ (Podobně perský muslim ze 13. století píše o islámských vítězstvích bez jakékoliv představy o tom, co je kruté a co ne“, jak uvedl Naipaul.)11 Ibn al-Athir pokračuje:

V roce 223 [2. prosince 837] Abdarrahmán b. al-Hakam, vládce Španělska, poslal armádu proti Alavě; utábořila se poblíž Hisn al-Ghara-ty a začala ji obléhat; zmocnila se kořisti, kterou nalezla, zabila obyvatele a stáhla se, ženy a děti odvedla s sebou jako zajatce…
V roce 246 [27. března 860] Muhammad b. Abdarrahmán postupoval s velkým vojskem a obrovskou vojenskou výbavou proti oblasti Pamplona. Podmanil si, zničil a vydrancoval toto území, plenil zde a rozséval smrt.

V Amoriu v Malé Asii v roce 838, říká Michal Syrský, „bylo tolik klášterů, že do otroctví bylo odvedeno přes tisíc panen, aniž bychom počítali zabité. Byly rozdány maurským otrokům, aby mohli uspokojit svůj chtíč“.

V The Decline and Fall ofthe Roman Empire líčí Edward Gibbon muslimský nájezd do srdce Francie, který byl odražen u Tours v roce 732. „Pronikli více než tisíc mil od Gibraltaru, až na břehy Loiry: kdyby Saracéni urazili ještě jednou takovou vzdálenost, ocitli by se na hranicích Polska nebo na Skotské vysočině; Rýn je stejně splavný jako Nil nebo Eufrat a arabské flotily mohly plout bez námořní bitvy až k ústí Temže.“ Kdyby se to stalo, říká Gibbon, „možná by se teď výklad Koránu učil na školách v Oxfordu a jeho vykladači by mohli obřezaným lidem vysvětlovat svatost a pravdu Mohamedova zjevení“.

Další kapitola

„Tekly potoky krve“ (někdy příště)

10703932_10152765223287938_7607170616149248249_n

Komentáře

comments