Předislámský Blízký východ

Vyšlo na IVČRN dne 27.9.2014 (link)

Kamarádka poslala do Diskuse úryvek z knížky ROBERTA SPENCERA “Islám bez závoje” (vyšlo i česky) … a že si dala tu práci, tak to kopírujeme i sem. 

Islám vznikl v 7. století v Arábii. V té době byly Egypt, Libye a celá severní Afrika už několik století křesťanské. Stejně tomu bylo v Palestině, Libanonu, Sýrii a Malé Asii. Církve, které sv. Pavel oslovoval ve svých dopisech obsažených v Novém zákoně, se nacházely v Malé Asii (dnešním Turecku) stejně jako v Řecku. Severně od Řecka, v ochranném pásmu mezi východní a západní Evropou, byly oblasti, které se staly křesťanským územím Slovanů.

Antiochie a Konstantinopol (Istanbul) v současném Turecku a Alexandrie v současném Egyptě byla tři nejdůležitější křesťanská centra prvního tisíciletí. Teologické školy v Antiochii a Alexandrii spolu soupeřily o autoritu v celé církvi a na velkých ekumenických shromáždění v Efezu (431) a Chalcedonu (451) byla objasněna křesťanská učení o osobě a vlastnostech Ježíše Krista. (Jak Efez, tak Chalcedon se nyní nacházejí v Turecku.) Druhý koncil se pořádal v Chalcedonu naproti Konstantinopoli za Bosporskou úžinou, aby to vyhovovalo východořímskému císaři, jehož sídlo bylo v Konstantinopoli a který se o tato jednání hluboce zajímal.

Prakticky všichni velcí praotcové křesťanství pocházejí z těchto oblastí. Sv. Jan Zlatoústý, jehož liturgie se v pravoslavné a byzantské katolické církvi stále slouží, byl z Antiochie. Když se zprávy o působivosti jeho slov a svatosti rozšířily široko daleko, byl přinucen stát se arcibiskupem císařského města Konstantinopole. Sv. Atanáš, hlavní autorita stojící za nikájským učením, k němuž se hlásí prakticky všichni křesťané – katolíci, pravoslavní i protestanti -byl biskupem v Alexandrii. Sv. Augustin, autor dvou spisů, které jsou základními kameny západní civilizace – Confessions a City of God – byl Severoafričan.

Byl tu také sv. Basil Veliký, sv. Marie Egyptská, sv. Antonín Veliký, sv. Cyril Jeruzalémský – mohli bychom pokračovat dál a dál. Západní křesťané, mají-li vůbec nějaké ponětí o východním křesťanství, mají spíše tendenci považovat jej za nějakou exotickou odnož. Faktem však zůstává, že v prvních pěti stoletích křesťanství razil Východ cestu jak vzrůstu církve, tak jejímu teologickému rozvoji. Všichni tito velcí svatí nebyli pouhými menšinami v pohanském světě. Byla to křesťanská území.

2014-11-23_12-36-43

Kam se poděli křesťané?

Ano, říkají učebnice, byla to křesťanská centra a byla obrovská. Pak se však z pouště vynořil Mohamed a jeho muslimská armáda a toto území se stalo muslimským. Někteří historikové tvrdí, že původní obyvatelé těchto zemí byli vlastně rádi, že budou osvobozeni od zkažených byzantských vládců, a nájezdníky vítali.

Nicméně je nevyvratitelné, že muslimové získali tyto země bojem, a poslušní slov Koránu a Proroka vyvraždili mečem všechny tamější bezvěrcee, kteří se odmítli podrobit novému islámskému zřízení. Ti, kteří tomuto osudu unikli, žili v podřadném postavení. Přestoupení na islám byla jediná možnost, jak vést slušný život. Není proto překvapivé, že se křesťanská populace na tomto území neustále zmenšovala…

Sofronius (biskup jeruzalémský) ve svém kázání v den Zjevení Páně roku 636 truchlil nad zničenými chrámy a kláštery, vydrancovanými městy, zpustošenými poli a vesnicemi vypálenými nomády, kteří obsadili jejich zemi. V dopise z téhož roku adresovaném Sergiovi, patriarchovi Konstantinopole, zmiňuje drancování arabskými nájezdníky. V roce 639 zahynuly tisíce lidí. Byli oběťmi hladovění a moru, které se objevily následkem tohoto drancování.

Toto se odehrálo v jedné době na jednom místě, ale celý příběh se opakoval znovu a znovu všude, kde zvítězila muslimská vojska.

Zde následuje soudobý popis muslimského nájezdu na egyptské město Nikiou okolo roku 640:

A pak muslimové dorazili do Nikiou. Nebyl tam jediný voják, který by jim vzdoroval. Zmocnili se města a vyvraždili všechny, které potkali v ulicích a chrámech – muže, ženy i děti, nikoho nešetřili. Pak táhli na jiná místa, vydrancovali a zabili všechny obyvatele, které potkali… Ale více již neřeknu, je totiž nemožné popsat tu hrůzu, které se muslimové dopustili, když okupovali ostrov Nikiou.

Kromě masakrů tyto události znamenaly také vyhnanství a zotročení, všechno na základě jedné porušené dohody.

Amr utlačoval Egypt. Vyslal své občany, aby bojovali s obyvateli Penta-polis [Tripolitanie], a poté, co zvítězili, nedovolil jim, aby tam zůstali. Odnesl si z této země značnou kořist a mnoho vězňů… Muslimové se vrátili do své země s kořisti a zajatci. Patriarcha Cyrus byl z pohrom v Egyptě hluboce zarmoucen, protože Amr, který měl barbarský původ, neměl při zacházení s Egypťany žádné slitování a nedodržel smlouvy, které s ním byly sjednány.

Jakmile muslimové nabrali sílu, začali vybírat džizju, dan od ne-muslimů:
Amrova pozice se stávala den ode dne silnější a silnější. Vybíral daně, které byly sjednány… Ale je nemožné popsat politováníhodné postavení obyvatel tohoto města. Došli až tak daleko, že místo obrovských sum, které museli každý měsíc platit, nabízeli své děti, a nenacházeli nikoho, kdo by jim pomohl, protože Bůh je opustil a vydal je do rukou jejich nepřátel.

Jeden očitý svědek dobytí Arménie muslimy v roce 642 popisuje, co se dělo, když obsadili město Dvin: „Nepřátelská armáda sem vpadla a mečem vyvraždila obyvatele města… Po několika dnech se Ismaelité (Arabové) vrátili tam, odkud přišli, a vlekli s sebou velké množství zajatců, kterých bylo třicet pět tisíc.”

O několik let později muslimský generál Abú al-A bwár podle jiné tehdejší zprávy „zpustošil ostrov Kos a vydrancoval všechno jeho bohatství, obyvatele vyvraždil nebo odvedl do zajetí a zničil zdejší pevnost”.

Podle pravoslavného patriarchy Michala Syrského (1126-1199) si muslimové v roce 650 podrobili Cilicii a Caesareu v Kapadocii následujícím způsobem:

Muslimové (muslimští Arabové) se přesunuli do Cilicie a zajali vězně… a když přijel Mu áwija, nařídil, aby byli všichni obyvatelé pobiti mečem; nechal zde stráže, aby nikdo nemohl uniknout. Poté co shromáždili všechno bohatství města, podrobili městské představitele mučení, aby je přinutili prozradit ukryté věci [poklady]. Muslimové odvedli všechny do otroctví – muže i ženy, chlapce i dívky – a v tomto nešťastném městě se dopustili velkých zhýralostí; uvnitř chrámů zlomyslně páchali nemravnosti.

Dokonce ani muslimské kroniky z té doby nijak netajily, že zde k takovým věcem docházelo. Muslimský historik Ibn al-Athir
(1160-1233) do svých světových dějin s názvem The Complete History přidává tento záznam z muslimských vpádů do Španělska a Francie v 8. a 9. století:

V roce 177 [17. dubna 793] Hišám, [muslimský] princ Španělska, poslal na nepřátelské území velkou armádu pod vedením Abdalmalika b. Abdalwáhida b. Mugitha, která pronikla až po Narbonne a Jarandu [Gerona] … Po několik měsíců křižovali zemi, znásilňovali ženy, zabíjeli bojovníky, ničili pevnosti, pálili a drancovali vše, odrazili nepřátele, kteří se ve zmatku rozprchli. Vrátili se zdraví a v pořádku, přinesli s sebou jen Bůh ví kolik kořisti.

Vyvolaly tyto neuvážené činy u muslimského kronikáře hanbu? Stěží. Svůj záznam o nich zakončuje se zřetelnou pýchou: „Je to jedna z nejslavnějších muslimských výprav do Španělska.” (Podobně perský muslim ze 13. století píše o islámských vítězstvích bez jakékoliv představy o tom, co je kruté a co ne”, jak uvedl Naipaul.)11 Ibn al-Athir pokračuje:

V roce 223 [2. prosince 837] Abdarrahmán b. al-Hakam, vládce Španělska, poslal armádu proti Alavě; utábořila se poblíž Hisn al-Ghara-ty a začala ji obléhat; zmocnila se kořisti, kterou nalezla, zabila obyvatele a stáhla se, ženy a děti odvedla s sebou jako zajatce…
V roce 246 [27. března 860] Muhammad b. Abdarrahmán postupoval s velkým vojskem a obrovskou vojenskou výbavou proti oblasti Pamplona. Podmanil si, zničil a vydrancoval toto území, plenil zde a rozséval smrt.

V Amoriu v Malé Asii v roce 838, říká Michal Syrský, „bylo tolik klášterů, že do otroctví bylo odvedeno přes tisíc panen, aniž bychom počítali zabité. Byly rozdány maurským otrokům, aby mohli uspokojit svůj chtíč”.

V The Decline and Fall ofthe Roman Empire líčí Edward Gibbon muslimský nájezd do srdce Francie, který byl odražen u Tours v roce 732. „Pronikli více než tisíc mil od Gibraltaru, až na břehy Loiry: kdyby Saracéni urazili ještě jednou takovou vzdálenost, ocitli by se na hranicích Polska nebo na Skotské vysočině; Rýn je stejně splavný jako Nil nebo Eufrat a arabské flotily mohly plout bez námořní bitvy až k ústí Temže.” Kdyby se to stalo, říká Gibbon, „možná by se teď výklad Koránu učil na školách v Oxfordu a jeho vykladači by mohli obřezaným lidem vysvětlovat svatost a pravdu Mohamedova zjevení”.

Další kapitola

“Tekly potoky krve” (někdy příště)

10703932_10152765223287938_7607170616149248249_n

Komentáře

comments