Václav Budovec z Budova (1551-1621) – ISLAMOFOB dne

ISLÁMOFOB DNE měl několikadenní výpadek, za který se omlouváme, a současně přiznáváme, že jsme dosud, pro samé ISLÁMOFOBY (jakož i rasisty, xenofoby a jistě i nácky) africké, asijské, balkánské nebo aspoň židovské, docela zanedbávali osobnosti českého původu – a přitom jich naše dějiny i současnost nabízejí dost a dost.

Václav Budovec z Budova, představitel českého reformačního šlechtice, byl jednou z celé řady košatých a plnokrevných osobností, jaké se v Čechách urodily na sklonku renesance ve 2. polovině 16. století.

10696179_10152812556652938_4745810850248331575_n

Pocházel ze starého vladyckého rodu, který již několik generací patřil k protestantské Jednotě bratrské, náboženské společnosti, jež kladla mimořádný důraz na vzdělání. Jako mladík studoval na protestantské universitě ve Wittenbergu a bouřlivý život studentský se mu zjevně zalíbil – pokračoval totiž „okružní cestou“ po universitách v Německu, Nizozemí, Francii a Anglii, celkem takto studoval dvanáct let. Po návratu nastoupil do státních služeb a od roku 1577 působil jako hofmistr u císařského vyslance v Istanbulu/Konstantinopoli. Zde k mnoha jazykům, jimiž hovořil i psal, přidal turečtinu a arabštinu – a tyto znalosti využil k důkladnému studiu mohamedánských zvyklostí a víry. Po návratu do Čech působil jako rada apelačního soudu, dotáhl to na říšského radu (ministra?) a měl velký vliv na císaře Rudolfa II. i jeho nástupce Matyáše Habsburského. Jako vlivný zástupce protestantské šlechty zásadním způsobem pomohl prosadit Majestát císaře Rudolfa II. „O náboženské svobodě“ z roku 1609. Když však po Matyášovi nastoupil na trůn tvrdý rekatolizátor Ferdinand Habsburský, a vztahy mezi protestanty a katolíky v Čechách se vyhrotily až ke konfrontaci, patřil k vůdčím osobnostem stavovského povstání (zastával funkci zemského direktora). Za podporu vlády Fridricha Falckého byl odsouzen k smrti a při takzvané „staroměstské exekuci“ popraven jako druhý z 27 popravených stavovských vůdců.

Pro nás je podstatný jeho pobyt v Osmanské říši, kde načerpal poznatky k významnému spisu „Antialkorán“, celým názvem „Antialkoran, tj. mocní a nepřemožitelní důvodové toho, že Alkoran turecký z ďábla pochází“. První verze vznikla roku 1593, cenzura ale nedovolila vydání – cenzor v něm, nejspíš neprávem, viděl alegorický útok protestanta na katolíky – druhá a prepracovaná verze vyšla roku 1614.

Čtětě také  Francie: Po letech nadávek shodil židovskou sousedku z okna. Islámský antisemitismus se před volbami nehodí.

Dílko je zásadní z několika důvodů. Především se v něm Budovec skutečně snaží přiblížit středoevropskému čtenáři obsah psaného koránu, jakož i fungování islámu – a to na základě vlastní znalosti jazyka i pozorování „v terénu“. O celá staletí tak předešel vědecké orientalisty 18. a 19. století. Za druhé, autor velice rychle rozeznal, že islám je především pokrytecký – popisuje to metaforou o „larvě tureckého náboženství“, navenek dobrotivé a zbožné, za níž se skrývá jeho pravá podstata – chamtivost, krutost, pokřivené vztahy mezi pohlavími, strach. Za třetí, prokoukl i zdánlivou „jednotu“ mohamedánů – takovou tu jejich hranou pohodu. Říká, že o svém náboženství (na rozdíl od křesťanů) nediskutují, protože ve skutečnosti v Boha nevěří – řečeno dnešními slovy, mají strach a raději drží lajnu. Dále se poměrně podrobně zabývá fenoménem konvertitů k islámu, tedy odpadlíků od křesťanství. Potkal takových lidí v Konstantinopoli poměrně dost, snažil se s nimi diskutovat a správně prokoukl, že islám přijali ze zbabělosti, zištnosti nebo chlípnosti, nikdy ne z přesvědčení.

Hlavní autorovy námitky proti islámu ovšem nejsou ani tak morální, jako teologické. Třetí část „Antialkoránu“ srovnává islám s křesťanstvím (respektive al-Korán s Biblí) a ztotožňuje Mahometa a jeho islám s Antikristem, mohamedánskou hrozbu pak s biblickou Apokalypsou. Mahomet byl podle něj rouhač, který sám nevěřil svým kázáním; Korán pak je tak vylhaný, že jej Mahomet dokonce zakázal překládat do cizích jazyků, neboť pak by ty lži a nesmysly vyšly najevo.

Závěr Budovcova díla pak apeluje na křesťany, aby zanechali mezikonfesních sporů a sjednotili se v boji proti tureckému nebezpečí. Dílo končí popisem ideálního křesťanského rytíře, který „nesmí hledět na vichřice a metelice světa“ a musí bojovat proti svému tělu, proti ďáblu, a především proti Antikristu, Gogu a Magogu, tedy proti muslimům. Tento boj musí mít dvě stránky, duchovní i materiální, a bez žádné z nich se nelze obejít, má-li být Antikrist poražen.

Čtětě také  „Připravujeme program, se kterým budeme schopní začít vládnout,“ říká předseda BPI Martin Konvička

Je tak trochu ironií, že sám Budovec později ve vnitrokřesťanských sporech sehrál dost zásadní roli. Neb co jiného bylo Stavovské povstání a následná Třicetiletá válka, než naprosto zbytečná „občanská válka“ mezi Evropany, vedená v situaci, kdy Turek okupoval větší část Uher. Tehdy měl západ obrovské štěstí, Osmany zaměstnávaly války proti Polsku a Rusku, jakož i obvyklé sunni-šía spory s Persií. Budeme mít stejné štěstí i dnes, kdy barbaři řádí v ulicích našich měst, zatímco naši vůdcové rozehrávají „občanskou válku“ proti Rusku?

Diskuze zde:

Komentáře

comments