Zloba muslimů & labutí píseň islámské nenávisti

Ayaan Hirsi Ali

Ayaan Hirsi Ali
Ulice arabského světa opět hoří falešným pobouřením. Nesmíme ale sklonit hlavy. Ayaan Hirsi Ali píše o tom, jak přežila muslimskou zlobu – a jak ji my všichni můžeme ukončit
(Článek vyšel v časopis Newsweek)
Je to divná a hořká náhoda. Poslední výron zuřivého islámského násilí nastal ve dnech, kdy Salman Rushdie vydal novou knihu o životě pod fatwou (Joseph Anton: A Memoir).
Za těch 23 let od Chomejního výzvy všem muslimům k vraždě Rushdieho se toho moc nezměnilo.
Minulý týden zloba opět vykypěla. Běsnící dav zavraždil amerického velvyslance v Libyi a další tři zaměstnance konzulátu USA v Benghází – pravděpodobně pod záminkou protestů proti filmu, který nejen že zobrazuje, ale dokonce si dělá legraci ze samotného proroka Islámu – Mohameda.
Demokratická vláda, kterou Američané pomáhali nastolit, vraždění nečinně přihlížela. Tato vláda buď zanedbala své povinnosti, nebo sama nese na vraždách vinu. Spojené státy americké stojí tváří v tvář neúprosné a nepříjemné realitě.
Až donedávna bylo zcela ospravedlnitelné s Libyjci cítit lítost – trpěli přece pod nadvládou krutého diktátora. Nyní už to ale nejsou poddaní – jsou to občané. Mohou si zvolit vládu a vybudovat společnost, jakou sami chtějí. Zachovají se jako Egypťané a zvolí si vládu, která bude zastávat diametrálně jiné postoje než USA? To jistě mohou. Ale pokud k tomu dojde, neměli bychom je považovat za hloupé či naivní. Bude to jejich svobodné rozhodnutí – rozhodnutí odmítnout svobodu ve smyslu, ve kterém ji chápe Západ.
Jak by na to měli reagovat američtí představitelé? Co mají říkat a dělat, když mluvčí Muslimského bratrstva, strany, která se v Egyptě dostala k moci, požaduje po USA diplomatickou omluvu a naléhá, aby “šílenci”, kteří mají na svědomí video o Mohamedovi, byli ve Spojených státech potrestáni bez ohledu na to, že by to znamenalo porušení Prvního dodatku Ústavy? Kdyby se Amerika chtěla chovat jako Evropa posledních dvou desetiletí, mohla by se přetrhnout, aby nedošlo k další urážce. A to by byla obrovská chyba – jak pro Západ, tak pro ty muslimy, kteří se snaží o lepší budoucnost.
V muslimském světě žije hrstka lidí se sebevražednými sklony, pro které má život menší hodnotu než náboženské ikony, například prorok nebo Korán. Těm jsou specifické motivy nebo důvody toho, co vnímají jako útok na svou víru, úplně jedno. Nezajímají je politické názory, pohlaví, náboženství či povolání. Nezáleží na tom, zda provokace přichází z vážně míněné literatury nebo připitomělého filmu. Jediné, na čem záleží, je „nepřípustnost“ urážky.
Nepokoje v muslimských zemích a takzvané „demonstrace některých muslimů“ na Západě, které podobné provokace vždy doprovázejí, vypadají na první pohled spontánně. Ministerstvo zahraničí USA a Pentagon se nyní snaží zjistit, zda nepokoje z minulého týdne byly také koordinovaným a plánovaným útokem – tyto akce jsou totiž často pečlivě naplánovány.
Muslimské ženy a muži (ano, je mezi nimi spousta žen), kteří aktivně nebo pasivně podporují myšlenku, že rouhači zasluhují trest, nejsou žádnou okrajovou skupinou. Naopak, představují hlavní proud současného islámu. V Libyi, v Egyptě a všude jinde na světě přitom samozřejmě existuje spousta muslimů a ex-muslimů, kteří jednoznačně odsuzují nejen vraždy a výtržnosti, ale také myšlenku, že odpůrci tohoto hlavního proudu zasluhují trest. Jsou ale marginalizováni a velmi často je jim nepřímo přičítána vina za provokace samotné. V době globalizace a masové imigrace tato netolerance překračuje hranice a stává se definiční charakteristikou islámu jako takového.
A definiční charakteristika západních reakcí? Rushdie ve svých memoárech jasně ukazuje, že je to zcela schizofrenní snaha bránit svobodu slova – a zároveň odsuzovat její následky.
Něco o tom vím. V roce 1989, když mi bylo devatenáct, jsem s radostí a zbožným pocitem v srdci pálila v Keni spolu s ostatními Rushdieho knihu Satanské verše. Nikdy jsem ji nečetla.
Později, když jsem utekla před rodiči dohodnutým manželstvím do Holandska, jsem přestala být fundamentalistická. Ještě 11. září 2011 jsem se považovala za muslimku, i když už jen pasivní. Věřila jsem principům, ale ne praxi samotné. Poté co jsem se dozvěděla, že letadla, která narazila do budov v New Yorku a Washingtonu, unesli muslimové, jsem se obrátila na své souvěrce s otázkou, jestli se tyto příšerné činy opravdu mohly inspirovat naším náboženstvím. O pár měsíců později jsem se přiznala v rozhovoru pro televizi, že jsem se odvrátila od víry.
Tato změna nezůstala bez následků. Když se mě zeptali na nedostatečnou integraci muslimských imigrantů do holandské veřejné kultury, doporučila jsem, aby dívky a ženy odmítly náboženské praktiky, díky nimž je rodiče odvádějí jako teenagery ze škol a provdávají je. Takovou emancipací by se integrace muslimů do holandské společnosti zrychlila a byla by pevnější a trvalejší. Brzy jsem ale zjistila, že těmito výroky jsem nevědomky hned třikrát zhřešila: zaprvé jsem spojovala teroristické útoky s teologií, která je inspirovala, zadruhé jsem se kriticky vyjádřila o zacházení s ženami v islámu, a – nejhorší rouhání ze všech – opustila jsem muslimskou víru.
Jenže to byl teprve začátek mého dobrodružství. Když jsem vstoupila do politiky a probíhala má kampaň do holandského parlamentu, ateisticko-liberální holandské elity byly zcela zmateny. Jejich příslušníci mě buď vychvalovali jako Voltaira, nebo zavrhovali jako někoho, kdo se za každou cenu snaží zaujmout. Týden předtím, než jsem se stala členkou parlamentu, jsem poskytla rozhovor jedněm nepříliš známým novinám. Ten článek vzbudil obrovské pozdvižení. Holandské muslimské organizace požadovaly, aby věk pro vstup do manželství byl snížen z 18 na 15 let, a citovaly proroka Mohameda jako morální autoritu, jež to přikazuje. Podotkla jsem k tomu, že podle holandských zákonů jsou některé Prorokovy činy trestné. Následně navštívili předsedu naší strany těsně po mém usednutí v zákonodárném sboru velvyslanci Turecka, Malajsie, Súdánu a Saúdské Arábie a požadovali, abych byla zbavena funkce kvůli urážce muslimů – nejen těch holandských, ale všech muslimů světa, kterých je 1,5 miliardy.
To ovšem nebylo nic proti tomu, co přišlo, když jsem natočila krátký film s Theo van Goghem. Jmenoval se Submission (Podrobenost) a poukazoval na přímou souvislost mezi Koránem a neutěšenou situací muslimských žen. Za tento projev svobodného myšlení zaplatil Van Gogh nejvyšší cenu – šestadvacetiletý muž původem z Maroka ho zastřelil osmi ranami z revolveru a pobodal jeho tělo dvěma noži, přičemž jedním z těch nožů připíchnul na jeho tělo papír s výhrůžkami Západu, Židům a mně osobně. Když můj přítel Theo umíral, podle útočníkovy výpovědi se jej několikrát zeptal: “Nemohli bychom si o tom promluvit?” Tato otázka mě od té doby neustále pronásleduje a v noci mne budí ze spaní. Jedna strana navrhuje dialog, a druhá odpovídá bodnutím nože.
Teď už vím, jaké je to bojovat ve střetu civilizací. Zřekla jsem se islámu a otevřeně jsem kritizovala jeho politické projevy, čímž jsem se odsoudila k životu mimo zbytek společnosti. Vcelku rychle jsem se naučila, co mám dělat, když jdu na veřejné shromáždění nebo nějakou akci. Agent ve službě vyštěkne “Následujte mě!”, což je napůl prosba a napůl pokyn, a otevře dveře do obrněného auta – těch dveří se já nesmím dotknout. Pak rychlá chůze, skoro jako pochod; úprk do sklepů a podzemí; setmělé chodby a výtahy; mastné kuchyně a prádelny plné vyděšených a strnulých pracovníků. Agenti si šeptají něco do svých náramků, výtahy se otevírají v tu pravou chvíli, pak mě někdo vystrčí ven a jsem tam, kde mám být – je to buď setkání politiků, zasedání radnice, veřejné čtení nebo soukromá narozeninová oslava.
Je to to depresivní a únavná rutina – a pro Rushdieho až k nesnesení dobře známá. Ve svých memoárech nazvaných Joseph Anton: Memoirs (falešná Rushdieho identita v utajení, pozn. př.) dojemně popisuje svůj život před vyhlášením fatwy, to, jak o něj přišel, a jak se naučil přizpůsobit se, aniž by se zbláznil. Soustřeďuje se prostě na lepší a veselejší stránku věci. Zvykl si probouzet se v neznámých domech, je pro něj běžné probírat každý svůj pohyb s cizími lidmi, kteří ho na příkaz vlády chrání. Před vyhlášením fatwy byl Rushdie hrdým a tvrdohlavě svobodným mužem. Pod hrozbou vraždy ovšem náhle zjistil, že musí přijímat příkazy od cizích lidí, jen aby zůstal naživu – a aby zůstala naživu jeho rodina.
To nebezpečí nebylo abstraktní. Vysocí vládní úředníci vyprávěli Rushidiemu o naplánovaných útocích vražedných komand. Japonský překladatel Veršů byl ubit k smrti, a italský překladatel byl při podobném útoku vážně zraněn. Navzdory tomu všemu Salman i nadále oddaně a nebojácně brání svobodu slova.
Jeho kritici v Británii byli méně pevní. Intelektuálové, kteří ho ve skrytu duše neměli rádi nebo kteří opovrhovali jeho dílem, se dávali slyšet, že si za fatwu může sám a že možná mohl udělat něco, aby se jí vyhnul. (Když už se tento argument oposlouchal, stěžovali si, že náklady na jeho ochranu musí hradit daňoví poplatníci.) Když se ideologičtí souputníci postavili na stranu standardizovaných fanatiků (obvykle tím, že odmítli bránit jeho nezadatelné právo psát, co si o fanaticích myslí), byla to zvlášť těžká rána.
Rushdieho se dotklo zvláště to, že spousta útoků přišla od lidí, s nimiž ho spojoval stejný názor na svět. Svými názorům na apartheid, palestinskou otázku, rasismus v Británii nebo na vládu Margaret Thatcherové to byl jednoznačně levicově smýšlející člověk. A co víc, Rushdie sám sebe považoval za přítele islámu, ne jeho protivníka. Věřil tomu, že islámské kořeny mu dodávají na důvěryhodnost (i když jeho rodina příliš religiózní nebyla). Jeho kniha Půlnoční děti se v Indii, Pákistánu a dokonce i v Íránu stala hitem. Vůbec netušil, že Verše vzbudí mezi muslimy takovou nenávistnou reakci.
Bylo by velkou chybou vinit ho z toho, že chtěl provokovat ty, kteří ho chtěli umlčet. Stejnou chybou byl požadavek britské vlády, aby se na znak vstřícnosti vůči muslimským vůdcům omluvil. Za posledních 23 let jsme se mohli naučit hodně o tom, jak je nebezpečné vyhovět požadavkům extremistů. Už víme, že pak vždy chtějí ještě víc a odmítají jakékoliv racionální a mírumilovné dohody.
Tedy… někteří z nás to vědí. Jak často jsem jen absolvovala bizarní rozhovory s představiteli vlády podléhajícími iluzi, že ta hrozba je jen dočasná a že je možno vyjednávat. Ještě pomýlenější postoje pak zaujímají někteří význační intelektuálové, podle kterých je vinen spisovatel, politik, filmař nebo karikaturista – ten, který vyvolal hrozbu. Těsně po Van Goghově smrti se spousta známých Holanďanů vyjadřovala právě v tomto smyslu: “Samozřejmě že zabíjet není správné, ale Theo byl provokatér…” Copak tihle lidi nikdy nepřestanou hledat stále pitomějí omluvy za projevy svobody slova?
Muslimským světem se opět žene vlna rozhořčení; neměli bychom z toho ale být sklíčení. Ano, po Arabském jaru je to krok zpět. Ano, v tamních ulicích vládne chaos, nebezpečí a krev. Ano, umírají nevinní lidé a jejich vlády jsou bezmocné. Ale toto také přejde.
Utopické ideologie mají krátkou životnost. Některé jsou krvavější než ty druhé. Dokud byly islamisté schopni nabízet svou filozofii jako jedinou alternativu k diktátorským režimům a k zasahování do cizích záležitostí, byli pro utlačované atraktivní. Nyní ale byli zvolení a budou vystaveni zkoušce vládnutí. Z toho, co jsme viděli v Íránu v roce 2009 i jinde je jasné, že když se islamistická filozofie plně a beze zbytku uvede v praxi, ti, kdo islamisty zvolili, budou zbaveni jakýchkoliv iluzí. Jakmile se vlády pokusí uplatnit svou filozofii v praxi, začínají se hroutit: ta filozofie zahrnuje odebrání práv ženám, vraždy homosexuálů, omezení svobody vyznání a víry nemuslimů, pronásledování disidentů, perzekuce náboženských minorit, vyvolávání sporů s cizími státy, i takovými, které jim nabízely přátelství – jako například USA. Islamisté zbaví své volitele svobody a ve vylepšování ekonomických podmínek selhávají.
Po deziluzi a hořkém pocitu přijde bolestivá lekce: odvozovat lidské zákony od bohů a proroků je pošetilé. Iránci už to začínají chápat, a stejně tak to pochopí i Egypťané, Tunisané, Libyjci a možná i Syřané a další. Za jedno, dvě či tři desetiletí vyjdou v těchto zemích masy do ulic, a budou se chtít zbavit těch, které sami zvolily. A možná přitom požádají Američany o pomoc. Tento proces bude na některých místech rychlejší, někde pomalejší, všude to bude ovšem velmi bolestné a krvavé. Z dlouhodobého hlediska mohou v tomto směru Amerika a ostatní západní země pomoci stejně, jako jsme přispěli k zániku Sovětského svazu.
Musíme být trpěliví. Amerika musí podat pomocnou ruku těm jednotlivcům a skupinám, kteří se již zbavili iluzí o politickém islámu, a musí jim pomoct najít alternativu. A podstatou této alternativy jsou ideály vlády zákona a svobod myšlení, vyznání a vyjadřování. Za tyto hodnoty se nesmí a nemá nikdo omlouvat, nemá o ně poníženě žádat a při jejich obhajobě nesmí váhat.
Voltaire jednou řekl: “S vašimi názory nesouhlasím, ale do smrti budu hájit vaše právo je říkat.” Salman Rushdie zjistil na vlastní kůži, že za tento postoj se v našich časech lidí staví jen zřídka – a nás ostatní o tom právě přesvědčují hořící arabské ulice. Kdysi jsem pálila Satanské Verše. Teď už vím, že právo vydávat takové knihy je posvátnější než jakékoliv náboženství.

Komentáře

comments